Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Edwarde, já tě zabiju!

02.01.2012 (18:00) • Kacikacka • FanFiction jednodílné • komentováno 42× • zobrazeno 5122×

Edwarde, Edwarde, ty to vedeš! Broukala jsem si v duchu a smála se jeho zkoumavému obličeji. V rukou držel balíček s antikoncepčními tyčinkami a nemohl přijít na to, co to je. Jeho doktorské znalosti byly sice dobré, ale ne dokonalé. A když on vystudoval doktořinu, dívky mohly o těchto prostředcích ochrany jen snít. No a řekněme si to na rovinu, první holka, s kterou Edward spal, jsem byla já, tak proč by se dřív zajímal o nějaké tyčinky proti otěhotnění?

Že na něj byl ale krásný pohled, když otáčel krabičku pořád dokola a nenávistně se na ní mračil.

„Antikoncepční tyčinky, lásko,“ odhalila jsem mu to velké tajemství a on se ještě víc zamračil. Upřel na mě svůj zlatavý zrak a nechápavě si mě prohlížel. V tom jeho pohled zněžněl, stoupl si, přešel ke mně a konečky prstů mě pohladil po rameni.

„Jsem upír, miláčku, nemůžeš se mnou otěhotnět,“ řekl konejšivě a jeho prsty zakotvily u mého dekoltu. Pleskla jsem ho dlaní přes ruku, vstala a zaškaredila se.

„Máš to někde písemně doložené? Nemáš. Tak nepindej,“ zahudrovala jsem, vytrhla mu krabičku z ruky a zalezla s ní do koupelny, abych si mohla v klidu pročíst návod. Byla jsem pevně rozhodnutá, že si ji nechám zavést, ale Edwardův vliv na mou osobu, který použil, jakmile se i přes zámek dostal ke mně do koupelny, byl silnější, než má vůle. Nechala jsem si ten, podle Edwarda, „hloupý nápad“ vymluvit a oddávala se sexuálním radovánkám bez jakékoliv ochrany.

♣♣♣

Čas běžel jako po másle, manželská krize se nás dvou zatím nedotkla a já za to byla neskutečně vděčná.

Bylo brzy ráno, asi čtrnáct dní po naší malé eskapádě s antikoncepčními tyčinkami, když jsem se probudila s pocitem hladu. Edward byl s ostatními na lovu, jak mi psal v lístečku, který mi nechal na polštáři, a tak jsem se musela obsloužit sama. Seběhla jsem dolů do kuchyně, z ledničky vytáhla ingredience na pečené brambory s nivou a začala připravovat, zakusujíc k tomu kyselé okurky. Pobíhala jsem po kuchyni a vesele si pobrukovala. Pekáč plněných brambor už byl v troubě, já seděla na lince a čekala, až bude jídlo hotové. Už teď jsem mohla cítit jeho vůni.

Zhluboka jsem se nadechla a nechala tu lahodnou vůni prostupovat mým tělem. Jakmile se ale dostala až k mému žaludku, ucítila jsem prudký nával horka a hned na to chladu. Pot orosil mé čelo a já cítila, jak se mi ta trocha jídla, co jsem v žaludku měla ze včera, hrne nahoru. Na poslední chvíli jsem si stihla chytnout vlasy a naklonit se nad – díky bohu – prázdný dřez a vyzvracela se.

Zadýchaně jsem se opřela o linku, opláchla si obličej a spláchla ten humus. Ulevilo se mi hned, jakmile jsem ze sebe obsah žaludku dostala ven. Hodila jsem do sebe sklenici studené vody, která zchladila mé podrážděné útroby, a posadila se ke stolu. Bylo to opravdu divné. Pokaždé, když jsem měla žaludeční nebo střevní potíže, všechno to šlo jaksi spodem, ne vrchem.

Ale jelikož mě zabolel žaludek, tentokrát z hladu, hodila jsem tyto problémy za hlavu, vytáhla z trouby již hotové brambory a s chutí a bez potíží se do nich pustila. Spořádala jsem toho dost, sice ne tolik, jako dokáže spořádat na posezení Jacob, ale neměla jsem k tomu daleko.

Schovala jsem zbytek jídla do ledničky a ještě se v obýváku u televize dorazila vanilkovou zmrzlinou. Byla jsem v sedmém nebi. Tak plná a spokojená jsem se dlouho necítila.

Po dvou telenovelách a jedné piksle zmrzliny jsem nakonec usnula rozvalená – podle možností – na pohovce. Asistovala mi při tom Šeherezáda, která se snažila Onurovi vysvětlit, že s ním prostě nemůže být. A to pako to za boha nemohlo pochopit. To dá rozum, že to jednomu vysaje energii.

♣♣♣

Probudil mě chladný dotek na čele, na tváři, na rtech, na krku…

„Edwarde?“ vydechla jsem rozespale a pocítila jeho rty na nose.

„Dobré ráno, miláčku,“ pozdravil mě a já se usmála. Spokojeně jsem se protáhla a otevřela oči. Něžně na mě shlížel a nakláněl se nade mnou.

„Jaký byl lov?“ zeptala jsem se automaticky a promnula si rukama oči.

„Dlouhý,“ odpověděl a políbil mě. Pobaveně jsem se pod ním zavrtěla.

„Ty jsi ale čuně, líbat se s holkou po ránu. No fuj. Určitě mám v puse jak v polepšovně,“ mrmlala jsem s úsměvem, postavila jsem se na vlastní nohy.

„Nemáš,“ zaprotestoval a chtěl si mě stáhnout zpět k sobě. Ucukla jsem před ním.

„Kecko,“ obvinila jsem ho a zamířila do koupelny, kde jsem si dopřála horkou sprchu a důkladné vyčištění ústních otvorů. Jakmile jsem ale ucítila větrovou chuť zubní pasty v ústech, začala jsem dávit.

Proboha! To ne! Zaúpěla jsem v duchu a snažila se to prodýchat. Marně. Během chvilky jsem už klečela u záchodové mísy a vyhazovala ze sebe včerejší brambory a zmrzlinu. Břicho se mi stahovalo v pravidelných stazích a z čela mi lil studený pot.

„Bello, Bello, miláčku…“ slyšela jsem vedle sebe Edwardův hlas plný strachu. Jeho dlaně na mých bocích. Na víc ale nebyl čas, protože jsem znovu dávila a zase se ze mě hrnula ta horda vazké a nechutně zbarvené hmoty.

Když už ze mě nic nešlo, svalila jsem se do sedu, opřela si čelo o prkýnko a jen se dodýchávala a uklidňovala.

„Stoupni si, lásko,“ šeptal ke mně naléhavě, ale já jen zavrtěla hlavou. Nemohla jsem stát. Byla jsem si jistá, že by mě nohy neunesly. Chuděrky se třásly jako osiky a stejně tak ruce.

Nakonec jsem se s Edwardovou pomocí dostala na nohy, vypláchla si ústa a zubní kartáček s odporem strčila zpátky do kalíšku. Dneska holt líbání nebude. Ne, že bych zrovna teď měla chuť.

„Asi nebudeš jíst, že?“ zeptal se mě Eda váhavě a já záporně zakroutila hlavou. Už jsem byla dost uklidněná na to, abych sama došla do pokoje. Tak jsem se vysíleně svalila na postel, zavřela oči, stulila se do klubíčka a jen dýchala.

Edwardovy ruce chladily mé najednou rozpálené čelo. Jindy by mi to bylo příjemné, ale teď mi to tak hrozně vadilo. Potřebovala jsem být sama. Jen já a… prostě jen já.

„Edwarde?“ hlesla jsem váhavě a stiskla k sobě oční víčka.

„Ano,“ zašeptal a políbil mě do vlasů.

„Chci být sama,“ vyslovila jsem své přání a ucítila, jak ztuhl. Ruka na mém čele zkoprněla v pohybu, pak zmizela. Poslední polibek na tvář a byl pryč. A mně se tak ulevilo. Mohla jsem se soustředit jen na své břicho a žaludek a snažit se přijít na to, co jsem mohla sníst špatného. Jasně, ta zmrzlina na nivu zrovna nebyl dobrý nápad, ale dělala jsem to i dřív a nikdy jsem takhle nereagovala. Že by ty okurky? Ale proč by mi pro boha vadily okurky?

Rozhodla jsem se to neřešit. Bez tak mě Carlisle, až přijde domů, vyšetří. Nemá cenu se tím zabývat.

Víčka jsem nechala zavřená, soustředila se jen na svůj dech. Pravou dlaň jsem položila na své břicho a jemně ho mnula, snažíc se tak zbavit nepříjemného dráždivého pocitu v žaludku. Trošičku to pomáhalo. Jak by řekla Renée, lepší trošičku, než vůbec.

Pomalu ale jistě jsem upadala do spánku, když se stalo něco, co donutilo tlukot mého srdce zrychlit o pár frekvencí, a mě samotnou vytřeštit oči.

Co to sakra…

Přitiskla jsem ruku k břichu a jemně ho promnula. A… zase! Ten vlnivý pohyb uvnitř. To nejsou střeva.

Opět jsem promnula pokožku břicha a přišla úplně stejná reakce. Ten pohyb ve mně… to je nemožné! Ne, to přeci nejde. To přeci… Edward je upír. Já s nikým jiným nespala.

Jenomže když se pohyb v mém břichu zopakoval, aniž bych pohnula dlaní, bylo mi jasné, že Edwardovi teorie o neplodnosti jsou blbost.

Ten lump mě normálně zbouchnul!

„Bello, jsi v pořádku?“ nakoukl do pokoje právě ten, který mě přivedl do této situace.

„Zavolej domů Carlislea, hned!“ zavrčela jsem. Chvilku se na mě vyděšeně díval a pak zmizel. Pomalu jsem se vydýchávala a posadila se. S rukou stále přitisknutou k místu, odkud pohyby vycházely, jsem šla pomalým krokem dolů a můj mozek se pomalu začínal přehřívat, jak to v něm šrotovalo.

Ignorovala jsem okolí, posadila jsem se na pohovku a s pohledem upřeným na konferenční stolek jsem si dokola přehrávala ten pocit, kdy se to uvnitř mě hnulo.

„Asi je v šoku, Carlisle, já… to nechápu. Dnes ráno zvracela, pravděpodobně něco špatného snědla. Pak mě od sebe odehnala a od té doby je taková apatická. Nevím co s ní je…“ probudily mě z mého transu až tyto slova plynoucí z Edwardových úst. Prudce jsem zvedla hlavu a podívala se na Carlislea, klečícího naproti mně.

„Jsem těhotná,“ vydechla jsem a on ztuhl.

„Co prosím?“ zeptal se překvapeně a zaraženě zároveň.

„Jsem těhotná, Carlisle,“ zopakovala jsem hlasitěji a cítila, jak atmosféra okolo mě houstne. Neodvážila jsem se podívat po ostatních.

Carlisle si mě chvilku vážně prohlížel a pak se na mě chlácholivě usmál.

„Bello, to budou jen střevní potíže. Určitě sis to spletla,“ snažil se vyvrátit mou dedukci a já začala být opravdu naštvaná. Ta věc uvnitř mě, jako by na mé rozpoložení zareagovala a znovu se pohnula.

„Zatraceně, přísahám, že se ve mně teď něco hnulo, Carlisle!“ zavrčela jsem jeho směrem a tiskla si ruce k břichu, které se ještě před chvílí vlnilo. Vydýchávala jsem ten šok a vypadalo to, že nejsem sama. Všichni okolo mě byli ztuhlí, vyděšení, překvapení… S vražedným pohledem jsem se podívala na Edwarda, který vypadal, jako by právě dostal šok.

„Antikoncepční tyčinky, miláčku!“ vyplivla jsem jeho směrem a nadávala si, že jsem byla tak blbá a nechala se jím ukecat.

Zavřela jsem oči, pustila ruce z břicha, opřela se do sedačky, zhluboka dýchala a snažila se uklidnit.

Edward určitě netušil, že může mít děti a jak to tak vypadá, tak Carlisle taky ne. Takže to můj manžel určitě neudělal vědomě. No, při tom byl sice dost při vědomí, ale rozhodně mě nechtěl… tento, přivést do jiného stavu.

„Bello, jsi si jistá, že jsi Edwarda… nepodvedla?“ zněla Carlisleova otázka, která mi vyrazila dech. Chvilku jsem na něj zírala jak vyoraná myš.

„Cože?!“ vypískla jsem a měla chuť mu jednu natáhnout. „Carlisle, za poslední měsíc jsem se nehnula z domu. Pokud nepočítám povinné návštěvy Charlieho a tyranské nákupy s Alicí.“ Reakcí mi bylo zavrčení od našeho malého elfa.

Podívala jsem se na Edwarda, který byl stále mimo. Jeho pohled se soustředil na mé břicho a pevně svíral ruce v pěst.

A pak se to… dítě ve mně pohnulo znovu. Tentokrát jsem ale nepocítila šok, vyděšení, strach… byla to radost, která se mi rozlila tělem. Šťastně jsem se usmála a pohladila svůj plochý pupek.

„Musí to ven!“ zavrčel z ničeho nic Edward a já se na něj vyděšeně podívala. Carlisle kývnul, Alice taky.

„V žádném případě,“ odsekla jsem, sáhla po polštáři a přitiskla si ho k tělu, jako bych tak mohla toho mrňouska uvnitř ochránit.

„Bello!“ zavrčel Edward. Jindy bych z něj měla strach, ale teď jsem musela být statečná.

„Ne, Edwarde! To dítě je moje a já si ho nechám. Ať se ti to líbí nebo ne,“ říkala jsem tónem, který nedovoloval námitky a on se ke mně přiblížil. V tom se před něj postavila Rosalie.

„Slyšel jsi ji. Chce si dítě nechat a já jí v tom pomůžu,“ pronesla hrdě ta blonďatá osůbka, která mě ještě do nedávna nenáviděla. Překvapeně jsem se dívala na její záda a pak tvrdě pohlédla do Edwardových očí. Byl zoufalý.

„Zabije tě to!“ zašeptal tak, abych ho slyšela. Vydechla jsem a něžně se na něj usmála.

„Není žádné to, Edwarde. Je to dítě, naše dítě. A jsem si jistá, že to ustojím,“ pověděla jsem přesvědčeně, i když jsem si tím nebyla vůbec jistá. Jednu věc jsem ale věděla na sto procent. Kdybych si měla vybrat mezi sebou a tím tvorečkem, který roste v mém bříšku, byla bych to já, kdo by přišel o život.

Všechny tyhle mé myšlenkové pochody jsem se snažila vložit do pohledu, kterým jsem častovala svého muže. Jeho postoj byl odmítavý a já věděla, že to bude těžké. Budou na mě vyvíjet tlak, budou se mě snažit přesvědčit… nedám se. Ani já, ani to malé a ani Rosalie. Zvládneme to…

Autor: Kacikacka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Edwarde, já tě zabiju!: