Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Holčička s paraplíčkem 2/2

19.11.2010 (07:45) • Deedee • FanFiction jednodílné • komentováno 3× • zobrazeno 1918×

Holčička s paraplíčkem

část druhá

Ještě chvíli jsem se smála, když jsem se převlékala z punčoch a útlé sukně do pohodlných domácích šatů. Balancovala jsem na jedné noze a stahovala si nohavici. Když se konečně povedlo, svalila jsem se na postel. Vnímala jsem, jak se mi matrace opírá o záda. Náhle jsem si uvědomila, jak ukrutné je v tom pokoji ticho.

Sedla jsem si zády k ledové zdi a dívala se k oknu. V hlavě jsem měla snad tisíce myšlenek, ale žádná nebyla tak hlasitá, abych jí mezi tou změtí ostatních mohla porozumět, takže mi přišlo, že je tam dočista prázdno.

Tam venku jsem se chovala jako malá holka. Moje neskonalá touha, zbavit se nudy a přestat vzpomínat na ty hrozné události v mém předešlém životě, mě úplně zbavila mozku. Všichni ti lidé si mě teď budou pomatovat, pěkně dlouho se zas nedostanu ven. Ale hlavně, kdybych neblbla a jen se procházela po prostranství, třeba bych na něj taky narazila. Mohla bych ho poznat.

Ale já si musela hrát. A pak místo toho, abych ho šla najít, se pošťuchuju s bratrem. Jak malá. Taková jsem já ale přeci nebyla. Dost her, Rosalie. Musíš se sebrat, začít zase uvažovat. Zase chopit život do svých rukou a přejít už konečně tu minulost.

Emmett, přišlo mi na jazyk. Tak mu říkal. Přelévala jsem si to jméno po jazyku. Vyslovila jsem ho tiše nejmíň stokrát. Po každé, co mi vyklouzlo ze rtů, zvedlo se mi v břiše hejno motýlů.

Bylo to vážně tak? Doopravdy jsem po takové době zase toužila po něčí mužské náklonnosti? Ať už jsem si představila kohokoli, - ty muže pod provazem, jeho společníky, třeba i Carlislea nebo Edwarda; a to sem je měla ráda - jak by se mě dotýkali, nebo snad i víc, zmocnil se mě strach. Dokážu si dělat legraci, ale vážně… nemohla jsem na to ani pomyslet. Už jsem pomalu přestávala věřit, že někdy budu zase žena.

Ale on, to bylo tak jiné. Jeho medvědí nos, vykulené oči, rozesmáté rty. Byl jako malý chlapec. A přitom to nádherné tělo a ta síla, která z něj sálala, ho dělala větším mužem, než jakého jsem kdy spatřila.

Jeho doteky by mi nevadily. Ty představy se mi draly před oči. Jak ráda bych mu vysvětlila, k jakému omylu došlo. Ten nešťastný pohled, když mě viděl s Edwardem. Zatoužila jsem ho v tu chvíli obejmout a uchlácholit. Vždyť to byl můj bratr, hlupáčku.

Jenže to už neudělám. Byl dávno pryč, už o mně nevěděl. Pozítří odjede i s celou tou barevnou parádou. A to bylo jen a jen dobře. Vždyť, co bych mohla udělat? Copak bych mohla být s člověkem? Po tom, co se stalo u cirkusu… Jak dlouho bych asi vydržela ho nezabít?

A pak, k čemu by byl takový vztah? Byl to komediant. Neopustil by svoji rodinu kvůli jedné blondýnce a já bych také nemohla odjet. Nechat je tu, mé nejbližší. Zmizel by mi a co bych dál dělala? Psala mu dopisy? Jak bych asi zjistila, kde zrovna jsou? A uměl vůbec číst? Nedovedla jsem si představit, že by člověk jako on byl schopný vydržet s dívkou jen díky dopisům.

Pochopila jsem, že něco takového bylo pro mě zkrátka tabu.

Lítostí se mi shrbilo čelo. Ta malá holčička s paraplíčkem mi v hlavě křičela: „Ale já ho chci! Chci!“

Ne, konec. Byl čas začít se chovat jako dospělá a přijmout tenhle svůj nový život se vším všudy. Přece jsem se nemohla celý zbytek života jen trápit. A rozhodla jsem se, že začnu tím, že se dojdu najíst. Nebo to ještě všechno špatně skončí. Můj krk už to dlouho nevydrží.

Nenamáhala jsem se s převlékáním. Vklouzla jsem do svých oblíbených lodiček a vyšla směrem k lesu.

Hnala jsem se za menší srnou, když mě zarazila jiná vůně, mnohem silnější a palčivější. Lidská. Nebyla jsem ještě tak hladová, abych se za ní pustila. Jen mě na ní něco znepokojilo. Znamenalo to, že někde v lese má nějaký člověk potíže.

Jak jsem tak stála a hledala důvod svého znepokojení, přišla další, silnější vlna té vůně. Jako by se mi v tu chvíli v hlavě prohnal blesk. Znala jsem ji, někoho mi nebezpečně připomínala. A ten někdo byl zraněný uprostřed lesa.

Věděla jsem, že to musí být jen má nesmyslná představa. Pořád ho mám v hlavě a se vším si ho spojuji, to bylo vše. Přesto jsem nehodlala nic riskovat a pustila se za vůní.

Výjev přede mnou mě zastavil uprostřed běhu. Obrovské hnědé zvíře se tyčilo nad ležícím mužským tělem. To z něho proudila vůně krve. Neváhala jsem ani vteřinku a vrhla se po medvědovi. Srazila jsem ho k zemi. Ruce mi projely mohutnou srstí, nahmatala jsem krk a ostře s ním škubla. Zvíře zaúpělo.

Odhodila jsem ho stranou a ihned se přitočila k muži. Měl rozbitou lebku. Krev mu stékala po čele a lepila se k vlasům. Košili měl roztrhanou a na hrudi velké rány. Těžce dýchal. Cítila jsem jeho bolest.

Věděla jsem moc dobře, na koho se právě dívám. Přesto jsem si stále zběsile opakovala: „Ne, ne, není! Nesmí!“ Má hlava ale nehodlala ustoupit od reality. Byl to Emmett.

Jeho dětský obličej, šťastné rty, zářící oči. To všechno se teď změnilo na tvář plnou bolesti a strachu. Nadechl se trochu výrazněji. Pootevřel oči a pokusil se mluvit. Jeho rty byly ale příliš slabé. Naklonila jsem tvář blíž k jeho, abych mu rozuměla.

„Anděl,“ šeptal. Srdce se mi sevřelo smutkem, jaký jsem ještě nezažila. Zajela jsem mu prsty do vlasů a chtěla ho k sobě přivinout. Jenže jak jsem pocítila teplou krev na konečcích prstů, sevřelo se mi hrdlo bolestí.

„To ne!“ vyjekla jsem a odskočila od něj. Zády jsem se přitáhla ke stromu a ruku si držela dál od tváře. Pozorovala jsem kapičky krve, jak stékají dolů po prstech a usychají. Přemáhala jsem šílenou touhu je přiložit ke rtům. Věděla jsem, že bych se pak už nedokázala bránit.

„Prosím, nenech mě umřít. Prosím, andílku,“ vzdychal. Jeho srdce tlouklo stále slaběji. Zahleděla jsem se mu do očí. Přece ho tu nemohu nechat. Nesměl zemřít! Já ho milovala!

Sebrala jsem poslední síly se přemoci. Podebrala jsem jeho tělo do náruče, zvedla se na nohy a rozeběhla se k domovu.

„Edwarde!“ křičela jsem už z dálky a posílala bratrovi naléhavé prosby.

Vyběhl z domu a hned za ním i Carlisle s Esmé. Vzali mi jeho tělo z náruče a nesli rychle do domu. Esmé přinesla čistou vodu a obvazy. Já spadla na kolena vedle stolu, kam ho položili. Svírala jsem jeho ruku ve své a vyděšeně poslouchala jeho srdce, jak skomírá.

„Carlisle, dělej něco!“

Carlisle mu sevřel zápěstí a pozoroval hodiny. Emmett už se ani nepokoušel silně dýchat. Pozorovala jsem otce a čekala na jeho ortel. Semknul obočí k sobě a na čele se mu vytvořila malá vráska. Nebylo to dobré znamení.

„Rose, je pozdě. Nemohu s tím už nic dělat,“ řekl tiše. Jeho oči přitom hleděly do mých a byly plné smutku a soustrasti.

Cítila jsem, jak se mi chce plakat, ale nešlo to. Dokázala jsem jen křičet.

„Ne!“ zasténala jsem a tvář schovala v jeho již téměř mrtvé hrudi. On nesmí umřít. Nemohu přece hned přijít o toho, do koho jsem se zamilovala. Prosím, to ne! Cítila jsem, jak mi Esmé položila ruku na rameno.

„Zlatíčko, moc nás to všechny mrzí.“

„Ale to přece nesmí!“ nedokázala jsem přestat křičet. „Nesmí umřít!“

„Nemusí,“ ozval se vedle mě Edward. Ten tón jeho hlasu mi dal podvědomě povel čekat, co bude následovat. Oznamoval totiž bratrův plán. „Když ho přeměníš.“

„Cože?“ otočila jsem se na Edwarda a rodiče reagovali stejně. Že zrovna Edward, který si tolik cenil lidského života, navrhnul něco takového, nikdo nečekal.

Především mě to ale vůbec nenapadlo. Ani na vteřinu jsem nezauvažovala, že bych mu takhle zničila život. Přece z něj neudělám monstrum, jako jsem já. Proč se do mě krade ta sobeckost, co by toho byla schopna? Ne, to bych přece nemohla, to přeci…

Jenže on byl tak krásný. Byl jako malý chlapec. Jak se smál, jak byl spokojený. Byl ještě mladý na smrt! Kde byla spravedlnost? Proč zrovna on?

Nedokázala jsem uvažovat. Tolik jsem potřebovala brečet. Náhle mi sevřel ruku, kterou jsem měla položenou v jeho dlani. Ještě stále v něm byla trocha tepla. Ten maličký náznak života mě donutil prudce se zvednut.

„Rose, pokud by ses tak rozhodla, chápal bych to,“ řekl ke mně soucitně Carlisle.

Přejela jsem pohledem všechny tři členy rodiny. Esmé měla smutek v očích, ale ty její, vřelé a karamelové říkaly ano. Carlisleova slova mě donutila nad tím znova a teď už mnohem rozumněji zauvažovat.

„Ale co když mě za to bude nenávidět?“ vyslovila jsem svou obavu nahlas. Odpověděl mi Edward.

„Slyšela jsi, co o tobě říkal. Jsi jeho anděl. Rose, nemusíš se bát.“ Vzal mě za ruku a díval se mi do očí. Proč mě přesvědčoval, abych zvolila takhle. Vážně nechtěl, abych se trápila?

„Mám tě prostě rád, sestřičko,“ odpověděl mi na myšlenky, „takže ti teď řeknu, na co myslí. Vidí tě, pořád. I když má zavřené oči. Chce za tebou. Nechce zemřít, ale pokud tam na něj čekáš ty, je na to připraven.“

Ta slova mi proběhla hlavou. Podívala jsem se znova na nehybně ležícího Emmetta. Když jsem si představila, že jsou to vážně jeho slova, zaplavila mne krása. V ten okamžik mi došlo, že už jsem se rozhodla. Nemohu ho nechat zemřít. Miluji ho. Snad on bude mě taky.

Přesto přetrvával pocit, že dělám něco hrozného. Vina mě chtěla zase donutit změnit rozhodnutí. Já ale věděla, že už není moc času. Stočila jsem se do Edwardova náručí. Potřebovala jsem oporu pro ta slova.

„Udělej to. Prosím.“ Víc jsem říct nedokázala. Vím, že bych to sama nezvládla. Prosím, Carlisle, rychle, než si to rozmyslím.

Cítila jsem Carlisleův tázavý pohled i to, jak Edward mírně zakýval hlavou. Pevně jsem přivřela oči a přitiskla se k Edwardovi, jak jen to šlo. Přes to jsem slyšela, jak ostré zuby prošly tou měkkou kůží a krev v žilách se rozproudila. Cítila jsem její vůni unikající z rány. Žádný člověk mi ještě nevoněl tak krásně. Srdce se mu rozbušilo mnohem silněji a následoval ho šílený výkřik.

Zaryla jsem Edwardovi nehty do zad a silně se kousla do rtu.

„Odveď ji,“ nakázal mu Carlisle. Nechtěla jsem, ale bratr byl silnější. Dovlekl mě do pokoje.

Když jsem se v něm ocitla sama, zmítaly mnou hrozivé představy. Popsat je nebylo dost dobře možné. Míchaly se v nich děsivé vzpomínky, krutá realita mého života, zdrcující pocit viny a strach ze špatné budoucnosti.

Nevím, jak dlouho jsem tam tak seděla. Nevnímala jsem hlad ani nic jiného. Jen ty šílené pocity. Pomalu se klidnily a zanikaly. Lépe mi ale nebylo. Moje myšlenky se zase stočily jen k jediné bytosti. K muži, který právě zažíval nejukrutnější muka v jeho životě. Jeho tělo umíralo a on začínal nový děsivý život. Aniž by to tušil.

Chvílemi se skrz zeď mého pokoje dostal ničící výkřik. Několik jsem jich dokázala vyposlechnout a jen si při tom zarývala nehty do kůže. Ale pak už to nešlo vydržet. Musela jsem být u něj a nějak se mu pokusit pomoct. Vystřelila jsem k jeho posteli.

Vypadal šíleně. Byl bledý. Jeho tělo se svíjelo v křečích. Svaly na rukou a krku se napínaly a vytvářely ostrou mapu na kůži. Rty měl rozdrásané a oči křečovitě přivřené.

Zbytek doby, co trvala jeho přeměna, jsem se už od něj ani nehnula. Mluvila jsem na něj, dávala obklady na bolavá místa, svírala jeho ruce, jak jen to šlo. Tolik jsem si přála snížit jeho bolest.

Carlisle sice říkal, že to ničemu nepomůže a snažil se mě donutit aspoň k troše jídla, ale já nehodlala odejít. Dokonce i Edward mě jednou podpořil, když řekl, že je mu takhle lépe. Doufala jsem, že ví, že jsem u něj. Prosím, ať se na mě nezlobí.

Pak jeho sevření náhle polevilo. Neslyšela jsem tepot skomírajícího srdce. Byl konec.

Se strachem jsem se mu dívala do tváře. Pomalu otevíral oči. Nevím, co se ve mně v tu chvíli zlomilo, ale nedokázala jsem tam zůstat. Tolik jsem se bála jeho reakce. Něco mě najednou donutilo se prudce rozeběhnout k lesu.

Zastavila jsem se až na příliš povědomém místě. Zdechlina mrtvého zvířecího obra tam ještě pořád ležela. Zůstala jsem pozorovat medvědí tělo. To on byl vrah. To on za to může. Sedla jsem si k němu a promítala v hlavě celý příběh od začátku.

Kdybych se bývala nerozhodla dělat ty hlouposti na laně, mluvila bych s ním možná ještě tam. Nemusel pak chodit s přáteli na ten lov.

„Nemusel tě nikdy potkat,“ mluvila jsem k mrtvému zvířeti. Ne, to za nic nemohlo. To všechno já. Moje sobeckost a rozpustilost. Proč jen jsem to udělala?

„Ehm, ahoj,“ promluvil za mnou dokonale mužský hlas se záchvěvem chlapecké nervozity. Prudce jsem se otočila. Stál mezi stromy. Vypadal už o poznání zdravěji. Jen jeho kůže se leskla v paprscích slunce. Byl z něj upír.

„Ten zrzek říkal, že tu budeš. Já… sakra, jsem z tebe hrozně nervózní. Ještě jsem s tak nádhernou holkou nemluvil. Já… Díky. Zachránila jsi mě. Moc tomu teda ještě nerozumím, ale zatím… bože, jsi nádherná.“

Díval se na mě, jako bych vážně byla anděl. Nedokázala jsem tak dlouho odolávat úžasnému pocitu radosti, který mě zaplavil. Vběhla jsem mu do náruče. Zatočil se mnou a silně objal.

„Jsi vážně moje?“ zeptal se, jako by tomu nemohl uvěřit.

„Doopravdy jsi takhle šťastný?“ odpověděla jsem mu otázkou.

„S tebou kdekoli, andělská krásko,“ zašeptal a sevřel mě ještě pevněji.

Odcházeli jsme spět k domu. Otočila jsem se ještě jednou k tomu osudnému zvířeti. Chovala jsem se hloupě. Nejspíš jsem udělala hroznou chybu.

Pak jsem se ale podívala zpět na rozradostněný obličej Emmetta po mém boku a opravila se.

Milovanou chybu.

Část první

Autor: Deedee (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Holčička s paraplíčkem 2/2: