Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Do not hurt me, Edward

02.03.2010 (18:15) • MaiQa • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 2837×

Začala jsem rychle psát na kousek papíru:

Jednou jsem někomu řekla, že bych ráda byla součástí Twilight ságy a když se mi konečně moje přání splnilo, radši bych aby se tak nestalo. Miluji tě, ale nemůžu ti ničit vztah. Ty a Bella jste můj nejoblíbenější pár. Nebudu vás od sebe odtrhávat. Nikdy na nikoho z vás nezapomenu. Hlavně ne na tebe, Edwarde. Promiňte, Martina.

Byla jsem ráda, že jako upír nemůžu brečet. Kdybych tenhle dar měla, papír by byl celý zmáčený. Vše co jsem tam napsala byla pravda. Tak dlouho jsem to odkládala, až jsem stačila ublížit všem. Hlavně Belle. Neměla jsem je nikdy začít hledat. Vše jsem zničila. Vše musí být jako předtím, proto také odcházím. Vzala jsem si kufr a šla ven. Naposledy jsem se ohlédla na ten překrásný dům. Dneska ho vidím naposledy. Už jim nikdy nebudu stát v cestě. Nasedla jsem do svého tmavě stříbrného Ferrari 458 italia. Mého posledního dárku od Edwarda. Alespoň nějakou vzpomínku na něho budu mít. Povzdechla jsem si a vyjela vstříc života bez nich.

O šest roků později:

„Co když je tady potkám?“ zeptala jsem se s obavami v hlase Jamieho. Mého nejlepšího upířího kamaráda.

„Nebudou tu,“ uklidnil mě.

„Jak to můžeš vědět?“ zašeptala jsem.

„Věř mi alespoň v tomhle,“ odpověděl mi a vystoupil z mého auta. Stále mám to stejné, nemám sílu se ho zbavit. Sledovala jsem ho jak jde k mým dveřím, aby je otevřel.

„Vystup,“ nařídil mi. Nemohla jsem neposlechnout. S naštvaným výrazem jsem tedy vystoupila. Namířila jsem si to rovnou do přijímací kanceláře.

„Počkej na mě,“ zavolal Jamie. Zmírnila jsem krok. Za chvíli mě doběhl.

„Máme všechny hodiny spolu?“ zeptala jsem se.

„Ano, jako vždy,“ uklidnil mě.

„Dobře,“ oddychla jsem si.

„Uklidni se. I kdyby tady náhodou bydleli, okamžitě se můžeme přestěhovat,“ řekl.

„Já vím, ale mám strach že to již podruhé nezvládnu, nedokážu odejít,“ postěžovala jsem si.

„Dokážeš,“ řekl rozhodně a už se o tom nezmiňoval. Vešli jsme do přijímací kanceláře a já si mohla zatím oddychnout. Neviděla jsem nikoho kdo by byl z jeho rodiny. Naštěstí. Namířila jsem si to rovnou k nenápadné paní, které nemohlo být více než-li padesát. Na první pohled jste viděli, že bude přátelská. Usmála se na nás.

„Vy jste ti sourozenci Masenovi?“ zeptala se nás i když to musela vědět.

„Ano, já jsem Martina a tohle je Jamie,“ představila jsem nás.

„Jistě. Tady máte vše potřebné. Rozvrh, papíry pro učitele a tady i pro rodiče. No stačí jen jeden. Kdo z vás si ho vezme?“ podívala se na nás.

„Dejte jej mně,“ řekla jsem.

„Doufám že se vám zde bude líbit. Každou chvíli by sem měla přijít Renesmee. Ukáže vám školu,“ řekla a ukázala na židle abychom se posadili. Já ovšem nebyla ničeho schopná. Renesmee? Tak se přeci jmenuje dcera Edwarda a Belly. Možná je to jen shoda jmen. Určitě je to shoda jmen. Uklidňovala jsem se. Posadila sem se a čekala.

„Nejmenuje se náhodou Renesmee, dcera Edwarda?“ zeptal se Jamie s napětím v hlase. Přikývla jsem.

„To bude dobrý,“ uklidňoval mě. Shoda jmen, opakovala jsem si stále. Když ovšem vešla do kanceláře dívka s bronzovými, kudrnatými vlasy, navíc ještě s čokoládovými oči, všechno se rozpadlo na prach. Jsou tady. Uteč dokud můžeš. Křičel na mě můj vnitřní hlas. Chtěla jsem ho poslechnout, ale nemohla jsem.

„Kde jsou ti nový?“ zeptala se Nessie. Otočila se směrem, kterým ukázala ta paní. Usmála se.

„Ahoj, já jsem Renesmee, ale můžete mi říkat Nessie. Jsem vaše průvodkyně po škole. Teď bych vás poprosila, abyste mě následovali.“ Jamie i já jsme najednou přikývli. Zase se usmála. Ukázala nám všechny učebny, které jsme potřebovali. Popsala nám všechny zkratky, soustředila jsem se na to co vykládá, takže mi přišlo, že skončila moc brzy.

„Kdybyste něco potřebovali, řekněte mi. Ráda vám pomůžu, teď ovšem musím jít na hodinu. Takže zase někdy.“ Rozloučila se s námi a odešla.

„Jdeš?“ zeptal se mě Jamie.

„Jo, kde je máme vlastně teď hodinu?“ zeptala jsem se ho.

„Přímo tady,“ odpověděl mi a zastavil se u dveří na hodinu historie. Třída již byla plná, jediná volná místa byla vzadu. Porozhlédla jsem se po třídě, abych si stihla zapamatovat co nejvíce tváří. Pohledem jsem se zastavila na předposlední lavici, v teď již naší řadě. Seděl tam Edward a taky Bella.

„No potěš pánbůh ,“ vyhrkl překvapeně Jamie. I on se díval k jejich lavici. Byla na něm jasně vidět naštvanost. Edward vzhlédl a díval se mi do očí. Já mu pohled nadšeně oplácela. Přes obličej mu přeběhlo několik emocí za sebou. Úžas, nadšení, něžnost a láska? Jak mě může po tom co jsem mu provedla milovat? Všimla jsem si že na mě Jamie mluví. Podívala jsem se na něj.

„Promiň, říkal jsi něco?“ zeptala jsem se ho.

„Ano říkal. Chceš odejít? Já bych to pochopil. Stejně ten dům nemáme ještě úplně zaplacený,“ řekl a já jsem se zamyslela. Došla jsem k názoru, že ještě ne. Zavrtěla jsem hlavou. Jen si povzdychl a táhl mě si sednout. Když jsem procházela kolem Belly, cítila jsem na sobě její naštvaný pohled. Sedli jsme si a čekali na učitele.

„Tentokrát ho nech na pokoji,“ zavrčela Bella. Ani jsem neměla v plánu, ho dostat zpět. Po škole si zabalím věci a společně s Jamiem odjedeme. Měla jsem štěstí se získáním svého daru. Byla jsem stejně jako Bella štít, ale k tomu jsem dokázala i ovládat počasí. Byl to velmi užitečný dar. Zvlášť když se mě někdo pokoušel nalézt.

„Kolik je?“ zeptala jsem se Jamieho.

„Za dvě minuty začne hodina,“ oznámil mi. Přesně se zvoněním přišel učitel. Jamie mu šel dát i za mě papíry k podepsání a jen se vrátil na místo, začala oficiálně hodina. Jen okrajově jsem vnímala co učitel hovoří. Přemýšlela jsem o únikovém plánu. Tak jsem se do něj zabrala, že jsem si ani nevšimla že zvonilo. Nebýt Jamieho seděla bych tam do konce vyučovacího dne. Mlčky jsme šli na další hodinu. Celý den uběhl až moc rychle, zvláště proto, že jsem každou hodinu strávila vylepšováním plánu. Oběda jsme se neúčastnili. Celou tu dobu jsme seděli venku na lavičce a povídali si. Poté jsme měli biologii. V té jsem si, ač nerada musela sednout na místo vedle Edwarda. Zajímalo by mě, kde nechal Bellu. Bojovala jsem s nutkáním podívat se na něj. Ovládla jsem se, místo toho jsem si vytrhla papír ze sešitu a začala si na něj malovat. Normální člověk by tohle dělal bezmyšlenkovitě, ale u upíra to nešlo. Tedy myslím. Z předstíraného bezmyšlenkového čmárání se mi vyklubal jeho portrét. Bála jsem se jeho reakce, ale naštěstí jsem se jí nedočkala. Právě v té chvíli zazvonilo. Rychle jsem se sbalila a s Jamiem v patách utíkala na další hodinu. Byl tělocvik. Pozdě jsem si uvědomila, že portrét jsem nechala ležet v učebně. Vracet jsem se pro něj nemínila. Povzdychla jsem si a zmírnila krok.

„Musíme jít na tělocvik?“ zeptala jsem se Jamieho.

„Nemusíme pokud nechceš,“ odpověděl mi.

„Já nepůjdu, ale ty ano. Ať to není moc nápadné. Nějak mě omluv. Uvidíme se doma ahoj,“ rozloučila jsem se a běžela k autu. Šlápla jsem na plyn a uháněla domů. Za mnou se zčistajasna objevilo stříbrné Volvo. Panebože. Proč já, nemůžu v klidu ani zmizet z jejich životů. Zabrzdila jsem a vystoupila z auta.

„Potřebuješ něco?“ zeptala jsem se Edwarda, který po mém vzoru vystoupil z Volva.

„Proč jsi odešla?“ zeptal se mě s výčitkami.

„Musela jsem. Byla jsem na obtíž,“ odpověděla jsem mu.

„Nikdy jsi nebyla na obtíž a ty to víš,“ zašeptal a udělal dva kroky ke mně.

„Zničila jsem ti vztah, Edwarde,“ zašeptala jsem. „Zničila jsem tvou lásku k Belle.“

„Nikdy jsem nepoznal pravou lásku dokud jsi nepřišla,“ odpověděl mi.

„Vážně?“ zašeptala jsem pochybovačně

Usmál se. „Opravdu. Copak jsem ti někdy lhal?“ zašeptal. Ne nikdy mi nelhal. Moje rozhodnutí odejít uteklo i s mím ovládáním na Floridu.

„Promiň. Promiň mi, že jsem odešla,“ vrhla jsem se mu kolem krku.

„Jen to prosím už nedělej,“ šeptl.

„Už to neudělám. Nikdy,“ zašeptala jsem a vyhledala si jeho rty.

Autor: MaiQa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Do not hurt me, Edward: