Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Jsme jeden

03.04.2011 (17:00) • SmoulaXX • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 1859×

 Jsme jeden

♦Alec♦

Oheň vyhasnul. Byla to jen iluze? Vymyslel jsem si to? Nedokázal jsem určit, jestli to byla jen noční můra a už vůbec ne stanovit, co je realita a co je jen představa. Zdálo se to neskutečné. V jednu chvíli mi bilo srdce tak rychle, že mi málem puklo a v další se kolem rozhostilo takové ticho, že jsem slyšel i to, co se událo v druhé místnosti. Hádka? Těžko říct, nebyl jsem si jistý vůbec ničím.

Zůstala mi jen jedna priorita, která předčila všechno ostatní, dokonce i mé mrtvé srdce. Jane.

Jakmile jsem v duchu vyslovil její jméno, byl jsem schopen se konečně pohnout. Vystřelil jsem takovou rychlostí, že jsem měl zavrávorat a spadnout na zem, avšak se tak nestalo. Postavil jsem se a ignorujíc všechno v místnosti, lidi, kteří tu se mnou stáli, změny, které jsem cítil, jsem se rozhlédl a hledal to jediné, na čem záleželo.

Po jedné setině vteřiny pátrání jsem ji konečně spatřil. Ležela v obrovské posteli vedle místa, kde jsem ležel já. Vypadala, jako kdyby spala, ale byla daleko půvabnější, než jsem ji kdy viděl. Byla ona nebo můj zrak tak jiný? Musela to být ona, byla naprosto dokonalá.

Zíral jsem na svou sestru a sám jsem cítil jistou touhu, potřebu utišit nepříjemný pocit v hrdle, ale nemohl jsem to vnímat teď, teď, když jsem neslyšel sestřino srdce bít. A i pod tím vším – úlevou, útěchou, že ji konečně vidím, vládl docela jiný pocit. Zřetelně jsem cítil neochvějnou sílu pulsující mi v žilách, nepřemožitelnost a divokost dmýchající každou mojí myšlenkou. Nepotlačitelná energie proudící mým tělem byla nepřirozená stejně jako dokonalý zrak a ten sluch… Všechno bylo zřetelné, ale těžko skutečné.

Byl jsem tak snadno rozptýlitelný, to bylo pro mě nepřirozené. To Jane byla ta impulsivní, já byl klidný hoch ve stínu, který si četl starou knihu a ošetřoval své sestřičce odřeniny.

Znovu jsem se na ni zaměřil a už se nedal strhnout do víru myšlenek a vjemů. Pořád tam tak ležela a já si pod tou vší krásou, která se teď zmocnila jejího křehkého těla, uvědomil, že má pořád rysy mně tak dobře známé. Ve tváři měla pořád jemné dětské linie. Velké oči, malý nos a kulaťoučká brada. Jenže tím to končilo, její rty byly méně výrazné, získaly na ženském tvaru a její vlasy byly, ačkoliv jsem neměl ponětí, jak jsem to zjistil, hebké a jemné.

Byla tak jiná, tak dokonalá… byla to pořád moje Jane? Moje Jane, která vypadala stejně jako já?

Vedle mě se kdosi pohnul, reagoval jsem na to podivně, ale něco mi říkalo, že jsem jednal stále stejně, jen zesíleně. Zavrčel jsem a neviditelným pohybem jsem přeskočil postel, nepodíval jsem se na útočníka, hned jsem se skláněl nad Jane a zuřivě syčel na nebezpečí. Sice jsem měl nutkání chránit hlavně sebe, ale první byla ona. Nemohla se bránit a potřebovala mě.

Stálo tam několik lidí, kteří měli stejné rysy jako Jane. Bledá kůže, tichá srdce, bezchybně vypadající obličeje... Pak tu byly jejich oči, karmínově rudé a děsivě přísné. A já je, i přese všechen zmatek v hlavě, poznal. Ano, tyto lidi jsem viděl. Zachránili mě i mou sestru z náruče smrti, nebo nás do ní naopak hodili?

Jak to, že jsem shořel na hranici a teď tu stojím?

Černovlasý muž k nám přistoupil blíže, v závěsu za ním šla nádherná žena a po boku mu kráčel hrozivě vypadající muž. Toho jsem si pamatoval, to on mi to způsobil. Uniklo mi další zavrčení a sevřel jsem bezvládné tělo Jane v náruči.

„Vítám tě, maličký, cožpak nemáš žízeň?“ usmál se přívětivě a mně přejel mráz po zádech. Nebylo mi příjemné, že na mě mluvil. „Nepálí tě v krku?“ dodal, když se setkal s mým nechápavým a rozzlobeným pohledem.

A vlastně – nepálilo, dokud se nepohnul a nerozvířil kolem sebe vzduch. V dáli jsem ucítil sladkou, dusivou vůni žhavící mé hrdlo. Jakoby poslední jiskřičky toho šíleného ohně znovu vzplanuly.

„Ano, pálí,“ ucedil jsem skrz zavřené rty, jak jinak můj hlas zněl, ale mezitím se otevřely dveře a do místnosti vstoupili další dva muži. Měli na sobě podobné oblečení jako ten, co se mě ptal. Všichni tu vypadali vznešeně, ale tihle tři muži vypadali tak uctivě a nadřazeně, že já sám jsem si dal dohromady výsledek. Oni jim vládli, veleli a rozkazovali.

„A ty se toho nechceš zbavit?“ podivil se a dva další se postavili vedle něj, ten s tmavými vlasy barvy mahagonu nalevo, ten s platinovými napravo. Tmavovlasý byl apatický a ten druhý jedovatý. Zvláštně se doplňovali.

Ošil jsem se, chtěl, ale… „Proč se nehýbe?!“ vypálil jsem hned a pár dalších lidí se rychlými pohyby přesunuli před tři vládce, aby je chránili. Nechápal jsem proč, přede mnou? 

„Tvá sestra je stále ještě indisponována vlivem přeměny,“ odvětil mi černovlasý muž a lehce poklepal na rameno toho, co se postavil před něj. Měl tmavě blonďaté vlasy a ostré, netečné oči, které mě pořád pozorovaly, jako bych se před nimi nemohl schovat. Nelíbilo se mi to. Nic z toho tady se mi nelíbilo.

„Přeměny? Co je přeměna? V co přeměna? A co se s Jane stalo? Co se stalo… se mnou?“ chrlil jsem na ně otázky a stále víc mi mezi myšlenky prosakovala ta žízeň, jak to nazval.

Potěšeně se usmál, byl slizký jako had, přestával jsem mít trpělivost. Chtěl jsem to vědět okamžitě, ne za rok. „Tak, chlapče. Myslím, že máš velkou žízeň, co kdyby ses jí zbavil a pak bychom si mohli v klidu promluvit?“ navrhl mile.

„Neopustím Jane!“ řekl jsem hrubě a stiskl jí úzká ramena. Jenže v ten moment zatřásla řasami a pak zmateně otevřela obrovské, rudé oči. Asi vteřinu byla dezorientovaná, ale pak se rychle vzpamatovala. Poznala mě, ne sice hned, ale poznala. Zasyčela na mě, protože jsem ji silně tlačil do polštáře a nedovolil jí, aby se pohnula. Jednou rukou se chytla za krk, jakoby ji bolel. Pak se její tvář zas trochu změnila, panenky se jí doširoka rozevřely.

„Alecu,“ šeptla dětským, vysokým hláskem a hned na to mě drtila v silném objetí. Vystřelila jako útočící kobra a už svírala můj krk. Musel jsem se usmát, i kdybych nechtěl nebo nemohl, prostě… ona se probrala. Moje sestřička je vzhůru.

Nikdy jsem o Jane nebyl dál než přes místnost a i to bylo příliš daleko pro nás oba. Nevzdalovali jsme se jeden od druhého ani na chvíli. Nebyli jsme jako dvě poloviny celku, mi dva byli jeden. Ona byla mnou a já jí. Oba dva jsme měli rozdílné povahy; ona byla dětská, divoká a plachá; já byl klidný, střídmý a vzdělaný. Přesto jsme stejně vypadali a i se tak chovali. Jediná minuta bez pohledu na ni mě ubíjela, byli jsme na sebe velice silně vázáni.

„Já jsem tady,“ ujistil jsem ji a pokusil se ji odtáhnout. Zavrčela mi do ucha a ještě víc se ke mně přimkla. Přitom zvuku jsem chvíli ztuhnul, ale neudělal jsem vůbec nic. Jen jsem ji objal.

„Znovu shledání, není to sladké, Caie?“ zeptal se černovlasý toho s jedovatým pohledem.

Ten ho obdařil krvelačným úsměvem. „Ať se co nejdřív nakrmí, Aro. Hladový mazlíček – špatný mazlíček,“ řekl mrtvým hlasem a opustil místnost.

„Má pravdu, zlatíčka. Musíte se napít,“ otočil se na nás a pak na hrozivého muže za ním. „Dohlédni na ně, Aftone.“ Afton přikývl a pomalým, odhodlaným krokem se k nám blížil. Nevěděl jsem, co dělat, Jane se mě nechtěla pustit a takhle jsem nás bránit nemohl. Pak ale přišel Afton moc blízko, Jane to ucítila a podívala se na něj navztekaným pohledem. Tenhle pohled měla pokaždé, když nás někdo vyrušil, kdykoli se ode mě musela vzdálit.

Afton padl ve vteřině na kolena a propukl v šílený řev. Znělo to, jakoby ho řezali na kusy, a jeho tvář se zalila utrpením. Nechápal jsem proč, ale pak jsem se podíval na Jane, nepřítomným pohledem ho sledovala tak urputně, až se zdálo, že se pokouší o hypnózu.

To ona mu působila bolest.

Zděsil jsem se a hned jsem ho chtěl nějak ušetřit té bolesti, ale v další chvíli se sesunul na zem jako ochromený a mě pohltil zvláštní pocit. Jako kdybych zmrznul, bylo to ledové a plazilo se mi to po kůži, ale nebyla to zima. Něco jiného. Vyděsilo mě to ještě víc.

A pak se ten Aro, jak mu světlovlasý řekl, přímo… zaradoval. „Ach, ano! Tak dokonalé dary. Úžasné, jsem ohromen,“ jásal a pak se na nás podíval. Já i Jane jsme k němu okamžitě vzhlédli. Ani jeden z nás nevěděl, co se děje.

Pak se na nás znovu usmál. „Vy jste, drahouškové moji, můj klenot a podle toho s vámi bude zacházeno. Dělejte, jak sami uvážíte,“ zašeptal temně a neslyšně se vytratil pryč.

Jane se na mě otočila, její pohled už nebyl nevinný. Vůbec to nebyl ten pohled, který jsem znával. Byla tak jiná, tolik, až to bylo neuvěřitelné. A v tuhle chvíli jsem pokládal jedinou otázku; je to moje Jane? Sám jsem si tím nebyl jistý.

Pohledem rychle těkala k bezvládnému tělu Aftona a pak se na mě podívala rozzářenýma očima. „Mně se to moc líbilo, Alecu.“ A Afton znovu vykřikl.  

♦♦♦

Po několika dalších hodinách, kdy jsme se s Jane nasytili a dozvěděli se, co jsme, jsme byli v jednom z pokojů. Konečně o samotě, i když byla přede dveřmi stráž, která slyšela stejně dobře jako my. Ale o to nešlo. Byla nám učiněna nabídka – být Volturi a něco znamenat. A teď, když nemáme nic a jsme upíry… co můžeme ztratit?

Zničehonic se Jane pohnula, byla velmi rychlá. Stejně tak já, ale i tak mě to znepokojovalo. Jenže ona mi obmotala ruce kolem pasu a zabořila mi hlavu do zad. Znejistěl jsem, cítil jsem to teď jinak. Ona byla tak… jiná. Nebyla to moje sestra. Ne ta, kterou jsem znal. Byla to citlivá a jemná dívka, krásná a krutá upírka, ale už to nebylo moje dvojče Jane. Neodstrčil jsem ji, bylo mi to příjemné, možná, že až moc.

„Ehm… Jane. Co je?“ zeptal jsem se a setřásl její ruce ze sebe. Už toho bylo moc a bylo tak zvláštní.

Ona se na mě vztekle podívala a pak se ke mně přitiskla, nechápal jsem. „Tobě se to nelíbí?“ vyštěkla a v karmínových očích se jí zalesklo.

Odstrčil jsem ji. „Nebuď hloupá!“ křikl jsem a neklidně přecházel po pokoji. Bylo to divně krásné, ale nemohl jsem… Vždyť je to moje sestra, i přesto, jak je jiná. Pořád máme v žilách stejnou krev. Pořád, to se nezmění.

„Proč jsi najednou jiný, Alecu?“ zeptala se mě vysokým sopránkem smutně. „Proč jsme teď každý jiný,“ povzdechla si.

Tohle jsem nesnesl, navzdory tomu, jaký zmatek mám pořád ještě v hlavě. Její smutek, pochybení, vzlyky… to jsem nenáviděl i jako upír. „Jane. Tak to není! Jsme teď trochu jiní, ale pořád jsme spolu. Vzpomínáš? Jen ty a já, to my dva jsme rodina,“ utěšoval jsem ji a užíval si ten pocit, když jsem ji držel v náruči. Byla měkká, voněla jako levandule a byla… v mých očích byla dokonalá jako nic na světě.

„Jen my dva jsme rodina,“ zopakovala a podívala se na mě velkýma rudýma očima.

Přikývl jsem. „A nikdy tomu nebude jinak.“

„Zůstaneme tedy tady s Arem? Mně se zdá milý,“ usmála se na mě kouzelným úsměvem, až jsem se zachvěl.

„Ano, Jane. Chceš to? Pak zůstanu tady… s tebou navždycky,“ odpověděl jsem jí. Ona se na mě nadšeně usmála a pak se ke mně přitiskla znovu, ale tentokrát mě políbila na rty. V tu chvíli ve mně znovu zahořel plamen. Bylo to jako jemná křídla motýla, ale mnohem, mnohem intenzivnější.

Jenže, jak rychle mě políbila, tak rychle se odtrhla, a jemnými krůčky tančila ke dveřím, kde na ni čekal ten s ostrým pohledem, Demetri. Už od první chvíle se mi nezdál a teď, když nabídl Jane rámě a odvedl ji ode mě, myslel jsem, že ho na místě roztrhám.

Ta bolest, když odcházela s tím upírem pryč, mě málem zničila. Doufám, že časem… časem to nebude tolik bolest. Ale prozatím vím, že budu trpět.

A do té doby budu stále plnit, co své Jane na krásných očích uvidím.

♦♦♦

Možná jsem byl tenkrát bláhový a hloupý, když jsem si myslel, že by mě mohla bolest opustit nebo že by mě mohla někdy milovat. Moje srdce má na sobě pořád stejnou jizvu a pořád se chvěji, když na ni myslím. Jsem pořád stejně nenávistný k Demetrimu a uzavřený všem upírkám na hradě, moje srdce pořád okupuje ona. Moje sladká malá holčička Jane.

Letmo jsem se pousmál a koukl po ní, stála nehybně, oči upřené na nepřátelské upíry před námi. Byla úplně soustředěná, přesto vycítila můj pohled, který jsem na ni upíral. Otočila hlavu a zahleděla se mi do očí, ale hned ucukla s rozrušeným výrazem.

Že by viděla něco, co nechtěla?

Sklonil jsem hlavu a následně se podíval před sebe. Cullenovi si vážně našli hodně svědků pro to dítě. Jen jsem zvědavý, zda nám stačí utéci, sám dobře vím, že si Aro jejich příběh s nadšením vyslechne, ale výsledek už je jasný… jakmile se poradí, zaútočím.

Alespoň nějaké vzrušení v mém nudném, prázdném životě.

♦Jane♦

Rychle jsem mrskla pohledem k Alecovi, jenže když jsem ho uviděla, něco v jeho tváři bylo jinak. Jako tolikrát, když se na mě díval, ale teď mi dovolil to vidět také. Díval se na mě s takovou láskou a smyslností v očích.

Ach, bratříčku, kdybys jen věděl, co k tobě cítím. Jak moc tě miluji…

Tuto povídku bych chtěla, kromě všech věrných čtenářů, věnovat múze Fluffy. =))

Autor: SmoulaXX (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Jsme jeden: