Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Hrad z písku

23.11.2011 (15:30) • THe • FanFiction jednodílné • komentováno 7× • zobrazeno 1927×

Po chvíli přemýšlení jsem se vydal k domu Emily. Bylo to nejblíž a taky už mi pěkně vyhládlo. A když si pospíším, třeba na mě ještě něco zbyde. Přede mnou se tam totiž vydali Jared s Paulem. Když jsem vešel do dveří, hned jsem pochopil, že Emily má návštěvu. Měla u sebe svou dvouletou sestřenici Claire, alespoň to říkal Sam.

Chvíli jsem je pobaveně sledoval.

„To je strejda Jared a strejda Paul, Claire,“ představila je Emily. „Ukážeš jim, jak umíš krásně zdravit?“ Neviděl jsem Claire do obličeje, věděl jsem však, že zavrtěla hlavou a zamračila se. Po chvíli seskočila z gauče, kde celou dobu seděla, a běžela k Paulovi.

„Stlejda Paul!“ vypískla. Paul si jí nevšímal a tak začala natahovat. Teprve, když Emily Paula požádala, ať Claire pochová, se smiloval. Posadil si ji na klín a dál jedl. To už jsem vešel dovnitř.

„Ty jednou budeš skvělej táta,“ podotkl jsem sarkasticky. Claire vzhlédla a sotva spatřila novou tvář, seskočila Paulovi z klína a rozeběhla se, aby mě přivítala. Zvedl jsem ji do vzduchu a podíval se na ni.

Okolní svět pro mě přestal existovat. Byl jsem jen já a malá, dvouletá, holčička. Konečně jsem pochopil, co kluci popisovali – tudíž, že cítili, jak se odpoutávají od země. Všechno, co je tam kdy drželo, bylo najednou pryč. Objevovalo se však tisíce jiných věcí, které vedly k jedinému člověku. Náhle jsem jejich slova pochopil.

A nebyl jsem jediný.

Emily se sesunula na gauč a složila si hlavu do dlaní. „Co to má být? Řekni, že to není pravda, Quile, řekni, že ses neotiskl,“ šeptala. Najednou zvedla hlavu a zakřičela: „Já ti to nedovolím! Je to ještě dítě!“

„Já za to nemůžu,“ bránil jsem se. „A nedělej, jako bych byl nějakej... pedofil nebo co!“ Emily na mě chvíli koukala, jako by doufala, že se probudí z toho zlého snu.

„Vždyť jí jsou dva roky...,“ zašeptala.

„Já s ní ale nehodlám nějak... chodit,“ namítl jsem. „Budu čekat, dokud nebude připravená a pokud nebude, tak... tak já nevím! Ale teď... já ji potřebuju, abych mohl žít. A ona jednou bude potřebovat mě. Já počkám.“

„Budeš čekat patnáct let, to mi tady chceš tvrdit?“ zasyčela Emily. Její obavy jsem chápal. Ona sama byla důkazem, že pohybovat se v blízkosti vlkodlaků nese svá rizika. Jenže Sam pro ni udělá všechno, co si bude přát, a co jí udělá radost. Myslí si snad, že u ostatních to je jinak? Nikdy bych nemohl Claire ublížit. Nikdy.

„Ano. Počkám třeba sto let. S ní to bude krátký čas,“ řekl jsem. „Už bez ní nedokážu žít.“ Věděl jsem, že Emily to pochopí.

„Já vím,“ vzdychla. „Já jen doufala, že ji nepotká stejný osud jako mě. Quile, ale co budeš dělat, až odjede? Víš, že tady nebydlí, je tady jen na návštěvě.“ Její slova začala bořit mou krátce postavenou zeď štěstí. Představa, že Claire neuvidím, mi rvala srdce.

„Já nevím,“ zoufal jsem si.

„I když si nejsem jistá, jestli bych tě v tomhle měla podporovat,“ zašklebila se Emily, „tak mám návrh. Mohla bych Claire na čas nechat u sebe – Samovi by to určitě nevadilo – její máma se sem stejně dřív nebo později chtěla přestěhovat. A ty jí můžeš dělat chůvu.“

„Emily, ty jsi úžasná!“ Málem jsem skákal pět metrů vysoko, jakou jsem měl radost. „Děkuju. Mohl... Nemohl bych s ní jít na chvíli ven?“ Emily se zamračila a povzdechla si. Neodpověděla, jen pokývala hlavou. Slova „dávej na ni pozor“, což říkala i Samovi, určitě považovala za zbytečné.

Věděla, že nedopustím, aby se jí něco stalo.

Položil jsem Claire na zem a sledoval, jak si obouvá boty. Paul na mě koukal se zdviženým obočím. Neodolal jsem a kopl do něj. Zavrčel, ale nechal mě být. Vyšel jsem z domu spolu s Claire.

„Kam pudeme?“ zažvatlala. „Jé, stlejdo, vezmes mě na pláz? Plosím!“ Dokonale jsem jí rozuměl a to její žvatlání bylo tak roztomilé, že jsem nemohl říct ne.

„To víš, že jo. Postavíme si obrovskej hrad z písku!“ Claire zatleskala svýma malýma ručičkama a rozběhla se směrem k pláži. Rozběhl jsem se za ní, aby se nenamočila, mohla by se nastydnout. Tohle chování mi najednou připadalo naprosto normální a bylo mi jedno, že takový Paul, kdyby tady byl, by se mi posmíval.

Claire sebou po chvíli plácla na chodníku. „Uz nemůzu!“ zamračila se. Chvíli jsem přemýšlel a nic mě nenapadlo. „Vezmes mě na záda, stlejdo?“ Usmál jsem se a zatleskal jí, že ji napadlo něco takhle geniálního. Sehnul jsem a ona mi vyskočila na záda. Smála se u toho a já měl co dělat, abych se soustředil.

Dorazili jsme na pláž a Claire hned začala splácávat dohromady spoustu písku. Začal jsem jí pomáhat, ale nechtěla. Místo toho mi diktovala, co jí mám ještě přinést – škeble, kamínky, kytičky na ozdobu. A já ji poslouchal, poslušně jsem jí všechno přinesl a jednu kytičku jí vpletl do vlasů. Nadšeně tleskala a dožadovala se celého věnečku. To jsem ale byl v koncích, vážně jsem netušil, jak se takový věneček plete.

„Prosím vás,“ oslovil jsem jednu ženu se dvěma dětmi. „Nevíte, jak se plete věneček z kytek?“ Normálně bych si připadal trapně, teď jsem však toužil jen po jedné věci – splnit Claire její přání. Žena mi ochotně ukázala, jak se plete a dokonce ho chtěla uplést celý. S tím jsem ale nesouhlasil, chtěl jsem ho uplést sám. Posadil jsem se na zem a vázal, motal a zkoumal. Konečně byl věneček hotový a Claire z něj byla nadšená.

„Princezno Claire, rád bych vám předal vaši korunu.“ Posadil jsem jí ho na hlavu a podíval se na hodinky. Emily mě zabije, měli jsem být doma už dvě hodiny. „Už budeme muset jít, Claire. Ale slibuju ti, že zítra zase přijdu.“

Claire se nelíbilo, že už musíme jít, ale slíbil jsem jí, že zítra spolu strávíme celý den. Pomalu jsme se vydali k domku Emily a já zatoužil mít delší čas. Když jsem byl s ní, bylo mi jinak než normálně. Nemusel jsem mluvit, nemusel jsem se na ni dívat, stačilo vědět, že tam je.

Její malá ručka vklouzla do té mé. Sám pro sebe jsem se usmál.

Emily se nemračila ani nenadávala, jen se usmála a pronesla: „Taky se se Samem někdy takhle zapomeneme. I když u nás je to jiný...“ Poděkoval jsem jí a rozloučil se s Claire. Fňukala.

„Neci tady být. Ci jít se stlejdou!“ Emily se rozesmála a zvedla ji do náruče.

„Strejda přijde zase zítra, ano? Hned, jak se probudíš, bude na tebe čekat, broučku. Teď už ale musíš jít spinkat, abys zítra na pláži neusnula.“ S těmihle slovy ji odnesla do domu a já se ocitl sám.

Najednou jsem byl schopen normálně uvažovat a všechno se na mě nahrnulo. Taky už jsem měl být doma, ale dělalo mi problém odsud odejít, když jsem věděl, že je tam vevnitř. Tolik ohrožená... Zatřásl jsem hlavou, abych vyhnal zlé myšlenky a vydal se ke svému domovu.

„Tak z tebe se stala chůva, jo?“ ozvalo se za mnou po pár minutách cesty. Nemusel jsem se otáčet, abych poznal, kdo to je. Samozřejmě Paul, kdo jiný by mi teď chtěl kazit život?

„Po tom ti nic není,“ odsekl jsem. „Akorát závidíš.“

„Jasně, závidím, že příštích patnáct let budeš chodit na pláž a plést věnečky,“ rozesmál se. „To ti fakt nezávidím, takový mimino. Víš, že -“ Nedomluvil, protože jsem natáhl ruku a vší silou ho praštil do tváře.

„Takhle o Claire mluvit nebudeš!“ zařval jsem a rozběhl se domů. Paula jsem tam nechal s krvácejícím nosem a vykulenýma očima. Alespoň se do Claire nebude příště navážet. A jestli jo, tak mu něco zlomím. A nos to nebude.

Autor: THe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Hrad z písku: