Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Jsem to já? (navazuje na Já nejsem ona!)

Roby01


Jsem to já? (navazuje na Já nejsem ona!)Chtěli jste to, máte to mít.
VAROVÁNÍ: Kdo nečetl mou povídku Já nejsem ona!, raději si ji přečtěte, protože tohle by vám asi nedávalo smysl.
Motto: Minulost nevymažete. Můžete zapomenout, ale ona pořád prostě je a vždycky vás dožene...

Já nejsem ona! (povídka předcházející této)

 

Jsem to já?

 

* Věnováno texy, která mě nejvíc dokopávala k tomuto pokračování

Felix a Mario mě vedli do hlavního sálu. Poslední minuty mé existence. Chtěla jsem porušit zákon, čeká mě smrt. Šli jsme až moc pomalu. Felix s Mariem si neustále vyměňovali podezřelé pohledy, až nakonec přikývli a zatáhli mě do jedné z knihoven, které na hradě byly. Zavřeli za mnou těžké dveře a tam už na nás někdo čekal.

„Zbláznila ses?!“ pustila se do mě Leana.

„Má to cenu?!“ vykřikla Renata.

„Vážně toužíš po smrti?!“ zavrčel Alec.

„Šlo to vyřešit jinak!“ vykvikla Anita.

„Mohla ses poradit…“ káral mě Felix.

„Nechceme tě ztratit!“ vyhrknul Mario.

„Co tě to napadlo?!“ ptala se Heidy.

Točila jsem se v kruhu mých přátel podle toho, kdo na mě mluvil. Nedocházelo mi, o kolik bych mohla svým rozhodnutím přijít, ale oni mi to teď ukázali. Přišla bych o ně

„Máš štěstí… Sledovali jsme tě sami, Aro nás neposlal… Tušili jsme, že uděláš nějakou hloupost.“ Felix se na mě při těch slovech díval, jakoby je říkal mladší sestře.

„Tracy, vyřídila sis to. Je to minulost. On půjde dál svou cestou a ty zase svou. Nemáš důvod umřít, ale snad máš důvod zůstat tady – kvůli nám. Jsme tví přátelé…“ promlouvala ke mně Leana a pak mi ještě zahrála na city. „Nebo ne?“

„Ano, jste. Jistě, že jste. Mám vás ráda. Jste jako moje rodina. Jste mí nejbližší. Omlouvám se vám… Tolik jsem si vytrpěla… Nechtěla jsem to absolvovat znova… Nenapadla mě jiná možnost.“

„Vždycky je jiná možnost,“ prohlásila Anita.

„Ty se mi přece ke vzpomínkám nedostaneš…“

„Ne, pokud nebudeš chtít,“ přikývla. To mi nedošlo. Byla jsem tak zahleděná do svých rozporuplných pocitů, že mě nenapadla jiná alternativa. Dohodli jsme se, jak to vyřešíme, ale to by se nám do cesty nesměla postavit jedna zlá, závistivá a nepřející osoba.

Jane rozrazila dveře knihovny a pohrdavě si prohlédla naši malou sešlost.

„Aro tě chce vidět, Tracy. Hned!“ Na tváři jí hrál škodolibý úsměv. Vypadala spokojeně. Všem nám bylo jasné, z čeho má takovou radost. Napráskala mě.

Všichni jsme mířili do hlavního sálu k Arovi. Caius i Marcus tam seděli na svých trůnech a udiveně si prohlíželi můj doprovod. Všichni chtěli jít se mnou. Aro stál u jednoho vitrážového okna a hleděl dolů na nádvoří.

„Copak jsem to slyšel, Tracy? Prý jsi vyváděla nějaké nepříčetnosti…“ Znělo to, jakoby říkal, že nejsem hodná holčička.

„Pane, já…“

„K ničemu nedošlo. Rozmluvili jsme jí to dřív, než mohla něco vyvést, pane,“ vložil se do toho Felix. Jane zasyčela. Nelíbilo se jí, že si Felix dnešní událost malinko pozměnil.

„Jistě…“ zašeptal Aro zamyšleně. „Otázkou zůstává, copak jsi měla v plánu?“

„Chtěla zemřít, Aro. Co jiného? Nemohli bychom jí tu drobnou maličkost dopřát?“ zeptal se znuděně a částečně naštvaně Marcus. Ten mě nikdy neměl rád.

„Ale no tak, bratře. V konečném důsledku se nic nestalo,“ mírnil jeho slova Aro.

„Měla jenom štěstí, že ji našli dřív, než stihla porušit zákon,“ zavrčel Arovi nazpět a probodl Felixe pohledem.

„Vaše dohadování neřeší stávající problém – co s ní?“ přešel Caius k jádru věci. Naprázdno jsem polkla. Najednou stáli mí přátelé blíže ke mně a byli mi oporou. Stáhla jsem štít, protože jsem chtěla, aby si Marcus prohlédl, jaké vztahy mezi námi vládly. Dívala jsem se mu do očí a přesně jsem poznala okamžik, kdy si toho všiml. Vypadal překvapeně, ohromeně. Nepochybně jsme k sobě měli všichni blízko. Neznatelně kývl a prohlížel si upíry kolem mě. Já jsem vrátila štít tam, kde byl. Byla jsem zvyklá ho takhle mít. Dokonce jsem byla zvyklá, nezahrnovat do něj Jane.

„Ach ano… Co s tebou…“ zamyšleně ťukal konečky prstů o sebe a stále stejným nepřítomným pohledem hleděl z okna.

„Neprotahuj to, Aro. Chtěla zemřít, má to mít.“

„Zadrž,“ promluvil rázně Caius. „Neporušila zákon!“

„Ale chtěla!“

„Zanechte toho dohadování. Musíme rozhodnout, zda se Tracy dopustila nějakého prohřešku či nikoliv.“

„Ano,“ stál si Marcus za svým.

„Ne,“ oponoval Caius. „No? Rozhodnutí je na tobě, Aro.“ Významně se podíval na svého bratra. Snad byl přesvědčený, že na mě Aro nedá dopustit, ale teď už jsem nebyla miláček. Teď to byla Anita.

„Pane… Víme, jaký měla Tracy ke svému rozhodnutí důvod. Máme řešení.“ Anita mi koukla do očí a pak přistoupila k Arovi a natáhla ruku. Povolila jsem štít, aby se Aro dozvěděl, co mu chtěla v myšlenkách říci.

„Ano… Není to špatný nápad… Tracy souhlasí?“ Podíval se na mě. Přikývla jsem. „Pak je myslím rozhodnuto.“


„Vážně s námi nemůžeš?“

„Vždyť se za nějaký čas vrátíte…“ uklidňovala mě Leana. „Kdykoliv se ti bude stýskat, můžeš přijít. Zůstanu tady.“ Přitiskla se k Oliverovi, který ji políbil do vlasů.

„Neodcházíme přece navždy,“ utěšoval mě Mario.

„Já vím…“

Život ve Volteře není špatný, ale časem se to omrzí a člověk potřebuje změnu. Proto jsme s Mariem požádali Ara, abychom mohli na nějaký čas odejít. Žít si po svém, sami. Svět je veliký a já z něj znám jen chladné zdi Volterry. Tak jsem se tedy rozloučila se svou nejlepší přítelkyní a spolu se svou láskou jsem opustila palác.

„Jsem tak rád, že nám to Aro dovolil,“ řekl Mario a vtiskl mi polibek na tvář. Já jsem si přitáhla jeho obličej a políbila ho.

„Já taky. Snad se nebude dít nic tak závažného, aby nás chtěli zpátky. Aro slíbil, že nás nebude volat, pokud to nebude opravdu nutné…“

Vůbec jsem nevěděla, jaké to je, žít venku. Mario ano. Patřil k nomádům, kteří cestovali po světě, většinou sami nebo v párech. Mimo Volterru jsem žádné upíry neznala. To se změnilo ve Francii, kde jsme narazili na Mariovy staré přátele.

„Miriam, Filipe! To je ale milé překvapení!“

„Mario, ráda tě vidím. Dlouho jsme se neviděli.“ Miriam byla vysoká, půvabná bruneta s přátelským pohledem. Krátce objala Maria a dala mu pusu na tvář. Pak si pořádně prohlédla mě, zatímco se Mario vítal s Filipem. Filip měl ostře řezané rysy a černé vlasy střižené na ježka.

„No jo, ona Volterra je trošičku stranou toho našeho světa,“ zažertoval Mario. „Dovolte přátelé, abych vám představil svoji Tracy.“ Oba dva se na mě usmáli.

„Moc ráda vás poznávám.“

„My tebe taky, Tracy,“ odpověděl Filip.

„Co vás sem přivedlo?“

„Mario, Mario… Za zdi Volterrského hradu se toho asi moc nedostane, viď?“ zasmála se Miriam.

„Tady v Paříži se právě koná upírský festival. Spousta lidí s umělohmotnými zuby a červenými kontaktními čočkami,“ zakoulel Filip očima.

„Lidé se tu baví a náš druh se sem také sjíždí potkat staré přátele a najít si nové. Provedeme vás tady, chcete?“

Tak jsem se seznámila s prvními upíry mimo Volterru. Tradicí bylo, že upíři i upírky budou až do půlnoci odděleni – dámy svou zábavu, pánové svou. Miriam si mě tedy odvedla a Mario odešel s Filipem.

„Jsem moc ráda, že si Mario taky někoho našel. Naposledy jsme se viděli asi před stošestnácti lety, kdy s námi nějakou dobu cestoval. Samota mu nesvědčila. Jak dlouho se znáte?“

„Asi pětadvacet let,“ odpověděla jsem a dál naslouchala jejímu vyprávění.

„Mario se za svůj život zajímal pouze o jednu jedinou ženu. Jmenovala se Amanda. Vyprávěl ti o ní?“

„Moc ne… Párkrát se zmínil, ale nijak podrobně mi to nevypravoval…“

„Amanda byla neskutečně krásná dívka z bohaté rodiny. Mario s ní chodil do školy, jako malí se denně vídali, ale Amanda vyrostla a musela se chovat, jak se od ní čekalo. Mario jí přiznal, že ji miluje, ale ona se o něj nezajímala. Měla ho jen za přítele. Rodiče ji pak chtěli provdat, ale Amanda se vdávat nechtěla. Utekla z domu a Mariovi nechala dopis, ve kterém se přiznala ke své lásce k němu. Chtěl ji hledat, ale po Amandě jakoby se zem slehla. Hledala ji policie, ale nikde ji nenašli. Po nějaké době zaklepala Mariovi na dveře – bledá, krásnější než dřív, s rudýma očima. Proměnila ho, ale když se po třech nocích probral, byla pryč. Udělala z něj upíra a nechala ho samotného. Nikdo neví, proč to udělala…“ Vyslechla jsem si celý příběh a v očích mě pálilo. Kdybych mohla, plakala bych. Po tom, co mi Miriam vyprávěla, jsem Maria milovala ještě víc.

„Chudáček… Byl takovou dobu sám…“ vypravila jsem ze sebe téměř neslyšně.

„Ano, ale teď má tebe a je šťastný. Šťastnější, než kdy dřív byl… Tak, jsme tady.“ Miriam mě přivedla k rozkvetlé jabloni, pod kterou seděly čtyři upírky. Jedna z nich měla oči zlatavě hnědé.

„Tady jsi! Všude jsme tě hledaly… Kohopak jsi nám to přivedla?“ usmívala se ta zlatooká žena.

„Tohle je Tracy, Mariova přítelkyně. Tohle je Kate,“ ukázala na tu zlatookou, „Zora, Giselle, Betty a Ronya.“ Betty a Ronya byly dvojčata. Podobaly se jako vejce vejci, ale našinec je rozeznal bez problémů. Byly střední postavy, ani malé, ani vysoké, ani hubené, ani tlusté. Prostě tak akorát. Zlatavé vlasy jim splývaly do půl zad. Zora měla vlasy oříškově hnědé. Dlouhé byly jen po ramena a ofina jí padala do očí. Giselle byla malá, hubená zrzka s pihovatým nosem a určitě byla nejmladší. (Myslím tím lidský věk v době, kdy byla přeměněná.)

„Ahoj, Tracy,“ pozdravily mě sborově. Přisedly jsme si k nim do trávy.

„Kde máte zbytek?“ ptala se Miriam.

„Podezíráme Tanyu, že se někde tajně schází s Edwardem. Nedočkavka… Do půlnoci by to prostě nepřežila,“ rozesmála se Kate.

„Carmen?“

„Tady jsem…“ Do našeho kroužku si přisedla další upírka s karamelově hnědýma očima.

„Jasně. A dál?“

„Alice někde nahání Amélii a Rolanda.“

„A to jsou, všichni, kteří chybí. Takže Tanya se zdejchla za Edwardem?“

„Pravděpodobně…“

Chvíli jsme si jen tak povídaly. Ptaly se mě na život ve Volteře. Vyprávěla jsem, že za jejími zdmi není to, co znají upíři po celém světě. Ta přísná, neohrožená, nebezpečná garda Volturiových se za zdmi hradu rozpadá na milé, sympatické jedince. Nechtěly tomu věřit. Hodně jsme se nasmály. Po chvíli povídání se k nám připojila další zlatooká upírka – Tanya, jak jsem usoudila. Chvilku si z ní dělaly legraci, ale pak je to přešlo a postupně vyprávěly, co se jim za posledních pár let přihodilo. Některé příhody byly veselé, jiné zase smutné. No prostě ze života.

„Už jsem je našla! Páni… Je tu tolik lidí a upírů, že jsem skoro ztratila orientaci!“ smál se zvonivý hlásek nade mnou. Vzhlédla jsem a spatřila jemný elfí obličejík, rámovaný rozježenými inkoustově černými vlasy. Zlaté oči tomu obličeji dodávaly kouzelný výraz.

„Bello…“ zašeptala neslyšně elfka a pustila zápěstí dívky, kterou přivedla. Pak zatřepala hlavou. „Teda… Tracy? Jsi to ty?“ Vykulila jsem na ni oči, skoro stejně, jako je ona kulila na mě.

„Promiň, my… My se známe?“ Všichni ztichli. Do našeho kroužku se beze slova posadila drobounká tmavovlasá dívka. Určitě Amélie a vedle ní si přisedl Roland. Všichni pozorovali mě a tu černovlasou dívku.

„Jsi Tracy Volturiová, ne?“

„To jsem…“

„Už jsme se viděly… Před pár lety v Rusku…“

„Nevím o tom…“ Nevzpomínala jsem si na ni, což bylo divné. Upíři si pamatují všechno. Nezapomínáme, neznáme sklerózu ani jiné výpadky paměti.

„Jsem Alice. Alice Cullenová.“ Natáhla ke mně drobnou ručku.

„Ráda tě poznávám, Alice.“ Posadila se vedle mě a zapojila se do konverzace, která se po našem seznámení znovu rozeběhla. Neušly mi její kradmé pohledy. Každou chvilku se na mě podívala…

„Myslela jsem, že tohle je dámská sešlost…“

„No vždyť taky jo,“ prohlásil Roland takovým přeslazeným tónem a já si uvědomila, že i mezi upíry existují homosexuálové. Trošku mě to zaskočilo, ale nevadilo mi to.

Konverzace se postupně stočila ke stravě našich zlatooček.

„Nevím, co řešíte. Tak to prostě je. Jako když šelmy loví vysokou, my lovíme lidi. Je to přirozené. Má to tak být. Nikdy neuvidíš lva, který bude okusovat listy ze stromů…“ prohlásil Roland.

„Ale lev nikdy před tím nebyl antilopa! Chápeš můj postoj? Všichni jsme byli lidmi a teď je máme zabíjet?“ oponovala Alice.

„A co dravé ryby? Třeba žraloci? Taky loví jiné ryby. Ryba jako ryba, ne?“ prohodila vesele Betty.

„Ale… Na druhou stranu, žralok si s jinou rybou nikdy nepopovídá. Prostě ji sežere. Ale upíři jsou se svou kořistí v trochu jiné situaci, ne? Oba mají city, oba si spolu můžou promluvit, ale je v nich nepoměr. Člověk je tady jako ovce. Bezbranné jehně, které by si chtělo promluvit se lvem. Ale lev je predátor a ovce kořist. Nikdy neuvidíte, že by se lev snažil to jehně políbit…“ Všichni se tvářili, že nad tím uvažují, jenom Alice vyjeveně hleděla na mě a já netušila proč. Raději jsem svou myšlenku dotáhla do konce. „Máte teorii, že vás odolávání lidské krvi činí civilizovanějšími a že jste schopni se lépe začlenit do lidské společnosti, ale k čemu vám to bude? Lev nepolíbí jehně, vy se nesblížíte s člověkem, tak jakou to má cenu? Ten lev si to nerozmyslí, prostě to jehně zabije…“

„Lev je prostě masožravec, nemá jinou volbu, ale my ano,“ řekla Kate. Nejspíš bychom se dohadovali ještě dlouho, ale začala odbíjet půlnoc a všichni se zvedli, aby našli své drahé polovičky nebo nějakou novou známost. Pro nás upíry to nebyla taková zábava, jako pro lidi. Ti šátrali ve tmě a smáli se, ale pro nás tma nebyla. Zastavila jsem se uprostřed toho davu a zapřemýšlela, jestli si nemám někoho z nich dát jako půlnoční svačinku. Nikdo by si toho v tom mumraji nevšiml… Při takové tmě… Ale nechtěla jsem kazit tuhle událost. Kolem pasu se mi náhle obmotaly dvě silné paže a na krku jsem ucítila Mariovy rty.

„Chybělas mi…“ zašeptal mi do vlasů. Otočila jsem se k němu, ruce mu dala kolem krku a zahleděla se mu do očí. Usmíval se. Byl šťastný. „Bavila ses dobře?“

„Ano. Mám spoustu nových kamarádek. Některé z nich tě znají…“

„Vážně? No, počkáme, až se to tu trochu uklidní a pak se půjdeme rozloučit. Co ty na to?“ Přikývla jsem. Stáli jsme v objetí uprostřed davu a čekali. Zahlédla jsem Alici, která k nám mířila s plavovlasým mužem po boku. Na těle měl spoustu jizev. Vypadal celkem nervózně. Těkal očima sem a tam a jeho oči byly žíznivě černé. Když mě spatřil, podíval se tázavě na Alici. Ta jen pokrčila rameny a pořád na mě ustaraně hleděla.

„Omluvíš mě na chvilku?“ Dala jsem Mariovi pusu a vydala se k Alici.

„Tracy, tohle je můj Jasper. Jazzi, tohle je Tracy.“ Vypadalo to, jako by se jí to jméno ke mně nehodilo…

„Ahoj, Jaspere,“ pozdravila jsem a otočila se k Alici. „Můžeš na chvilku?“ Zaraženě přikývla. Šly jsme pryč od toho mumraje.

„Copak potřebuješ?“

„Chci vědět, proč si mě pořád tak prohlížíš. Něco se ti na mně nelíbí? Jsem z těch tvých pohledů nervózní…“ Poraženě svěsila ramena a pak se mi zahleděla do očí.

„Pojď.“ Vzala mě za zápěstí a uháněly jsme noční Paříží. Během chvilky jsme se dostaly do hotelu. Alice mě vedla do nejvyššího patra. Nechápala jsem, co tady děláme. Vteřinku se přehrabovala v nějakých věcech. Pak vytáhla černou peněženku a z ní nějaký lístek. Hlasitě vydechla.

„Co tady děláme?“

„Něco bych ti chtěla ukázat… Bello…“ Než jsem se stačila zeptat, odkud zná mé lidské jméno, vrazila mi do ruky ten papírek. Byla to fotka. Moje fotka… Byla jsem na ní já a podle vzhledu nějaký upír. Zmateně jsem se na ni podívala.

„Kdes k něčemu takovému přišla?“ nechápala jsem.

„Tu fotku jsem sama fotila. Už je to strašná spousta let… Bello, my jsme se přece znaly! Znala jsem tě, když jsi ještě byla člověk!“

„Já tě neznám… A jeho taky ne,“ ukázala jsem na fotku.

„Chodili jste spolu!“

„Lžeš!“

„Ne… Počkej…“ Znovu něco hledala. Z černé kabelky vytáhla jinou peněženku a z ní jinou fotku. Byly jsme na ní my dvě. Já měla oči ještě čokoládově hnědé. Matně jsem si pamatovala, že takovou barvu moje oči skutečně měly.

„To není…“

„Byla jsi moje nejlepší kamarádka.“

„Tak proč jsem žila sama ve Volteře, když jsem údajně měla vás?“

„No… Edward… Totiž…“ koktala. „Jasper tě málem… Zabil. Na oslavě tvých narozenin. Edward se rozhodl od tebe odejít, protože jsme byli nebezpeční…“ Musela jsem ji přerušit.

„Opustili jste mě?“

„Nechtěli jsme, ale bylo to pro tebe bezpečnější!“ Nechtěla jsem ji dál poslouchat. Utekla jsem z hotelu, v ruce stále naši společnou fotku… Přestože jsem teď chtěla být sama, musela jsem se vrátit. Mario bude mít starost… Doběhla jsem zpátky k půlnočním oslavám a našla svou jedinou lásku.

„Děje se něco?“ zeptal se ustaraně, když spatřil můj výraz.

„Ehm, ne,“ řekla jsem s falešným úsměvem a fotku zastrčila do zadní kapsy riflí. „Musíme tady ještě být?“ Nechtěla jsem Alici znovu potkat.

„Ne. Chceš jít?“ Přikývla jsem.

Procházeli jsme se kolem Seiny a pozorovali odlesky hvězdné oblohy. Mario mi vyprávěl, kolik známých tady potkal, odkud je všechny zná, ale já ho moc nevnímala. Seděli jsme na břehu a já pořád myslela na fotku, která mi ležela v zadní kapse. Jsem to já? Mé zamlžené vzpomínky mi říkají, že ano… Pamatuju si, že jsem takhle vypadala, i když ty vzpomínky nejsou zrovna moc zřetelné, ale ani v těch nejmatnějších vzpomínkách jsem nedokázala najít jedinou, ve které bych spatřila Alici.

„Co je s tebou? Jsi nějaká smutná…“ Mario mě jemně objal a vtiskl mi polibek na krk. Jindy bych se usmála – milovala jsem, když mě takhle líbal – ale ta fotka upoutala každičký kousek mé mysli. Nedokázala jsem ji vyhnat z hlavy a měla jsem pocit, jakoby v té zadní kapse pálila.

„Nic…“ Neoblafla jsem ho. Otočil mě, aby mi viděl do obličeje.

„To mi neříkej, na to tě znám moc dobře. Co se děje?“ Celkem neochotně jsem vytáhla z kapsy tu proklatou fotku a beze slova jsem mu ji podala. Chvíli si ji prohlížel a čím déle na ni koukal, tím víc se mračil. Pozorovala jsem ho a neměla jsem odvahu prolomit nastalé ticho. Poznala jsem na něm, že přemýšlí, ale záhadou mi bylo, o čem. Podíval se mi do očí. Význam toho pohledu mi unikal.

„Ty si pamatuješ, jak jsem vypadala, že? Když jsem přišla do Volterry…“ Přikývl.

„Na to se nedá zapomenout. To byl jeden z nejšťastnějších dnů v mém nesmrtelném životě! Když jsem tě poprvé spatřil…“ Oči mu při těch vzpomínkách jiskřily. Někde uvnitř mě to zahřálo, ale ten příjemný hřejivý pocit se krčil pod tíhou nezodpovězených otázek…

„Jsem to já?“ Mlčel. Znovu se zahleděl na fotku ve své ruce, opět se krátce zamračil a pak se mi znovu podíval do tváře.

„Ano.“ Takže Alice mluvila pravdu? Ale…

„Proč si ji nepamatuju?“

„Lidské vzpomínky zmizí… Čas je vymaže a tvoje paměť si uchová jen ty upíří.“

„To mi nevykládej! Charlieho a Renée si pamatuju. Sice matně, ale pamatuju…“

„Protože si je pamatovat chceš… Na ty jsi často vzpomínala, proto si je tvoje paměť stále drží… možná, že sis Alici pamatovat nechtěla…“ Na tom něco bylo. Vždyť i Alice říkala, že mě opustila… Třeba jsem na ni chtěla zapomenout… Pořád to ale bylo divné. Ještě tam byla nevysvětlená část s tím jejím bratrem.

„Takže Alice mluví pravdu…“ špitla jsem si pro sebe.

Mario se od toho rozhovoru s fotkou choval nějak divně. Neustále zamyšlený, skoro mě nevnímal a vyhýbal se jakýmkoli otázkám, které mě napadly. Bylo to podezřelé. Bylo mi jasné, že z něj nic nedostanu, ať už o něčem ví, nebo ne. Musela jsem zpátky ke zdroji. K Alici. Nevěděla jsem, co mám Mariovi říct, ale nakonec jsem mu řekla pravdu.

„Chci se vrátit, jestli už holky odjely… Za pár hodin se vrátím, ano?“ Nečekala jsem na odpověď. Dala jsem mu pusu a zmizela jsem ve tmě. Běžela jsem uličkami k hotelu, kde jsem dostala tu fotku a modlila se ke všem svatým, aby tam Alice ještě byla. Čekala na mě na recepci.

„Ahoj, Tracy…“

„Bello…“ opravila jsem ji a ona se překvapeně usmála.

„Už mi věříš?“

„Tak trochu, ale mám otázky…“ Vedla mě nahoru do apartmá. V obývacím pokoji čekalo sedm zlatookých upírů a tři z nich se tvářili, jakoby mě viděli po strašně dlouhé době – a rádi.

„Ahoj, Tracy,“ usmála se drobná žena s karamelovými vlasy.

„Bello…“ opravila jsem ji nepřítomně. Zmocnil se mě zvláštní pocit… Jako bych je vážně znala, ale ať jsem se snažila sebevíc, nevybavila jsem si jedinou vzpomínku, která by mi to potvrdila.

„Takže jsi ji přesvědčila?“ ptal se Jasper.

„Trošku… Bella si na nás ale nepamatuje…“

„Já… Omlouvám se, ale vážně si nic nevybavuju. Mimo můj život ve Volteře si nepamatuju nic, jenom své rodiče…“

„To je pochopitelné,“ promluvil plavovlasý muž vedle ženy, která mě pozdravila. „Tvůj mozek si lidské vzpomínky neuchová, pokud na ně nebudeš dostatečně myslet…“

„Nepřekvapuje mě, že nás sis pamatovat nechtěla…“ posmutněla Alice.

„Protože jste odešli?“ hádala jsem. Přikývla.

„Tak to vezmeme popořádku,“ zašvitořila Alice. „Tohle je Carlisle, hlava naší rodiny, a jeho žena Esmé. Carmen, Kate i Tanyu znáš a tohle je Eleazar.“ Jmenovaný mi přikývl na pozdrav. „Kde se ten Edward fláká?!“ soptila a pak vytáhla telefon, do kterého chvilku syčela a pak zavěsila. „No, za chvilku dorazí i Edward.“

„To je ten z té fotky?“ Vzpomínka na mě a toho kluka na jedné fotografii mě trochu rozklepala, ale nedala jsem na sobě nic znát.

„Správně.“ Bylo to celé divné, ale já byla zvědavá. Alice byla velice přátelská a dokázala jsem si představit, že bychom byly kamarádky.

„Takže,“ posadila jsem se na okraj jednoho křesla a nevěděla kde začít. „Odešli jste, protože Jasper mě málem zabil, říkám to správně?“ Jasper se při té vzpomínce zamračil a z jeho výrazu bylo poznat, že ho to skutečně mrzí.

„Ano a ještě jednou se ti za to omlouvám…“

„A já jsem chodila s…“ Odmlčela jsem se a polkla. „S Edwardem?“ Všichni přikývli. „A proč mě Edward neproměnil? Nemuseli byste ode mě přece odejít, ne?“

„Já to tak chtěla, ale Edward byl proti. On ti to vysvětlí sám…“ Alice máchala rukama v gestech, která naznačovala, že ona měla pravdu. Než jsem stačila vyslovit další otázku, do místnosti vešel další upír. Otočila jsem se ke dveřím a spatřila Edwarda. Hleděl do země. Zavřel za sebou dveře a pořád se na mě nepodíval.

„Omlouvám se, že jdu pozdě, zdržel jsem se s…“ nedořekl, protože se naše pohledy střetly. Hleděli jsme si do očí a mně se najednou v mozku přehrávalo kvantum mých vlastních vzpomínek. Byl v nich Edward i zbytek jeho rodiny. Zamlžené vzpomínky na můj pokoj, na jeho kamenné objetí a na pobrukování ukolébavky, kterou mi kdysi složil… Jasnější vzpomínky na setkání ve Volteře… Znovu zamlžené vzpomínky na bolestné loučení… Vzpomínky na setkání v Rusku… Ty obrazy se mi míhaly před očima závratnou rychlostí. Nechápala jsem, jak je možné, že jsem si tohle všechno nepamatovala… Pak jsem si vzpomněla – Anita. Edward měl ve tváři stejně překvapený výraz jako já. Beze slova jsme si pak padli do náruče. Jeho paže mě vroucně objímaly a jeho rty nedočkavě drtily ty mé. Tanya nejdřív zasyčela a pak hrozivě zavrčela, ale Eleazar ji chytil. Edward mě strčil za záda, připravený mě bránit.

„Tanyo, počkej…“ promluvila jsem. Nechtěla poslouchat. Vyškubla se Eleazarovi, ale nevrhla se na mě. Utekla. Kate a Carmen šly za ní, Eleazar po chvíli taky.

Nechali nás o samotě. Byla jsem ráda, že ho zase vidím, ale se zapomenutými vzpomínkami se mi vrátily i zapomenuté pocity. Láska, nenávist. Co bylo silnější?

„Jak to teď bude dál?“ Myslela jsem na Tanyu a na Maria. Oběma by to ublížilo. Navíc, Maria jsem skutečně milovala, stejně jako Edwarda. Edward k Tanye pravou lásku necítil, jen si to díky Leaně myslel.

„To nevím… V prvé řadě se musím zeptat-"

„Odpustila jsem ti, Edwarde.“ Usmál se a chtěl mě znovu políbit, ale já jsem couvla. „Promiň… Pořád to bolí… Vím, že jsi mě chtěl chránit, ale nedokážu ty pocity vymazat…“

„Chápu… Přesto bych byl nekonečně šťastný, kdybys se mnou zůstala.“ Přemítala jsem. Nenávist, kterou jsem k němu cítila, už nebyla tak silná. Teď, když jsem znala důvod jeho odchodu a byla si jistá, že mě skutečně miluje, nebylo tak těžké ho víc milovat než nenávidět. Ale co Mario? Pak jsem si uvědomila jednu věc – Mario o tom věděl. Věděl, co jsem k Edwardovi cítila. Co cítím… Nechá mě jít? Pochopí to?

„Co Tanya?“

„No… My jsme měli takový hodně volný vztah… Vlastně to ani nebylo moc fyzické…“

„Vážně?“

„Tanya vlastně není můj typ,“ zakřenil se. Rozhodla jsem se najít Maria a všechno mu říct, ale ještě před tím jsem chtěla mluvit s Alicí.

„Alice?“

„Ano?“ zatrylkovala.

„Tys neviděla, že je ze mě upírka?“

„No… Edward mi nejdřív zakázal sledovat tvoji budoucnost. Zkusila jsem to, až když mi řekl, že jsi mrtvá. Chtěla jsem vědět, jestli je to pravda, ale nic jsem neviděla, takže jsem tomu uvěřila. Potom v Rusku jsem se znovu snažila najít tvoji budoucnost. Zkoušela jsem hledat Tracy i Bellu, ale obě byly slepé…“

„Vážně? Ale já jsem přece byla živá, ve Volteře…“

„To Mario,“ řekl Edward.

„Cože?“ zeptala jsem se spolu s Alicí.

„Má dar. Blokuje tvoje vize i Jasperovo vnímání emocí…“ pokrčil rameny.

„Aha. No, tím se to vysvětluje,“ usmála se. Určitě byla ráda, že našla příčinu svých slepých vizí.


„Mario…“ Z mého hlasu určitě poznal, že něco není v pořádku. Jakmile mě spatřil, jak k němu kráčím ruku v ruce s Edwardem, pravděpodobně mu to bylo jasné.

„Takže Anita měla pravdu…“ vzdychl.

„V čem měla pravdu?“ chtěla jsem vědět.

„Nebyla si jistá, jestli vaše setkání její zásah do vaší paměti nezruší… Tu vaši skutečnou hlubokou lásku prostě nepřekoná.“

„Takže víš, o co jde…“ konstatovala jsem. Přikývl. „Omlouvám se… Takhle jsem to nechtěla…“

„Já vím. Nemůžeš za to,“ usmál se. „Zůstáváš?“

„Chci zůstat s Edwardem, ano, ale musím se vrátit, abych to Arovi řekla.“ V tu chvíli mě vůbec nenapadlo, že to nebude tak snadné.


„Je mi skutečně líto, že nemohu vyhovět tvé žádosti, Tracy…“

„Bello,“ opravila jsem ho tiše.

„Tedy, Bello…“

„Byla by tu přeci jedna možnost,“ promluvil pomalu Marcus.

„Má pravdu, bratře,“ potvrdil Caius a hleděl významně na Ara. Edward bezpochyby věděl, o čem mluví, ale čekal.

„Jistě… Je tu možnost…“ Když jsem viděla jeho úsměv, docvaklo mi, o čem všichni tři mluví.

„Ne,“ řekla jsem. Představa Edwarda v gardě se mi příčila. Takhle žít nechtěl. Ani já to po něm nemůžu chtít.

„Bello, pokud je to jediná možnost –“

„Ne, Edwarde! Tohle po tobě nemůžu chtít. Nechci, aby ses kvůli mně takhle obětoval!“

„Klidně zůstanu, jen když budeme spolu!“

„Ne!“

„Je to na vás. Chcete-li zůstat spolu, musíte zůstat s námi. Ať už se rozhodnete jakkoliv, Bella zůstává,“ promluvil Aro.

„Bello, poslouchej mě. Raději zemřu, než abych žil bez tebe.“

„A já raději zemřu, než abys musel žít tady.“ Situace, ve které jsme se ocitli, neměla řešení. Krom jednoho…


Svět pro nás oba končil. Přestal existovat, stejně jako my pro něj. Zůstane po nás hromádka popela a bezpochyby pár nešťastných duší, ale my jsme umírali v náruči toho druhého a na ničem jiném už nezáleželo, protože já věřila, že smrtí to pro nás nekončí…

 

Shrnutí



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Jsem to já? (navazuje na Já nejsem ona!):

 1
08.03.2012 [21:35]

AddyCullen Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

07.02.2012 [21:20]

FeelaeNa vlastní nebezpečí... měla bych začít poslouchat co mi kdo radí... Ale ne. udělala jsem dobře. I když by to nemuselo mít takovej konec => tři tečky. to je hrůza! :D
Nejkrásnějčí bylo to setkání... S Edwardem, i s Alice...
Ne, všechno bylo krásné :) (až na ty tři tečky Emoticon Emoticon ) Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!