Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Kde je brzda? To je plyn?

18.05.2012 (19:00) • vilinka, DyDy • FanFiction jednodílné • komentováno 50× • zobrazeno 6667×

„Pomalu pouštějte spojku a přidávejte plyn," četla jsem z příručky od Charlieho. Dostala se mi náhodou pod mou opileckou ruku.

„To se lehce řekne, ale hůř dělá, tati," zamumlala jsem si pod vousy a četla dál.

Když jsem dočetla většinu, podle mě důležitých informací, rozhodla jsem se je praktikovat.

Otočila jsem klíčem v otcově policejním autě a nastartovala. Pás jsem si nezapínala, měla jsem to všechno v malíčku. Vlastně jsem předpokládala, že na to, jak se zdála příručka těžká, řízení bude jistě hračka a já se to naučím hned.

Taky že ano. Ihned jsem se plynuje rozjela. Oddechla jsem si, přes všechnu svou odhodlanost jsem se trochu bála. Ale co jsem v takovém zapadákově měla dělat? Nejlepší by bylo, kdybych se projela i jinde, než po těch pár cestách, co někdo milostivě postavil ve Forks. Někde ve filmech jsem viděla auta, která vytáčela zatáčky smykem. Nevypadalo to ani příliš složitě, určitě bych si to ráda taky vyzkoušela…

Pohledem jsem zavadila o jedno tlačítko na palubní desce. Zapnula jsem sirénu a začala jsem se pochechtávat. Sousedé odjeli na pohřeb někam vedle Floridy, a kdyby náhodou ne... Koutky se mi zvedly do potěšeného úsměvu, všichni si budou myslet, že v autě sedí Charlie. Zapadla jsem více do kožené sedačky a vyjela směrem pryč z města. Město bylo obklopené lesy a dnes - v neděli - skoro nikdo nevycházel z domu, radši si hověli u baseballu, proto byla skoro nulová šance, že bych snad mohla do někoho vrazit. No jo, jenže jako na potvoru to tak nebylo.

Tak moc jsem se soustředila na své štěstí z toho, že řídím, že jsem si nevšimla auta, které stálo u krajnice. Mé rychlostudium zapříčinilo, že jsem si v záchvatu paniky spletla pedály. Bum. Místo brzdy jsem šlápla na plyn a ne zrovna jemně…

„Možná, že bych měla chytnout první letadlo do Jacksonvillu," pomyslela jsem si. To Volvo vypadalo dost luxusně, co asi poví jeho majitel? Nikde jsem nikoho ale neviděla. Mohla jsem ještě ujet. Charlieho auto to už ale nespraví. Zaručeně si toho všimne, tak hloupý zase není. Otevřela jsem dveře a podívala se na kapotu policejního auta. Vypadalo to zle, ale nic proti Volvu. Asi bude něco pravdy na tom, že novější auta už nejsou tak kvalitní. Zadní část byla celá promáčknutá.

Začala jsem vzlykat. Tahle oprava by stála celé peníze z fondu vysoká. Je to hrozné, a co teprve majitel? Co ten mi řekne? Spolkla jsem knedlík, co se mi tvořil v krku. Pomalu jsem došla dopředu, abych se podívala, jestli náhodou neseděl v autě. Co by normální člověk dělal teď uprostřed lesa? Jenže on tam nebyl. V takové situaci jsem ještě nikdy nebyla. Uvažovala jsem, jestli nezavolat otci. Vytáhla jsem mobil z ruky a chtěla mu zavolat. Jenže pak se přede mnou objevil on. Podívala jsem se mu do tváře. V jiné situaci by to bylo vtipné, ale teď ne. V jeho tváři se za několik málo vteřin vystřídal šok, zděšení, naštvání a nakonec možná i smíření, ale to jsem si spíš nalhávala.

Kolikrát jsem si představovala, náš první rozhovor, ale tenhle mě teda ani nenapadl. Edward Cullen… Krásný a úžasný, ale teď spíš tvářící se jako bůh pomsty.

„No, já…,“ snažila jsem se ze sebe vykoktat rozumnou myšlenku. Ale jeho vzhled a momentálně výraz mi to nedovolil. Musela jsem pořádně zaklonit hlavu, abych na něj alespoň trochu viděla. Byl tak vysoký… Ale svou momentální myšlenku jsem schovala někam hluboko do svého - jeho krásou oslněného - mozku. A radši přemýšlela nad tím, jak ze sebe vykoktat nějakou smysluplnou větu.

„Ta brzda-vlastně-plyn," pokračovala jsem dál ve své obhajobě. Najednou se jeho výraz uvolnil. Opřel se o bok svého rozbitého auta a ruce si založil na hrudi. Pozvedl jedno obočí.

„Já-já nějak jsem si to prostě… No, spletla jsem si to," dostala jsem ze sebe koktavě a opatrně jsem po něm pokukovala. Přišlo mi, že mě jeho zlaté oči provrtávají. Čekala jsem, až něco řekne. Jenže on pořád mlčel. Sklopila jsem pohled ke svým keckám. Zuby jsem ukusovala kůži ze rtů a ruce si rvala co nejvíc do kapes, jako by snad byly bezedné.

Začal mu zvonit mobil. On ho ale nechal vyzvánět dál. Obdařila jsem ho zmateným výrazem. Pořád tam stál, ruce zkřížené na hrudi a pobavený úšklebek ve tváři.

„T-ty to nezvedneš?" odhodlala jsem se. Sáhl do kapsy a mobil si přiložil k uchu. Jak může někdo být při zvedání telefonu tak sexy? Dívala jsem se na něj jak na svatý obrázek. Určitě mu to muselo být nepříjemné.

„Ano, mami?" přerušil svým sametovým hlasem mé myšlenky. Měl krásný hlas, mohl by z něj být dabér. To by mu ale uškodilo. Ne. Měl by být herec.

„Bohužel nemůžu. Mám nějaký problém… s autem," dodal. Chtěla jsem být malá, tak malinká, že by mě už nikdo nikdy neviděl. Vždyť to auto je jeho rodičů. Jsem tak hloupá. Copak mě taťka nepoučoval, že mám být opatrná? Nejezdit bez něj? To byla věc na první příčce na dlouhém papíře zákazů. Dokonce jet pod vlivem omamných látek bylo až pod ním. Jeden nebo dva panáky ještě nikoho nezabily, Bello. Jessica věděla, jak se bavit. Nezabily, ale málem přizabily. Rozhodně bych se teď raději propadla. Co si o mně pomyslí? Co si o mně pomyslí Edward Cullen?

„Ach bože, Bello, už se chováš jako ty holky, co ho pořád uhánějí! Nádech, výdech,“ řekla jsem si sama pro sebe. Rozloučil se a mobil vrátil zpátky do kapsy. Neodolala jsem, měl na sobě černou košili, která mu trčela z kalhot. Nemohla jsem si nevšimnout části odhaleného břicha. Pousmál se, když zjistil, že ho pozoruju. Nachytaná na švestkách. Cítila jsem, jak se mi vařící krev žene do tváří. Sakra, proč jen musím být tak stydlivá? Uchechtl se a já ho probodla ublíženým pohledem. Ať už budu jakkoliv trapná, smát by se mi nemusel.

„Tu škodu ti zaplatím, omlouvám se. Nevšimla jsem si tě. Kdo by stál u krajnice uprostřed lesů?" začala jsem ze sebe najednou chrlit. Nevím, jestli to bylo tím, jak se mi posmíval. Takové kuráže jsem ještě neměla. Nervózně jsem si prohrábla vlasy a povzdechla si nad tou trapnou situací. Nebo spíš nade mnou. Najednou promluvil.

„Nemusíš mi to platit, máš pravdu, neměl jsem tu stát. Jen jsem nepočítal, že tu do mě někdo vrazí…“ Zase jsem se začervenala.

„To ne. Já chci." Chtěla jsem napravit, co jsem způsobila. On ale vypadal, že si stojí za svým, tak jako já. Zakroutil hlavou.

„Opravdu nic platit nemusíš. Byla to nehoda," usmál se na mě. Takový úsměv jsem u něho nikdy neviděla. Dostával mě do kolen. Rošťácky - jeden koutek nahoře. Tohle se nedalo rozdýchat. Zadrhl se mi dech a já se pro jistotu opřela o kapotu policejního auta, aby se mi nepodlomila kolena.

„Je ti dobře? Neuhodila ses?" Udělal jeden krok ke mně a ucítila jsem dotek na tváři.

„N-ne, je mi fajn. Já jen…“ Najednou jsem se mu podívala do očí a nebyla schopná dalších slov. Cítila jsem, že mi vidí až do duše. Srdce se mi rozbušilo, a kdybych neměla hrudní koš, už by si našlo cestu ven. Zrychlil se mi dech, abych tu změnu tepu udýchala. Bylo to pro mě něco nepoznaného… A ke všemu ty jeho oči. Zvláštní tmavě zlatá, až skoro hnědá barva.

„Moc mě to mrzí,“ zašeptala jsem tak potichu, že jsem si myslela, že mě nemohl slyšet. Ale on mě slyšel. Svou ruku zase přiblížil k mé tváři a trochu naklonil hlavu, jako by i on mě pozoroval.

„To se stává," řekl s takovou lehkostí, jako by se mu to stávalo každý den. „Bello," zašeptal. Znal moje jméno? Podlomila se mi kolena. Skončila bych na tvrdé zemi, kdyby mě nezachytily jeho silné ruce.

„Co to vyvádíš?" Udiveně se na mě podíval.

„Ty znáš mé jméno?" vyhrkla jsem okamžitě, jakmile jsem toho byla schopná.

„Jídelna. Třetí stoleček od bufetu. Jsi vegetariánka. Nejraději máš houbové ravioli," řekl a zkoumavě se na mě podíval. Pohled jsem mu opětovala. Netušila jsem, že toho o mně tolik ví, ale musím přiznat, že jsem za to byla ráda, lichotilo mi to.

„Když se ti při literatuře něco nezdá, nakrčíš vrchní ret,“ pokračoval ve svých poznatcích. „A pak, když jsi nervózní, koušeš si spodní ret a snažíš se splynout s okolním světem." Pusa se mi překvapením otevřela. Všechno, co říkal, byla pravda, do posledního slova. Trochu mě zmátlo, proč toho o mně tolik ví. Byla jsem jen jeho nevýrazná spolužačka, nic, co by mohlo upoutat jeho pozornost. Neodvážila jsem zvednout pohled od svého stolu k tomu jeho. Neodvážila jsem se ho oslovit. Byl na tom stejně?

„Víš, Bello, možná bys tu nehodu přece jen mohla nějak odčinit…,“ zašeptal mi tajemně do ucha.

„Bude tě to něco stát,“ upřesnil a já začínala přemýšlet o možnosti úvěru.

„Co přesně?" zeptala jsem se zmateně. Nebyla jsem zvyklá na takovou komunikaci s kluky. Nikdy jsem o žádného nejevila zájem. O jednoho jsem se projevit zájem bála. Moje sebevědomí bylo na bodu mrazu.

„Přesně to dělá, odhadem, 15 000 dolarů," provokativně se ušklíbnul a já pootevřela ústa z toho šoku. Tolik?

„Nebo bys se mnou mohla jít na ples?“ usmál se a shrbil se tak, že naše tváře byly ve stejné úrovni. Chvíli jsem nad tím uvažovala…

Tohle je jedinečná povídka psaná po souvětích nebo větách...  Jsme rády, že jste si ji přečetli a uvítáme každý váš názor na tuto monstrózní a originální povídku. xD

Autor: vilinka (Shrnutí povídek), DyDy, v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Kde je brzda? To je plyn?: