Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » I don´t find my midnight sun


I don´t find my midnight sunDala jsem si zase malou přestávku v psaní svých kapitolových povídek a vkládám vám sem jednu mou jednodílnou povídku. Všimla jsem si, že se zde rozběhly parodie nebo veselé příběhy, ale jak je u mě zvykem, opět je to něco smutnějšího a depresivnějšího.
V této povídce jsem se zaměřila opět na Edwardův pohled. Co by se stalo, kdyby do Forks přijel třeba o tři roky později? Všem nám je jasně, že by klasické Twilight jak ho známe nevzniklo, ale i přesto jsem se to pokusila napsat podle sebe.

 

I don´t find my midnight sun


Po třech letech jsme byli donuceni se kvůli našemu nestárnoucímu vzhledu znovu stěhovat. Stěhovali jsme se z jednoho většího města na severu Spojených států do malého deštivého městečka na západě Olympijského poloostrova. Jel jsem jako první. Řítil jsem se ve svém stříbrném Volvu po cestě, která ubíhala mezi stromy, a nad námi se vznášel příkrov těžkých šedých mraků, které jenom čekaly na správnou chvíli, aby se mohly rozplakat a pokropit zemi svými dešťovými slzami.

VÍTEJTE VE FORSK! Tato cedule mě jako prvního z naší rodiny vítala v našem novém domově. Zpomalil jsem a vjel do městečka, které vypadalo na první pohled tak ospale, normální povolenou rychlostí. Díky té pomalé jízdě, jsem se mohl trochu porozhlédnou po městečku. Když jsem přijížděl na takové malé prostranství, které zřejmě mělo plnit účel náměstí, stál zrovna na jedné zastávce autobus. Nikdy bych mu nevěnoval pozornost, ale upoutala mě scéna odehrávající se před jeho dveřmi.

Stála tam dívka. Dlouhé hnědé vlasy měla spletené do dvou pečlivých copů a u nohou měla položenou cestovní tašku. Před ní stál muž v kožené bundě s odznakem místní policie. Ve chvíli kdy jsem projížděl kolem, dívce stekla po tváři slza a s úsměvem na rtech se objala s mužem. Sahala mu sice jenom po ramena, ale ani to ji nebránilo, aby ho ještě políbila na tvář.  Poté se sehnula pro tašku a chystala se nastoupit. Volnou rukou si setřela slzy a poslední její pohled, než nastoupila, patřil mně.

Její čokoládové oči se na chvíli vpily do mých. Náš oční kontakt, ale po chvíli přetrhla a s jemným úsměvem na rtech nastoupila a u řidiče si koupila lístek. Nasedla do autobusu a z okna ještě zamávala policistovi, který byl zřejmě její otec a s poslední slzou, která opustila její slzný váček, opustila i ona toto pochmurné město.

„Co se děje Edwarde?“ ozval se v myšlenkách Alicin hlas. Nechápal jsem, co se mělo dít, ale když jsem se jí chtěl zeptat, zjistil jsem, že stojím pořád na tom stejném místě, odkud před pár minutami odjel autobus s tou dívkou.
„Ale nic.“ Odbyl jsem ji a jel do našeho nového domova, který se Esme opět velmi povedl.
„Esme, je nádherný.“ Pochválil její výtvor Carlisle a políbil ji do vlasů. Společně jsme potom vešli do domu a Alice si šla hned vybrat pokoj, na který navazovala ta největší šatna. Já jsem se spokojil s menším pokojem s výhledem na řeku, která si kousek od našeho domu prodírala cestu lesem.

***

Další den jsme měli jít do školy. Obrnil jsem svoji mysl před dotěrnými myšlenkami a vysedl jsem z auta. Hned po mě vysedli i ostatní sourozenci a dění na parkovišti před tou šedivou budovou školy, která spíše připomínala nějakou věznici, se zastavilo.

V marné naději, že jsme vyvolali přece jenom jiný rozruch, než jenom svou bezchybnou vizáží jsem se zaposlouchal do myšlenek lidí, stojících v hloučkách na parkovišti a před školou. Ti co právě přicházeli nebo nás ještě neviděli, mysleli na spoustu různých věcí, ale většina těch, co nás již spatřili, nemohli myslet na nic jiného. Znovu jsem se snažil, ty cizí myšlenky, které se mi vkrádaly do hlavy potlačit, když v tom mě jedny myšlenky upoutaly. Zaměřil jsem se tedy na tu dívku, které ony myšlenky patřily. Nebyla bůhví jak přitažlivá a mnozí kluci dnešní doby by si o ni neopřeli ani kolo, jak jsem měl tu možnost je poznat, ale já jsem se naučil nesoudit lidi podle jejich vzhledu.

„Škoda, že už tu není Bella, měla by nový námět na kreslení.“ Povzdechla si ta dívka a odešla do školy. Kdo je Bella? Napadlo mě hned a tak jsem sledoval dál její myšlenky a i přesto, že mě Alice táhla do přijímací kanceláře.
„Belle by se jistě zamlouvalo, je namalovat.“ Zaslechl jsem další myšlenky. Tentokrát patřily sekretářce. Co proboha mají s tou Bellou? A kdo to vlastně je? V tom jsem zahlédl její obličej v jedné myšlence té sekretářky. Byla to ta dívka, která se loučila se svým otcem a odjela pryč.

Nechápal jsem, co mohli myslet tím, že je škoda, že Bella odjela před naším příjezdem a že by nás mohla nakreslit. Procházel jsem dlouhou chodbou do učebny fyziky, když v tom jsem zjistil, co tím vším mysleli. Zastavil jsem se před obrazem namalovaným na stěně. Byla na něm skupinka lidí, zřejmě ze zdejší školy, vesele se bavili a přesto, že to byl jenom obraz, jejich obličeje prozrazovali jisté nadšení. V rohu té malby bylo jméno malíře. Tedy malířky. Isabella Swan.

Teď už jsem to chápal. Ta dívka, která odjela, byla zřejmě velmi nadaná malířka, ale přišla mi velmi mladá. Možná jsem se jenom mýlil a ona je ve skutečnosti starší, co já vím. Tedy vím jednu věc, my na té stěně nebudeme, ona odjela a my se tu zdržíme jenom pár let, dokud nebudeme moc nápadní.

Vydal jsem se tedy do učebny a snažil se na dívku nemyslet. Docela se mi to dařilo, protože mě zaměstnávaly myšlenky ostatních a hlavně, musel jsem odrazovat skupiny dívek, které mě zvaly na prohlídku města, nebo třeba do kina.

***

Všechno to bylo tak zvláštní. Pokaždé když jsem přešel po chodbě a podíval se na ten obraz, říkal jsem si, jaké by to bylo, tu tajemnou Bellu poznat. Věděl jsem, že odjela studovat někam do ciziny, protože získala stipendium na nějakou prestižní evropskou školu a jen tak se nevrátí, přesto jsem se s ní chtěl poznat.

Konec roku uplynul jako voda a začaly prázdniny. Po většinu toho roku bylo ve Forks stále zataženo a my se nemuseli nijak schovávat. Jediné, co jsme museli dodržet, byla smlouva se smečkou v La Push, což nám nedělalo žádný problém.

První prázdninový týden se ale slunce rozhodlo, že lidem v tomto věčně deštivém městečku udělá radost a tak jsme se my museli na rozdíl od lidí, kteří nadšeně vystavovali své tváře slunci, skrývat, aby nikdo nepoznal, že nejsme tak úplně lidé. Odjeli jsme proto za našimi přáteli do Denali. Musím přiznat, že Eleazara jsem po tom roce viděl docela rád, ale Tanya mi zrovna po chuti nebyla.

Pořád se mě snažila získat, přestože jsem ji každý rok, kdy se tradičně setkáváme, říkal, že mezi námi žádný vztah být nemůže, protože ji vnímám pouze jako kamarádku. Všichni by nás sice rádi viděli spolu, hlavně tedy Esme, kterou velmi tížilo to, že jsem si zatím nenašel žádnou družku, se kterou bych sdílel svou věčnost, jak tak udělala Rose i Alice.
Já jsem zase nechápal, jak jim to mám všechno vysvětlit, několikrát jsem se o to pokoušel, ale nakonec jsem to přece jen vzdal a šel do svého pokoje, kde jsi si jako obvykle zapnul přehrávač s Debussym

Po úmorném slunečném týdnu, který byl ve Forks a který nás donutil odjet, jsme se mohli konečně vrátit. Cesta mi připomínala náš první příjezd do tohoto malého ospalého městečka, jenom mi tu chyběl ten autobus, do kterého Bella nasedla.

Opět jsem minul ceduli: VÍTEJTE VE FORKS!, a jel rovnou cestou přes městečko k nám domů. Těšil jsem se, až budu mít chvíli klidu a tak jsem se chystal dokonce překročit i povolené limity ve městě, ale najednou jsem si připadal, jako bych prožíval nějaké de jávu. Jako bych přijížděl první den do Forks. Na malém plácku, který byl vážně zdejším náměstím, znovu čekal autobus a před ním se dívka loučila se svým otcem.

Zajel jsem tedy ke krajnici a vysedl z auta. Pozoroval jsem tu dvojici. Opět ten muž, jako před rokem, ale jeho tvář už brázdily vrásky, které vyvolávalo jeho povolání. Ustarané čokoládové oči hleděly s něhou a láskou na tu drobnou dívku před ním. Dívka byla stále stejně drobná, jako když jsem ji viděl naposledy, jenže byla tak nějak jiná. Vyspělejší? Možná ano, ale ani to nevystihovalo přesně tu změnu, kterou prošla od svého odjezdu. Její vlasy byly kratší, volně splývaly po jejích zádech a konečky se jí mírně stáčely. Na sobě měla pohodlné, ale moderní kalhoty, tričko zřejmě francouzské módy, přes které měla černou vestu a na nohou kecky.

Znovu se opakovala scéna jako loni. Opět se loučili. Dívce opět ukápla slza, když po francouzsku otce políbila na obě tváře a poté se sehnula pro sportovní tašku. Opět se můj pohled setkal se jejím, když nasedala do autobusu. Tentokrát se na mě, ale usmála, až potom odvrátila pohled. Tak tohle je ta slavná Isabella Swan.

„Edwarde, to už jste se vrátili? Škoda, že jste tu nebyli, celý týden tu svítilo slunce a dokonce přijela i dcera náčelníka Swana.“ Ozval se vedle mě hlas, který patřil Jessice. Na prázdniny se vrátila domů a tak jsem měl možnost ji poznat. Byla to spolužačka Belly.
„Ano, to je opravdu škoda.“ Souhlasil jsem s ní. To, že jsme tu nebyli, mi tolik nevadilo, jako to, že jsem nemohl poznat Bellu, jejíž malbu jsem denně míjel na školní chodbě.
„Bella se dokonce uvolila a dokreslila něco k tomu obrazu na školní chodbě.“ Dodala, když viděla, jakým směrem jsem se díval. Bella seděla na posledním sedadle v autobuse a mávala svému otci na rozloučenou. Když autobus odjel, došlo mi, co Jessica říkala.
„Vážně, a co kreslila?“ zeptal jsem se s neskrývanou zvědavostí.
„Tak to bohužel nikdo neví, dokreslená část bude odhalena až v září. Sama Bella si to tak přála.“
„A proč už odjela? Nechtěla strávit s otcem nějaký čas doma?“
„Když jsem s ní mluvila, bylo na ni vidět, jak moc se jí z Forks nechce, ale potom se jí rozzářily oči, když si vzpomněla na Michaela a mě bylo jasné, že už se zároveň moc těší zpátky do Francie.“
Takže Bella má přítele? Proč by také ne, je to pěkná dívka, a jak o ni smýšlejí všichni ve městě, tak dokonce i milá a velmi přátelská. Tak proč mi to vadí?
„Promiň, Jessico ale už musím jet.“ Omluvil jsem se a nasedl do auta. Dalších několik dnů se myšlenky všech zabývaly zase Bellou a její malbou. Do konce prázdnin toho, ale opět nechali a všechno začalo znovu až po odkrytí malby.

***

K mé velké smůle se Bella vždy vrátila do Forks jenom v naší nepřítomnosti a tak jsem neměl nikdy šanci ji poznat. Tři roky uplynuly jako voda a my se museli znovu stěhovat. Odjížděli jsme z města začátkem prázdnin a na náměstíčko opět přijel autobus. Vysedla z něj mladá dáma. Tašku, kterou držela v ruce, položila na zem a porozhlédla se po náměstíčku. Jako by někoho vyhlížela. Najednou se na jejím obličeji rozlil nádherný úsměv, když zahlédla přijíždět policejní auto a já konečně onu dámu poznal. Byla to Bella.

Zase sem přijela, když jsem já odjížděl. Vždy jsem měl tu možnost ji vidět, jen když odjížděla nebo teď když přijela a nikdy víc ji neuvidím. Proklínal jsem to, že jsem upírem, že tu nemůžu zůstat a tu dívku více poznat. Celou tu dobu co jsme tu žili, jsme se lidem více méně stranili, ale po nějaké době zájem o nás trochu ustal a my mohli žít docela normálním životem.

Bylo zvláštní, co jsem pokaždé pocítil, když jsem tu dívku spatřil. Za celou svou existenci jsem ten pocit znovu nezažil. Bella se stala něčím, co jsem toužil mít, ale zároveň jsem to nemohl. Pokaždé, když jsem v něčích myšlenkách zaslechl její jméno, byl jsem dychtivý něco se o ní dozvědět. Bella psala pravidelné dopisy, kde popisovala svůj studentský život a kamarádkám psala i o svém příteli. Jeho jméno jsem nedokázal ani vyslovit. Z nějakého neznámého důvodu mě to, že s ním Bella chodí, štvala a přitom jsem neměl důvod ke klukovi, kterého jsem nikdy v životě neviděl cítit nějakou zášť.

Každou noc jsem nad ní přemýšlel, dokonce mě několikrát napadlo, že bych do Francie jel, jen abych ji mohl poznat. Ten jeden úsměv, který mi věnovala, mě doslova uchvátil a já na něj nemohl zapomenout a to jsem nepotřeboval ani upíří paměť.

Rodina o mě měla strach. Nevěděli o tom, co se, se mnou děje a největší starosti jsem tím způsoboval samozřejmě Esme. Nechtěl jsem svou rodinu trápit, ale co jsem jim měl říct? Já ten zvláštní pocit, který ve mně ta dívka vyvolávala, nikdy nezažil a nevěděl jsem, co si o tom mám myslet.

***

Roky plynuly jako voda. Hodně jsme cestovali a párkrát jsem se ještě se jménem Isabelly Swan setkal. Stala se z ní slavná malířka a dělala čest svému jménu. Nikdo ale nikdy nezjistil, kde žije. Žila v ústraní a nebýt jejích obrazů, které vždy okouzlily všechny, kdo je shlédli, nikdo by nikdy neřekl, že nějaká Isabella Swan někdy žila.

Sám jsem se ji snažil nejednou najít, ale jako by se po ni slehla zem. Jednou jsem se dokonce vrátil i do Forks, abych se o ní dozvěděl víc, a tak nějak jsem dokonce doufal, že ji znovu uvidím nasedat do autobusu, který ji zase odveze někam daleko ode mě.

„Edwarde, co se to s tebou děje?“ zeptala se starostlivě Esme, když jsem seděl i klavíru a hrál.
„Nic se neděje, mami.“
„Ne, to není pravda. Vidím, že se něco děje a to už od chvíle, kdy jsme se přestěhovali do Forks.“
Esme si přisedla na stoličku vedle mě a objala mě kolem ramen.
„Máš pravdu, ale já nevím, co se děje.“
„Víš, že mi můžeš všechno říct.“
„Ano to vím, ale … ale všechno je tak zmatené a za všechno může Isabella.“
„Ta Isabella?“
„Ano, ta Isabella, Isabella Swan.“
„Možná je to jenom tím, že se ti líbila a zatím sis nenašel nikoho, s kým bys strávil věčnost. Celé dny si hraješ na člověka, ale noci jsou těžké, zvlášť pokud nemůžeš spát. Potřeboval bys někoho, kdo by s tebou byl. Někoho kdo by ty noci prozářil, jako slunce.“
„Půlnoční slunce.“
„Tak nějak. Potřebuješ někoho, kdo se stane tvým půlnočním sluncem.“
„Ale jak někoho takového najít?“
zeptal jsem se bezradně a na tuhle otázku už Esme neměla co říct. Jak jednoduše se jí o tom mluví, když má sama Carlislea a stejně tak mí sourozenci, všichni mají někoho, kdo pokaždé prozáří jejich chmurné noci, kdo se s nimi bude smát, kdo se s nimi bude trápit, když jim něco ublíží, ale já jsem neměl nikoho. Jenom myšlenky své a lidí v mém okolí, ale to nebyl to, co jsem potřeboval. Možná mají všichni pravdu, možná bych se měl dát s Tanyou přece jen dohromady a byli bychom šťastní všichni, ale jak bych jí to mohl udělat? Protože bych ji nemiloval a přetvařoval bych se, by byla jenom nešťastná a pak by se trápilo mnohem více lidí.

Isabello, co jsi to se mnou udělala? Ptal jsem se sám sebe. Viděl jsem ji jenom několikrát a pokaždé jenom na malou chviličku, ale její obličej zůstal v mých myšlenkách a nechtěl jej opustit. Nevěděl jsem, jak její obličej z mé hlavy vymazat, ale vlastně jsem se o to moc nepokoušel.

***

Když se po dalších dvou letech objevila nová série jejich nádherných obrazů, byl jsem rozhodnut vypátrat, odkud je poslala. Kde se skrývá před celým světem. V den, kdy měly obrazy být slavnostně odkryty světu, jsem šel do té proslulé New Yorské galerie a rozhodl se promluvit s majitelem.

Procházel jsem celou galerii a nemohl se na obrazy vynadívat. Celá tato série byla pojmenována Můj život po odchodu z Phoenixu.  V obrazech jsem poznával Forks a jeho okolí, na jednom dokonce byla Jessica s Mikem a několika dalšími lidmi. Na rtech mi vzpomínka na ně vykreslila mírný úsměv, ale pokračoval jsem dál, až jsem se zastavil u jednoho obrazu. Byla na něm jenom jedna postava, mladík stojící u svého auta a upřeně hledící na něco před ním. Tím mladíkem jsem byl já!
A nebyl to jediný portrét, kde jsem se objevil. Byly tu ještě dva další, na jednom jsem byl se svou rodinou a na druhém byl zachycen běžný školní den na střední škole ve Forks, slunce bylo jako obvykle schováno pod mraky a studenti se s deštníky odebíraly z parkoviště do školní budovy. Na obraze jsem byl zachycen spolu s Alicí, jak vysedáme z auta.

„Krásný obraz, že?“ promluvil na mě nějaký muž.
„Ano to opravdu je,“ přitakal jsem.
„Zdáte se hodně mladý, abyste rozuměl jejímu umění, ale přesto mi přijde, že chápete, co tím chtěla vyjádřit,“ pokračoval ten muž a upřeně pozoroval obraz před námi. Nechtěl jsem se s ním vybavovat, potřeboval jsem mluvit s majitelem galerie, on by měl mít nějaký kontakt na Bellu.
„Promiňte, jsem to ale nezdvořák, zapomněl jsem se představit. Michael Marchal.“ Podal mi ruku a tak jsem ji jenom ze zdvořilosti přijal.
„Edward Cullen, moc mě těší. Teď bych vás, ale poprosil, jestli byste mě omluvil, musím mluvit s majitelem galerie.“
„Pokud máte zájem o nějaký obraz, můžeme to dohodnout spolu, ale nemusíte nikde rozhlašovat, že jsem zde a že jsme spolu mluvili.“
V tu chvíli mě to trklo, Michael, nejmenoval se tak Bellin manžel? Tenhle muž vypadal i na svých pětatřicet velmi dobře a vlastně jsem určitě někde o něm četl. Byl stejně tajemný jako jeho žena, ale ve společnosti ho lidé vídali rozhodně častěji než ji.
„Oh, promiňte, vůbec jsem vás nepoznal,“ omluvil jsem se.
„Takže máte zájem o nějaký obraz?“ zeptal se a já se ještě rychle rozhlédl po celé galerii.
„Jistěže mám zájem, já i moje rodina práci vaší ženy dlouho sledujeme. Dokonce jsme v době, kdy jsem byl malý, žili ve Forks, jenže tehdy jela zrovna studovat do ciziny, takže jsme neměli tu čest se s ní seznámit.“
„Vidíte a já mám tu čest být jejím manželem a celoživotním přítelem,“
odpověděl s úsměvem a odváděl mě do jedné kanceláře, kde jsem s ním domluvil koupi dvou obrazů. Jeden jsem se rozhodl věnovat Esme a jeden si nechat.

***

V galerii jsem zůstal až do doby, kdy zavírali. Chtěl jsem tolik zjistit, kde Bella žije a tolik jsem ji chtěl poznat, že jsem se dokonce neštítil Michaela sledovat. Nebylo mi to, ale nic platné, nevím, jak se jim to předně povedlo, ale podařilo se mu zmizet a já jsem nakonec zase nepřišel na to, jak se o tajemné Isabelle Marii Swan Marchal dozvědět něco víc.

Hodně mě to trápilo, nevím, proč mi tolik vadilo to, že se s Bellou nemůžu poznat. Něco mě k ní táhlo a já nevěděl, co to je. Chtěl jsem to zjistit, ale abych to zjistil, musel bych se s ní setkat a ani v tomhle jsem neměl štěstí.

Esme se obraz, který jsem ji daroval, velmi líbil, a jako jediná věc, tedy spolu s mým obrazem s námi cestoval do nového domova. Potřeboval jsem, aby mi Isabella vysvětlila, co mě k ní táhne a místo toho tu zase sedím v pokoji a nevím si s ničím rady.
Je to skoro patnáct let, co jsem ji poprvé uviděl. Patnáct let, co na ni nemohu přestat myslet. Patnáct let, co ji marně hledám a nevím proč. Určitě je šťastná, má kupu dětí, je úspěšná a milovaná a já tu sedím jako hromádka neštěstí a nevím, co si počít protože jediné co mě napadá je to, že z tohoto stavu mě dostane jenom rozhovor s ní. Ale jak ji kontaktovat? Jak ji najít? Copak se jeden člověk dokáže tak jednoduše schovat? A ještě k tomu tolik známý člověk, jako je Isabella. Nic mi nedávalo smysl, musím ji najít nebo se zblázním a bude ze mě první bláznivý upír.

***

Nikdy mi nepřišlo na mysl, jak rychle čas utíká. Prvních osmdesát let mého nesmrtelného života se vleklo, tak že jsem si myslel, že se čas dokonce zastavil, ale od chvíle, kdy jsem chtěl pátrat po Belle se rozběhl mílovými kroky a letěl rychlostí světla. Znovu jsme se stěhovali, znovu měla Esme možnost ukázat nám své umění v dokonalém zařizování domu, znovu jsme se zapsali na střední školu, kde jsme znovu vzbudili pozornost všech studentů a v mém případě hlavně studentek, ale mě z hlavy stále nešla jedna dívka, teď vlastně dospělá žena. Isabella.

Tentokrát jsme bydleli někde uprostřed kanadských lesů. Ani jsem pořádně nepochytil název toho zapadlého městečka, které mi tolik připomínalo Forks, ale zároveň bylo tolik jiné. Forks mělo něco, tedy spíš někoho, kvůli komu na něj nikdy nezapomenu. Toto město je jenom stejné jako každé jiné. Dům jsme měli u velkého jezera a Esme se plně vyžila v jeho zařizování. Obraz, který jsem jí před několika lety koupil v galerii, zaujímal čestné místo v obývacím pokoji.

Všechno se zdálo být stejné, ale i přesto mělo být toto město v něčem jiné. To ráno, kdy se to stalo, jsme jeli se sourozenci opět do školy. Cestou jsme míjeli autobusovou zastávku, kde stála dívka se svým otcem, a loučili se. Tolik mi to připomínalo Bellu a její loučení s otcem, přesto to bylo, ale jiné. Dívce nestékala jedna slza, jako tehdy Belle. Tato dívka měla oči zarudlé od vytrvalého pláče a i muž se musel nutit do úsměvu.
„Edwarde, s takovou přijedeme pozdě,“ promluvila netrpělivě Rose a až v tu chvíli jsem si uvědomil, že jedu pomalu, jako bych měl strach sešlápnout plyn trochu víc anebo, jako začátečník sedící poprvé za volantem.
„Jen klid, už jedu.“ Naposledy jsem se podíval do zpětného zrcátka na uplakanou dívku a v tu chvíli, kdy se objímala s otcem, se tváří obrátila k mému autu a já jí mohl vidět do tváře. Byla tolik podobná Belle, jemné rysy její tváře, které však byly zbrázděné velkou bolestí a smutkem, dlouhé hnědé vlasy spletené do dvou pečlivých copů. Opravdu jsem měl pocit, jako bych viděl Bellu, ale tohle ona být nemohla, Belle je teď přes čtyřicet a nemůže vypadat jako dívenka dostupující zrovna střední.

Můj poslední pohled, ale patřil muži. Pocit, že ho odněkud znám mě pronásledoval celý den. Byl mi hodně povědomý, ale nemohl jsem si za nic vzpomenout, koho by mi mohl připomínat. Celý den ve škole jsem byl duchem nepřítomen a to aspoň pro dnešek odradilo všechny moje nápadnice.

***

Kdo ten muž je, jsem se dozvěděl až po příjezdu domů. Esme zrovna aranžovala květiny do vázy, když jsme vcházeli dovnitř a Carlisle vycházel ze své pracovny s nějakým časopisem v ruce. Hned, jak mě uviděl, mě odchyt a vedl do pracovny.
„Děje se něco, Carlisle?“ zeptal jsem se a posadil se naproti němu.
„Popravdě ne, ale tohle by tě mohlo zajímat,“ řekl a podal mi časopis, který měl v ruce. Vzal jsem si ho a hned první fotka, která na stránce byla, mě uhodila do očí, jako dobře mířená rána. Byla na ní usměvavá dívka, hned za touto fotkou následovala řada dalších, kde se dívka postupem času měnila, až nakonec z ní byla milá čtyřicetiletá paní. Hned pod fotografiemi jsem se začetl do textu, který popisoval všechny fotografie a který ničil jedinou šanci dozvědět se, co mě k Isabelle tolik táhlo.

Přijel jsem pozdě, tohle mi přesně prolétlo hlavou, když jsem si přečetl, že zemřela v tomto malém městečku, kde se svou rodinou žila již dlouhých deset let. Místní obyvatelé o ní věděli, ale neměli tu potřebu se zviditelňovat tím, že mediím prozradí, kde tato slavná umělkyně vytváří svá díla.

Přijel jsem pozdě, nedozvím se, proč jsem se dvacet let honil, jen abych ji mohl ještě jednou vidět, proč mi její obličej nikdy nezmizel z myšlenek, proč jsem ji měl rád přestože jsem ji nikdy pořádně ani nepoznal. Všechny ty otázky zůstanou nezodpovězeny, protože poslední moji šanci na setkání s Isabellou, kterou jsem teď měl mi vzala rakovina, se kterou posledních deset let marně bojovala a kvůli které se také přesunula do ústraní.

Muž, kterého jsem ráno viděl loučit se s dívkou, byl Michael. Prve jsem ho nepoznal. Jeho tvář byla zbrázděna vráskami, které mu tam vepsal marný boj jeho ženy s rakovinou. Konečně jsem chápal tu dívčinu bolest, kterou jsem zahlédl v jejích očích. Chápal jsem dnešní události, ale otázky, které jsem si kladl posledních dvacet let, mi zůstanou nezodpovězeny.

Bella se mohla stát mým půlnočním sluncem, kdybychom tehdy do Forks přijeli byť jen o týden dřív. Možná bych znal odpovědi na své otázky a teď bych byl šťastný, ale takhle jsem se jenom musel smířit s tím, že poslední člověk, který mi na to mohl odpovědět umřel dřív než jsem se ho na to stačil zeptat.

***

Po Bellině smrti byla poslední vernisáž jejich děl. Poslední obrazy, které namalovala před smrtí. Na jednom byla celá její rodina, usměvavá a šťastná, ten obraz byl však galerii jenom zapůjčen. Obrazů nebylo mnoho, ale poslední mě zaujal. Byl jsem na něm znovu já, kolem pasu jsem držel Bellu a oba jsme se usmívali. Ten obraz mi otevřel oči. Pochopil jsem, že jsem se do Belly zamiloval, přestože jsem si nebyl jistý, kdy se to přesně stalo.
Obraz jsem hned také zakoupil a každý večer teď trávím pozorováním toho obrazu a přemýšlením, co všechno mohlo být jinak, kdybychom do Forks přijeli opravdu jenom o ten týden dřív. Možná by to nic nezměnilo anebo právě naopak, změnilo by to úplně všechno. To se, ale teď ani nikdy jindy už nedozvím.



Tak, jak se vám moje trochu depresivní povídka líbila? Doufám, že se najde aspoň pár lidí, kteří ji ocení aspoň krátkým komentářem a jinak děkuju všem, kteří s povídkou měli tolik trpělivosti, aby ji dočetli až do konce

>>> moje shrnutí <<<



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek I don´t find my midnight sun:

 1
3. Lorinne webmaster
29.11.2019 [22:30]

LorinneTaká krásna a smutná poviedka. Emoticon Emoticon Emoticon

2. Jana M
15.08.2017 [15:09]

Krásná povídka Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

24.11.2012 [20:52]

krásné, smutné a plné životních osudových událostí Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!