Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Jasper´s moon

06.07.2012 (15:00) • Dantealighierry • FanFiction jednodílné • komentováno 12× • zobrazeno 2034×

Jasper´s moon

Pohled Jaspera

Díval jsem se před sebe, tiše a nehnutě. Pár ledových kapek smáčelo mé vlasy a pár jich steklo i po mé chladné tváři. Kdybych mohl plakat, dnes by byl ten den, kdy bych se rozbrečel, a tak mi vlhkost na mých lících nevadila. Ba naopak mi byla příjemná. Pozoroval jsem město pod sebou s dravou žíznivostí. Necítil jsem však hlad, jen prostou touhu. Posedával jsem na ochozu výškové budovy úplně nahoře. Kamenný chrlič po mém boku s hlavou lva a tělem orla se nakláněl do ulic směrem na východ, jako by právě za rozbřesku chtěl vzlétnout. Pode mnou bylo patnáct pater živých a čilých, která nevěděla o mém zármutku. Ostatně o mně nevěděl nikdo. Za to já věděl o všem. Pocity viny a bezelstného strachu se uvnitř mě mísily s pocity všech lidí v rámci deseti bloků od tohoto místa.

Neohrabaně jsem si roztřesenými prsty prohrábl medově zlatavé blond vlasy. Na pár pramenech mi ulpěly rudé skvrnky ještě vonící krve. Její krve. Lehce jsem se pousmál a postavil se. Divoký vítr mě neurvale bičoval do zad a měsíc nade mnou vykukující zpoza mraků se shovívavě díval na dílo mé zkázy. Je zvláštní, jak moc si s námi umí pohrát jedna vteřina. Sliny touhy se nám v ústech sbíhají při pomyšlení nad oblíbenou „značkou“ lidské krve. To trochu nasere, protože si uvědomíte, že něco tak primitivního byste měli zvládnout. Ne vždy to ale jde!

Potkával jsem ji vždy před tím domem. Poprvé to byla náhoda a pak už jsem na ni čekal. Chodila tam často a chodila vždy sama. Stál v ulici vedoucí na čtvercové náměstí, blízko rafaelské kašny poseté anděly. Ten dům by se lehce ztratil mezi ostatními. Většina lidí by prošla a nevšimla by si ho. Obyčejná budova, bíle natřené rámy oken a sem tam malůvky sprejerských holomků. Jen vývěska po levé straně dveří dávala tušit, jaké toto místo skrývá utrpení. Sem docházeli jen duševně choří. Vždy se před těmi dveřmi zastavila, snad jako by nevěděla, kde je, anebo co zde dělá, a vždy, když vešla, cítil jsem, jak ztrácí kus sama sebe. Ale to je opravdu jedno! Více než to mě uchvacovala její nezvyklá krása. Byla opravdu božská. I Pallas Athéna by jí mohla závidět nadpozemskou krásu. Černé lesklé vlasy se jí při laní chůzi jemně vlnily na zádech a pod roztřepenou ofinou se skrývaly dvě ebenově černé studny. Nezažil jsem nikdy, aby se pousmála. Její tvář zůstávala klidná a vyrovnaná, bez výrazu. Šla, dívala se před sebe a zdálo se, že ji všednost lidského života vůbec nezajímá. Nosila vždy šaty, jednoduché, nažehlené. Podpatky lodiček jednozvučně klepaly po rozlámaných dlaždicích chodníku.

Bylo úterý večer, když se to stalo. Táhlo mě to k ní. Jako vždy, jenže dnes snad víc! Schválně jsem do ní na ulici vrazil, ona vyjekla a přesto dělala, že si mě nevšimla. V dlaních pevně svírala černou aktovku. Její prsty se lehce třásly. Z parčíku kousek od nás k nám doléhal jemný vánek; již nesl vůni kvetoucích líp.

„Promiň,“ špitl jsem směrem k ní, „neviděl jsem tě!“

Překvapeně se na mě zadívala. Její smetanová pokožka se ve světle měsíce zdála nepřirozeně bledá. Cítil jsem její strach, a tak jsem se pomalu odtáhl a upravil si sportovně střižené béžové sako. Jak ta ale krásně voněla!  Bože, chraň mě, prosil jsem a pak mi došlo, že Bůh mě již dávno opustil. Přišlo mi to ironické, a tak jsem se podrážděně uchechtl. Zmateně sebou škubla, ale její srdce se uklidnilo. Odevzdaně se na mě podívala a jako by schválně si odhrnula vlasy z šíje. To gesto bylo provokativní a svůdné. Nemohla ale vědět, jak na mě působí. Snažil jsem se tu chvíli neprodlužovat. Co je ostatně na tom?! Zakousnout se a zabít. Nic jiného vlastně neumím. Něco na ní mě ale lákalo více. Jako sen, co by neměl nikdy skončit. Levandulové, téměř průhledné šaty jen spoře skrývaly její nádherné křivky před mým sokolím zrakem. Měl bych se představit, napadlo mě. Říci něco, co by ji vyděsilo. Utekla by a já bych nebyl monstrem, jež se již nyní ve mně probouzelo.

„Známe se?“ optala se mě a já pocítil strach. Nechápal jsem ho, ale byl téměř hmatatelný. Jako by pouhým pohledem do mých očí poznala, kdo jsem a pro co jsem si přišel, a v jejích očích se zračila pouze unavená odevzdanost. Musel jsem ji mít. Vše na ní mě přitahovalo.  Popadl jsem ji za boky a trvalo to vteřinu. Nekřičela, nekopala, lehce mě objala. Něco uvnitř mě ztuhlo, ale bylo příliš pozdě. Měl jsem hlad. Měl jsem chuť. A to bylo vše, co jsem potřeboval vědět. Kdesi uvnitř sebe jsem ale tušil, že budu litovat. Už nyní jsem cítil jakousi prazvláštní bolest pramenící z její ztráty. Nevěděl jsem snad, co to znamená, nebo ani nechtěl. Jemně jsem ji políbil na rty a ona se nevzpouzela. Sjel jsem rychle k její krční tepně a nedočkavě se zakousl. Ztuhla a volnou rukou mi prohrábla vlasy.

„Věděla jsem, že přijdeš…“ vydechla a já jako malé děcko pil, dokud nezůstala ani kapička.

…

Deštivá noc pomalu přecházela v kalné ráno. Ležela podél mých nohou, s hlavou opřenou v nohách kamenného chrliče. Stále jsem doufal. Byla tu ta naděje. Ta možnost, že není mrtvá a že se probudí. Tisíce drobných ranek po její odhalené kůži hyzdily jeji dokonalost. Přesto vypadala, jako když jen spí. Byla drobný skřítek s andělskou tváří, jenž každou chvíli snad otevře svá velká očka. Bude se vztekat. Bude mě nenávidět a možná časem milovat. Bude žíznivá a já ji vše naučím. Mé kamenné srdce zaplesalo! Alespoň na chvíli jsem pocítil skutečné štěstí. Byla by mou družkou. Tu, jež jsem v mé samotě postrádal. Učinil bych ji šťastnou a čas by nezničil pouto naší lásky. Věděl jsem, že něco uvnitř mě bylo vystrašené k smrti, něco, co ji mělo rádo. Cítil jsem se zmatený jejími slovy. Nemohla přeci vědět, kdo jsem, ani co se stane. Vše, co jsem ale cítil, ztratilo význam s prvními ranními paprsky. Slunce se dotklo nejdříve budovy, pak části oken a naposled její tváře z části skryté mohutnou sochou. V jeho záři už to nebyla ona. Spala a já věděl, že její spánek je hlubší než smrt. Cosi uvnitř mě puklo. Je mrtvá.

Bolestně jsem dopadl na kolena podél jejího boku. „Ahoj,“ vzlykl jsem, „jsem Jazz,“ představil jsem se a lehce ji políbil na ledovou líc. Neměl bych se tak cítit. Byla jen člověk! Přesto tu ten pocit byl. Hluboká ztráta a jakési postranní odhodlání. Olízl jsem si rty. Každý by měl přeci jednou zemřít. Odejít. Zmizet. I taková existence, jako jsem já. Snad Bůh ocení mou bolest a zármutek a snad, až se mě zeptá proč, řeknu mu po pravdě, že jsem to chtěl a že toho lituji. Možná už nemám duši. Možná se jen ztratím a nezbude nic, ale kdybych přeci jen duši měl, setkal bych se s ní znovu, anebo se na ni díval z pekla a střežil její kroky. Pohladil jsem černý pramen jejích vlasů a vyrazil za úsvitem. Brzy to zjistím!

Číst! ->

Příjemný den/večer!

Mocinky se omlouvám, že jsem teď již dlouho nic nepřidala. Naneštěstí jsem měla vážnou autonehodu a opravdu jsem nebyla schopná nic napsat a ani vymyslet. Doufám, že i nadále zůstanete mými čtenáři, a prosím o vaši trpělivost, jelikož ze zdravotních důvodů budu teď vydávat povídek opravdu velmi málo.

Pro upřesnění chci jen napsat, ža tento příběh mě napadl už kdysi dávno, po smrti blízké osoby, a nyní jsem ho, doufám slušně, přepracovala do láskyplného upířího příběhu, který vás donutí se alespoň na chvíli zamyslet nad smyslem života. Jinak chci všem svým čtenářům poděkovat za úžasné komentáře a jejich vytrvalou odvahu číst moje poněkud naivní začátečnické povídky. Vaše komentáře mi dodávají inspiraci a i chuť nadále psát.

Dante Al.

Autor: Dantealighierry (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Jasper´s moon: