Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Johamova nejmladší dcera; Jennifer - 2. část: Jako slepec, který poprvé v životě uviděl slunce…

27.08.2011 (15:15) • Never • FanFiction jednodílné • komentováno 23× • zobrazeno 1850×

Píše se začátek roku 2007...

Sevřel mě ve své pevné a tvrdé náruči a já byla v tu chvíli ten nejšťastnější člověk pod sluncem. Zatočil se mnou dokola a já ho sevřela ještě pevněji.

„Ty idiote, kde jsi sakra byl?!“ vyjekla jsem, když mě konečně pustil a já se mohla spokojeně nadechnout. Jeho úsměv oněměl a stáhl se do úšklebku.

„Byl jsem v… ehm… Mexiku?“ Proč se mi mu to nechtělo věřit?

„Dobře. A teď pravdu. Kde jsi byl? Hledala jsem tě všude, měla jsem o tebe strach… Ale po tobě, jakoby se slehla zem. Prostě…“ V jeho očích to neblaze zajiskřilo a já najednou nevěděla, jestli vůbec chci znát pravdu.

„No tak, sestřičko moje milovaná. Byl jsem… Prostě jsem si šel provětrat hlavu, po tom boji. Když jsem se chtěl vrátit zpět domů, narazil jsem na tvůj pach. Promiň, že jsem se neozval. Jsem pitomec.“ Padl mi znovu kolem krku

„Ano, to máš pravdu, jsi. Jsi ten největší pitomec, kterého znám!“ zlobila jsem se na oko. Ze všech stran se ozývalo zasmání nebo uchechtnutí a od malé Renesmé jsme se dočkali zatleskání jejíma malinkýma ručičkama, doprovázené roztomilým dětským smíchem. Nálada v místnosti se uvolnila a mně se z očí začaly řinout slzy. Hodně slz.

„Jenn, co se děle?!“ zazmatkoval Nahuel.

„Chyběl jsi mi…“ rozvzlykala jsem se už naplno a tentokrát jsem to byla já, kdo se mu omotal kolem krku. Mé slzy mu začaly smáčet jeho červenou košili.

„Neboj, sestřičko. Ty mně taky…“

***

Píše se březen roku 2007...

Na večer byl ohlášen nájezd „lapušáků“. Což znamenalo: prázdná lednička, plné pokoje, polonazí kluci, neustále pošťuchování a nevyvětratelný smrad.

Kolem sedmé večer se lesem začínalo ozývat vytí a štěkot. Po necelých deseti minutách byla vila plná a upřímně, dvakrát dobře to tu nevonělo. Místo nasládlé vůně se domem nesla taková, která pálila v nose. Byla… Hořká? Nevím, jak to popsat…

Rosalie vrčela skoro vždycky, když se jí naskytla i byť malá příležitost.

„Ty jsi ta nejmladší, Johamova nejmladší dcera; Jennifer, že?“ podával mi svou ruku jeden z těch urostlých indiánů, „já jsem Jared.“ Jeho ruka pálila a v kontrastu s mou kůží byla o nespočet odstínů tmavší.

„Těší mě, Jarede. Ano, já jsem ta nemladší.“ Pomalu jsem povolovala svůj stisk a jemně se na něj usmála. Zajiskřilo se mu v očích. Ale tohle bylo jiné, než když měl jiskřičky v očích Nahuel.

A pak jsem se otočila a zůstala stát přikovaná k zemi. Přede mnou stál ten, který také patřil ke Quileutské smečce, jen byl asi o něco mladší než ostatní, stále měl v obličeji tu dětskou zakulacenost.  Měl nádherné tmavě hnědé oči, které měl orámované hustým obočím a které upíral na mě. Nos měl menší, za to měl plné rty. Oh… Jeho výška odpovídala jeho svalům, ale stejně to vypadalo, že je na steroidech. Byl přesný opak mě.

„Sethe!“ sykl zrzek – tedy Edward.

„Ne, to ne… Sethe, to jsi neudělal,“ zakňučel Jared, který stále stál za mnou. Až teď jsem si všimla toho, jak se na mě dívá – a jak na sebe navzájem zíráme.

„Já…“ začal, ale v mých uších to znělo, jako by mluvil z jiné dimenze.

„Musíme ho odtud dostat,“ uvážil Edward. Cože?! Ne, to ne! Prosím!

„Tím, že ho odsud odvlečeš, mu rozhodně nepomůžeš, pijavice. Copak nevíš, co by to s ním udělalo? Co by to udělalo s ní?“ Ukázal na mě ten další ze smečky, kterého jsem se doteď nevšimla, že tu vůbec je.

„Co se to děje…?“ vydechla jsem, ale stále jsem nebyla schopná pohybu.

„Ehm… Sethe?“ odkašlal si Jared.

„Promiň,“ šeptl a zmizel. Zaslechl jsem zvuk připomínající trhání oblečení, takže se asi šel přeměnit ve vlkodlaka. Proč?

„On se… otiskl? Vždyť je to poloupírka!“ vyhrkla Bella.

„Bells, miláčku, taky z toho nemám kdovíjakou radost, ale nezapomínej, že Jacob se taky otiskl do naší dcery, která je poloupírka stejně tak jako Jennifer,“ podotkl Edward, „Seth se do tebe otiskl, Jenn.“

„Otiskl? Do mě? Cože? Co to znamená?“ Teď už jsem nerozuměla absolutně ničemu, co se tu dělo.

„Je to vlčí věc. Když se měnič otiskne, je to jako železné lano, které ho s danou osobou bezpodmínečně spojí, až do konce života,“ vysvětlil mi to Jared, „je to jako láska. Jen mnohokrát silnější.“

„Tady to není nějak komplikované, viděli jste ji, ne?“ začal se smát Emmett a já ho zpražila pohledem.

„Podle jejich výrazů to vypadalo, jako by se otiskli oba.“ Nepřestával se smát.

„Kde je?“ zeptala jsem se. Potřebuju ho vidět. Musím za ním.

„Šel se proběhnout ve vlčí podobě. Ale jsem přesvědčený, že daleko nebude,“ zasmál se Jared a já na nic nečekala a vyrazila ven, dveře za mnou zůstaly dokořán.

***

Nebylo těžké ho najít. Jeho pach byl cítit na několik set metrů. Stál tam jen v látkových kraťasech, ruce podél těla a zrak upřený do země.

„Sethe?“ zakníkala jsem.

„To, co se stalo, není normální… Není to přirozené pro nás. Chtěl bych tě nechat jít a nechat tě si vybrat samotnou, jenže už ta vzdálenost, když jsem před chvílí utekl sem, byla bolestivá…“¨

„Tohle nemusíš. Já si už nikoho vybírat nebudu,“ přiznala jsem a v jeho obličeji to zamrazilo. Už se chtěl otočit a znovu mi zmizet.

„Já už si vybrala. Sethe, i když to je proti přírodě… Takhle to asi má být. Protože pokud se může otisknout i poloupír, otiskla jsem se do tebe v okamžiku, když jsem tě uviděla,“ čekala jsem, jak bude reagovat. Byla jsem na sebe pyšná – nikdy se mi nepodařilo nikomu vyjádřit, co k němu cítím, protože jsem to nikdy nepotřebovala. Ale s ním to bylo takové přirozené… Nikdy jsem nevěřila na lásku na první pohled. Ale dnešek mě utvrdil v opaku.

Udělal pár rozvážných kroků ke mně a já si skousla ret. Byl tak blízko, že jsem cítila jeho horkou kůži, jeho dech…

„Jako slepec, který poprvé v životě uviděl slunce…“ V tu chvíli jsem ucítila jeho rty na těch mých a cítila jsem, jak se mi podlamují nohy a on mě zachytává.

„Neomdlévej mi,“ zaskučel a líbal mě dál.

Dohoda.

15 komentářů = 3. část.