Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Jsem SAMA- jednorázovka

Ehm... Je to jednorázovka o Arovi a jedné slečně. Tahle jednorázovka je poměrně nedokončená, i když někdo to za konec považovat může. Sama nevím, jaký by to asi mělo končit a jestli by vlbec stálo za to, to rozepisovat dál. Proto Vás žádám o návrhy alternativního konce:-)... PS: Na HOLKA NA JEDNU NOC, stále pracuju...

Právě jsem se vzbudila do dalšího krásného slunného rána, kterým nás Itálie obdařovala skoro pořád. Převalovala jsem se na bíle povlečené posteli, na které tak jasně kontrastovalo mé opálené tělo. Chvíli jsem ještě tak ležela a dumala nad tím, co dneska podnikneme. Konkrétně já a máma. S nikým jiným jsem totiž nežila, neměla jsem tátu ani sourozence. Jenom svou krásnou a mladou mámu, která mi byla spíše kamarádkou. Měla mě ve svých šestnácti letech s mě neznámým mužem.  

Vběhla jsem do kuchyně, už převlečená a líbla mámu na líčko, zrovna se něco snažila uvařit.

„Mňam, palačinky" řekla jsem radostně, usadila se ke stolu a začala jsem do sebe nalívat jablečný džus.

„Dobré ráno, zlato" Popřála mi máma, zrovna když mi nakládala ten sladký poklad na talíř.

„Mami, co dneska podnikneme? Co takhle někam do muzea?" navrhla jsem ji s plnou pusou. Takových výletů bylo za moje prázdniny miliony, obě dvě jsme milovaly památky a historii.

„No Cat, myslela jsem, že bychom mohly zajet do Volterry. Tam jsme ještě nebyli. Bude to celodenní výlet. Mají tam památek jak hrom."  Použila zdrobnělinu mého jména, kterou používala jen ona. Moje celé jméno je Cathrin.

„Jasně!" Vypískla jsem nadšeně a běžela se připravit. O půl hodiny později jsme už vyrážely.

V autě bylo veselo, s mámou jsme si zpívaly- naše oblíbená činnost za jízdy. Za necelou hodinu jsme dorazily na místo. Chodily jsme po náměstí, obdivovaly stavby, kochaly se suvenýry a nakonec jsme sedly vyčerpané se zmrzkou na fontánu.

„Ještě hrad, mami. Když už jsme tady" řekla jsem mamce a s energií nabranou sezením a zmrzlinou jsme se vydaly jeho směrem. Po deseti minutách jsme byly na místě a mamka šla koupit lístky.

 Sedla jsem si na schody a pozorovala okolí. Prošla kolem mě nějaká postava celá zabalená v černém plášti. Nechápavě jsem zakroutila hlavou. Já tady umírám v tílku a kraťasech a ono si to... No to je jedno.

Asi po minutě na mě máma hukla, ať jdu dovnitř, že prý to za chvíli začíná. Přišla jsem k ní a společně jsme klábosily, než k nám přišla průvodkyně, velmi mladá, krásná a bledá průvodkyně.

Byla jsem z ní úplně unešená, neustále jsem pozorovala její zvláštní fialové oči a poslouchala její zvučný hlas. Ani jednou se nepřeřekla, ani jednou si neodkašlala, ani jednou nepolkla. Ani jednou se nenadechla?! A jak ladně přecházela po místnostech, jakoby nám představovala svůj vlastní dům.

Přecházeli jsme k dalším dveřím. „Tak a tady je jídelna" řekla nadšeně a otevřela první nezamčené dveře, které za námi hned zavřela.

„Dobrou chuť, panstvo" Zvolala a po těchhle slovech se vše seběhlo hrozně rychle. Bylo tam asi patnáct, stejně bledých a stejně krásných, lidí jako je ona. Jediné, co na nich bylo jiného, byly ty černé oči.

Všechny osoby se seběhly na naši sedmnácti člennou skupinu turistů. Nechápala jsem, co po nás chtějí, dokud se jeden po druhém nezačali zakusovat, svým obětem do krku.  Mrtvá těla padala na zem a já se na chvíli vzpamatovala ze svého šoku.

Kde je máma??? Napadlo mě okamžitě, začala jsem tikat očima mezi těmi hororovými scénami a hledala svou mamku. Živou jsem ji už však nenašla. Ležela na zemi kousek ode mě- mrtvá. Rozeběhla jsem se k ní a ignorovala jsem fakt, že já jediná tu ještě žiju a že se ke mně právě jeden muž, ostražitě blíží.

„Mami" vzlykla jsem, ze slin se mi v puse udělala bublina a začaly mi téct slzy po tváři, které těžce dopadaly až na mámino tělo.

 Pustila jsem jí ze svých rukou, bylo mi to stejně prd platné a soustředila se na muže, který se mě zřejmě bude snažit zabít. Klečela jsem a koukala na něj ze spod svých vlhkých dlouhých řas, neubránila jsem se dalším vzlykům. Chtěla jsem se zeptat proč, ale strach mi to nedovolil. Všichni už odsud odešli, zůstala jsem jen já a on.

Pomalu šel ke mně a klekl si naproti. Na chvíli se otočil, asi aby zkontroloval, jestli tu někdo nezůstal. Nešťastně se na mě koukal a já na něj, ale přes slzy jsem ho měla rozmazaného. Utřela jsem si oči a stále se koukala. Byl to starší muž, mohlo, mu být tak o deset let více, než mě. Měl černé oči, černé dlouhé vlasy, a bílou až průsvitnou pleť. Byl hrozně krásný, ale na tohle jsem neměla ani pomyšlení.

„Proč?" zařvala jsem a potom tu otázku znovu zašeptala. Přitom jsem střelila pohledem k tělu mé matky, v otevřených očích měla zděšený výraz. Rychle jsem ucukla- takhle si jí nechci pamatovat.

„jak se jmenuješ, Zlatíčko?" zeptal se mě neuvěřitelným, nepopsatelným, teď něžným hlasem.

„Cat-Catherin" odpověděla jsem sklíčeně, šokovaně a hlasem, který jsem nepoznávala. Další dávka slz mi kolovala po tmavě opálené pleti. Setřel mi je, v tom gestu bylo tolik nečekané lásky a přátelství, že mi to nedovolilo, uhnou před jeho chladnými prsty.

„Cetherin-Zlatíčko, neseď na té chladné zemi, pojď se mnou. Vše ti řeknu." Byl tak milý, ne jako ty krvelačné bestie, co mi zabily matku. Vlastně, já ani nevím, kdo z nich to byl.

Chtěla jsem se zvednout a jít, jak řekl, ale mé dlouhé štíhlé nohy mi to nedovolovaly. Podepřel mě a oba nás s ladností zvedl. Chytil mě kolem boku a procházel semnou od místnosti- k místnosti, než jsme se zastavili před bohatě zdobenými dveřmi, které svižně otevřel a zatlačil mě dovnitř.

Gestem naznačil, abych se posadila na postel, on sám si vzal židli, kterou si dal přede mne a začal mluvit.

„Catherin, tohle bych Ti vůbec neměl říkat a já ani netuším, proč to dělám. Víš..." mluvil, mluvil a mluvil. Poslouchala jsem jeho vznešený hlas, starý tisíce let a všechno mu věřila. Vysvětlil mi celou věc s upírstvím, a já se ho na nic neptala, ani jednou jsem ho nepřerušila. Byla jsem ještě stále v šoku. Ale dostatečně mě probrala jeho poslední věta, co jsem mu dovolila říct.

„ A jak jsem ti již řekl, živíme se lidskou krví, kterou pro nás obstarává Heidy, ta průvodkyně. Všichni už jsme čekali na naše jídlo, vědíc, že tu bude každou chvíli. Když se dveře do jídelny otevřeli, automaticky jsem si vybral svou oběť mladou, svěže vonící ženu- jak jsem potom zjistil tvojí matku. Je mi to tak líto." Dokončil s neskrývanou lítostí. A já na něj vykulila své, pláčem zarudlé oči, dvakrát zamrkala svými slzami ztěžklými řasami, a svižně se zvedla z postele, s jediným přáním odejít odtud.

Nic neříkal, nechal mě se zvednout, chňapnout za velkou pozlacenou kliku a s velkým úsilím otevřít těžké dřevěné dveře. Vylezla jsem na chladnou chodbu- přece jenom už byl večer a já byla stále v kraťasech a tílku, navíc v temném hradu plném upírů.

Rozhlédla jsem se, kam bych asi měla jít, ale nakonec to dopadlo tak, že jsem se sesunula podél zdi u Arova pokoje- u pokoje upírá, který mi zabil matku.

Začala jsem brečet, teprve teď na mě dolehla všechna ta skutečnost- jsem sama, nemám kam jít, jsem sama v hradě plném mytických příšer, ač jedna z nich, právě ta nejhorší, se zdá být moc milá na to, abych jí nazývala příšerou, moc krásná, aby mohla být příšerou, a moc skutečná aby mohla být pouhým mýtem.

Tiskla jsem kolena k bradě a hlasitě vzlykala a pofňukávala, nad ztrátou své matky a zároveň nejlepší přítelkyně. Uvažovala jsem nad dnešním dnem, kdybych třeba nechtěla na ten hrad, kdybychom jely do toho muzea- mohlo být všechno jinak.

Po nějaké době, se dveře Arova pokoje otevřeli. Nevzhlédla jsem. Sedl si na zem vedle mě a podal mi balíček papírových kapesníků. S hlasitým troubením jsem se vysmrkala a všimla si, že se mu trochu zvedl jeden koutek. Přehodil kolem mě jednu svou chladnou paži a přisunul si mě blíž, nebránila jsem se. Pochopte, neměla jsem nikoho jiného. Když mi tohle došlo, zase jsem se začala otřásat vzlyky. On mi hladil záda a šeptal mi, slova plné omluv, útěchy a naděje. Omlouval se mi za to, čím je.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Jsem SAMA- jednorázovka:

 1
1. nika
31.10.2014 [17:10]

je to krásné

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!