Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Eclipse - Kompromis

Eclipse - KompromisKompromis z pohledu Edwarda. Budu ráda za kritiku, protože tohle bylo psaný na části, proto si myslim, že je to nic moc. Díky rodičům, jsem neměla vůbec čas psát:( Moc se všem omlouvám, ale teď prostě fakt nestíhám:(:'( Pěkné počtení.

Čekala nás noc o samotě. Sami dva. Jak dlouho už jsem nebyl jen s ní? Postrádal jsem ty naše bezstarostné noci, kdy ona spala a já ji s klidem mohl sledovat. Poslední dobou se mezi nás pletl zaprvé Jacob a za druhé Victorie. Přál jsem si, potřeboval jsem být jen s ní. Mluvit jen o nás, slyšet z jejích úst, že mě miluje, i když jsem to věděl. A naopak, ujistit ji, že ji miluju.

Nikdo netušil, co se honilo v mých myšlenkách, když jsem se dověděl, že s ní budu celou noc. Bez Charlieho a bez své rodiny. Dlužil jsem ji dárek z druhé ruky. Snad ho přijme v pohodě. Musí. Přece od Jacoba ho převzala bez řečí. I když nebyl pravděpodobně tak drahý, jak te n ode mě. To, ale ona nemusí vědět. Dárek byl teprve první část, co jsem plánoval. Tušil jsem, že i ten dárek bude na Bellu moc. Znal jsem ji. Snad nepozná, že to je nejdražší diamant, který kdy moje matka dostala od otce.

Těšil jsem se na tu noc. Nevím, proč mi to vše přišlo najednou jiné. Jako bych s ní měl jít opět na první schůzku. Tak dlouho jsme se zanedbávali. Bella byla velmi vystrašená z nastávající bitvy, která nás čekala. Byla neustále napjatá. Nedivil jsem se jí, ale přece jenom k tomu neměla žádný důvod. Vše proběhne hladce.

„Mohli bychom se aspoň dnes v noci pokusit zapomenout na všechno a myslet jen na nás dva? Poslední dobou na sebe máme málo času. Potřebuju být s tebou. Jen s tebou," prosil jsem ji. Upíral jsem na ni své oči a doufal jsem, že ji omámím a ona se konečně uvolní. Otravovalo mě to neustále řešení, nenáviděl jsem Victorii. Nebyla, ale mým největším problémem. Pořád jsem se nedokázal smířit s tím, že by měla být Bella přeměněna. Proč si přála tento život? Nedokázal jsem pochopit, že by si někdo přál žít život, který já prožívám už 100 let. Chápu, že bych ji nikdy neztratil. Ale copak tohle můžu udělat? Copak ji můžu vzít duši? Jen myšlenky na to, ze mě dělaly největšího sobce. Ne, dnes o tom nechci přemýšlet. Ani mluvit. Dnešní noc je naše.

„Jsi sbalená?" zeptal jsem se jí, když jsem dorazil do jejího okna. Charlie už byl u Billyho, přesto jsem přišel oknem. Je to rychlejší. Už jsem ji chtěl mít u sebe v pokoji, v mém náručí.

„Patrně ano. Nevím, co bych si tak měla balit na dámskou jízdu s "Alice"," prohodila trochu ironicky.

„Ještě řekni, že bys byla radši s Alice. Jestli chceš, můžu tě vzít na nákupy," zakřenil jsem se na ni a rychle šáhl po její tašce. V očích ji trochu blýsklo zděšení. Uklidnila se, až tehdy, když jsem ji objal v pase a políbil na čelo.

„Bells, přece si nemyslíš, že bych zahodil tuhle noc nákupy," zakroutil jsem trochu nevěřícně hlavou a opět ji políbil na čelo.

„Uvidíme se dole," cvrnkl jsem ji do nosu a vyskočil i s taškou z okna. Chvíli trvalo, než se vybatolila, ale já jsem trpělivý. Nechal jsem ji, k jejímu překvapení, řídit. Její jízda mě přiváděla k smíchu. Jela snad šedesátkou. Musel jsem zadržovat smích, nechtěl jsem urazit její náklaďáček. Měla ho ráda, netuším proč. Taková plechovka. Je svým způsobem roztomilý, ale jezdit s tím? Ani nápad! Mívám občas problémy, držet ručičku tachometru na přijatelných stupních, když řídím tohle autíčko. Ale dnes večer jsem to přežil. V podstatě jsem v hlavě měl jen Bellu a dnešní noc. Abych se přiznal, těšil jsem se jako Emmett na grizzlyho. Jako malé dítě na svou hračku.

Nedivil jsem se, že jsme přijeli k našemu domu až po setmění. Při rychlosti jízdy jsem byl i překvapen, že jsme nedorazili později. Nečekal jsem na ni a okamžitě vystoupil. Sotva vypla motor, už jsem otvíral její dveře. Omotal jsem jednu paži okolo jejího pasu a vytáhl si ji k sobě z kabiny, do druhé ruky jsem vzal její tašku a přehodil jsem si ji přes rameno. Kopnul jsem do dveří a bylo mi jedno, že jsme venku, že jsme právě šli. Začal jsem ji líbat. Potřeboval jsem to. Toužil jsem po jejích rtech, toužil jsem cítit její zrychlený dech. Chtěl jsem... No přesně to, co jsem chtít neměl.

Zvedl jsem ji do náručí, anichž bych naše rty rozpojil a nesl jsem si ji do domu. Nadokázal jsem přestat. Bylo to jako, když ochutnám lidskou krev, ne! Bylo to silnější. Belliny rty byli tak měkké, poddajné. Chutnaly přesně tak, jak voněla. Ani ta bolest v mém hrdle nebyla téměř cítit. Vnímal jsem jen Bellu.

Rychle jsem otevřel dveře a vešel. Bella měla problémy s dechem. Ani to, že jsem slyšel její srdce bít jak o závod mě nepřimělo přestat. Jako v transu. Nadšenost z dnešní noci, z toho, že Bella tu bude se mnou byla neskutečná. Nadšenost se projevila i v mých polibcích. Stáli jsme ve dveřích a já se od ní pořád nedokázal odtrhnout. Neměl jsem dost. Vpíjel jsem se do jejích úst, chtěl jsem i pootevřít rty. Chtěl jsem ochutnat jazykem její rty. V tu chvíli jsem tak nějak v podvědomí věděl, že to na mě začíná být moc. Se smíchem jsem se od ní odtáhl a podržel si ji na délku paží. Cítil jsem po těle krásné vzrušení, takové jen mravenčení a natěšenost.

„Vítej doma," přivítal jsem ji. Byl jsem naprosto rozjařený.

„To zní hezky," odpověděla mi zadýchaně. Postavil jsem ji na nohy a ona kolem mě ovinula své paže. Tiskla se ke mně a já byl spokojený. Vypadala taky vesele, tak jsem se rozhodl přestoupit na tu obávanou část. Dárek.

„Něco pro tebe mám," řekl jsem zvesela.

„Aha?"

„Tvůj dárek z druhé ruky, pamatuješ? Říkala jsi, že to je přípustné."

„Aha, to je pravda. To jsem asi říkala." Zasmál jsem se. Přece jenom ode mě ten dárek nepřevezme, tak jako od Jacoba.

„Je to nahoře u mě v pokoji. Mám pro to dojít?" navrhl jsem. Zatvářila se trochu.. zmateně? Sám nevím.

„Jasně," souhlasila. Její pocity, které se jí zračily v tváři, jsem nechápal. Byli spletité, nedaly se pořádně přečíst. Propletla svoje prsty s těmi mými. „Tak pojď."

Nečekal jsem takovou reakci. Naprosto mě potěšila. Bál jsem se, že se třeba rozmyslí. Popadl jsem ji do náruče a svou rychlostí běžel do mého pokoje. Postavil jsem ji u dveří a spěchal do skříně, kde jsem dárek schovával. Rychle jsem se k Belle vrátil, ale ta mě nevnímala. Šla přímo k posteli, posadila se na okraj a pak se posunula doprostřed. Objala si pažemi kolena.

„Dobře," zabručela. „Tak mi to dej." Rozesmála mě, jak nerada přijímala dary. S tím se ovšem bude muset smířit, jestli se mnou bude věčně, budu ji zahrnovat dary každý den! Trochu mě proto zmátla reakce jejího srdce, když jsem si k ní přisedl na postel. Bušilo velmi nestabilně a splašeně. Mohl jsem jedině doufat, že je to reakce na můj dárek.

„Z druhé ruky,“ připomněl jsem ji a rychle přidal diamantové srdce vedle vlka. Bella opatrně vzhlédla a prohlédla si své zápěstí. Všimla si toho, jak se srdce třpytí. Bál jsem se, že pozná, že ten kámen je pravý, žádná náhražka. Snažil jsem se to zamluvit.

„Patřil mé matce,“ pokrčil jsem rameny. „Pár takových cetek jsem zdědil. Nějaké jsem dal Esme a Alici. Takže to není kdovíjak velký dárek.“ Bella se na mě chabě usmála. Tak tohle jsem patrně nezvládl. Tušila, že to muselo být drahé.

„Ale říkal jsem si, že jako moje připomínka se to hodí,“ pokračoval jsem, abych odvrátil pozornost od toho lesku. „Je tvrdé a studené,“ usmál jsem se.

„A na sluníčku dělá duhu.“

„Zapomněl jsi na tu nejdůležitější podobnost," zašeptala Bella. „Je krásné."

„Moje srdce je stejně tak tiché. A taky ti patří," zauvažoval jsem. Bella se zájmem kroutila zápěstím a sledovala ten třpyt. Vzpomněl jsem si na to, jak sledovala mou ruku, když jsem se jí poprvé ukázal na slunci. Nedokázal jsem uvěřit, že za tu dobu jsem se s ní tak sblížil, že se má láska tak zvětšila. Má láska k ní byla až bolestně velká.

„Díky. Za obě,“ řekla Bella.

„Ne, já děkuju tobě. Je to úleva, že jsi ten dárek přijala tak ochotně. Aspoň v tom získáš praxi," usmál jsem se na ni ze široka. Bella se o mě opřela a přitulila se k mně. To se mi líbilo. Přitáhl jsem si ji blíž. Objal jsem ji a byl jsem neskutečně šťastný. Chyběla mi. Vím, že jsme byli spolu pořád, ale tohle bylo jiné.

„Můžeme si o něčem promluvit? Ocenila bych, kdybys mohl začít tím, že odložíš předsudky a budeš přístupný," začala Bella. Zaváhal jsem. Hlavně ať nechce vyjednávat o její přeměně. Věděla, jaký na to mám názor, a jaká je moje podmínka.

„Budu se snažit," souhlasil jsem opatrně.

„Neporušuju tady žádná pravidla," ujišťovala mě. „Tohle se opravdu týká jenom mě a tebe." Bella si odkašlala. Vypadala nějak nervózně a roztomile.

„Takže… nadchlo mě, jak jsme se posledně dokázali skvěle domluvit na kompromisu. Myslela jsem, že bych stejný princip ráda použila na jinou situaci," pokračovala.

„O čem bys ráda vyjednávala?" zeptal jsem se s úsměvem. Bella se na chvíli zamyslela. Patrně něvěděla jak začít. Nechápal jsem její reakci srdce. Bušilo jako o závod. Byl jsem z toho trochu zmatený. Její žádost bude muset být vážná.

„Poslouchej, jak tvoje srdce letí," zašeptal jsem. "Třepotá se jako křídla kolibříka. Jak ti je?"

„Je mi skvěle," ujistila mě.

„Tak prosím pokračuj," pobídl jsem ji.

„No, tak zaprvé bych s tebou asi chtěla mluvit o té směšné podmínce s manželstvím."

„Ta připadá směšná jenom tobě. Co je s ní?"

„Říkala jsem si… můžeme o tomhle ještě vyjednávat?" Tohle se mi nelíbilo. Přece jsme si tohle dávno řekli. Zamračil jsem se.

„Už jsem udělal daleko největší ústupek - proti svému nejlepšímu přesvědčení jsem souhlasil, že tě zbavím života. Podle mě jsem tím získal právo na nějaký kompromis taky z tvé strany."

„Ne," zavrtěla hlavou. Bylo poznat, že se snaží skrýt nějaké emoce. Srdce ji ovšem neustále prozrazovalo. Co se děje?

„Tohle už jsme domluvili. O mém… obnovení teď debatovat nechci. Já chci vyjasnit další podrobnosti," pokračovala. Trochu podezřívavě jsem se na ni podíval. Co tím myslela?

„Které podrobnosti máš přesně na mysli?" Bella po mé otázce zaváhala.

„Napřed si vyjasněme tvoje nezbytné podmínky."

„Ty víš, co chci," řekl jsem pevně. Samozřejmě to nebylo jenom manželství. Kdybych ji mohl dát všechno na světě, udělal bych to.

„Manželství," řekla Bella a vyslovila to velmi pěkně. S takovým odporem. Na světě snad není nikdo, kdo by tak nenáviděl manželství jako Bella.

„Ano. To zaprvé," opět jsem se na ni zářivě usmál.

„Je jich víc?" zeptala se udiveně.

„No, jestli budeš moje žena, pak co je moje, bude tvoje… jako třeba peníze na školné. Takže s tím Dartmouthem nebude žádný problém," vypočítával jsem.

„Ještě něco? Nějakou další absurditu?"

„Nenamítal bych nic proti troše času."

„Ne. Čas ne. Tím by se naše smlouva porušilal" stála si na svém a já si toužebně vzdychl.

„Jenom rok. Nebo dva?" Bella nereagoala na můj prosebný tón. Stále tak paličatá! Semkla pevně rty a zavrtěla hlavou.

„Přejdi k další podmínce."

„To je všechno. Jestli se ovšem nechceš bavit o autech…" usmál jsem na ni a ona se mě na oplátku ušklíbla. Přemýšlel jsem, kam tímhle směřovala. Přece se chtěla nejvíce ze všechno stát nesmrtelnou. Nedokázal jsem si představit, po čem by ještě Bella mohla toužit. Vzal jsem ji za ruku a hrál si s jejími prsty.

„Nevěděl jsem, že chceš ještě něco, myslel jsem, že stát se příšerou je jediné, po čem toužíš. Hořím zvědavostí," řekl jsem a snažil se o tichý a něžný podtón. Přitom jsem byl velmi rozrušený. Bella vypadala najednou nervózně. Nedokázala se na mě podívat, upírala oči na mojí ruku. Upíral jsem na ni svůj pohled, a snažil se něco vyčíst z jejího chování. Zdálo se mi, že se jí začervenala tvář. Přejel jsem ji po tváři prsty. Měla ji naprosto rozpálenou. O co tu šlo?

„Ty se červenáš?" zeptal jsem se překvapeně. Nepodívala se na mě. Nevědomost mě ubíjela. Čím se trápila? Proč mi to prostě neřekne?

„Prosím tě, Bello, já už to čekání nevydržím." Stále nic. Držela stále oči přilepené na naše ruce a zkousla si ret. Copak neví, jak je pro mě těžké, když neznám její myšlenky? Začínal jsem se toho bát. Toho, co příde. Co po mě bude chtít.

„Bello," řekl jsem káravým tónem.

„No, trochu mě trápí, jaké to bude… potom," promluvila a konečně ke mně zvedla zrak. Napjal jsem se. Věděl jsem, že to potom bude těžké. Bella to věděla taky.

„Co konkrétně?" zeptal jsem se, snažíc se být něžný.

„Vy se všichni tváříte, že až k tomu dojde, tak se budu zajímat jedině o to, jak zmasakrovat všechny ve městě," přiznala. Zašklebil jsem se, když jsem slyšel, jaká slova použila. „A bojím se, že budu mít tolik starostí s tím zmatkem v sobě, že už to nebudu já… a že nebudu… že tě nebudu chtít stejným způsobem, jako tě chci teď." Sice pár měsíců bude trochu vedle, ale potom, jako upír, mě bude chtít patrně ještě víc. Nevěděla, o kolik silnější všechno bude.

„Bello, tohle období nepotrvá věčně," uklidnil jsem ji. Bellu to neuspokojilo.

„Edwarde," řekla nervózně a opět sklopila zrak na ruku. „Jednu věc bych chtěla udělat ještě předtím, než navždy přestanu být člověkem," kousala se do rtu. Co si dále přála? Dám ji cokoli! Byl jsem z ní zmatený. Co si tak může přát? Ví, že jí dám všechno. Proč je tak nervózní? Proč mě tak trápí a mlčí? Když už ticho trvalo moc dlouho, a já málem shořel zvědavostí, povzbudil jsem ji.

„Přej si cokoliv," řekl jsem úzkostně.

„Slibuješ?" zamumlala.

„Ano," řekl jsem. Bella se na mě podívala a já ji ještě více povzbudil. "Řekni mi, co chceš, a můžeš to mít." Tváře měla rozpálené a její srdce hluboce bušilo. Hluboce a velmi rychle. Nerozuměl jsem tomu.

„Tebe," zašeptala konečně. Moc mi nepomohla. Mě už přece měla.

„Já jsem tvůj," usmál jsem se na ni a snažil jsem se zachytit její pohled. Nedovolila mi to. Odklonila se opět stranou, a já byl naprosto frustrovaný. Bella se zhluboka nadechla a posunula se na posteli. Klečela přede mnou. Nevěděl jsem, co plánuje. Objala mě kolem krku a políbila mě. Většinou jsem to byl já, co začínal s polibky. Byl jsem z toho trochu udivený, ale ochotně jsem jí ho oplatil. Nevžil jsem se do něj. Snažil jsem se přijít na to, co po mně vlastně chce. Takhle se nikdy nechovala. Ani její srdce nikdy takto nebušilo. Tváře měla červené a rozpálené. Ruce se jí třásly, cítil jsem to, když mi přejížděla po krku. Přejela k límečku košile. Rychle přešla na knoflíky a snažila se mi je rozepnout. V tu chvíli jsem to pochopil. V půli polibku jsem ztuhnul. Vážně po mě chce tohle?

Okamžitě jsem se od ní odtáhl a zamračil se.

„Buď rozumná, Bello."

„Tys mi to slíbil - říkal jsi, že můžu mít cokoliv," připomněla mi má slova. Zlobil jsem se. Zaprvé, že mě takto nachytala, a zadruhé, že stále nepochopila, jak nebezpečné by to mohlo být.

„O tomhle diskutovat nebudeme." Rozzlobeně jsem se na ni díval, když jsem si zapínal dva knoflíčky, co mi stačila rozepnout. Bella zaťala zuby.

„Já říkám, že budeme," nedala se. Trhnutím si rozepla první knoflík na své blůze. Popadl jsem ji za zápěstí a přitiskl ji ruce k bokům. Z její reakce jsem byl zmatený a... vzrušený.

„Já říkám, že nebudeme," oponoval jsem ji hluše. Rozzlobeně jsme se na sebe koukali. Kdyby jen věděla, že není jediná, co má své potřeby.

„Sám jsi to chtěl vědět," připomněla mi.

„Myslel jsem, že to bude něco alespoň trochu realistického."

„Takže ty po mně můžeš chtít kdejakou hloupost, o kterou stojíš - jako abych si tě vzala - a já nesmím ani diskutovat o tom, co bych chtěla -"

Rychle jsem popadl obě její zápěstí do jedné ruky a druhou ruku ji položil přes pusu.

„Ne," stál jsem si na svém. Bella se zhluboka nadechla a po chvíli sklopila zrak a opět se červenala. Kdybych jen tušil, co se odehrává v její hlavě. Seděla tam, jako schlíplé štěně, a já netušil, co dělat. Jak ji pomoct. Nahlas jsem si vzdychl. Copak to nechápe? Já bych ji rád vyhověl, ale copak to můžu riskovat?

Zdálo se mi, že jsem zahlédl zalesknutí na její tváři. Ruku, kterou jsem měl na její puse, jsem jí přesunul pod bradu a zvedl její obličej k sobě.

„Co teď?" zeptal jsem se.

„Nic," zamumlala. Tón, kterým to řekla, mě zasáhl jako šíp do srdce. Upíral jsem na ni své oči a projelo mnou zděšení. Ignoroval jsem její snahu se mi vymanit z pohledu, byl jsem šokovaný. Co jsem to provedl?

„Ublížil jsem ti?" zeptal jsem se šokovaně.

„Ne." Kdyby jen nebyla tak špatná lhářka! Já ji vážně ublížil. Snad si myslela, že ji nechci. Taková absurdita! Ryhle jsem ji objal, choval jsem ji v náručí a palcem jsem přejížděl po její tváři.

„Ty víš, proč tě musím odmítat," zašeptal jsem. „Víš, že tě taky chci." Kdyby jen tušila..!

„Vážně?" zašeptala. Nebyla si mnou jistá!

„Samozřejmě, ty můj krásný přecitlivělý blázínku." Zasmál jsem se a hlas mi posmutněl. „Copak tě nechce každý? Mám pocit, jako by za mnou stála fronta, všichni se v ní předhánějí a čekají, až provedu nějakou botu… Jsi příliš žádoucí."

„Nevím, kdo je tady blázínek."

„Mám rozeslat petici, abych tě přesvědčil? Chceš slyšet jména těch, kteří by byli první na seznamu? Pár jich znáš, ale některá by tě mohla překvapit." Kdyby jen tušila, kolik chlapců po ní toužilo. A ona si vybrala mě! A já jí nemohl dát jednu jedinou věc, kterou chtěla! Bella zavrtěla hlavou.

„Jenom se snažíš přivést mě na jiné myšlenky. Vraťme se k tématu." Povzdychl jsem si.

„Řekni mi, jestli jsem něco pochopila špatně," mluvila celkem rozrušeně.

„Ty chceš svatbu" - po tváři ji přejel opět úšklebek, čímž mě málem rozesmála -, „zaplatit mi školné, mít víc času, a kdybych měla rychlejší auto, tak by ses taky nezlobil." Zvedla na mě obočí. „Řekla jsem všechno? Je to pořádný seznam."

„Jenom to první je požadavek," opověděl jsem, snažíc se nesmát. „To další jsou prostě prosby."

„A můj jediný, samotný malý požadavek je -"

„Požadavek?" přerušil jsem ji. Tohle mě zaujalo. Vážně to potřebovala tak moc?

„Ano, požadavek." Přimhouřil jsem oči. Začínal jsem se bát všeho, co příde. Moje sebeovládání není tak dokonalé, jak si Bella myslí. Netušila, že já po ní prahl více než ona po mně. Všechno to pro mě bylo silnější, já si to odpíral jen kvůli jejímu bezpečí. Je tak křehká, slabá...

„Vdát se je pro mě oběť. Nebudu souhlasit, dokud nedostanu něco na oplátku." Naklonil jsem se k ní a zašeptal do jejího ucha:

„Ne. Teď to není možné. Později, až nebudeš tak křehká. Buď trpělivá, Bello."

„Ale to je ten problém. Už to nebude takové, jaké by to bylo teď. Já už nebudu taková, jaká jsem teď! Ani nevím, kdo pak vlastně budu." Mluvila velmi soustředěně a pevně. Nevědomky mi tím zadávala bolestné rány, protože jsem věděl, že jí nebudu moci vyhovět.

„Pořád budeš Bella," ujišťoval jsem ji. Bella se zamračila.

„Jestli to dojde tak daleko, že budu chtít zabít Charlieho - že bych vypila Jacobovu nebo Angelinu krev, kdybych měla možnost -, jak to může být pravda?"

„To přejde. A že bys chtěla pít krev toho psa, o tom vážně pochybuju." Předstíral jsem, že jsem se při té představě otřásl. „I jako novorozená budeš mít lepší vkus." Byl to menší pokus odvést ji od tématu. Začínal jsem ztrácet své pevné sebeovládání. Prokoukla to a naprosto to ignorovala.

„Ale v prvé řadě mě vždycky bude zajímat jen jedno, není to tak?" nedala se. „Krev, krev a zase krev!"

„Skutečnost, že jsi stále naživu, je důkazem toho, že to není pravda," poukázal jsem, celkem chabě.

„O osmdesát let později," připomněla. „Já jsem to ovšem myslela po té fyzické stránce. Vím, že po té duševní být sama sebou dokážu… po nějaké době. Ale čistě z tělesného hlediska - vždycky budu v prvé řadě žíznivá." Na to jsem neměl odpověď. Měla pravdu, to jsem ji nemohl vyvrátit. Věděl jsem, že své lidské pocity už nikdy neucítí. Nepozná všechny věci jako člověk, což je přesně to, co jsem nechtěl. Říkal jsem, že chci, aby prožila všechny důležité lidské milníky. Nevím, jestli se tohle do nich vztahovalo. Začínal jsem být zmatený sám v sobě. Moje první polovička by jí strašně ráda vyhověla, ale ta druhá se neskutečně bála.

„Takže budu jiná," uzavřela to. „Protože teď po tělesné stránce nechci nic víc než tebe. Chci tě víc než jídlo, vodu nebo kyslík. Po duševní stránce mám svoje priority seřazené podle trošku rozumnějšího pořádku. Ale po té tělesné…" Bella otočila hlavu a políbila mě do dlaně. Já jsem se potřeboval trochu probudit, zhluboka jsem se nadechl. Nebyl jsem tak pevný, tak rozhodnutý jako před chvíli. A její dotyk rtů do mé dlaně mi vůbec nepomáhal. Byl jsem naprosto vykolejený. Bella to poznala.

„Bello, mohl bych tě zabít," zašeptal jsem.

„Tomu nevěřím," stála si na svém. S přimhouřenýma očima jsem sáhl za sebe a urval z postele kovovou květinu. Byla to hračka. Stejně tak, jako byla hračka sevřít dlaň, rozmáčknout to jako máslo a ukázat ji rozdrcený kus černého kovu. Po chvíli se to rozpadlo na černý písek. A to to bylo železo, ona byla jen z masa a kostí. Jen na chvíli bych přestal dávat pozor, seřel ji pevněji... Ta představa mě téměř zabíjela. Bella se na mě rozzlobeně dívala.

„Tak jsem to nemyslela. Já už vím, jak jsi silný. Kvůli tomu nemusíš ničit nábytek."

„Jak jsi to tedy myslela?" zeptal jsem se temným hlasem a hodil jsem hrst železného písku do rohu místnosti; zabubnoval o zeď jako déšť. Upřeně jsem se zadíval do jejího obličeje, když se mi to snažila vysvětlit.

„Vím dobře, že bys mi mohl tělesně ublížit, kdybys chtěl… Spíš jsem to myslela tak, že mi nechceš ublížit… tvoje odhodlání je tak silné, že nevěřím, že bys to vůbec dokázal." Začal jsem vrtět hlavou. Věřila mi, ale já sobě ne.

„Ale tak to asi nefunguje, Bello."

„Asi," ušklíbla se. „Nemáš větší ponětí, o čem mluvíš, než já."

„Přesně tak. Jak tě mohlo napadnout, že bych tě vystavil takovému riziku?" Cítil jsem trochu vztek. Vím, že mé sebeovládání jí muselo přijít obstojné, ale jak jen si mohla myslet, že bych ji vystavil takovému nebezpečí? Dlouho se mi dívala do očí. Nenašla v nich nic, co by ji potěšilo.

„Prosím," zašeptala nakonec beznadějně. „Nic jiného nechci. Prosím." Zavřela oči a čekala. Nedokázal jsem říct ne. Prostě jsem nemohl, moje tělo mi to nedovolilo. Její prosení mi zbůsobovalo takovou bolest. Dech se mi zrychlil a byl nepravidelný. Jediná věc, a já ji nemůžu splnit! Najednou jsem to neviděl, jako špatný nápad! Viděl jsem dva pohledy. Ne! Stop! Jen představa, že bych se neudržel... Vážně nejsem tam silný? Vážně bych to nezvládl? Jedna jediná věc! Proč zrovna tohle?

Popadla mě nejistota. Nevyznal jsem se v sobě. A Bella si toho okamžitě všimla.

„Prosím!" zašeptala znovu a srdce se jí rozbušilo rychleji. Mluvila velmi rychle, snažila se využít mé nejistoty.

„Nemusíš mi dávat žádné záruky. Když to nebude fungovat, no tak toho prostě necháme. Jenom to zkusme… jenom zkusme. A já ti pak dám, co budeš chtít," slíbila unáhleně. „Vezmu si tě. Nechám tě zaplatit za Dartmouth a nebudu ti vyčítat, že jsi mě tam dostal úplatkem. Můžeš mi dokonce koupit rychlé auto, když ti to udělá radost! Jenom…prosím." Potřeboval jsem nějak zahnat tu bolest, kterou mi způsobovala. Pevněji jsem ji objal a přiložil rty na její ucho.

„Tohle je nesnesitelné. Chtěl jsem ti dát tolik věcí - a ty se rozhodneš požadovat tohle. Máš vůbec ponětí, jak mě bolí, že tě musím odmítnout, i když mě takhle prosíš?"

„Tak neodmítej," navrhla udýchaně. Neodpověděl jsem. Potřeboval jsem si to v sobě trochu urovnat. Ale moc se mi to nedařilo.

„Prosím," zkusila to znovu. Tohle vážně bylo nesnesitelné! Jak tohle může i pitomý upír vydržet, když vás o to prosí?

„Bello…" Zavrtěl jsem pomalu hlavou a přesunul jsem na její krk. Políbil jsem ji a nasával její vůni. Líbal jsem ji na krku a Belle se splašeně rozbušilo srdce. Miloval jsem ji. Tak moc jsem ji miloval, tak moc jsem teď trpěl. Pro tuhle chvíli jsem nebyl rozhodnutý. Už jsem to nedokázal tak lehce odmítnout, ale ani jsem to nemohl schválit. Trochu nerozhodně jsem se přesunul nahoru a Bella se mi rychle otočila v náručí a políbila mě na rty. Vzal jsem do dlaní její obličej, měl jsem v plánu ji odtáhnout. Ale neudělal jsem to. Nešlo to. Chtěl jsem jí vyhovět, ale bál jsem se. I teď jsem tu naprosto pitomou bolest cítil v hrdle. Probudila se ve mně neskutečná vášeň, chtěl jsem ji cítit blíž, při tom jsem věděl, že je to špatně. Každým polibkem jsem byl zoufalejším. Slíbila mi, že si mě vezme. Když splním já její požadavek. Tím pádem je tu kompromis.

Bella mi ovinula paže okolo krku a já cítil, jak byla rozpálená. Nedokázal jsem se od ní odtrhnout, pro tuhle chvíli jsem byl rozhodnutý jí spíše vyhovět. Došel ji dech, tak jsem se přesunul na krk. Nedokázal jsem se odpoutat od jejího těla, od její pokožky, rtů. Chtěl jsem víc, i když mi podvědomí hlásilo, že překračuji hranice. Bella vypadala tak šťastně, když se jí podařilo rozepnout mi košili, že jsem věděl, že jí podlehnu. Přejížděla mi po hrudi a já začal mít problémy. Bylo to tak příjemné a vzrušující. Dech jsem měl zrychlený stejně jako Bella. Její prsty, které obkreslovaly mojí hruď, mě rozpalovaly. Cítil jsem, jak se mi zahřívá tělo. Rozhodl jsem se. I když tu stále byly pochybnosti, vyhovím jí. Když ona vyhoví mně.

Bella si mě přitáhla zpátky ke rtům a já ji dychtivě políbil. Toužil jsem po ní. Jednou rukou jsem si přidržoval její obličej a druhou jsem ji pevně ovinul okolo pasu. Chtěl jsem ji cítit blíž. Překazila mi moje plány, když jsem si všiml, že zápasí s knoflíky na své blůze. Sevřel jsem její ruce a zvedl jí je nad hlavu.

"Bello," zašeptal jsem. "Mohla by ses prosím přestat svlékat?"

"Chceš to udělat sám?" zeptala se zmateně.

„Ne dnes v noci,“ odpověděl jsem tiše. Opět jsem přitisknul svá ústa na ty její, ale prvotní vzplanutá vášeň byla dobře schovaná pod hranicí sebeovládaní. Musel jsem se kontrolovat.

„Edwarde, nech-“ začínala se hádat.

„Neříkám ne,“ uklidňoval jsem ji rychle a sebe vlastně taky. „Jenom říkám, ne dnes v noci.“ Mezitím, co Bella promýšlela to, co jsem ji řekl a její dech se pomalu zklidňoval, stejně tak jako její srdce, jsem i já přemýšlel. Stačilo tak málo a zvrtlo se to. Ale to by nebylo zodpovědné. Už jen kvůli tomu, že já sám nevím, co mám do toho očekávat. Potřeboval jsem na trochu času. I když bych to nikdy nepřiznal na hlas, bál jsem se toho. Ne kvůli tomu, že mě její krev tak láká, ale že to i pro mě bude nové.

„Řekni mi jeden rozumný důvod, proč se dnešní noc hodí méně než kterákoli jiná,“ řekl Bella stále zadýchaně. Maličko jsem tam zaslechl zklamání. Ano, tahle noc byla ideální. Nikde, nikdo. Já jsem ale takhle vychovaný nebyl. A hlavně, co když jí dneska vyplním, co ona chce a ona potom odvolá to, co slíbila?

„Nejsem dnešní.“ Zachichotal jsem se do ucha. „Kdo z nás dvou se víc zdráhá dát tomu druhému, co chce? Právě jsi mi slíbila, že si mě vezmeš, než projdeš změnou, ale když dneska podlehnu, kdo mi zaručí, že ráno neutečeš za Carlislem? Z nás dvou jsem já určitě ten neochotnější. Takže… napřed ty." Bella vydechla s hlasitým zafuněním

„Musím si tě napřed vzít?“ zeptala se nevěřícně. Viděl jsem, že je jí to proti srsti. Ale co jsem mohl dělat? Takhle alespoň dosáhneme oba toho, co chceme.

„To je dohoda – ber nebo neber. Kompromis, vzpomínáš?“ Aby nemohla protestovat (a taky, že jsem to potřeboval) jsem ji začal líbat. Nebyl jsem vůbec rezervování. Musela pochopit, že to je jakési přesvědčování. Možná nátlak.

„Vážně si nemyslím, že to vůbec není dobrý nápad,“ lapala po dechu, když jsem ji nechal nadechnout.

„Nepřekvapuje mě, že se k tomu takhle stavíš,“ usmál jsem se. „Vidíš to příliš jednostranně.“

„Jak je tohle možné?“ zabručela. „Myslela jsem, že si dnes večer konečně prosadím svou a místo toho, zničehonic-“

„Jsi zasnoubená,“ dokončil jsem rychle a začínal jsem pociťovat strašné štěstí. To slovo pro mě mělo význam zlata.

„Brr! Prosím tě, neříkej to nahlas,“ oklepala se Bella. Zase ten odpor. Ale nevěřil jsem, že by couvla. Dostane, co chce. Podle jejího srdce mě chce vážně hodně.

„Odvoláš svoje slovo?“ zeptal jsem se a odtáhl jsem se, abych jí viděl do obličeje. Celkem jsem se bavil. Bylo vidět, že z toho není zrovna dvakrát nadšená. I když se na mě mračila, to její skvělé srdce ji opět prozradilo. Jen co jsem se usmál, frekventicky se rozbušilo.

„Odvoláš?“ naléhal jsem.

„Ech!“ zasténala. „Ne. Neodvolám. Už jsi spokojený?“ Na tváři se mi rozlil zářivý úsměv.

„Nadmíru.“ Bella opět zasténala.

„Ty vůbec nejsi šťastná?“ Měl jsem, co dělat, abych se nesmál. Ale radost u mě převahovala. Byl jsem jako na začátku tohoto večera rozradostněný, opět jsem ji políbil.

„Trošičku,“ připustila. „Ale ne z toho vdávání.“ Nechtěl jsem, aby se k tomu stavěla takhle. Chtěl jsem, aby byla stejně šťastná jako já. Opět jsem ji políbil. Nedokázal jsem si pomoct. Tentokrát se naše chování v těchto chvílích obrátilo, uchechtl jsem se v duchu.

„Nemáš pocit, že je to obráceně?“ zasmál jsem se ji do ucha. „Tradičně to bývá tak, že ty bys mě měla uhánět a já bych měl uhýbat, nemyslíš?“

„Na našem vztahu je máloco tradiční.“

„To je pravda,“ souhlasil jsem a zase ji políbil. Nepřestával jsem, dokud mi její srdce a kůže nedali najevo, že je to na Bellu opět moc. Sám bych patrně nemohl přestat, kdyby mi její srdce nebušilo hluboce a rychle v uších.

„Podívej, Edwarde,“ zašeptala vemlouvavě, když jsem se rty přesunul do jejích dlaní. „Řekla jsem, že ti tě vezmu, a taky to udělám. Slibuju. Přísahám. Jestli chceš, podepíšu to svou krví.“

„To není legrační," zamručel jsem ji do vnitřní strany zápěstí, kam jsem ji přitiskl rty. Zrovna v tuhle chvíli nemusela mluvit o krvi.

„Jenom chci, abys věděl, že tě nehodlám nijak podvést. Na to mě znáš moc dobře. Takže vážně není důvod čekat. Jsme úplně sami - jak často se to stáva? - a ty jsi opatřil tuhle širokánskou pohodlnou postel..," zkoušela to stále. Lákalo mě to, ale když už, tak jsem to chtěl udělat opravdu tak, jak to mělo být. Patrně, ikdybych byl člověk, nemohl bych to dělat tak, jak to dělá dnešní mládež.

„Ne dnes večer," zopakoval jsem.

„Ty mi nevěříš?"

„Samozřejmě, že ti věřím." Bella mi patrně nevěřila, rukou, kterou jsem ji líbal si přitáhla můj obličej, aby se mi mohla dívat do očí.

„Tak v čem je problém? Přece víš, že nakonec vyhraješ." Zamračila se a zamručela: "Ty vyhraješ vždycky."

„Jenom se chci pojistit," řekl jsem klidně.

„Za tím ještě něco je," hádala Bella a mhouřila oči. „Ty snad máš v plánu svoje slovo odvolat?"

„Ne," ujišťoval jsem ji vážně. „Přísahám ti, že se o to pokusíme. Až si mě vezmeš." Zavrtěla hlavou a mrzutě se zasmála. Tady šlo vidět, že jsme byli oba vychováni v jiném století.

„Kvůli tobě si připadám jak bídák z telenovely, co si nakrucuje knír a snaží se připravit o čest nějakou ubohou dívku." Tohle mě trochu jaksi vyděsilo, protože se trefila v podstatě do černého. Přelétl jsem ji obezřetným pohledeme a rychle sklonil hlavu a políbil ji na klíční kost. Myslím, že být člověkem, zčervenal bych. Zrovna o tomhle jsem se bavit nechtěl. Nebo nechtěl, spíš styděl.

„To je ono, viď?"Bella se krátce zasmála. Byl to spíš šokovaný smích, čímž mě přiměla k trochu větší rozpačitosti. „Snažíš se uchránit svoji čistotu!" Zakryla si rukou pusu a zachichotala se.

„Ne, blázínku," zamumlal jsem ji do ramene. „Snažím se chránit tvou. A ty mi to neuvěřitelně ztěžuješ."

„To je směšné!"

„Dovol mi, abych se tě na něco zeptal," přerušil jsem ji rychle. „Už jsme tuhle diskusi vedli, ale udělej mi to kvůli. Kolik lidí v téhle místnosti má duši? Lístek do nebe, nebo co po životě vlastně následuje?"

„Dva," vypálila okamžitě.

„Dobře. Možná máš pravdu. No, svět je plný neshod na tohle téma, ale velká většina lidí si myslí, že je k tomu potřeba dodržovat jistá pravidla."

„Upíří pravidla ti nestačí? Chceš se starat ještě o ta lidská?"

„To nemůže uškodit." Pokrčil jsem rameny. „Co kdyby." Měřila si mě rozhněvaným pohledem. Mhouřila na mě oči, ale ignoroval jsem to.

„A i kdybys měla pravdu s tou mou duší, co když je pro mě příliš pozdě?"

„Ne, není," hádala se rozzlobeně.

„Nezabiješ je ve většině náboženství obecně přijímané přikázání. A já jsem zabil hodně lidí, Bello."

„Jenom těch zlých."

Pokrčil jsem opět rameny. „Možná se to počítá, a možná taky ne. Ale tys nezabila nikoho…"

„O kom ty bys věděl," zašeptala, čímž mě rozesmála, ale dále jsem to nerozebíral. Ona potřebovala pochopit, že já tohle udělám správně, tak jak to má být. Je mi jedno, jaká je doba, a jak to dělají ostatní.

„A já udělám všechno pro to, abych tě ochránil před pokušením."

„Dobře. Ale my jsme se nehádali o spáchání vraždy," připomněla mi.

„Tady platí stejný princip - jediný rozdíl je, že tohle je oblast, v které jsem stejně neposkvrněný jako ty. Nemohl bych zachovat alespoň jedno přikázání?"

„Jedno?"

„Víš, že jsem kradl, lhal, dychtil… moje čistota je to jediné, co mi zbylo." Usmál jsem se pokřiveně, a abych se přiznal, i trochu stydlivě.

„Já lžu pořád."

„Ano, ale ty jsi tak špatná lhářka, že se to ani nepočítá. Nikdo ti nevěří," podotkl jsem.

"Upřímně doufám, že se mýlíš - protože jinak Charlie co nevidět rozrazí tyhle dveře s nabitou puškou v ruce."

"Charliemu vyhovuje předstírat, že ti tvoje pohádky baští. Radši si bude lhát do kapsy, než by se podíval moc zblízka," zakřenil jsem se na ni.

„Ale po čem jsi kdy dychtil?" zeptala se pochybovačně. „Máš všechno." Jako by to snad nevěděla.

„Dychtil jsem po tobě," potemněl mi úsměv, nad svou sobeckostí. „Neměl jsem žádné právo tě chtít - ale sáhl jsem po tobě a utrhl si tě. A podívej, kam jsi to se mnou dopracovala! Snažíš se svést upíra." Zavrtěl jsem hlavou hraným zděšením.

„Po tom, co ti patří, dychtit můžeš," informovala mě. „Navíc jsem si myslela, že se staráš o moji čistotu."

„Taky že ano. Jestli je pro mě příliš pozdě… No, ať jsem zatracen - to nemyslím jako žert - jestli těm v nebi dovolím, aby tě tam nevzali."

„Nemůžeš mě nutit jít někam, kde nebudeš," přísahala. „To je moje definice pekla. Mimochodem, na tohle všechno mám snadné řešení: nikdy neumřeme, ano?"

„To zní docela jednoduše. Proč mě to nenapadlo?" Usmíval jsem se a čekal kdy konečně uzná, že jsem vyhrál. Vím, že to byla trochu podpásovka. Nebýt její touhy, se svatbou by určitě nesouhlasila. Proto se musím držet ruku v ruce s jejími neposednými hormony. Bella rozzlobeně vzdychla.

„Takže je to tak. Nebudeš se mnou spát, dokud nebudeme manželé."

„Prakticky vzato s tebou nikdy nemůžu spát," zažertoval jsem načež mi Bella odpověděla zakoulením očí.

„Nebuď jak malý, Edwarde."

„Ale až na tuhle drobnost jsi to pochopila správně."

„Myslím, že máš ještě vedlejší motiv," měřila si mě podezřívavě. Já se snažil tvářit jako andílek. Nevinně jsem vykulil oči.

„Ještě jeden?"

„Víš, že se tím všechno urychlí," obvinila mě. Prokoukla mě. Málem jsem se se rozesmál, ale tím bych prozradil sám sebe.

„Je jenom jedna věc, kterou chci urychlit, ostatní můžou počkat navždy… ale je pravda, že v této chvíli jsou tvoje netrpělivé lidské hormony mým nejmocnějším spojencem."

„Nechápu, jak jsem s tím mohla souhlasit. Když pomyslím na Charlieho… a Renée! Dovedeš si představit, co si bude myslet Angela? Nebo Jessica? Brrr. Už teď slyším ty drby." Zvedl jsem na ni obočí. Nechápal jsem její strach, který omílala stále dokola. To, že se stane nesmrtelnou, opustí celou svou rodinu, jí zas tak velké problémy nedělalo. Ale řeči, které se povedou o naší svatbě, protože jí je teprve 18, ji strašilo snad i ve snech. Snad asi nepochopila, že svatba pro mě měla obrovskou cenu. Ikdyž už neměla takovou hodnuotu, jako když jsem byl člověk, ale stále u mě byla na vysokém místě. Když se Bella otřásla, přerušl jsem rychle její nářky.

„Nemusí to být velká svatba. Nepotřebuju žádné fanfáry. Nemusíš o tom nikomu říkat, ani nic zařizovat. Pojedeme do Vegas - můžeš mít na sobě staré džíny a zajedeme do kaple s okýnkem pro automobilisty. Jenom chci, aby to bylo oficiální - že patříš mně a nikomu jinému."

„Už to nemůže být oficiálnější, než to je," zabručela. Ale přece jenom už se netvářila tak otráveně a zdešeně. To mě uklidnilo.

„No tak uvidíme." Usmál jsem se spokojeně. „Předpokládám, že teď nechceš zásnubní prstýnek?" zeptal jsem se. Její odpověď jsem čekal.

„To předpokládáš správně." Opět se zatvářila, jako kdyby snědla citron. Zasmál jsem se.

„To nevadí. Však ti ho navlíknu na prst už brzy." Její pohled mě opět téměř rozesmál. Tvářila se rozhněvaněa upírala na mě rozzlobené oči.

„Mluvíš, jako kdybys už nějaký měl."

„Mám," řekljsem troufale a prostě. „Připravený vnutit ti ho při první známce slabosti."

„Ty jsi neskutečný."

„Chceš ho vidět?" zeptal jsem se vzrušeně. Tak rád bych ho Belle navlékl!

„Ne!" zakřečela skoro. Její reakce mě trochu zklamala, moje vzrušení pohaslo.

„Pokud mi ho ovšem opravdu nechceš ukázat," dodala a zaskřípala zuby. Očividně na něj nebyla připravená.

„To nevadí," pokrčil jsem rameny. „To může počkat." Vzdychla si.

„Ukaž mi ten zatracený prstýnek, Edwarde."

„Ne." Zavrtěl jsem hlavou. Dlouho se na mě dívala. Vím, že to dělala je kvůli mě. To jsem nechtěl. Toužil jsem po tom, aby sama chtěla vidět a vzít si prsten, ne jen kvůli tomu, že jsem se zatvářil trochu smutně.

„Prosím?" zeptala se tiše. Snad jako by tušila, že slovo prosím na mě má zázračné účinky. Patrně to objevila dned v noci. Našla mou slabinu. „Mohla bych ho prosím vidět?" zlehka se dotýkala mého obličeje a já to nevydržel. Přimhouřil jsem oči.

„Ty jsi ta nejnebezpečnější potvora, jakou jsem kdy poznal," zamručel jsem. Vstal jsem a přiklekl k nočnímu stolku, kde se ukrývala černá krabička s prstenem. Měl jsem ho už velmi dlouho. V mžiku jsem byl zpět u Bellu a jednou rukou ji objal kolem ramen. Na levé koleno jsem ji postavil krabičku s prstýnkem.

„Tak se podívej," řekl jsem snažíc se být lhostejný. Ve skutečnosti se ve mně ukrývalo spoustu citů. Jen za to, že se snažila tvářit se normálně, když brala do ruky krabičku, jsem ji miloval. I když se vážně moc snažila, všiml jsem si, že se jí třese ruka. Váhavě přejela prsty po víčku.

„Neutratil jsi moc peněz, že ne? Jestli ano, tak si radši něco vymysli."

"Neutratil jsem nic," ujistil jsem ji. "Je to jenom další věc z druhé ruky. Tohle je prsten, který otec dal matce." To můj otec utratil spoustu peněz. Matku velmi miloval. Na mou lásku k Belle ovšem nestačil.

„No teda." Přeskočil ji hlas překvapením. Vzala víčko palcem a ukazováčkem, ale neotřevřela ho. Vím, že váhala a bála se toho.

„Asi ti bude připadat trochu staromódní." Snažil jsem se mluvit omluvným tónem. Patrně jsem na ni neměl tak naléhat. „Jako já. Můžu ti koupit něco modernějšího. Co takhle u Tiffanyho?"

„Mám ráda staromódní věci," zašeptala a váhavě zvedla víčko. Když ho otevřela, kámen v prstenu zajiskřil. Netušil jsem, jestli se Belle líbí. Abych se přiznal, byl jsem nervozní. Když přejela prsty po kamenu, maličko jsem se uklidnil.

„Ten je tak hezký," zašeptala velmi potichu. Zněla překvapeně, což mě potěšilo.

„Líbí se ti?"

„Je krásný. Proč by nebyl?" pokrčila rameny a snažila se znít lhostejně. Nedařilo se jí to. Špatní lhářka a k tomu špatná herečka. Uchichtl jsem se.

„Vyzkoušej, jestli ti padne." Levá tuka se ji automaticky zaťala v pěst. Asi jsem ji trochu přecenil. Nechápal jsem její strach. Snad jako by se ho štítila. Jako by se bála toho, že ten prstýnek ji ukousne prst.

„Bello," vzdychl jsem. „Já ti ho nechci k prstu přiletovat. Jenom ho vyzkoušej, abych viděl, jestli je potřeba přizpůsobit velikost. Pak ho můžeš hned sundat."

"Fajn," zabručela. Sáhla po prstenu, ale já ji předběhl. Vzal jsem ji za levou roku a navlékl ji prsten na prostředníček. Zvedl jsem ji ruku a oba jsme sledovali, jako drahokam jiskří. Slušel ji. Naprosto seděl, patřil k ní. Jako já.

„Dokonale padne," řekl jsem lhostejně. „To je hezké - ušetří mi to cestu k zlatníkovi." Lhostejnost byla hranná. Vidět ten prsten na její ruce, pro mě byl nezapomenutelný okamžik. Kdo by si byl pomyslel, že já budu mít takové štěstí? Na světě nebylo šťastnějšího člověka ani upíra. Bellin pátravý pohled mě nutil zatlačovat svou radost, lásku a vše ostatní do pozadí. Přesto to musela poznat. Tak silné emoce neschová ani upír.

„Tobě se to líbí, viď?" zeptala se podezřívavě a prsty se jí roztřásly. Pokrčil jsem rameny.

„Jasně," odpověděl jsem stále nenuceně. „Moc ti sluší." Bella se mi upřeně dívala do očí a já vypustil svou lhostejnou masku. Nevydržel jsem to. Miloval jsem ji tak hrozně moc, až to bolelo. Radost a vítězství prostupovalo celým mým tělem, nedokázal jsem ji představit krásnější pocit, který jsem prožíval právě teď. Než se Bella stačila vzapamatovat, už jsem ji líbal. Radostně jsem ji políbil horní i spodní ret, vdechoval jsem její vůni. Líbal jsem ji, a užíval si tuhle chvíli. Měl jsem pocit, že se to nedá vydržet. Díky ní jsem byl tak šťastný. Ještě před 20 lety, jsem nedoufal, že bych si kdy našel někoho, koho bych mohl milovat. Teď už se nedá říci někoho, musel jsem prostě najít Bellu. Ona je ta, co mě činí šťastným, i přesto že ví, že jsem upír. Tělem mi prostupovalo vzrušení z polibků, každičký atom v mém těle se začal zahřívat. Bella měla zrychlený dech, já na tom byl poprvé stejně.

„Ano, líbí se mi to. Nemáš ani tušení jak," zašeptal jsem ji do ucha radostně a vzrušeně. Bella se udýchaně zasmála.

„Věřím ti."

„Vadilo by ti, kdybych něco udělal?" zašeptal jsem a objal ji pevněji. Tohle se jí patrně nebude líbit, ale musel jsem to udělat. Tohle nebyla oficiální žádost o ruku.

„Cokoliv chceš." Pustil jsem ji a odtáhl se, což se Belle nelíbilo.

„Cokoliv, jen to ne," stěžovala si. Ignoroval jsem a s její rukou v té mé, jsem se zvedl z postele. Postavil jsem se před ní, ruce položil na její ramena a vážně se na ni podíval.

„Víš, tohle chci udělat, jak se to má. Prosím, prosím pamatuj na to, že už jsi s tím souhlasila, a nepokaž mi to."

„Ach ne," vydechla, když jsem si klekl na koleno.

„Buď hodná," zašeptal jsem. Zhluboka se nadechla.

„Isabello Swanová." Podíval jsem se na ni něžným pohledem. Tak moc jsem ji miloval. Po kolikáté jsem to řekl nebo na to pomyslel? Nikdy jsem tak necítil svoje srdce, jako právě teď. Vlastně ano, cítil jsem ho, když jsem ji opustil, ale to bylo naprosto jiné. Teď mi překypovalo láskou, štěstím, něhou, radostí a sám nevím, čím vším. Naprosto nepoznané pocity.

„Slibuju, že tě budu milovat navěky - jeden každý den věčnosti. Vezmeš si mě?" Bella se tvářila trochu zmateně a potom zašeptala:

„Ano."

„Děkuju," řekl jsem prostě. Políbil jsem postupně špičku každého prstu a nakonec i prsten.

Budu se ženit. Bella bude moje žena. Nevím, co to znamenalo pro ni, pro mě velmi mnoho. Tahle noc byla pro nás oba velkou zkouškou. Další důkaz, že k sobě patříme.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Eclipse - Kompromis:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!