Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Eclipse - Potřeby

Eclipse - PotřebyTak a máme tu dlouho slibované Potřeby - přepsané z originální knížky Eclipse do Edwardova pohledu. Doufám, že se vám to bude líbit, snažila jsem se, ale asi to nebude žádná sláva!:) Pěkné počtení, vaše Danca95:)

Věnováno:

zuzka88 -  za to, že udělala přijímačky a poprala se s tím vším, jako správnej bojovník:)

Vanesska - sestřička, které jsem slíbila, že na narozeniny to tady bude mít, ale neměla. Takže promiň Vaness, teď je to tady, a jen díky tobě, protože ses o to zajímala....:) Všechno nejlepší k narozkám, opožděně:)

A pro všechny, kteří na tuhle povídku vydrželi čekat, jste fakt zlatí!:)

_________________________________________________________________________

Hudba

(Jak jinak, než Wedding plans z filmu:-D)

Eclipse - Potřeby

Tohle bylo pro Bellu velmi těžké období. Nesnesl jsem pomyšlení na to, že trpí. Věděl jsem, že se v ní něco zlomilo. Ten kousek, co se odlomil, si uvědomil své pravé city. Které nepatřily mně. Jacob patřil do jejího života a mohl jsem za to já sám. Navždy mu budu vděčný, protože to právě on udržel mou lásku naživu. Nemohl jsem ho nenávidět. Nešlo to. Když jsem viděl Bellin výraz, když se dověděla, že je Jacob zraněn, projel mnou šíp. Cítil jsem snad stejný strach jako ona. Nedokázal jsem ho nenávidět, když ona ho milovala.

Když odjížděla k Charliemu, přemýšlel jsem. Byl jsem rád, že se rozhodla Jacoba navštívit, i když jsem věděl, že tím bude Jacob trpět. Že tím bude trpět i Bella. A v neposlední řadě i já. Milostný trojúhelník, pousmál jsem se v duchu. Všichni se zraňují navzájem, a přesto to není nutné. On ji miloval také. Velmi silně. V myšlenkách jsem viděl jeho pevnou lásku... Přesto tu byla jedna hrozba. Kdyby potkal tu pravou, láska k Belle by zmizela. Ale jeho láska byla tak silná, že jsem si dokázal představit, že bude s ním. On by byl pro ni tím pravým, který ji může dát vše. Může jí dát přesně to, co já ji dát nemohu.

Alice se na mě snažila dotírat se svatbou, ale já ještě čekal. Podvědomě jsem toužil po tom, aby si vybrala jeho. Aby měla ten lidský život, jaký si pro ni představuji. Který si pro ni představuje Jacob. Který si pro ni představuje každý. Kromě ní. Přesně jak se honilo Rosalie v myšlenkách pokaždé, když se začalo mluvit o Bellině přeměně, se začaly rojit i v mé hlavě představy Belly s dítětem v ruce, v domečku s poklidným životem. Žádné příšery, jenom živý vlkodlaci, kteří by jí byli úplně stejnou ochranou, jako jsme byli my. Žádná přeměna, žádné tři dny bolesti, žádná věčná touha po krvi, jen její lidský život. Jak jednoduché.

Jakoby bitva s Victorií měla být jakási třešnička na dortě. Vyvrcholení, kdy se konečně všechno rozlouskne. Vím, že jsem udělal spoustu věcí špatně, proti pravidlům, ale nelituji toho. Jacob měl právo vědět o naší svatbě. Ale právě díky tomu si má spřízněná duše uvědomila dost podstatnou věc. Už nikdy nebude stejná. Vždycky tam bude ten kousek, který mi bude stále unikat, a já nebudu mít šanci ho polapit.

Už jsem byl s přemýšlením v koncích. Já to za ní rozhodnout nemohu. Její paličatá mysl byla pro mě stále celkem záhadou. Nedokázal jsem pochopit, proč volí život, kdy se toho musí tolik vzdát, když může mít život, od kterého tolik dostane.

Z myšlenek mě vyrušila Alicina vize. Bella se vrací. Věděl jsem, že bude potřebovat oporu, ať už se rozhodla jakkoli. Nečekal jsem na nic a rozběhl se jejím směrem.

Nepřekvapilo mě, že zaparkovala sotva u kraje silnice ani to, že ležela schoulená na sedačkách. Beze slova jsem ji popadl do náruče a byl jí na blízku. Ovšem co jsem nečekal, byla síla té bolesti, která z ní vyzařovala. Každým jejím vzlykem jsem si byl jistější, že je tohle všechno špatně. Že jsem měl už kdysi na začátku pravdu. Já k ní nepatřil. Já ji k životu potřeboval, ale zároveň jsem já ji ten její život kazil. Že Jacob měl pravdu, kdybych se nevrátil, všechno by bylo, jak má být. Její volba je špatná. Důkazem my byly právě její vzlyky. Nevěděl jsem, co dělat. Každou slzou, která mi spadla na košili, jsem se cítil hůře a hůře. Projížděl mnou téměř stejný pocit, jako když jsem ji opouštěl. Přesto, svou bolest jsem si sotva uvědomoval. Obklopovala mě ta Bellina. Naprosto jsem cítil, že její polovička, ta polovička co Jacoba miluje, nechtěla být tady se mnou. A pro ni bylo těžké ji zatlačit. Přímo bolestné. A patrně bych i tipoval, že se cítila provinile, kvůli tomu, že jsem tohle všechno věděl a viděl. Všechno o co se snažila, bylo nemožné. Snažila se zatlačit kus svého já, které teď trpělo. Nikdy nezmizí, vždycky tam bude. Vždycky to bude hluché místo, které já nemohu nikdy zaplnit. Místo, které mi bude navždy zapovězené.

Když začala mumlat Charlieho jméno, trochu jsem se podivil.

„Vážně chceš jet domů?“ zeptal jsem se pochybovačně. Mezi vzlyky se mi snažila vysvětlit, že tohle jen tak nepřejde a potřebuje jet domů, aby Charlie neměl starost. Bez dalších otázek jsem nastartoval, chytil ji jednou rukou pevně v pase a vyjel zamyšlený k Charliemu.

Čím víc se Bella snažila zkrotit své emoce, tím víc jsem se trápil. Jen myšlenka, že jí nemohu pomoct, ubíjela za živa. Tak rád bych jí pomohl, ale tohle byla její volba. Už jednou jsem se snažil ji přimět k jiné možnosti, a jak to dopadlo? Každá slza, každý vzlyk, každé povzdechnutí pro mě bylo jako plameny ohně. To přece nemůže být správně, když ji to takhle bolí! Takhle bezmocně jsem se v životě ještě nikdy necítil. Tolik mě sužovalo to, že bych ji pomohl, jen kdybych věděl jak. Bezmocný jako hadrová panenka! Nenáviděl jsem bezmoc!

Když jsem zaparkoval před jejich domem, Bella se trochu nadechla a snažila se uklidnit.

„Počkej na mě nahoře,“ zamumlala. Ten hlas byl tak zlomený, že pro mě nebyl tou líbeznou písní, jako vždycky. Pevněji jsem ji sevřel a pak ji opustil. Čekal jsem na ni na posteli.

„Bello?“ ozval se Charlie. Ihned potom následovali hlasité kroky, zhrozil se při pohledu na Bellu.

„Co se stalo? Je Jacob…?“ ptal se.

„Je v pořádku, je v pořádku,“ ozvala se Bella. Ten hlas jsem neznal. Byl tak bolestný. Na mysli mi vystanula vzpomínka, co mi ukazoval Jacob, když mě chtěl potrápit. Přesně takhle Bella vypadala i teď.

„Tak co se tady stalo?“ naléhal Charlie. Přistoupil k ní a popadl ji za ramena. „Co se stalo tobě?“ Šílel naprosto stejně jako já. I on si vzpomněl na to období, kdy jsem tady nebyl. I on měl živé vzpomínky, jak Bella vypadala. Bál se, že je to tu znovu.

„Nic, tati. Já… jenom jsem si musela promluvit s Jacobem o… některých věcech, které jsou těžké. Nic mi není."

„Myslíš, že na to byla vhodná doba?" zeptal se Charlie. Viděl jsem v jeho myšlenkách, že tohle Bella dlouho nevydrží. A on se děsil předem toho, že uvidí slzy.

„Asi ne, tati, ale neměla jsem na výběr - prostě to došlo do bodu, kdy jsem se musela rozhodnout…. Někdy prostě není způsob, jak najít kompromis."

„Jak to vzal?“ Charlie ani nečekal na odpověď. Pohled na Bellu mu stačil. Měl o ni strach.

„Doufám, že jsi mu tím nenarušila uzdravování.“

„On se uzdravuje rychle,“ zamumlala Bella. Charlie si povzdychl a pak zpozorněl. Belle se opět zkřivil obličej a vypadala velmi bolestně.

„Budu ve svém pokoji,“ řekla Bella a vykroutila se mu.

„Dobře,“ odpověděl pouze. Tušil, že si Bella prochází něčím neskutečně těžkým.

Počítal jsem Belliny nestabilné kroky na schodech a doufal, že dojde v pořádku. Přál jsem si ji mít u sebe v náručí, a přál jsem si, aby to ze sebe všechno dostala. Ne, aby to v sobě všechno dusila. Nemůže polovičku své osobnosti jen tak někde uzavřít.

Jen co vešla do pokoje, snažila se sundat řetízek s vlkem. Teď si přála od všeho se odprostit, ale je to její součástí a navždycky bude.

„Ne, Bello,“ zašeptal jsem a vzal ji za ruce. „Je to součástí toho, kdo jsi.“ Po těchto slovech se Bella opět rozplakala a já si ji přitáhl do náruče. Netušil jsem, jak dlouho tohle potrvá, ale byl jsem tady pro ni. Chtěl jsem tu být pro ni. Doufal jsem, že aspoň trochu ji svou přítomností dokážu pomoct, i když jsem tušil, že se tím jen v myšlenkách utěšuji. Ta část Belly, která teď trpěla, a měla na svědomí tohle soužení, patřila Jacobovi a jen on sám ji dokázal utěšit. Moje síly na to nestačí. Jacob patřil do jejího života, a ona zase do jeho. A teď trpí oba a jen kvůli mně. Můj odchod nezranil jen Bellu. Zanechal následky v nás všech.

Čím dál víc jsem pochyboval o správnosti jejího rozhodnutí. Večer přešel v noc a Bella stále plakala. Bylo velmi zvláštní, vidět člověka tak dlouho plakat. Tak moc jsem se cítil jako člověk, tak bezmocný. Ať jsem se mohl snažit sebevíc, Bellu jsem nemohl utišit. Nejraději bych doběhl pro Jacoba, jen aby tolik netrpěla. Snesl bych i to, že by ji svíral v náručí přesně tak jako já teď. Jen kdyby se jejímu srdci ulevilo. Tušil jsem, že se netrápí jen kvůli němu. I když bolest z této nešťastné lásky byla ohromná, uvědomovala si, že jsem tady s ní a že vše vidím. Patrně si neuvědomovala, že tohle nebyla její vina. Za tohle jsem ji vinit nemohl, ne za vlastní chyby. Jen díky mě se s Jacobem sblížila, a já za to děkoval Bohu.

V tuhle chvíli jsem byl rád, že její myšlenky neslyším. Bylo poznat, že nad vším přemýšlí, čímž si působila ještě větší bolest, ale myšlenky na to, že všechno zavinila ona, či že mě zraňuje svou bolestí, bych patrně nezvládl. V jednu chvíli její pláč přešel do hysterie, čímž mě velmi vylekala. Bál jsem se o ni. Vypadala tak zoufale, bolestně, smutně. V očích se jí zračilo něco, co jsem u ní v životě neviděl a děsilo mě to. Chtěl jsem ji vše ulehčit, ale pro tuhle chvíli jsem měl je jedno jediné řešení, na které jsem nebyl silný a ani připravený. Nechat ji, aby se opět vžila do normálního života s Jacobem. Její hlučné vzlyky se mi zařezávaly do mého mrtvého srdce, a stále mi opakovaly, že tohle je vše špatně. Když se opět uklidnila, pevně jsem ji objal a nechával jsem si kapat její slzy na košili. Tuhle noc jich bylo prolito velmi mnoho. A i když se zdálo, že Jacobova polovina jejího srdce nemá hranici svých slz, Bella usnula. Nebyl to klidný spánek. I přes říší snů musela cítit svou bolest, protože sebou nepatrně házela. Každým jejím cukavým pohybem jsem své srdce cítíl více a více. Trýznilo mě to, že si musela vybírat, a když už to udělala, zasáhlo to její srdce, co víc, celé její tělo, tak mocně, že plakala celou noc. Že musela zastrčit svou polovičku srdce do kouta a tam ji nechat tiše trpět, jen proto, že se bála, že tím ublíží mně. Nedávalo to smysl. Jacob pro ni byl naprosto ideální. Ona potřebuje ochranu, přítele Potřebuje se stýkat se svou rodinou. A toho se měla vzdát jen kvůli mně, když to mohla mít a k tomu dostat spoustu dalších věcí?

Vzpomněl jsem si na tu noc po oslavě. Je to tak dávno a přesto jsem to viděl a cítil velmi čistě. Tahle noc mi ji trochu připomínala. Až na to, že tohle bylo jen přece něčím jiné. Neodešel bych, pokud by to ovšem vyloženě nepožadovala. Kdyby se rozhodla, tak jak by se podle lidského hlediska měla rozhodnout, a přesto mě stále chtěla, byl bych tu pro ni. Nezáleželo by na tom, že by byla s ním, mým smyslem života by bylo jen to, že bych ji mohl vidět, že bych viděl a slyšel její smích a věděl, že je šťastná. Tak proč, sakra, proč si volí tu bolestnější a více ztrátovou cestu?

Tma pomalu ustoupila a na obloze se vylouply první sluneční paprsky. Sledoval jsem duši mého života, jak už teď celkem poklidně spala v mém náručí a čekal, kdy se probudí. Bál jsem se, že se opět Jacoboba polovina projeví a ona bude opět trpět. Nenáviděl jsem, když trpěla. Bylo to pro mě horší, než trhání na kusy a pálení v ohni. Než čistá smrt. Kdyby někdo chtěl, mohl by mě jejím smutkem zabít. Nejhorší na tom bylo, že jsem ji nedokázal pomoct.

Bella se probouzela a pomalu otevřela oči a setkala se smým úzkostným pohledem. Čekal jsem opět ty slané proudy vody jako včera.

„Ahoj,“ promluvila do ticha. Odkašlala si, aby tak nechraptěla. Musela mít unavené celé tělo, i když spala. Tolik emocí najednou, muselo být pro jednoho člověka moc. Já stále čekal. Vyčkávavě jsem na ni hleděl a čekal, kdy se opět projeví Jacobova půlka jejího srdce.

„Ne, je mi dobře,“ ujistila mě. „Už se to nestane.“ Jistě, dávala si za to vinu. Kdy konečně pochopí, že ona se do toho pouze nevinně připletla, když se stála mou věčnou láskou? Přimhouřil jsem oči.

„Je mi líto, že jsi to musel vidět,“ pokračovala v mém týrání. „To k tobě nebylo fér.“ Vzal jsem její obličej do dlaní a zkoumal její unavený uplakaný obličej.

„Bello... víš to jistě? Vybrala sis správně? Nikdy jsem tě neviděl takhle trpět...“ hlas se mi zlomil na posledním slově. Tohle byla dlouhá noc i pro mě. Výraz v očích se ji trochu změnil. Špačkami prstů se dotkla mých rtů.

„Ano.“ Její odpověď mi stáhla obočí.

„Já nevím... Jestli tě to tolik bolí, jak by to mohla být ta správná volba?“

„Edwarde, já vím, bez koho nemůžu žít.“ Stále mě nepřesvědčila.

„Ale...“ Bella mě přerušila se zavrtěním hlavou.

„Ty to nechápeš. Ty možná jsi tak statečný nebo tak silný, abys beze mě dovedl žít, když budeš věřit, že je to tak lepší. Ale já bych se nikdy tak obětovat nedokázala. Musím být s tebou. To je jediný způsob, jak můžu žít." I když jsem jejím slovům věřit chtěl, stále jsem viděl ty slzy, ten smutek v jejích očích, tu zoufalost...
„Podej mi tu knížku, ano?" požádala mě a ukázala mi za rameno. Zamračený a zmatený jsem opět sáhl po Větrnné hůrce a rychle ji jí podal.

„Chci ti najít jenom kousek, který jsem si zapamatovala… Abych viděla, jak to přesně řekla…" rychle listovala knihou a zastavila se na stránce, kde byl ohnutý roh. Vypadalo, že na téhle stránce se zastavovala velmi často.

„Katka je strašná, ale v pár věcech má pravdu," zašeptala. Řádky z knížky si četla spíše pro sebe.

„Kdyby všechno ostatní propadlo zkáze a jen on tu zůstal, žila bych i já; kdyby tu ale zůstalo všechno ostatní a jen jeho stihl zmar, svět by se mi proměnil v úplnou cizinu." Přikývla si pro sebe a já začínal trochu chápat, co tím myslela. Co myslela tím vším. Celkově se náš příběh stotožňoval s tímto románem. Katčiny slova do sebe něco měla, a Bella se mi tím snažila poukázat, že pro ni jiná volba není.

„Vím přesně, jak to myslí. A vím, bez koho nemůžu žít já." Vzal jsem knihu a zahodil ji přes pokoj. Dopadla někde na stole a já objal mou lásku v pase. Vím přesně, jak to Bella myslela. I já, i když jsem tu knihu zprvu neměl moc rád, jsem se tam se svým příběhem stotožnil. Trochu jsem se usmál, ale stále jsem nebyl spokojen s Belliným stavem a bál jsem se o ni, proto mé čelo zdobyly vrásky starostí.
„Heathcliff měl taky svoje chvíle," řekl jsem. Ta slova se mi do mozku zaryla jak drápy, protože jsem tyto pocity už jednou cítil. Přitáhl jsem si ji blíž a zašeptal jí do ucha: „Nemohu žít, odešel mi život! Nemohu žít, odešla mi duše!"
„Ano," řekla tiše. „Tak jsem to myslela." I přes její vytrvalé ujišťování, jsem nebyl smířen, že se rozhodla takhle.
„Bello, nesnesu, abys byla zoufalá. Možná…"
„Ne, Edwarde. Vážně jsem ve všem nadělala pořádný zmatek a budu s tím muset žít. Ale vím, co chci a co potřebuju… a co teď udělám." Ujistila mě znovu a já věděl, že s touhle paličatou kráskou nic nevzmůžu.
„Co teď uděláme?" opravil jsem ji. Bella se usmála a povzdychla si.
„Jedeme za Alicí."
___

Rozhodně jsem nevěděl, že Bellapřemýšlela nad svatbou a rozhodně jsem nepočítal s tím, že už něco začala plánovat. Proto mě překvapily Aliciny myšlenky, které jsem zachytil už v půli cesty k našemu domu. Samozřejmě věděla, proč se Bella rozhodla za ní jet. Nechá všechno na Alice. Naprosto všechno, pár připomínek bude mít, ale Alice v podstatě nechá volnou ruku. V čem byla ta změna? Kampak se poděla její nenávist k manželství? Alice netrpělivostí čekala venku před domem na schodech, a byla naprosto nadšená. Nelíbilo se mi to.
„Děkuju, Bello!" zazpívala, když jsme vystoupili z náklaďáčku.

„Zadrž Alice,“ varovala ji Bella a zvedla ruku, aby ji zarazila. „Mám pro tebe pár omezení.“ Alice to nijak nevadilo, o všem věděla a duchem už byla skoro na svatbě.

„Já vím, já vím, já vím. Mám čas nejpozději do třináctého srpna, ty máš právo veta na seznam hostů, a jestli něco přeženu, už se mnou nikdy nepromluvíš.“

„No dobře. No jo. Takže už pravidla znáš.“ Přesto, že se zdálo, že se přes svou averzi k manželství dostala, nevypadala jako šťastná nevěsta. Být cizí člověk, myslel bych si, že právě Alice je tou šťastnou.

„Neboj se, Bello, bude to dokonalé. Chceš vidět šaty?“ jásala stále Alice. Šaty mě trochu zaujaly. Netušil jsem, že Alice už nějaké měla. A Belliny hluboké nádechy mi moc příjmené taky nebyly. Nebyla šťastná. Takhle to být nemělo. Čekal jsem, že odmítne.

„Jasně,“ vyvrátila mou chybnou domněnku a já se tím víc zamračil. Naopak Alice přejel přes tvář další úsměv a okamžitě si zaterasila mysl, abych cokoli okolo šatů nemohl vidět.

„Ehm, Alice,“ pokoušela se Bella mluvit vyrovnaným hlasem. „Kdy jsi mi koupila šaty?“ Kdyby jen tušila, že čím víc se snaží znít normálně, tím víc jsem si uvědomoval svou chybou. Zase. Stiskl jsem ji ruku. Alice zamířila ke schodům a my se vydali za ní.

„Tyhle věci potřebují čas, Bello,“ vysvětlovala a snažila se z toho vážně vykroutit. Měla už je hezkých pár týdnů doma. Ani já jsem to nevěděl. Tohle všechno mi tajila.

„Chci říct, nebyla jsem si jistá, že se věci vyvinou tímhle směrem, ale existovala určitá pravděpodobnost…“

„Kdy?“ zeptala se Bella znovu.

„Perrine Bruyere má seznam čekatelů, víš,“ řekla tentokrát na svou obranu. „Mistrovské tkaniny se nevytvoří za noc. Kdybych nemyslela předem, musela bys jít v něčem z konfekce!“ Přesněji řečeno, na seznam se zapsala několik dní potom, co jsme se vrátili z Itálie.

Jestli jí to jen něčím naznačíš, víš, jak bude vyvádět! Cekneš a Bella si bude muset hledat nového ženicha, jasný?! Hrozila mi Alice v myšlenkách.

„Per - kdože?“ optala se zmateně Bella.

„Není to velký návrhář, Bello, takže není potřeba kvůli tomu vyvádět. Je ovšem slibný a specializuje se na to, co potřebuju.“

„Já nevyvádím,“ ozvala se opět Bella. Zněla opravdu klidně, což mě trochu překvapilo. I Alice.

„Ne, to ne,“ sledovala Bellin klidný obličej. Když jsme se dostali do jejího pokoje, otočila se na mě. Chtěla mě vyhodit.

„Ty – ven,“ poručila mi. Jasně, ženich přece nesmí vidět šaty, ale mě tohle v tuhle chvíli bylo jedno. Nechtěl jsem Bellu nechávat samotnou s tímhle svatební maniakem. Pro Bellu to není nic příjemného a já stále netušil, proč to dělá. Ona z toho šťastná nebyla.

„Proč?“ zeptala se Bella.

„Bello,“ zasténala Alice. „Znáš pravidla. Nesmí vidět šaty, dokud nenajde svatební den.“ Bella se zhluboka nadechla a já se ještě víc zatvrdil, že je tady něco špatně.

„To je mi jedno. A víš, že je ve tvé hlavě stejně viděl. Ale jestli na tom trváš…“ prohlásila. Alice mě jednoduše strkala dveří. Vůbec jsem ji nevnímal, ustaraně jsem koukal na svou Bellu a snažil se přečíst aspoň něco z jejího výrazu. Přikývla a snažila se vypadat vyrovnaně. Snažila se mě uklidnit, což se jí samozřejmě nepodařilo. Alice mi zavřela dveře před nosem. I když potom šeptala, slyšel jsem je moc dobře.

„Tak dobře!“ zašeptala. „Pojď.“ Podle kroků jsem usoudil, že ji zavedla do šatny. Ten bílý vak jsem ještě v Aliciny mysl stihl zachytit, pak už si ji zablokovala. Slyšel jsem rychlý tah, jak vak otevřela. Podle šustění jsem tipoval, že šaty vyndává ven.

„No?“ zeptala se zadýchaně. Opravdu si dávala pozor, aby na ně nemyslela. Nic jsem neviděl, ani šaty, natož Bellin obličej, který jsem zrovna potřeboval vidět, jako sůl. Chvíli bylo ticho, tipoval jsem, že se Bella snaží dát do pořádku.

„Ach,“ řekla svým líbezným hlasem a usmála se. „Chápu.“ Tak tohle jsem nechápal.

„Co si o nich myslíš?“ zeptala se Alice.

„Jsou dokonalé, samozřejmě. Naprosto přesné. Jsi génius.“ Slyšel jsem dobře? Proč tohle dělala?

„Já vím,“ zasmála se Alice.

„Devatenáct set osmnáct?“ hádala Bella. Datum mé přeměny. Datum mého mládí. Stále zněla vyrovnaně, nebyla taková, jako když jsem jí chtěl poprvé navléknout prsten. Co se změnilo? Na první pohled šlo poznat, že ona z toho tak šťastná jako ostatní není.

„Více méně. Něco z toho je můj návrh, vlečka, závoj…“ dotýkala se Alice těch míst. Slabé šustění z jejího doteku jsem ještě slyšel. „Krajka je původní. Líbí se ti?“

„Jsou krásné. Jsou pro něj přesně ty pravé,“ odpověděla Bella. Pro něj, znělo mi v uších. Nezáleželo mi na tom, jaké bude mít Bella šaty. Nezáleželo na tom, kde se vezmeme. Záleželo na tom, jestli je šťastná. Jestli je to, co ona chce. A v tuhle jsem si tím nebyl tak jistý, jako dříve.

„Ale jsou přesně ty pravé pro tebe?“ naléhala Alice a já napjatě čekal na odpověď

„Ano, myslím, že ano. Myslím, že přesně takové jsem potřebovala. Vím, že to všechno báječně zařídíš… jestli se dokážeš ovládnout.“

„Můžu vidět tvoje šaty?“ zeptala se po chvíli. Alice byla zmatená.

„Copak jsi neobjednala rovnou šaty i pro sebe? Nechci, aby moje hlavní družička měla něco z konfekce!“ předstírala Bella zděšení a Alice se na ni vrhla. Tohle rozhodnutí jí nějak uniklo.

„Děkuju, Bello!“

„Jak to, že jsi to neviděla předem?“ dobírala si ji Bella a políbila ji do vlasů, tipoval jsem podle zvůků a pokusů zachytit něco z Aliciny mysli. „Když jsi taková vědma!“ Alice byla naprosto nadšená a v duchu ji stále mačkala ve svém pevném objetí, protože jí Bella udělala obrovskou radost. Přesto od ni poodešla svým tanečním krokem.

„Máme toho tolik, co dělat! Jdi si hrát s Edwardem. Musím se dát do práce.“ Ukončila Alice svoje bláznění a vyrazila z pokoje se zakřičením na Esme. Hrát si s Edwardem. Pěkně to zformulovala, pousmál jsem se. Opřený o dřevěnou zeď jsem sledoval Bellu, jak pomalu následuje Alice a vystupuje z pokoje.

„To bylo od tebe hrozně, hrozně milé,“ řekl jsem. Měl jsem pravdu, Alice se z toho radovala ještě daleko více, než ze své vlastní svatby, co víc, možná ještě víc než z nákupů.

„Myslím, že jí to udělalo radost,“ souhlasila se mnou. Tvářila se naprosto v pohodě. Natáhl jsem opatrně své prsty a dotkl se její úžasné pokožky. Podrobně jsem zkoumal její výraz. Mluvíme tu o svatbě a ona se tváří naprosto v pořádku? Tohle nešlo dohromady, pohoda, Bella a svatba. Potřeboval jsem s ní být sám, abych mohl plně vstřebat její reakce, co víc, její přítomnost. Chtěl jsem s ní být sám, potřeboval jsem ji.

„Vypadněme odsud,“ navrhl jsem. „Pojďme na naši louku.“

„Asi už se nemusíme schovávat, že ne?“ zeptala se Bella a vypadala, že i jí se tento nápad líbí.

„Ne. Nebezpečí je za námi.“ Jako obvykle jsem si ji vysadil na záda a utíkal. Bylo to uvolňující, jako vždycky. Přesto jsem stále nedokázal vyhnat všechny zlé myšlenky z hlavy. Nebyl jsem si jistý, abych řekl pravdu, naprosto ničím. Vlastně ano, jednou věcí ano, že tuhle osobu, kterou si právě nesu na zádech, neskonale miluju a že bez ní nemohu žít. Dal bych všechno na světě, jen proto, abych slyšel její smích, abych měl tu poctu, slyšet z jejích úst, že mě miluje taky. Dal bych vše za to, abych měl jistotu, že je stoprocentně šťastná. Ale tu já teď neměl, netušil jsem, jestli tu svatbu takto urychluje kvůli mně, kvůli sobě, kvůli Jacobovi?

Bella si lehla do mokré trávy, upřela svůj zrak na nebe a zkoumala mraky, které jako obvykle vrásnily celou oblohu. Krásnější pohled neexistuje, nic krásnějšího na světě nemůžu být, než ona, se svýma pronikavýma očima, se svou krásnou tváří. Nemohl jsem uvěřit, že právě ona patří mně. Vypadala šťastně. Ale opravdu je?

Lehl jsem si k ní a vzal ji za ruku. Leželi jsme mlčky a užívali si volnosti. Dal bych vše, jen abych zaslechl, na co právě myslí. Bylo pochopitelné, že jsem svojí zvědavost nevydržel a začal se ptát.

„Třináctého srpna?“ zeptal jsem se trochu lhostejně a nevinně.

„To mi zbývá měsíc do narozenin. Nechtěla jsem to zaříznout moc blízko.“ Zase ten věk, byla jím snad posedlá! Vzdychl jsem.

„Esme je o tři roky starší než Carlisle – prakticky vzato. Věděla jsi to?“ Bella zavrtěla hlavou.

„Nic to pro ně neznamenalo,“ dodal jsem úzkostně. Stále tak spěchá stát se monstrem bez duše.

„Na mém věku vážně tolik nezáleží, Edwarde. Já jsem prostě připravená. Vybrala jsem si svůj život – teď ho chci začít žít.“ Hlas měla klidný, což byl naprostý rozdíl od toho mého. Nevyznal jsem se v ní, ale takhle se nechovala jen tak. Pohladil jsem ji po vlasech.

„Právo veta na seznam hostů?“

„Je mi to celkem jedno, ale…“ zaváhala, jestli pokračovat. Tipoval jsem, že to bude mít co dělat s Jacobem. Nakonec pokračovala.

„Nejsem si jistá, jestli Alice bude chtít pozvat… pár vlkodlaků. Nevím, jestli… Jake bude mít pocit… pocit, že by měl přijít. Že to bude považovat za správnou věc, aby mě jako neranil, kdyby nepřišel. Chci, aby měl možnost se rozhodnout.“ Přesně jak jsem tipoval. Udivovalo mě, že ona dává všem na výběr, i když tušila, že nebude zrovna příjemné vidět Jacoba na svatbě. Kdybych tak dokázal proluštit její mysl, dozvědět se, co vězí za touhle náhlou změnou.

Popadl jsem ji okolo pasu a přitáhl si ji na svá prsa.

„Pověz mi, proč tohle děláš, Bello. Proč ses rozhodla dát Alici volnou ruku?“

V odpovědi mi zopakovala rozhovor, který vedla s Charliem. Pomalu mi začalo docházet, o co se snaží.

„Nebylo by fér vynechat z toho Charlieho," uzavřela. „A to znamená i Renée a Phila. A ať si to Alice taky pořádně užije. Možná to pro Charlieho bude snazší, když se rozloučím v plné parádě. I když si myslí, že je to příliš brzy, nechtěla bych ho připravit o možnost vést mě k oltáři." I přes její odhodlanost v hlase a snahu udržet si klidný výraz, při slově „oltář“ se zašklebila. Zhluboka se nadechla a pokračovala.

„Alespoň táta s mámou a moji kamarádi poznají tu nejlepší část mé volby, to jediné, co jim smím ukázat. Budou vědět, že jsem si vybrala tebe, a budou vědět, že jsme spolu. Budou vědět, že jsem šťastná, ať jsem kdekoliv. Myslím, že je to to nejlepší, co pro ně můžu udělat." Opět jsem se mýlil. I přes své stoleté zkušenosti, přes svou schopnost a přes svou nadlidskou vnímavost, jsem to zase všechno zpackal. Ona že je paličatá?

Vzal jsem ten její líbezný obličej do dlaní a chvíli v něm pátral. Bylo skoro slyšet, jak mi někde v hlavě cvaklo, jak jsem si uvědomil svou chybu. Svou další chybu. Manželství s Bellou jsem bral něco, jako velmi cenného, krásného. Nikdy jsem si nemyslel, že bych se mohl oženit, když se ze mě stalo tohle bezduché monstrum. Nikdy jsem si nemyslel, že bych se mohl zamilovat. Že bych mohl prožívat to samé, co moje celá rodina. A pak jsem potkal ji, tu jedinou, která byla stvořena přesně pro mě, kterou jsem si bez dovolení vyrval z lidského života. Tu jedinou, do které jsem se mohl zamilovat. Mohl? Musel! Jiná na světě nikdy nebyla, není, a ani nebude. V lidském životě mi slovo láska nic neříkalo, v tom věčném životě mě láska zasáhla svým mocným šípem a já neměl na vybranou. Nechtěl jsem mít na vybranou. To, že mi tahle nádherná lidská dívka umožnila zaplnit místo v jejím srdci, bylo něco neskonalého. Když byla šťastná, já létal v oblacích. Jen její smích mě držel při životě. Byl jsem jako slepý, neviděl jsem, že tohle není pro Bellu správná cesta. Byl jsem zahleděný do své doby, kdybych o její ruku žádal snad na první schůzce. Neviděl jsem, že je jiná doba a Bella do ní prostě patří. A teď se snaží udělat radost všem okolo, ale co ona?

„Odvolávám dohodu,“ řekl jsem. I když jsem se těšil na to, jak navléknu Belle prsten, jak ji odvezu na svatební cestu, kterou jsem už naplánoval, ale věděl jsem, že tohle po mém nepůjde. Bylo to totiž špatně. Podmínka manželství pro její přeměnu, mi přišla geniální. Jenže to byl přesný opak.

„Cože?“ zalapala po dechu. „Ty couváš? Ne!“

„Já necouvám, Bello. Svou stranu dohody dodržím. Ale ty jsi z toho venku. Ať je po tvém, žádné závazky, žádné podmínky.“

„Proč?“ vydechla pouze.

„Bello, já chápu, co děláš. Snažíš se, aby všichni ostatní byli šťastní. Ale mně je jedno, jak se cítí ostatní. Já potřebuju, abys byla šťastná hlavně ty. Netrap se, jak to řekneš Alici. Já se o to postarám. Slibuju, že ti nebude nic vyčítat." Tohle nebyla trochu pravda, Alice mě patrně zaškrtí, ale to mi bylo vážně fuk. Má to být Bellin den… Měl to být Bellin den.

„Ale já-“

„Ne. Uděláme to po tvém. Protože po mém to nefunguje. Říkám o tobě, že jsi paličatá, ale podívej, co jsem udělal já. Držel jsem se s tak pitomou posedlostí své představy o tom, co je pro tebe nejlepší, i když tebe to jenom zraňovalo. Tak hluboce, zas a znova. Už si nevěřím. Můžeš mít štěstí po svém. Po mém je to vždycky špatně. Tak." Narovnal jsem ramena, protože pro mě bylo těžké říct tu strašnou věc. Stále jsem se s tím nesmířil. „Uděláme to po tvém, Bello. Dnes večer. Dnes. Čím dřív, tím líp. Promluvím s Carlislem. Myslel jsem, že kdyby ti třeba dal dost morfinu, nebylo by to tak zlé. Za pokus to stojí." Zaskřípal jsem zubama a měl sto chutí si něco udělat. Tahle představa se mi vůbec nelíbila.

„Edwarde, ne-“ zaprotestovala ještě a já tušil, co má na mysli. I na tohle jsem samozřejmě myslel. Nikdy bych neodřekl své slovo. Položil jsem jí prst na rty.

„Neboj, Bello, miláčku. Ani na tvoje ostatní požadavky jsem nezapomněl.“ Jen na chvíli jsem zaváhal, Bella si toho nemohla ani všimnout. Bylo to proti mým pravidlům, ve kterých jsem byl vychovaný. Ale její vlasy, do kterých jsem zajel rukou, mi tuhle myšlenku rychle vyhnaly z hlavy. Už tu žádná pravidla nebyla a já mohl konečně splnit její vytoužené přání, pro které mě tolikrát přemlouvala, prosila… Měkce jsem přitiskl své rty na ty její. Nebyl to pro mě jen obyčejný polibek. Znamenal pro mě mnoho. Pomalu jsem posunoval své hranice ovládání, až jsem jistojistě věděl, že mě nic nezabrzdí. Byl jsem šťastný z toho, že můžu vyplnit každé její přání. Líbat ji pro mě nebylo už vůbec bolestivé. Jen to umocňovalo touhu po ni, kterou jsem tak dlouho skrýval. Jemně jsem otíral své rty o ty její a užíval si její zrychlený, nepravidelný dech. Srdce jí bušilo jako o závod, její teplé ruce svíraly mé paže a přitahovaly si mě blíž. To se mi líbilo. Přestal jsem vnímat okolní svět, vnímal jsem jen Bellu, která zaplňovala každý atom v mém těle. Projíždělo mnou opojné vzrušení, které jsem moc dobře znal. Jak příjemné to pro mě bylo, přesto jsem to vždy zastavil. Teď nebyl důvod. Jemně jsem se překulil a přitiskl ji do trávy. Její rty mi vycházely vstříc, čímž mě činily ještě šťastnějším. Najednou jsem se cítil tak silný, tak moc dobře soustředěný, že všechny obavy z toho, že bych ji kdy mohl jakkoli ublížit, byly pryč. Bylo to naprosto nepředstavitelné. Byl bych prostě sám proti sobě, to ona právě dokázala ohřát mou pokožku na přijatelnou teplotu, jen ona dokázala zaplnit celou mou mysl.

Měl jsem jejího rychlého bušení srdce, přerývavého dechu a jejích rtů plnou hlavu, takže jsem sotva zaregistroval, že zavrtěla hlavou. Bral jsem to, jako že se potřebuje nadechnout, a tak jsem se přemístil na ten její neodolatelný krk.

„Přestaň, Edwarde. Počkej.“ Její hlas byl slabý, vůbec nepotvrzoval slova, která říkala. I kdyby mě tahle slova dříve zastavila, teď jsem je slyšet nechtěl.

„Proč?“ zašeptal jsem ji do důlku na krku. Miloval jsem její pokožku. Miloval jsem její vůni, která umocňovala mou lásku k ní.

„Já to teď nechci udělat.“ Opravdu se snažila znít odhodlaně, přesto... Ani kdybych v jejím hlase neslyšel přesný opak jejích slov, její srdce by ji naprosto prozdradilo.

„Nechceš?“ zeptal jsem proto s úsměvem. Nebyl tu důvod přestávat. Chvíle to bylo dokonalá, místo také. A přesto tohle nebylo nejdůležitější. Práve to, že ona tu ležela semnou, že ona mi dokázala vlít život do mých mrtvých orgánu v celém těle, bylo nejdůležitější. Opět jsem se ujal jejích rtů a vychutnál se jejich chuť. Byly ta jemné, měkké, poddajné. Kdekoli jsem se Belly dotýkal, cítil jsem její rozpálenou pokožku. Bylo to jako by mi tělem prolétával elektrický proud. S rozdílem, že tohle bylo příjemné. Více než příjemné. Skoro jsem si nevšimnul, že své ruce vymotala z mých vlasů. Bylo mi to trochu líto, miloval jsem, když si s nimi pohrávala. Ale teď mě zaměstnávalo něco daleko lepšího. Nemohl jsem se nabažit jejích rtů. Přesto mě z mého obláčku vzrušení vyrušil slabý nátlak, jak se mě Bella snažila odstrčit. To mě zmátlo. Nepatrný kousek jsem se od ní odtáhl. Cítil jsem, že se mi musely změnit oči. Musel jsem je mít černé jako uhel. Bylo těžké odolat takovému vzrušení.

„Proč?“ zeptal jsem se tiše. I na hlase se odrazila Bellina blízkost. Cítil jsem ji v celém svém těle. „Miluju tě. Chci tě. Právě teď.“ Svá slova jsem myslela naprosto upřímně. V tuhle chvíli jsem Bellinu touhu po mě začínal chápat. Tohle bylo něco nesnesitelného. Netušil jsem, jestli bych tohle mohl vydržet dlouho. A podle Bellina srdce, jsem ji tomuhle vystavoval jenom jedním jediným dotykem. To bych se zbláznil. Než stihla vůbec zareagovat, opět jsem se začal věnovat jejím rtům. Přímo mě fascinovaly.

„Počkej, počkej,“ snažila se říct, ale šlo jí to špatně s mými rty na jejích.

„Kvůli mně ne,“ zamumlal jsem nesouhlasně. Už to nebylo kvůli tomu, že jsem plnil její přání. I já jsem to v poslení řadě potřeboval.

„Prosím!“ vydechla. Tím mě naprosto uzemnila. A zmátla. Se zasténáním jsem se od ní odtáhl a překulil na záda. Bylo to velmi zvláštní, zhluboka jsem dýchal a stejně to bylo málo. I když jsem v podstatě vzduch nepotřeboval. Tělo i přes svou zrmzlou teplotu mi hořelo a ne a ne přestat toužit po Belliných dotecích. Tohle bylo těžké.

„Pověz mi, proč ne, Bello,“ žádal jsem. „Tohle by nemělo být kvůli mně.“ Byl jsem z ní zmatený. Ještě před několika dny by tohle moje poklesnutí ve svých pravidlech přijala s otevřenou náručí. A dnes mě od sebe odstrkuje?

„Edwarde, pro mě je tohle velie důležité. Já to udělám správně.“

„Správně podle tebe, nebo podle mě?“ Podle mého už to být nemohlo. Podle mého to totiž správně nebylo. Ne v téhle době.

„Podle mě,“ potvrdila moje domněky Bella. Opřel jsem se o loket a nesouhlasně jsem se na ni zadíval. Kdybych tak slyšel její myšlenky, a tušil tak, jak tohle myslí!

„Jak to chceš udělat správně?“ zajímal jsem se. Zhluboka se nadechla.

„Zodpovědně. Všechno ve správném pořádku. Nepřipravím Charlieho a Renée o to nejlepší rozloučení, jaké jim můžu dát. Neodepřu Alici její potěšení, když se stejně budu vdávat. A připoutám se k tobě všemi lidskými způsoby, než tě požádám, abys mě učinil nesmrtelnou. Zachovám všechna pravidla, Edwarde. Tvoje duše je pro mě příliš, příliš důležitá, než abych s ní riskovala. V tomhle mi nebudeš ustupovat."

„Vsadím se, že bych mohl,“ odporoval jsem. Moc dobře jsem věděl, že by stačilo pár polibků... Okamžitě mě ovládlo to děsivé vzrušení a měl chuť ji políbit.

„Ale nebudeš,“ trvala si na svém. Přesto jsem měl pocit, že v jejím hlase není zase tolik odhodlání, jako v jejích slovech. „Když už víš, že tohle je to, co opravdu potřebuju.“

„Nebojuješ fér,“ obvinil jsem ji. Ale ona vinu přesto nenesla. Opět jsem se snažil všechno vyřešit, snažil se splnit všechny její přání... Zase jsem to udělal špatně. Zase jsem špatně zvážil všechny možnosti, a udělal špatný závěr.

„To jsem nikdy netvrdila.“ Usmála se na mě a já ji úsměv zamyšleně oplatil. Ona že nebojuje fér? Hloupost.

„Kdyby sis to rozmyslela... “

„Budeš první, kdo se to dozví,“ slíbila mi. V tu chvíli začalo pršet, jako by nám chtělo dát i nebe najevo svou radost. V jiném státě by to dalo najevo patrně sluníčkem, ale tady ve Forks se nebe radovalo deštěm. I já začínal mí obrovskou radost. Bella se zamračila.

„Donesu tě domů.“ Setřel jsem ji drobné korálky vody z tváře. Neměla ráda déšť, zimu. Jak ironické, když já byl studený jako sněhová koule.

„Déšť mi nevadí,“ zabručela. „Jenom to znamená, že je čas udělat něco, co bude velmi nepříjemné a možná vysoce nebezpečné.“ Vyděšeně jsem na ni vzhlédl. Nebezpečna jsem měl na nějakou dobu víc jak dost.

„Ještě štěstí, že jsi neprůstřelný.“ Vzdychla. „Budu potřebovat ten prsten. Je načase povědět to Charliemu.“ V tu chvíli jsem se zasmál. Tvářila se, že se opravdu bála, jako by ji za to Charlie vynadal. I když mi Charlie ještě neodpustil, už dávno tušil, že nás vztah není zas tak lehkovážný. Tušil, že brzy padne rozhodnutí o vážnosti našeho vztahu. Bál se toho, že ztratí dceru, ale rozhodně po ní nebude střílet. Řekl bych, že bude mít i radost.

„Vysoce nebezpečné,“ souhlasil jsem. Opět jsem se zasmál, protože jsem si něco uvědomil. Žádné nebezpečí na nás pro teď nečíhá a my můžeme být konečně společně! A čekají nás jen úžasné věci. Po boku Belly jsou všechny věci úžasné.

Sáhl jsem do kapsy džínů, kde se nacházel prsten. Měl jsem ho tam stále, pro situaci, jako je tahle.

„Ale aspoň nemusíme jezdit na tajný výlet.“ Řekl jsem a navlékl ji prsten na prostředníček levé ruky. Přesně tam padl, patřil tam. Jako ona patřila do mého života. Vždycky tam patřila a už navěky bude.

_________________________________________________________________________

Tak lidi, tohle jsem slibovala hodně dlouho a hrozně se omlouvám! A taky se omlouvám, když to nebude takové, jaké jste si to představovali! Asi už mě prostě Edíkovy pocity opustily... :( Ale stejně jsem ráda, že jsem to mohla napsat a uveřejnit to pro Vás...:) Takže, dole máte možnost se do mě pustit, tak nešeřte slovy a dejte se do mě!:)

Vaše Danca95:-) (+ Edward, který mě navštívil v podobě múzy:-D)



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Eclipse - Potřeby:

 1
04.05.2012 [12:53]

AphroditePáni, úžasně si popsala Edwardovu mysl. Krása! Emoticon Emoticon

1. iv
17.11.2011 [15:52]

nemozem z toho akoby to napisala sama meyerova parada uplne skvele Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!