Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Důvod žít 1. část

Důvod žít 1. část

Do Emmetta jsou od dětství vkládané velké naděje. Jakožto skvělý hráč v baseballu má před sebou hvězdnou budoucnost. Anebo bude vše jinak? A co když skončí na vozíku?

Má cenu žít, když nemůžete dosáhnout svého snu?

 

Před lety

„Emmette! Musíš běžet rychleji! A soustřeď se na hru!“

„Budu se snažit, tati.“ 

„Děláš to pro sebe, ne pro mě - na to nezapomínej. Pokud nebudeš dostatečně makat, nestaneš se profesionálním baseballistou a nikdo tě nebude znát! Nikdy se nesmíš nechat rozptylovat ničím a nikým. Od této chvíle jsou pro tebe holky tabu…“

 „Ježíši, tati! Je mi teprve devět!“

„To platí i po dobu, kdy ti bude třeba dvacet. Zbytečně by tě zdržovaly a táhly ke dnu. Žádný přátelé si nedělej, můžeš se přátelit jen s kluky z týmu, rozumíš?! Teď ti to možná bude připadat tvrdý, ale jednou pochopíš, že bez takových rad bys nebyl tak vysoko, jako ty jednou budeš.“

„Chápu, tati.“

„Dobře, tak hraj. Zpevni tělo! Soustřeď se na míč! Kam to zase koukáš! To ti ta moucha stojí za zboření kariéry?! Ne? Tak se koukej před sebe! Odpal ten míč co nejdál. A ne, že ho mineš. To se ti nesmí stávat! Takhle jsem to myslel! To je můj kluk!“

 

Nyní

 „Vedle mě se právě nachází zřejmě nejznámější a nejlepší hráč baseballu v Americe. A možná, že i na celém světě. Ano! Řeč je o Emmettovi McCarty. Takže, Emmette, před chvílí jste vyhrál další z mnoha zápasů. Připouštíte si někdy, že byste mohl prohrát? Nevypadá to tak!“ dořekla Anna, moderátorka nejsledovanější stanice v Americe, a se širokým úsměvem se na mě podívala.

„Není to jen mé vítězství. Vyhráli jsme jako tým,“ začal jsem a otočil se na mé spoluhráče.

„To ano, ale nám všem je jasné, že hlavní tahoun jste vy,“ nedala se Anna. Povzdechl jsem si a pokračoval s odpovědí na její předchozí dotazy.

„Baseball je týmová hra, Anno. A ne, nepřipouštím si prohru. Pokud chceme být co nejlepší a nejrychlejší, musíme si věřit. Já jsem přesvědčen, že náš tým je nejlepší, a tak si jsem výhrou jistý.“

„Mnoho fanynek zajímá váš soukromý život. Jen párkrát jste byl viděn s dívkami… Znamená to tedy, že jste svobodný?“ zeptala se Anna a zamrkala řasami.

„Jsem svobodný a dlouhodobě to neplánuji měnit.“

„Narážíte tak na svou orientaci?“ Tahle otázka mě dost vykolejila. Ona si myslela, že jsem… Oh, ne!

„Nenarážím na nic, Anno. Jsem chlap, který miluje sex se ženami jako každý jiný. Jen prostě nechci vztah. Celý život jsem zasvětil kariéře, a tak se neplánuji zahazovat s opačným pohlavím. Jen by mě stahovalo ke dnu a zhoršovalo tak můj výkon ve hře,“ řekl jsem docela příkře, proto jsem se na konci pokusil vykouzlit uvolněný úsměv. Doufal jsem, že tak odlehčím atmosféru.

„Ale vaši spoluhráči mají taky dlouhodobé vztahy a jejich výkon toto rozhodnutí nezhoršuje.“

 „Bez komentáře.“

„Říkáte tedy, že by vaši spoluhráči dosáhli většího výkonu, kdyby své polovičky opustili?“

„Nic takového jsem neřekl,“ zasyčel jsem nazpět.

„Ale jisté naznačení tu bylo,“ pokračovala dál. Nádech a výdech.

„Anno, kdybych si něco takového myslel, řekl bych to narovinu,“ odpověděl jsem už opět klidným hlasem.

„Máte skvělou postavu. Udržujete si ji trávením veškerého času ve fitku?“

 „Je pravda, že veškerý volný čas věnuji posilování a běhání. Ale je to zároveň můj koníček, takže jsem v posilovně rád.“

„A co vaši rodiče?“

„Můj otec zemřel na infarkt a matku jsem nikdy nepoznal,“ odpověděl jsem ledově. Tohle téma jsem nesnášel a asi o něm ani nebudu moct nikdy mluvit. Svého otce jsem miloval, jeho smrt mi zasadila obrovskou ránu do srdce. I když jsem kvůli němu měl tvrdé dětství, byl to stále můj otec a bez něj bych nebyl nic.

Co se týká matky, nenáviděl jsem ji. Opustila nás, když jsem byl ještě dítě. Našla si někoho mladšího a otcovi řekla, že život s ním je příliš nudný. Kdyby se mnou chtěla navázat kontakt nyní, asi bych se na ni nedokázal ani podívat.

„To je mi líto.“ Změřil jsem si ji pohledem, ale nevypadalo to, že by jí bylo cokoli líto. Typické ženy, nic je nezajímá. Mají srdce z kamene.

„Tak to by bylo asi pro dnešek vše. Ještě jednou vám gratuluji k výhře. Z dnešního zápasu to bude vše. Loučím se s vámi, vaše Anna Porfe.“

Rychle jsem se otočil a naskočil do auta, protože jsem chtěl být co nejdříve doma. V plné rychlosti jsem se vyřítil z parkoviště a hnal si to domů.

Už nebylo takové světlo. Zápas skončil pozdě a taky jsem se zdržel kvůli tomu rozhovoru.

Můj dům byl od ostatních poměrně odříznutý. Měl jsem rád soukromí, a tak jsem se nastěhoval na konec města. Tam, kde začínaly lesy. Bylo to pro mě ideální místo, neboť jsem měl veliký pozemek, na kterém jsem mohl trénovat. Můj dům měl několik pater. V přízemí jsem měl svou vlastní tělocvičnu, do které jsem pravidelně chodil. A mé nejoblíbenější místo byl obývací pokoj, protože jsem v něm měl tucty her. Jako dítěti mi byly odepřeny, a tak jsem si to vynahrazoval teď.

Přidal jsem ještě víc na rychlosti, protože na silnici nikdo nebyl. Z rádia se linula má oblíbená písnička, a tak jsem ho zapnul na maximum a prozpěvoval si.

V tom se naproti mě vyřítilo červené BMW. Jeho světla mě na okamžik oslepila, ale rychle jsem se vzpamatoval a strhl volant na stranu, protože jinak bych do něj narazil.

Přede mnou se objevil strom. Na brzdění bylo příliš pozdě, a tak jsem se jen koukal na mou blížící se smrt.

Obrovská rána otřásla celým autem a já hned po ní upadl do bezvědomí.

***

Probudilo mě pípání nějakého přístroje. Prudce jsem otevřel oči a můj zrak spočinul na bílé zdi. Takže jsem neumřel? Ohlídl jsem se kolem sebe. Ležel jsem na lůžku v nemocničním pokoji, byl jsem napojený na neznámé stroje a mé tělo bylo obvázané obvazy.

Chtěl jsem se posadit, ale necítil jsem nohy. Odkryl jsem peřinu, ale mé nohy pod ní bezvládně ležely. Začal jsem panikařit. Šťouchl jsem do nich, ale žádný dotyk jsem necítil. Rychle jsem se otočil za sebe a začal mačkat tlačítko, které mělo přivolat ošetřovatele. Srdce mi právě běželo maraton, v hlavě jsem cítil šumění. Nic jsem nevnímal, pořád jsem šeptal to jediné.

„Moje nohy.“

Netrvalo to dlouho a za chvíli se do pokoje přiřítil nějaký lékař se dvěma sestřičkami.

„Uklidněte se,“ promluvil ke mně a začal mi svítit baterkou do očí. To mě ještě víc vyburcovalo.

„Co se stalo?! A proč necítím nohy?!“ zařval jsem na něj, že až sestřičky couvly. S lékařem to však ani nehnulo.

„Je mi líto. Máte za sebou vážnou autonehodu. Několik dní jste byl v komatu a měl jste opravdu ošklivá poranění.“

„Co mám s nohama?!“

„Jak už jsem řekl, měl jste opravdu těžkou autonehodu, vaše auto narazilo do stromu vysokou rychlostí. Celá kapota se sešrotovala a vaše nohy byly zaklíněné pod ní, přetrhlo to vaše svalstvo a poranilo nervy. Je mi líto, ale už nikdy nebudete chodit.“

Mluvil dál, ale já ho už nevnímal. Z očí mi začaly téct slzy, ale já si nedokázal připustit, že bych už nikdy nemohl chodit. Má kariéra…

„To není pravda!“ zaječel jsem jako smyslů zbavený. Odtrhl jsem se od všech přístrojů a pokusil se postavit. To se mi nepodařilo, a tak jsem skončil na zemi. Rukama jsem se opět přitáhl do sedu a pokusil se postavit, ale mé nohy neodpovídaly. Lékař mě okamžitě stáhl na lůžko a zase mě začal napojovat. Sestry mě přitom držely, protože jsem sebou házel do všech stran.

„Uklidněte se! Nebo si ublížíte ještě víc!“ zařval na mě ten doktor, kterého jsem začal nenávidět. Zničil mi život! Na co mi jsou peníze, když se nemůžu ani postavit? Všem budu jenom pro smích. Anebo hůř – budu muset snášet lítostivé pohledy. A baseball? Bez něho nemá cenu žít. Bez něho jsem nula.

„Jste v pořádku?“ zeptala se mě sestra. Jo, líp mi být nemůže! Jak se může na něco takového ptát člověka, který právě zjistil, že nemůže chodit?! Je snad úplně blbá?!

„Diano, odejděte. A vy taky, Bianko. Promluvím si s Emmettem o samotě,“ oznámil jim doktor, ale já si zhnuseně odfrkl.

„Jste si jistý?“ zeptala se sestřička, asi Bianka.

„Ano, jděte.“ Jakmile se za nimi zaklaply dveře, doktor si ke mně přisunul židli a starostlivě si mě prohlížel. A je to tady, lítostivý pohled. A tohle že mám snášet celý život?

„Není tu nějaká šance, že bych začal chodit?“ zachraptěl jsem a setřel si slzy z tváře.

„Není, bohužel.“

„A co mám teď dělat?“ zeptal jsem se ho naštvaně. Byla ze mě troska. Naprostá nula.

„Budete si muset zvyknout na vozíček. Pořídit si bezbariérový dům a přizpůsobit se k jinému životnímu stylu. Ze začátku to bude těžké, ale zvyknete si. Každý si zvykne.“

***

Sanitka byla tak hodná, že mě dovezla před dům. Taxi bych sháněl asi hodně těžko, ale jejich pomoc dostat mě úplně domů jsem odmítl. Zas tak špatně jsem na tom nebyl, ne?

Heh, nevím, koho jsem obelhával. Ale sám sebe jsem už začínal nesnášet.

„Jste si opravdu jistý, že to do domu zvládnete sám?“ optal se mě asi posté muž ze sanitky, ale opět se nedočkal jiné odpovědi.

„Jsem, už můžete jet. Děkuji za odvoz.“ S povzdechem odkráčel do auta, na chvíli se na mě zadíval a poté odjel.

Na vozíku jsem se zatím moc orientovat neuměl, ale základy jsem docela zvládal. Otočil jsem se čelem k domu a koukal na něj jako na hrozbu. Jediné štěstí bylo, že jsem ke vstupním dveřím neměl žádné schody. Problém byl, že ložnici jsem měl v patře. Takže si ode dneška budu muset stlát v obýváku.

S hlubokým nádechem jsem se pomalu rozjel. Čím blíž jsem byl, tím víc jsem cítil tlukot svého srdce. A když jsem stál, teda spíše seděl, u vchodových dveří, šly na mě mdloby. Rychlostí šneka jsem zasunul klíč do zámku a opatrně jím otočil. Když se dveře s cvaknutím otevřely, ucítil jsem vůni dřeva – domov. Ještě hodnou chvíli jsem stál, seděl, stál, seděl… Nevím, co se tam hodí víc. Prostě jsem tam stál a koukal do útrob domu, jako bych v něm byl poprvé.

S velikým odhodláním jsem se rozjel a na jeden nádech dorazil do obýváku. Záznamník mi oznamoval nové vzkazy, a tak jsem si ho s velkým sebezapřením poslechl.

„Kámo, co je to s tebou?“

„Emmette, je to pravda?“

„Kde jsi? Jsem tvůj trenér, s takovým přístupem to moc daleko nedotáhneš!“

„Dobrý den, tady Anna. Slyšela jsem o vaší autonehodě, byl byste tak hodný a poskytl mi rozhovor?“

„Emme! Byl jsem za tebou v nemocnici a odmítli mě k tobě pustit. Co se děje? Prej si ve stresové situaci…“

Vytrhl jsem záznamník ze zásuvky a hodil jím o zeď. Neměl jsem sílu poslouchat ty kecy. Neměl jsem sílu poslouchat, koukat a dělat cokoli.

Pomalu jsem se rozjel do kuchyně, kde mi padl do očí kuchyňský nůž. Jak snadné by bylo přiložit si ho k zápěstí a provést hluboký řez. Nebo si ho zapíchnout přímo do srdce. Co by bolelo míň? Nebo by bylo lepší zastřelit se přímo do hlavy? Všechny varianty by ukončily můj nevýznamný život. Ale na druhé straně tu byla má pověst. Opravdu chci, aby si mě lidé pamatovali jako kluka, který se jako ten největší slaboch zabil? Který raději skončil všechno to utrpení místo toho, aby se snažil bojovat?

Stejně jsem si vzal nůž do ruky a zkoumal jeho ostrou čepel. Otáčel jsem ho do všech stran, nakonec si ho přiložil k zápěstí. Žaludek se mi strachem stáhl a srdce mi začalo být o něco hlasitěji. Nevím, jestli bych byl schopen řezu. Už jen z té představy na mě šly mdloby.

Crrr!

Zvonek ode dveří mě probral z transu, a tak jsem okamžitě vrátil nůž na své místo a rozjel se ke dveřím. Na okamžik jsem zaváhal… Co když to jsou novináři? Nechci, aby mě takhle viděli.

Nakonec jsem dveře otevřel a díval se do šokované tváře mého, nejspíš již bývalého, trenéra. Naprázdno otevíral pusu a nakonec rukou nevěřícně ukázal na vozíček. I já nevěděl co říct. Popojel jsem ode dveří a tím mu naznačil, ať jde dál. Beze slov vkráčel do obýváku a sedl si na pohovku v obýváku. A já se už nemohl dočkat, až bude tenhle rozhovor za mnou. Sakra, dneska jsem přijel z nemocnice a ještě se musím vyrovnat se svou novou osobností! Místo toho se stresuji z toho, že mě čeká nejspíš poslední rozhovor s mužem, se kterým jsem strávil část mého života.

„Řekni mi, že to není pravda. Řekni mi, že špatně vidím, prosím,“ zaskuhral a prsty si promasíroval čelo. Přijel jsem k němu a zastavil těsně u něho.

„Hele, já vážně nevím, co ti na to mám říct. Nebudu se ti omlouvat, že mám kariéru v háji. Nebudu se ti omlouvat za to, že už nikdy nebudu chodit. Nebudu se ti omlouvat za to, že mám zničený život. Nebudu se ti ani omlouvat za to, že budu muset snášet lítostivé pohledy. Prostě jsem na vozíčku, smiř se s tím alespoň ty. Protože já si na tuhle skutečnost nikdy nezvyknu,“ dokončil jsem svou řeč a snažil se vyhladit nakrčené čelo. Měl jsem vztek – na sebe, na doktory, na auto, na trenéra… Prostě na všechny.

„Emmette, já… Je mi to -“

„Ne! Maxi, hlavně neříkej, že ti to je líto. Vím, že to bude ode mě hnusný, ale chci, abys vypadl. Rád jsem tě poznal, věř mi. A byl bych ti vděčný, kdybys to oznámil médiím. Taky řekni klukům z týmu, že mě to mrzí, ale beze mě to zvládnou. Nějaký čas se nebudu ukazovat na veřejnosti, musím to všechno vstřebat, a to nějaký čas potrvá.“ Rozjel jsem se ke dveřím, otevřel je a se sklopenou hlavou čekal, až odejde.

„Dobře, řeknu jim to. Ale je tě škoda, byl jsi skvělý hráč.“ To už jsem nevydržel a vztekle se na něj zamračil.

„Vypadni!“ S pochopením se na mě podíval a pak vyšel ze dveří. Venku se ještě zastavil a nejspíš chtěl něco říct, ale zabouchl jsem za ním dveře, až se podivně rozklepaly.

„Ááá!“ zařval jsem ze všech sil a pěstí bouchl do zdi. Bolest jsem nevnímal, místo toho jsem nechal slzy, aby mi smáčely obličej. Pokud jsem si někdy myslel, že Bůh existuje, teď už jsem s jistotou věděl, že v nebi nikdo není. Všechno to jsou jen kecy.

***

Ležel jsem na gauči, na který jsem se z posledních sil vyškrábal. Vždycky jsem si myslel, jak mám namakané tělo, ale teprve teď jsem zjistil, že jsem se spletl. Z celodenního vození a pláče jsem byl absolutně vyčerpaný.

Pořád jsem si nedokázal zvyknout. Když jsem koukal na své nohy a necítil v nich žádný cit… Nepopsatelný pocit.

Zapnul jsem si televizi a procházel programy. Sportovní kanály jsem rovnou přeskakoval, protože jsem neměl sílu a ani chuť je vidět. Právě začínaly večerní noviny, a tak jsem odložil ovladač a díval se. Doufal jsem, že uvidím nějakou katastrofu, ve které budou trpět tucty lidí. Chtěl jsem vědět, že nejsem jediný, kdo něco ztratil.

Nejdřív říkali něco o změnách v počasí, ale to mě moc nezajímalo. Pak jsem na obrazovce uviděl svou fotografii a myslel, že omdlím. Moderátor se podíval na mou fotku, přikývl a smutně se usmál do obrazovky. A to má být co?!

„Dnes jsme obdrželi informace o Emmettovi McCarty. O hvězdě, která v dnešní den nadobro vyhasla. Je to tak, dámy a pánové. Emmett byl při autonehodě vážně zraněn a skončil na vozíku. Je to obrovská ztráta baseballového týmu. Nezbývá nám nic jiného, než doufat, že se jednou objeví někdo, kdo bude alespoň z části tak skvělý hráč, jako býval Emmett. Kdo zapříčinil nehodu není známé. Viník z místa nehody ujel a záchranku zavolal až o hodinu později Ryan Glay, živící se prodejem rybářského náčiní. Pokud se tak jako my vzpamatováváte z šoku z tohoto zjištění, doporučuji vám se něčeho napít. A o tom pojednává naše další reportáž…“

Tak to bylo rychlé.

 Hvězda, která vyhasla? To si mohli odpustit. Co si o sobě, sakra, myslí? Oni za celý svůj život nedokázali to, co jsem dokázal já během několika let.

***

Crrr!

Kdo to zase je? Kašlal jsem na zvonek, jen ať si zvoní. Od toho je stvořený.

Raději jsem pohledem vyhledal videohry. Měl jsem chuť si zahrát… Ale ten zvonek ještě neutichl. Fajn, začínal mě štvát. Doufal jsem, že nezvaný host brzo pochopí, že nejsem doma a odejde.

„Já vím, že jste doma. Otevřete mi!“ ozval se sametový hlas nějaké ženy. Přestože jsem otevřít nechtěl, rozjel jsem se ke dveřím. Ten hlas… Jako by mě vábil. Nic takového jsem ještě nezažil. S velikým očekáváním jsem sáhl na kliku a dveře otevřel. Za nimi jsem spatřil nádhernou blondýnu. Postava byla perfektní, měla nádherná prsa a taky jsem si všiml, že její oči měly nezvyklou barvu – zlatou. Nejspíš nosila čočky.

„Rozhovory nedávám, takže můžete odejít,“ oznámil jsem stroze a chtěl zavřít dveře, jenže mi pohotově zabránila svou nohou.   

„Nemám zájem o rozhovor. Mé jméno je Rosalie Hale a jsem z nemocnice, ve které jste byl operován.“ Zavřít, nezavřít… Sváděl jsem v sobě souboj, ale nakonec zvítězila má hodná stránka. Otevřel jsem dveře a podíval se nahoru – do jejích očí. Další věc, co mi lezla na nervy. Vždycky jsem byl ten nejvyšší, teď musím koukat nahoru, abych ostatním viděl do obličeje.

„Co ode mě potřebujete? Přišla jste se přesvědčit, jestli žiju? Fajn, jak jistě vidíte, nezabil jsem se. Takže můžete odejít,“ řekl jsem příkře a opět se pokusil zavřít dveře. Neúspěšně.

„Byla jsem vám přidělena jako pečovatelka. Mám na vás dohlížet po dobu jednoho měsíce.“

„Nepotřebuju chůvu, je to můj život, a to vyřiďte i v nemocnici.“ S těmi slovy jsem rychle zabouchl dveře – tentokrát tam nohu dát nestihla.

„Já se nevzdám, přijdu zas!“ uslyšel jsem její hlas zpoza dveří. 


Tuto jednorázovku jsem psala... no, hodně dlouho. Pak jsem ji měla půl roku v počítači přesvědčená, že ji smažu. A teď je tady. Rozhodla jsem se ji rozdělit na dvě části, protože jsem se rozepsala a nikoho by nebavilo ten dlouhý blábol číst. :D

Jen mám na srdci tři věci: Nejsem doktor. Nejsem psychiatr. Nejsem muž. Takže to mějte na vědomí, až se do mě pustíte. :D

 

 



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Důvod žít 1. část:

 1 2   Další »
07.03.2013 [21:44]

petruss11Úžasné Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Kdy bude další? Už se nemůžu dočkat Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

16. Rosel
20.02.2013 [0:07]

Rosel Emoticon Emoticon Emoticon kdy už bude dalšíííí ??? nemuzu se dockat Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

12.01.2013 [15:33]

AllisonPodľa mňa toto vôbec nie je blábol a veľmi sa mi to páčilo. Teším sa na pokračovanie a dúfam, že pribudne čoskoro Emoticon
Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

14. Charlotte
11.11.2012 [11:42]

nikto sa do teba púšťať nebude, pretože to bolo absolútne dokonalé! skvelý nápad, vyjadrenie myšlienok aj pocitov tiež úžasné a krásne si tam zamiešala Rose Emoticon krása! Emoticon Emoticon Emoticon

13. tina
09.11.2012 [20:29]

moc pěkný fakt :))) Emoticon Emoticon Emoticon

07.11.2012 [15:16]

forewertwilightNo konečně Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Krásný Niky, to už ale přece víš Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

11. mmonik
07.11.2012 [12:25]

mmonikKrásná povídka Emoticon Emoticon Emoticon
O Emmettovi se to čte vždycky dobře Emoticon
I když tuhle situaci bych mu nepřála...vlastně nikomu Emoticon
Moc se těším na pokračování!! A rozhodně bych to nenazývala blábolem Emoticon
Niky, bylo to vážně pěkný!
Tak šup šup další Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

10. UV
07.11.2012 [4:16]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

9. NFL
06.11.2012 [21:23]

VELMI PEKNE, SUEPR NAPAD, MAM RADA POVIEDKY TOHTO TYPU, SUPER Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

06.11.2012 [19:19]

Rena16 Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1 2   Další »

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!