Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Geprel

28.04.2012 (15:00) • CatherineCullen • FanFiction jednodílné • komentováno 19× • zobrazeno 3562×

Nikdy jsem si nemyslela, že může být nesmrtelnost zábavná, a přesto tak nudná. Přes třicet let jsem nesmrtelná a žiji tímto životem.

Žila jsem v Seattlu a byla dcerou místního boháče. Moji rodiče ale nebyli lidé. Byli vlkodlaci, nebo něco podobného. Měnili se kdykoli chtěli v obrovské vlky. Já ale vlkodlak nebyla. Mou generaci to jaksi přeskočilo.

Žili jsme ve velkém domě u lesa a byli šťastní. Měla jsem všechno, co jsem si jen přála, a nic mi nechybělo.

Když se slavily mé sedmnácté narozeniny, poznal otec, že se blíží nebezpečí. To nebezpečí byli upíři. Matka mě okamžitě zavedla do tajné chodby a poslala pryč. Pořád jen říkala: „Běž tou chodbou a neohlížej se! Utíkej!“

Bez řečí jsem ji poslechla a utíkala. Chodbou se najednou ozvalo bolestné zavytí, a ne jen jedno. Dvě. Ty hlasy bych poznala, i kdybych byla hluchá. Mí rodiče. Začala jsem plakat. Přes slzy jsem ani pořádně neviděla na cestu, což byla chyba.

Narazila jsem na medvěda. Jak si mě všiml, napřáhl tlapu a udeřil mě. Odletěla jsem několik metrů, narazila do stromu a spadla na zem. Cítila jsem krev. Krvácím. Začala jsem se loučit se životem a byla jsem ráda, že zemřu a budu se svou rodinou a předky.

Cítila jsem jen obrovskou bolest a viděla mlhu, i přestože jsem měla otevřené oči. Nade mnou se skláněl medvěd a chystal se mě posvačit. Ale něco ho přerušilo. Za mnou se objevilo světlo, které medvěda vyplašilo, a on utekl.

Z posledních sil jsem se podívala za tím směrem, abych zjistila, co toho medvěda tak vyděsilo. Viděla jsem dvě zvířata. Geparda a orla. Nevím, kde se tady vzali, ale upadla jsem do tmy.

***

Myslela jsem si, že jsem mrtvá, chtěla jsem být. Bloudila jsem temnotou, ani na špičku nosu jsem si neviděla. Tma se protrhla a já spatřila světlo. Otevřela jsem oči. Před chvílí vážily několik tun, ale teď se zdály lehké jako pírko.

Když jsem je otevřela, spatřila jsem nad sebou ta zvířata, která mě zachránila před medvědem. Geparda a orla. Tedy orlici, byla to samice. Byli velcí oproti ostatním svého druhu. Proč mě nezabili? Proč mě nechají trpět?

„Nezabijeme tě, Isabello. Jsme tví ochránci,“ řekl mi ten gepard. Vytřeštila jsem oči.

„Co to říkáte? Jak mě můžou ochraňovat zvířata?“ zeptala jsem se, ale váhala jsem, jestli jsem to vůbec řekla já. Chytila jsem se za pusu a přemýšlela. Byla jsem to vůbec já? Patřil ten hlas mně? Byl to velmi krásný hlas. Byla v něm slyšet roztomilost, svůdnost, radost ze života, i když jsem to říkala smutně.

„Ano, byl to tvůj hlas. Už nejsi člověk, Isabello,“ odpověděla mi pro změnu orlice. Já na ni vytřeštila oči. Už nejsem člověk? Co tedy jsem?

„Máš jen lidské tělo. Jsi z části gepard, z části orel. Přenechali jsme ti své životy, abys mohla opět žít. Nyní jsi rychlejší, silnější a máš lepší smysly. Tvé hnědé oči se zbarvily do zelena. Budeme tě učit. Tento svět je nebezpečný pro někoho, jako jsi ty. Až se naučíš bojovat a vyznáš se v lidském světě, nebude nás potřeba a ty nás již víckrát neuvidíš,“ odpověděl mi gepard.

„Co tedy jsem?“ zeptala jsem se jich. Už mě ten hlas nepřekvapil, časem si zvyknu.

„Jsi úplně nová rasa a jediná svého druhu. Dáváme ti jméno Geprel. Potomek geparda a orla,“ řekla mi orlice. Geprel. To se mi líbí. Rozhlédla jsem se okolo sebe. Byli jsme někde na ostrově.

„Toto je ostrov Výcviku. Zde se budeš učit. Budeme tví učitelé. Budeme tě učit hlavně v boji. Další bude psaní, čtení, počítání, hlavně jazyky a o světě lidí. Víme, že jsi tam žila, ale každou vteřinou se svět mění, musíš na něj být připravená,“ řekl mi gepard na mou myšlenku. Jsou hodně všímaví.

Ukázali mi celý ostrov. Byl malý, zato útulný. Tady se mi bude líbit. Mí učitelé mě začali oslovovat Geprel, hrozně se mi to líbilo, tak jsem neprotestovala. Dali mi toto jméno, tak ho musím nosit s hrdostí.

Hned další den ráno začal můj výcvik. Gepard mě učil v boji a orlice v tom ostatním, jako je čtení, jazyky a podobně. Boje mě bavily víc.

Po několika týdnech strávených na ostrově jsem zjistila jednu věc. Umím ovládat vzduch, zemi a umím létat. To jsem musela podědit po orlici. Hned mě to taky učili ovládat.

Zjistila jsem, že nemusím spát. Nepotřebuji to. A jíst a pít taky nemusím. Čerpám energii ze všeho okolo sebe. A ještě jsem zjistila, že když chci, jsem jakoby neviditelná. Sice mě vidí, ale necítí a neslyší mě. To se bude hodit.

Po roce výcviku jsem dokázala během třiceti vteřin oběhnout ostrov dokola, vystopovala jsem za deště sokola a uměla jsem plynule asi deset jazyků. K tomu jsem uměla číst, psát, počítat a vyznala jsem se v zeměpise, biologii, historii, fyzice a ve všem ostatním.

Na ostrově jsem strávila celkem pětadvacet let na den přesně. Ten den jsem měla závěrečné zkoušky, které se dělily na dvě fáze. Abych dokončila první fázi, musím umět vystopovat a zabít zvíře, bojovat s upírem a co nejrychleji utéct.

Druhá probíhala jako bych byla u maturity. Orlice mi dávala různé otázky, překládání vět do jiného jazyka a musela jsem odpovědět správně, bez jediné chybičky, nebo zaváhání. Všechno jsem zvládla bez jediného zaváhání či času navíc. Uznali, že jsem připravena žít sama a jsem schopna se o sebe postarat.

„Geprel, jsme rádi, že jsme mohli být tvými učiteli a naučit tě tolika věcem. Nyní se musíme rozloučit. Toto je náš poslední dar tobě,“ řekl gepard a přede mnou se začala vznášet kombinéza a maska.

Nikdy jsem nic krásnějšího neviděla. Vzala jsem oboje do rukou a ve vteřině jsem do toho byla oblečená. Padlo mi to jako druhá kůže. Masku jsem si nasadila a viděla jsem tak perfektně, jako bych ji neměla. Ale moje oči zvenku vidět nebyly.

Kombinéza byla od krku po chodidla, spojená s botami na podpatku. Dlouhé rukávy zakončeny gumičkou, kterou si navléknu na prostředníček. Vypadala jako kůže geparda. Všude byli flíčky a všimla jsem si i ocasu.

Maska byla ve tvaru orlí hlavy. Na pohled ostrý zobák končil na mé bradě, postupně se rozšiřoval směrem nahoru, až zakrýval celou mou pusu. Oči byly velké a zelené a přesně pasovaly na úroveň těch mých. Na čele byla vyrytá zlatá koruna. Celá maska byla ozdobena krásnými brky, které hrály všemi barvami. Vlasy byly vidět, protože jsem je měla po pás, a tak dlouhá brka nebyla.

„Kam bys chtěla jít? Řekni si. Přemístíme tě tam a už se nikdy ve věčnosti neuvidíme,“ oznámil mi gepard. Byla jsem z toho smutná. Byli mi vlastně rodiči, o které přijdu.

„Chci do Seattlu. Zajímalo by mě, jestli to je takové, jaké si to pamatuji.“ Rozeběhla jsem se k nim a objala je. Byli mi kamarády, učiteli i rodiči. A teď mě opouštějí.

„Budete mi chybět. Uvidím vás ještě někdy?“ zeptala jsem se a vyhrnula jsem si masku, aby mi viděli do očí.

„Nevíme, Geprel. Svůj úkol jsme splnili. Bude to dobré, dary ti nás budou vždycky připomínat. Nikdy nezapomeň, co jsme tě naučili. Sbohem,“ řekla orlice a mateřsky mě objala svými křídly. I gepard mě objal, ale tlapami.

Objevila se bílá záře a cítila jsem, jak se vytrácí z mé náruče. Záře se protrhla a já se objevila někde na střeše. Poznala jsem, že jsem v Seattlu. Co tady budu dělat?

Najednou jsem zaslechla zvuky. Hned jsem se dala tím směrem. Během mrknutí oka jsem viděla zdroj. Byl to nějaký muž s nožem a útočil na ženu. To nesmím dopustit. Skočila jsem po hlavě dolů a dopadla na toho chlápka. Překvapila jsem ho. Setřásl mě a vytasil ještě větší nůž. Jako by mi tím ublížil, mám kůži tvrdou jako diamant.

„Nikdo mě nebude rušit při zábavě,“ řekl ten muž nechutně.

„Nikdo nebude napadat nevinné,“ odpověděla jsem mu. Naštval se a rozeběhl se proti mně. Kopla jsem ho do hlavy a skácel se k zemi v bezvědomí, ve kterém bude asi dlouhou dobu. Otočila jsem se na tu ženu. Bylo to ještě dítě. Mohlo jí být tak deset let. Pomalu jsem přišla k ní. Bála se mě.

„Neboj se mě, dítě. Já ti neublížím,“ řekla jsem a objala ji. Strach z ní vyprchával.

„Kdo jsi?“ zeptala se mě.

„Jmenuji se Geprel. Už ti nic nehrozí. Pojď a toho chlápka se už neboj. Odvedu ho společně s tebou na policii. Musíš jim říct, co udělal. Jak se jmenuješ, dítě?“ zeptala jsem se jí. Podívala se na mě se slzami v očích.

„Abbigail.“ Krásné jméno. Vzala jsem ji do náruče a konejšila. Uklidnila se. Toho chlápka jsem táhla za sebou jako pytel odpadků. Před policejní stanicí jsem Abby položila na zem a dala jí instrukce. Zaklepala jsem na stanici a zmizela z dohledu. Ale ještě před tím jsem Abby řekla: „Neboj, nevidíme se naposledy. A řekni jim pravdu.“

Schovala jsem se na střechu a pozorovala to dole. Ze stanice vyšel jeden policista a podíval se na Abby. Klekl si k ní a snažil se být milý.

„Co pak se ti stalo, malá?“ zeptal se jí. Malinko se zastyděla a nakonec odpověděla.

„Byla jsem s kamarádkou venku. Když jsme se rozloučili, napadl mě tento muž. Chtěl mě okrást a znásilnit,“ řekla mu. Vytřeštil oči. Další dva policisti vyběhli a toho chlápka zatkli.

Vzal Abby do náruče a odnesl ji dovnitř. Přemístila jsem se na jinou střechu, abych viděla, co se děje uvnitř. Podívala jsem se do okna a nastražila uši. Jeden polda se Abby ptal, jak se to stalo.

„Byla jsem venku s kamarádkou. Hrály jsme si až do setmění. Pak musela domů, a tak jsme se rozloučili. Šla jsem domů, ale najednou mě někdo zatáhl do temné uličky. Vytrhla jsem se mu a utíkala. Ale narazila jsem na slepou uličku. Otočila jsem se k němu a viděla jsem, že má v ruce nůž. Pořád říkal, že mě okrade a znásilní. Najednou se z nebe snesl anděl a toho pána zneškodnil.“ Tak anděl, jo? To je hodně daleko od pravdy.

„Jak ten anděl vypadal? A měl jméno?“ zeptal se jí jeden z policajtů a neskrýval sarkasmus. Ten polda jí nevěřil. To mě vytočilo.

„Byla to žena. Její tělo vypadalo jako gepard, ale hlavu měla orlí. A říkala, že se jmenuje Geprel,“ odpověděla Abby. Šikulka.

„Velmi zajímavý příběh, ale tady řešíme důležité věci a nevyprávíme pohádky,“ odpověděl jí. Tak tím mě naštval. Okamžitě jsem byla v místnosti s ním a schovala se do stínu.

„Říká pravdu,“ řekla jsem a vystoupila ze stínu. Ihned jsem na sebe upoutala pozornost. Abby se zaradovala, že mě vidí, a ti poldové na mě zírali jako na ducha. Abby seskočila z židle a běžela ke mně. Shýbla jsem se k ní a vzala ji do náruče.

„Kdybych tam nebyla, mohla i zemřít a vy tady říkáte, že vypráví pohádky. Jak jste se mohli stát policisty, když nevěříte pravdě?“ zeptala jsem se jich podrážděně. Vytřeštili oči.

„Omlouváme se. Mysleli jsme si, že to je dětská fantazie,“ omluvil se mi zřejmě šéf.

„Pro tentokrát vám odpouštím, ale všechno, co se bude v Seattlu odehrávat, bude pravda. I když si to nepřipustíte, bude to pravda.“ Pustila jsem Abby na zem a vypařila se.

Zůstali tam jako opaření. Toho chlapa zatkli a Abby doprovodili domů. Její matka byla strachy bez sebe a byla ráda, že jí nic není.

***

Už to byl týden od záchrany Abby. Každý den jsem ji kontrolovala, ale chodila jako tělo bez duše. Jednou, když spala, jsem jí vtrhla do pokoje a seděla u ní na posteli. Pořád se převalovala, asi měla noční můru.

„Ne. Geprel, ty musíš žít. Nesmíš zemřít.“ Ona mluví ze spaní a zdá se jí o mně? Jak roztomilé. Najednou začala pomalu křičet, a tak jsem ji vzala do náruče a utěšovala ji. Najednou otevřela uslzené oči a objala mě kolem krku.

„Byl to jen sen, Abby. Neboj, nikdy nezemřu.“ Plakala. Utěšovala jsem ji. Za několik minut usnula vyčerpáním. Položila jsem ji do postele a přikryla ji. Hodně jsem si ji oblíbila a nesmí se jí nic stát. Vzpomněla jsem si na jedno takové kouzlo, které mě učila orlice.

Vzala jsem ze stolu nůžky. Ustřihla jsem kousek jejích vlasů a kousek mých. Dala jsem je na svou ruku a tu jsem přikryla tou Abbyninou. Zamyslela jsem se a najednou jsem držela místo vlasů náhrdelník. Byl to zlatý řetízek a na něm vysel medailon. Z jedné strany byl gepard a z druhé orel. Připnula jsem jí ho na krk, aby měla na mě památku, a zmizela jsem.

***

Brzy to bude sedm let, co jsem v Seattlu. Dohlížím, aby ve městě byl pořádek a každého zločince pošlu do vězení.

Abby pozoruji jen z dálky, už mě nepotřebuje. Medailónek, který jsem jí dala, používá jako talisman pro štěstí. Čekala jsem, že se začne vytahovat, že se osobně setkala s Geprel, ale ona to nikomu neřekla. Nechává si to jako tajemství a ten medailon nikdy nesundala.

Už je noc. Seděla jsem na střeše největšího nákupního centra v Seattlu a poslouchala zvuky okolo sebe. Většina zločinu vymizela. Všichni se bojí, že se se mnou setkají a půjdou do lochu.

Najednou jsem slyšela křik nějaké ženy. Okamžitě jsem se vydala po střechách ke zdroji. Během několika vteřin jsem už viděla, co se děje. Nějaký muž trhal oblečení ženy přivázané ke schodům. Ona křičela. To mi bohatě stačilo.

Připravila jsem se ke skoku, ale najednou ten muž zmizel. O kousek dál ho držel nějaký jiný chlap a vypadalo to, jako by ho líbal na krku. Ucítila jsem krev. Takže… upír!

Okamžitě jsem seskočila do uličky, odvázala ženu a poslala ji pryč. Když ten upír dopil a odhodil tělo toho násilníka, zaútočila jsem na něj. Byl překvapený. Bojoval statečně, mrštně uhýbal před mými údery, ale chytla jsem ho pod krkem a přišpendlila ho na zeď několik metrů nad zemí. Sama jsem se vznášela, takže proto.

Najednou přestal se mnou bojovat a zadíval se mi do očí. Mohl je vidět přes masku? Prohlédla jsem si ho. Když jsem se podívala do jeho karmínových očí, zapomněla jsem, jak se dýchá. V břiše jsem cítila miliony motýlků a dotyky jejich křídel. Do pr… kenný ohrady! Já se do něj zamilovala. Ne, něco víc. Otiskla. O otisku mi říkala orlice. Je to něco jako láska na první pohled a navždy.

„Kdo jsi a co děláš v Seattlu?“ prskla jsem po něm. Zatvářil se nějak ublíženě. Je možné, že se mu stalo totéž? Vyloučeno!

„Jmenuji se Edward Cullen a byl jsem na lovu, jak jsi mohla vidět,“ odpověděl… omámeně? Asi jo. Zněl jako zfetovaný člověk.

„To jsem tedy viděla, upíre. Už nikdy tě tu nechci vidět. Ještě jednou tě uvidím v Seattlu, tak skončíš špatně,“ prskla jsem a pustila ho. Padal k zemi jako člověk, který vyskočil z vrtulníku bez padáku. Uchechtla jsem se. Proč ho pořád přirovnávám k člověku?

Dopadl na zem a vyskočil na nohy. Sletěla jsem malinko níž a koukala mu do očí. Koukal na mě, teď už skutečně omámeně.

„Kdo jsi? Anděl?“ zeptal se mě něžně. On se do mě vážně zamiloval?

„Žádnej anděl. Jsem Geprel. A doufej, že jsme se viděli naposledy,“ řekla jsem jedovatě a vyletěla na střechu. Hned jsem ho slyšela za sebou.

„Tys mě před chvílí neslyšel?“ zeptala jsem se ho podrážděně. Vyděsil se.

„Slyšel. Jsem přece upír. Jenom ti chci poděkovat,“ řekl a já se na něj překvapeně otočila. Cože to řekl? On mi děkuje? Mohla jsem ho zabít a on mi děkuje?

„Za co mi děkuješ? Mohla jsem tě klidně zabít,“ prskla jsem mu do tváře a dala ruce v bok. Připadala jsem ji jako nějaká žárlivá stíhačka.

„Díky tobě jsem si uvědomil, že zabíjet je špatné, i když to byli násilníci. Víš, já jsem byl dřív jiný. Živil jsem se zvířecí krví, protože jsem nechtěl být zrůda. Ale jednou jsem se neovládl a dal se na zlou dráhu. Ale teď se vracím na tu dobrou,“ řekl s úsměvem a zmizel mi z dohledu.

Zůstala jsem jako opařená na místě. Cože to řekl? On se živil zvířecí krví? Vegetarián? O těch mi jednou říkala orlice. O prvním vegetariánovi, který, i když se živil krví zvířat, jí zachránil život.

Lámala jsem si nad tím hlavu celý den. Pak zase padla noc a já musela jít na obhlídku Seattlu. Všude byl klid, ale ne na dlouho. Okolo jedné hodiny to začalo. Tolik přepadení, že to nikdo nezažil, ale všechny jsem úspěšně zastavila.

***

Uběhl rok od té doby, co jsem zastavila toho upíra. Edwarda Cullena. Nemohla jsem na něj přestat myslet. Doslova mi vlezl pod kůži. Pořád jsem myslela na jeho slova a na jeho tvář, kterou kazily rubínové oči. Snad je má teď zlaté, jak mi oznamoval.

Seattle byl už nějaký ten týden bez jediného přepadení, tak jsem se rozhodla na malý výlet do lesů. Letěla jsem nad ním. Všimla jsem si, že jsem dorazila k městu jménem Forks, ale letěla jsem dál.

Hluboko v lese jsem ze shora uviděla vilu. To je divné. Vila uprostřed lesů? Snesla jsem se níž, abych na ni lépe viděla. Koukla jsem se jedním oknem dovnitř a musím říct, že to vypadalo velmi luxusně.

Ale najednou mě něco přišpendlilo k zemi. Byla jsem dezorientovaná. Nevěděla jsem, co se děje. Koukla jsem se, co se děje, a viděla upíra jako horu, který mě držel na zemi. Odkopla jsem ho a postavila se na nohy. Ale pak jsem zaregistrovala nehezkou skutečnost.

Jsem v pasti. Kolem mě stálo v pravidelném kruhu šest upírů. Tři ženy a tři muži. Jejich oči mi říkaly jedno. Vegetariáni. Možná byli v přesile, ale já mám výcvik. Přikrčila jsem se a byla připravena zaútočit.

„Geprel?“ ozvalo se za mnou. Poznávala jsem ten hlas. Už rok mi zněl v hlavě. Vyděšeně jsem se otočila a střetla se se zlatým pohledem Edwarda Cullena. Celkem změna od toho rubínu.

„Edwarde?“ zeptala jsem se ho nevěřícně. Nečekala jsem ho. Uvolnila jsem ochranné postavení a postavila se rovně.

„Vidím, že ses dal na cestu dobra. Ráda vidím, že ti střetnutí se mnou něco přineslo.“ Usmála jsem se na něj, i když to vidět nemohl, skrze svou masku. Usmál se.

„Klídek, rodino. To je ta, o které jsem vám vyprávěl. Strážkyně nevinných a noční můra zlých. Díky ní jsem si uvědomil, co je dobré a co špatné. Před rokem jsem lovil, ale ona mě zastavila a chtěla zabít. Neudělala to. Dodnes jsem nepřišel na to proč.“ Myslel nahlas a já se podívala po těch upírech. To je jeho rodina? Všichni uvolnili svůj postoj. Otočila jsem se zpátky na Edwarda.

„Slovo „láska" ti nic neříká?“ zeptala jsem se ho a zarazila se. Co jsem to, proboha, řekla? Vždyť jsem mu právě vyznala své city. Vytřeštil na mě oči a o několik kroků ke mně přistoupil. Stál těsně u mě.

Odhodlala jsem se k jedné věci. Zvedla jsem ruku a plynulými pohyby si stáhla masku z hlavy. Už přes osm let jsem ji nesundala. Koukal mi do očí a pak si mě prohlédl celou. Musela jsem udělat jednu věc.

Malinko jsem se vznesla do vzduchu, abych byla stejně vysoká jako on a přisála se mu na rty. Chvíli byl jako socha, ale pak mě objal a polibek prohloubil. Naše rty se začaly pohybovat a pasovaly do sebe jako dva dílky puzzle.

„Miluju tě,“ řekli jsme jednohlasně, když jsme se od sebe odtrhli.

***

I superhrdinky musí mít někdy volno. Šla jsem do „důchodu". Cullenovi mě přijali mezi sebe a tak žiji s nimi. Už to bude pěkná řádka let, co se tak stalo.

Podívala jsem se ven oknem a viděla malinkou gepardici a malého orla. Musela jsem se usmát. Najednou se u nich zjevil Edward, chytil je oba okolo pasu, stáhl na trávu a začal je lechtat. Ze zvířat se najednou stali dvě kouzelné, malé děti.

„Tati, nech toho. Prosím,“ vyráželi ze sebe mezi chichotem. Rozhodla jsem se nad nimi slitovat. Vyletěla jsem ze dveří a srazila Edwarda. Kutálela jsem se s ním několik metrů, než jsme se zastavili. Seděla jsem na něm. Neovládla jsem se a políbila ho.

Společně jsme se zvedli a šli k našim pokladům. Elisabeth a Brianovi. Oba jsem je objala a usmála se na Edwarda, který nás všechny objal. Pohled mi padl na dva stejné prsteny, které zdobily můj a Edwardův prsteníček levé ruky.

Mám prostě krásný život s rodinou, manželem a dětmi.

Autor: CatherineCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Geprel: