Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Jamesův lidský život - 1. část

02.09.2011 (20:30) • Victoria1 • FanFiction jednodílné • komentováno 6× • zobrazeno 1520×

Jamesův lidský život – 1. část

26. 6. 1938, někde v lesích jižní Francie:
Takže myslím, že představovat se nemusím, moje jméno všichni znáte. Mezi upíry mám pověst skvělého lovce, neporazitelného stopaře a hlavně bezcitného zabijáka. Tak to ale není. Při vyslovení mého jména si každý upír vybaví tyto tři věci, které jsem jmenoval, málokdo ale ví, jaký byl můj lidský život, co předcházelo mé přeměně a jaký mám důvod ke stopování a vraždění lidí i upírů.
Ještě před osmnácti lety jsem cestoval úplně sám a byl jsem tak nešťastný, že se to nedá popsat. Můj náhled na život se změnil, až když jsem potkal Victorii. Vnesla do mého ne-života světlo a je jediná, na kom mi záleží. Ona je vlastně jeden z mála důvodů, proč mě baví žít. Ale začnu od začátku svého životního příběhu.
Narodil jsem se 21. dubna roku 1780 ve vesnici Norco, poblíž města Santa Fé. Státu, ve kterém je má rodná vesnice, se dříve říkalo Nové Španělsko, ale dnes na jeho místě leží Spojené státy americké.
Moje matka byla nádherná. Měla dlouhé zlaté vlasy, které se jí vlnily do půli zad, a velmi pěkné rysy tváře. Za jejích mladých let po ní toužilo mnoho mužů z celé vesnice. Mohla si z nápadníků vybírat a nakonec se zamilovala do mého otce, Ricka Camerona. Lidé říkávali, že má sestra se jí velmi podobá. Já byl kromě barvy vlasů podobný spíš otci.
Táta byl matčin pravý opak, co se vzhledu týče. Měl tmavé, skoro černé vlasy, snědou pleť a hluboko posazené, oříškově hnědé oči.
Narodil jsem se asi rok po jejich svatbě, když bylo mamince devatenáct a tátovi dvacet tři. Má sestra Amanda je o čtyři roky mladší než já. Jako malý kluk jsem byl vlastně docela šťastný. Otec byl celkem úspěšný obchodník, takže jsme nikdy nepoznali chudobu. Měl jsem peníze, rodinu, věrné přátele, kromě lásky všechno, co si dospívající mladík může přát. Mohli jsme se odstěhovat do města, ale nikdy jsme to neudělali. Měli jsme vesnici Norco moc rádi. To byl jeden důvod. Ten druhý jsem znal jen já, Amanda, naše matka Julia a samozřejmě otec. Kousek od vesnice totiž byla indiánská rezervace - kolem roku 1800 v Americe probíhalo velké vyhlazování indiánů - a táta měl mezi indiány přítele, a proto občas pomohl několika indiánům na svobodu.
Nakonec se mu to stalo osudným. Jemu i celé naší rodině. Když naposledy vyrážel na několikadenní výpravu, bylo právě 23. dubna, dva dny po mých dvacátých pátých narozeninách. Bylo to jako obvykle. Navečer se s námi rozloučil a v červáncích vyrazil na cestu.
„Nedělejte si starosti, za pár dní se vrátím,“ ujistil nás, když odcházel.
„Buď opatrný,“ špitla maminka úzkostně jako vždycky.
Táta se jen usmál a políbil ji na čelo. Potom objal mě i mou sestru a řekl: „Nebojte se o mě, dám na sebe pozor,“ slíbil a vydal se směrem k indiánské rezervaci. Kdysi mu nějaký indián zachránil život, ale potom ho vojáci odvedli do rezervace a otec ho zachránil.
Ten indián se časem stal náčelníkem kmene Mohykánů a otec mu začal pomáhat s jejich zachraňováním z rezervací. Oba správně usoudili, že je lepší, když se pár indiánů občas ztratí, než kdyby tam vtrhli a povraždili všechny vojáky. To by špatně dopadlo.
Otec se po chvíli ještě jednou otočil a zamával nám. Pak se ztratil v lese. Tehdy jsem ještě netušil, že ho vidím naposledy.

***
Celá ta největší tragédie mého života začala 3. května. Všichni jsme už začínali být nervózní, že se táta tak dlouho nevrací. Ale věřili jsme mu. Měl to být normální den, Amanda kupovala na trhu potraviny, já sekal dřevo na zimu a matka pekla k obědu zajíce, kterého jsem ráno ulovil. Už v devíti letech jsem zabil svého prvního jelena a o rok později i pumu. Při lovu mám takový šestý smysl. Jako kdybych slyšel hlas, který mi říká, kde je má kořist a kam mířit puškou, abych se trefil přesně.
Z domu se ozývalo různé klapání a maminčin veselý zpěv. Narovnal jsem se, abych si protáhl záda. A pak mi ztuhl úsměv na rtech. K naší chaloupce se blížilo pět koní, na kterých seděli královští vojáci. Dostal jsem strach. Okamžitě jsem zapomněl na sekání dřeva a vběhl do domu, protože ti vojáci určitě jeli sem.
Maminka překvapeně zvedla hlavu, když slyšela bouchnout dveře.
„Vojáci,“ vyrazil jsem ze sebe, „ pět vojáků. Jedou sem.“
„Cože? Ne, to není možné,“ vyhrkla vyděšeně. Rychle vyhlédla z okna, ale hned se zase stáhla.
„Mami?“ ozval jsem se tichým hlasem. „Myslíš, že tátu chytili?“
Zavrtěla hlavou. „To určitě ne. Třeba je to jen nějaká prohlídka,“ dodala s patrnou nadějí v hlase.
Stejně jako já ale musela vědět, že to určitě není pravda. Nejsem žádný strašpytel, ale na pět vojáků bych rozhodně nestačil. Navíc není radno zahrávat si s vrchností.
Neměl jsem čas ani matce odpovědět, protože v tu chvíli se ozvalo bušení na dveře. Než jsem stačil udělat jediný krok, některý z těch vojáků se do dveří vší silou zapřel a vyrazil je.
„Co si přejete?“ zeptala se matka s hraným klidem.
„Musíme vás zatknout,“ oznámil voják vepředu hrozivým tónem.
„Za co?“ podařilo se mi vyslovit.
„Vy dobře víte za co,“ vyštěkl ten voják a otočil se k mé matce, „vašeho manžela včera v noci chytili moji vojáci na hranicích Nového Španělska, když pomáhal třem Mohykánům na svobodu! Nevíte o tom náhodou něco?“
„Co-co jste s ním udělali?“ vykoktal jsem. Byl jsem si skoro jistý, že odpověď znám. Pomoc indiánům se trestala smrtí, ale já si odmítal připustit, že je otec mrtvý.
Přes vojákovu tvář přejel krutý úšklebek. „Bohužel jsme ho museli zabít,“ oznámil a v jeho hlase nebyla ani stopa lítosti.
Jeho slova mi zasadila hlubokou ránu do srdce, ačkoliv jsem jeho odpověď tušil. „Ne,“ hlesl jsem zlomeně a musel se opřít o stůl, protože se mi podlamovala kolena.
„Rick dělal jen to, co je správné,“ vykřikla maminka. V jejím hlase se mísila bolest a utrpení se vztekem. Vždycky jsem obdivoval její odvahu, ale tohle neměla říkat.
Potom se všechno událo hrozně rychle. Ten voják stojící vepředu, asi vojevůdce, zrudl vzteky. „Zákonu se nikdo protivit nebude!“ zařval vztekle.
Pak zvedl pušku a vypálil. Má matka vykřikla bolestí a zhroutila se na zem.
„Mami, ne!“ vyjekl jsem zděšeně a klesl na kolena vedle ní.
Tiskla si ruku na břicho a lapala po dechu. Bílými šaty jí prosakovala červená krev.
„Mami, prosím tě, vydrž,“ zašeptal jsem. „Něčím tu ránu zaškrtím, zachráním tě, neboj.“ Začal jsem se rozhlížet po nějaké vhodné látce, kterou bych mohl ránu zavázat. Natáhl jsem se, abych utrhl ubrus, ale matčina ruka mě zastavila.
„Je pozdě, Jamesi,“ zašeptala přidušeně. „Ta kulka mi nejspíš porušila nějaké důležité orgány.“
„Ne! Musí být nějaká možnost, jak...“
„Jamesi,“ přerušila mě skomírajícím hlasem. „Teď mě poslouchej,“ zašeptala a já se automaticky naklonil blíž k ní. „Hlavně to nevzdávej. Vždycky je nějaká naděje. Mám tě moc ráda, Jamesi. A stejně tak i Amandu. Řekni jí to, prosím. A nepřestávej věřit. Uvidíš, že jednou budete oba volní.“
Poté vyčerpaně zavřela oči a vydechla naposled. Zíral jsem do její mrtvé, ale přesto krásné tváře a z očí mi vytryskly slzy. Následně mi tělem projela obrovská psychická bolest, tak silná, že se to nedá popsat. Pohladil jsem maminku po dlouhých zlatých vlasech a pak mě dva vojáci popadli za ramena a postavili na nohy. Právě jsem viděl umírat vlastní matku. A to mi vzalo sílu stavět se na odpor.
Když mě vojáci vyváděli z domu, i přes slzy jsem viděl krutý, pobavený úšklebek ve tváři jejich vůdce. Vzedmula se ve mně prudká vlna vzteku. Tak moc jsem ho chtěl zabít, urvat mu tu jeho pitomou kebuli za to, že zavraždil mou milovanou matku. K tomu jsem ale, bohužel, neměl příležitost.
Když mě strkali ze dveří, tak jsem mu alespoň výkopem podrazil nohy. Vojevůdce se zhroutil na zem a tiše zaklel.
„Držte ho, sakra, pořádně,“ zařval na své poskoky.
„Však on ti spadne hřebínek, chlapečku,“ zavrčel poté, když se zvedl ze země.
Sotva jsem přes slzy, které teď tekly bez přestání, viděl jeho vzteky rudý obličej. Ani jsem se nenamáhal na jeho slova reagovat.
Mou poslední nadějí teď bylo, že Amanda je na trhu. Nemohl jsem dělat víc, než doufat, že ji ti vojáci nenajdou. A já jim nic neprozradím!
***
I moje poslední naděje se však po pár hodinách sesypaly jako domeček z karet. Seděl jsem na slámě v jedné špinavé kobcem, opřený o stěnu, a bezvýrazně jsem zíral do protější zdi. Ani po tolika hodinách mi nepřestaly po tvářích téct slzy.

Byl jsem zabraný hluboko do svých myšlenek a sotva jsem vnímal své okolí. Během pěti minut se mi zhroutil svět.

Přemýšlel jsem o smrti. Je tak nevyzpytatelná. A život je krutý.

Ze smutných úvah mě vytrhl náhlý hluk vycházející od dveří věznice.

Krátce nato se objevili dva vojáci. Jeden z nich odemkl vedlejší kobku a postrčil dovnitř mladou tmavovlasou dívku. Pak dveře zamkl a spolu z druhým vojákem se otočil k odchodu. Dívka se vrhla k mřížím, začala do nich bušit a křičet:

„Pusťte mě ven! Nic jsem neprovedla!“

Já se prudce narovnal a polila mě ledová hrůza. Ten hlas jsem dobře znal. Přejel jsem dívku rychlým pohledem, doufajíc, že se mýlím.

Byla vysoká a štíhlá. Měla dlouhé tmavě hnědé vlasy, které jí padaly ve vlnách přes ramena a světlou kůži. Byla to má sestra.

„Amando,“ hlesl jsem a doplazil se po kolenou až k mřížím, které oddělovaly naše cely.

Prudce se otočila a vytřeštila oči. „Jamesi!“ vykřikla, přiběhla ke mně a klekla si na zem.

Protáhl jsem ruce mezi mřížemi a vzal ji za ty její. Pevně mi je stiskla a upřela na mě vyděšený pohled.

„Co se stalo? A kde je máma?“ ptala se vyděšeně.

„Oni ti to neřekli?“ vyhnul jsem se odpovědi. Můj hlas zněl přiškrceně a navíc jsem netušil, jak Amandě říct, že už matku nikdy neuvidí.

Zavrtěla hlavou. „Není snad...? Není snad mrtvá?“

Nezmohl jsem se na víc, než na přikývnutí a nešťastně jsem sledoval, jak se Amandě stáhlo hrdlo.

„Ne, to není pravda! Tomu nevěřím! Ona není mrtvá!“ rozkřičela se hystericky, přičemž už jí z pomněnkových očí tryskaly slzy.

„Měl jsem je zastavit. Zastřelili ji přímo před mýma očima a já tomu nedokázal zabránit,“ zašeptal jsem a hlas se mi několikrát zlomil.

Po mých slovech se Amanda trochu uklidnila. „Nebyla to tvá chyba,“ namítla jemně a stiskla mi ruce.

Pokrčil jsem rameny a snažil se potlačit bolest, která mi prostupovala celým tělem. Před Amandou jsem musel být silný.

Chvíli ani jeden z nás nevěděl, co říct. „Víš, co s námi udělají?“ zeptala se Amanda nakonec.

„Ne, to opravdu netuším,“ odvětil jsem tiše.

„Já to vím,“ zašeptala má sestra, „chtějí z nás dostat co nejvíc informací. Například kde se všichni Mohykánové schovávají. Musí jim být jasné, že náš otec to věděl. Říkal to ten voják, co mě sem přivedl. Asi nás budou mučit.“

„Ale otec nám přece kvůli našemu bezpečí nikdy nic neřekl,“ namítl jsem otřeseně. Nechtěl jsem si ani představit, že budou mě i mou sestru natahovat na žebřík, nebo dělat něco podobného.

„Já vím. Ale Jamesi, ty si vážně myslíš, že nám to budou věřit?“ zeptala se trpce.

Zamračil jsem se. „Ne, to si nemyslím.“

„Tak vidíš. Richard Corwin je prý člověk, který udělá všechno proto, aby se dozvěděl, co potřebuje. Takže na nějaký soucit můžeme rovnou zapomenout,“ poznamenala zničeně.

„No to snad ne!“ Pustil jsem Amandiny ruce a praštil sebou do slámy. „Vlastně je to jedno. Myslím, že psychická bolest je větší, než ta fyzická.“

„Taky si říkám,“ odpověděla a smutně se pousmála.

Znovu jsem se posadil. „Teď máme jeden druhého a nesmíme to vzdát, jak říkala máma,“ dodával jsem jí odvahu, i když sám jsem jí moc neměl.

Překvapeně otevřela ústa a chtěla něco říct, ale já rychle pokračoval: „Má nás oba moc ráda, Amando. Požádala mě, abych ti to řekl. Nesmíme přestat věřit.“ Pokusil jsem se o povzbudivý úsměv. „Měli bychom spát. Ráno snad bude líp,“ dodal jsem, ale sám jsem tomu moc nevěřil.

Přikývla. „Dobrou noc, Jamesi,“ zašeptala, schoulila se na zemi do klubíčka a zavřela oči.

„Dobrou, sestřičko.“

Lehl jsem si na záda a rukama si podepřel hlavu. Ale narozdíl od Amandy jsem oči nezavřel. Ještě dlouho jsem zíral do stropu nad sebou, po tvářích mi tekly slzy a podařilo se mi usnout až pozdě v noci. Můj spánek byl však velmi neklidný.

***

Běžel jsem tmavou chodbou a za sebou jsem slyšel dupot královských vojáků, který se nebezpečně přibližoval.

Chodba se stáčela doprava. Zabočil jsem a vzápětí se mi stáhlo hrdlo. Chodba vedla ještě pár metrů a pak najednou končila. Dál už byla jen bílá stěna, na níž viselo několik obrazů.

Byl jsem v pasti. Rychle jsem se ohlédl, když najednou se kolem mě cosi mihlo.Otočil jsem se zpátky.

Kousek od stěny stál muž zahalený v černém plášti a upřeně mě pozoroval. Měl černé vlasy dlouhé po ramena a nelidsky bílou kůži.

Co mě ale vyděsilo nejvíc, byly jeho oči. Měly temně červenou barvu a vypadaly, jakoby byly potažené mléčnou vrstvou.

„Co chcete?“ vypravil jsem ze sebe.

„Mohu ti pomoci,“ odvětil příjemným hlasem a udělal krok ke mně. Ucouvl jsem. Ale neměl jsem kam utéct, protože z druhé strany se přibližovaly kroky vojáků.

Ve tváři neznámého muže zahrál zlomyslný úsměv. „Myslím, že nemáš na vybranou,“ poznamenal klidně.

V tom měl, bohužel, pravdu. „Jak mi můžete pomoct?“ zeptal jsem se vyděšeně.

Znovu se usmál a najednou stál vedle mě. Chtěl jsem se k němu otočit čelem, ale nestihl jsem to. Naklonil se blíž a zakousl se mi do krku.

***

S výkřikem jsem se posadil. V hlavě mi třeštilo a po čele mi stékal studený pot.

Byl to jen sen, uvědomil jsem si s úlevou a opatrně se rozhlédl po své cele. Nejdřív jsem si nemohl vzpomenout, co se vlastně stalo, ale pak mě vzpomínky z předchozího dne zasáhly jako prudká rána do hlavy.

Zamřížovaným oknem shora pronikalo do kobky sluneční světlo. Svítalo. Má sestra spala na zemi ve vedlejší cele a já si s hrůzou uvědomil, že dnešek bude horší, než ta nejhorší noční můra.

Autor: Victoria1, v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Jamesův lidský život - 1. část: