Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Dlouhá cesta

14.05.2013 (15:00) • KatuuskaCullen • FanFiction jednodílné • komentováno 17× • zobrazeno 3429×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Dlouhá cesta

„Jedna, dvě, tři, čtyři..." Sedmiletý Edward Anthony Masen stál otočený ke stromu, obličej zakrýty dlaněmi. O rok mladší Isabella Marie Swanová se otočila na patě a bosýma nohoma se rozběhla hledat si svou novou skrýš. Panství Masenových bylo ohromně rozlehlé. Isabella bydlela se svou rodinou v malém domku poblíž panství, jelikož její rodiče pracovali pro pana Masena. Tatínek se staral o koně a maminka byla v kuchyni. Tam se malá Bella schovávala nejradši, ale teď se rozhodla zamířit jinam. Věděla, že Edward by ji nejdříve hledal přesně tam.

Utíkala směrem k domečku na stromě, který postavil Edwardův tatík společně s jejím tatínkem před dvěma lety. Po žebříku vylezla nahoru a ukryla se v rohu útulného domečku. Kolínka si přitiskla k bradě a kolébala sem tam a zpět. Kdo ví, jak dlouho potrvá, než ji Edward najde...

„Dvacet osm, dvacet devět, třicet!" Edward se prudce otočil a rozhlídnul se po okolí. Bronzové vlásky mu rozčepýřeně postávaly na hlavě, srdce mu divoce tlouklo. Nemohl se dočkat, až zase na Bellu někde bafne... Se smíchem se rozběhl k domu, zamířil rovnou do kuchyně paní Swanové.

„Mladý pan Masen," pozdravila ho okamžitě přívětivá tvář René Swanové. Věnovala Edwardovi široký úsměv a podala mu vařečku, aby mohl ochutnat vanilkový krém. Edward nezaváhal a mlsným jazýčkem oblizoval vařečku jako nenasytné štěně. Když vařečku jak se patří vyčistil, položil ji na dřevěný stůl.

„Neschovala se tu Bella?" zeptal se René a pro jistotu nakoukl pod stůl. Nikdo tam nebyl. René jen zavrtěla hlavou a políbila ho na čelíčko. Edward jí věnoval rošťácký úsměv a vyběhl ven z kuchyně. Běžel ke stájím. Doufal, že by se Bella mohla schovat do boxu jejího oblíbeného koně Fénixe.

„Edwarde Anthony Masene, mazej odsuď, pokud nechceš přiložit ruce k dílu!" zvolal Charlie Swan a vyháněl vidlemi Edwarda ze stájí. Věděl, že si to může dovolit. S panem Masenem byli velmi blízcí přátelé, navíc znal malého Edwarda již od kolébky.

Edward se zachichotal a pelášil si to pryč ze stájí. Bella se tam určitě neschovala, když ho Charlie tak vyhání... Tak Edward prohledal sklep, Bellin pokoj, svůj pokoj, dokonce i ložnice jeho rodičů! Ale nikde Bellu nenašel. Zamračený se vracel zpátky ke stromu u kterého počítal, když v tom spatřil domeček na stromě. Vítězně se zasmál a rozběhl se k němu. Potichu lezl žebříkem až nahoru.

„Baf!" zakřičel a mrštně se přehoupl přes okraj. Bella vypískla, div že jí srdíčko nevyskočilo ven z hrudi. Edward se k ní rozběhnul se smíchem a obejmul ji.

„Mám tě!" zasmál se a poprvé jí dal polibek na tvář. „Jsme jen ty a já. Edward a Bella proti celému světu."

***

Belliny tváře zahořely. Ostatně jako vždy když si ji Edward dovolit políbit na tvář nebo na čelo. Jenže teď už to nebyl přátelský polibek, teď už v tom bylo něco víc. I on to cítil. Slyšela jeho zrychlený dech i splašeně bijící srdce.

Edward si povzdechnul a uchopil její ruku. „Za týden odjíždím," zašeptal. Tušil, jak na to zareaguje. Ale bolelo ho to stejně jako ji. Bella sklopila pohled, přesně jak čekal. Mlčela. Chce naverbovat do války... Jak by s tím mohla souhlasit? Měla o něj strach. Měla strach, že když odejde, už se nevrátí. Nebo že na ni zapomene, najde si jinou dívku. Kéž by její slovo mělo větší váhu a on zůstal tady na panství jeho rodičů.

„Ještě než odjedu... rád bych něco učinil," vyřkl, chytl ji za bradu a donutil ji podívat se mu do očí. „Miluju tě, Isabello Marie Swanová. Miluju tě od svých sedmi let, kdy jsem tě poprvé políbil nahoře v domečku. Vezmi si mě."

Bella se zajíkla. To bylo to nejromantičtější vyznání. Přesně takové si vysnila. Vlastně ne... Tohle bylo mnohem lepší! V očích se jí objevily slzy, ruce jí sklouzly do klína a usadily se na hedvábné látce jejích šatů. Edward ji vzal obličej do dlaní. Přivřela oči a vychutnávala si teplo jeho pokožky. V břiše cítila nedočkavé chvění. Tolik toužila, aby ji konečně políbil na ústa.

„Vezmu si tě," šeptla a slzy štěstí si našly cestu ven a rozkutálely se po jejích rozpálených tváří. Edward se dojatě usmál a přitiskl své rty na ty její. Jejich teplé rty se o sebe jemně třely a sehrávaly tak dokonalý tanec. Edward pocítil tlak v kalhotách a zmateně se odtáhl. I Belle se v klíně rozlilo teplo a neznámé chvění. Oba věděli, že tohle je zakázané. Že by si neměli dovolit líbat se s takovým chtíčem na rty. To by si měli nechat až po svatbě...

Radši vstali a za úplňku se vraceli do svého domova. Jejich rodiče už moc dobře věděli, co se odehrálo, takže hned jak vstoupili ruku v ruce do salónku, nadšeně vyskočili a šli popřát svým dospívajícím ratolestem k zásnubám.

Ráno na to se začala chystat velkolepá svatba. Měla se konat již za tři dny! Na panství se sjelo služebnicto z celého okolí a všichni přiložili ruku k dílu. Maminky Edwarda a Belly spolu trávily veškerý čas společně s Bellou a vybírali jí svatební róbu a všelijaké doplňky.

Jenže Edwardovi a Belle se přeci jenom něco postavilo do štěstí. Udeřila epidemie španělské chřipky a většina služebnictva ulehla v těžkých horečkách. Svatba byla odložena stejně jako odjezd Edwarda do boje...
Bella by byla šťastná, že má Edwarda pořád u sebe, kdyby neudeřila další vlna pandemie. Do týdne zemřela zahradnice Kat Morganová a ve vysokých horečkách ulehla Bellina máma i Edwardův tatík. Na svatbu už nebylo ani pomyšlení. Edward trávil veškerý volný čas u tatínka stejně jako Bella u maminky. Jenže pak přišla další rána...

„Kde je Edward?" optala se Bella služebné Margaret. U maminky byl táta, tak Bella mohla zkontrolovat svého snoubence i jeho otce. Jenže dům byl kupodivu prázdný a po rodině Masenových nebylo ani stopy.

„Dnes odvezli starého chudáka Masena, jeho manželku i mladého pána Edwarda do nemocnice," odpověděla ji s povzdechem stará Margaret.

„Do nemocnice?" vyjekla Bella. Srdce se jí strachem rozběhlo na plné obrátky.

„Je mi to moc líto, mladinká. Ta chřipajzna už postihla všechny Maseny." Margaret položila ruku Belle na rameno a jemně ho stiskla. Jenže Bella už nevnímala. Těžce oddechovala. Kolena se jí roztřásly a hned jak Margaret zmizela za rohem, složila se Bella na studenou mramorovou podlahu. Obličej si schovala do dlaní a tiše se rozplakala. Vzlykala tam asi deset minut, než ji teplé paže tatínka vyzvedly do náruče.

„Bells, je mi to moc líto." Vzlykal společně s ní tatínek. Bella se mu podívala do tváře. Oči měl zarudlé od slz, košili propocenou. Že by takhle moc truchlil po svých přátelích a budoucím zeti?

„Tati," vydechla Bella a sledovala, jak se z otcové hrudi dere další vzlyk.

„Je mi to moc líto, Bello." Zavrtěl hlavou a odnášel ji pryč. Bella nerozumněla. Charlie s ní šel kamennou cestičkou kolem fontány až k bráně, která vedla pryč z panství. Vysmýkla se mu z náruče a hupsla na zem.

„Kam to chceš jít, tati?" podivila se. Otec zastavil a podíval se jí zpříma do očí.

„Pryč." Slovo zašeptal tak, že musela napínat uši, aby mu vůbec porozumněla.

„Ale kam pryč? Co máma?" Bellu znovu polilo horko. Co když už má její otec taky horečku?

„Kam jinam bych měl jít? Bello, máma už není!" zakřičel zoufale Charlie a spadl do zelené trávy. V ten moment všechno Belle zčernalo a upadla do mdlob.

Edward

Mé tělo se škvařilo, necítil jsem už skoro vůbec nic. Slyšel jsem milióny hlasů, výkřiků, ale ji jsem neslyšel. Zrak jsem měl rozzostřený, nevěděl jsem co je skutečnost a co jen pouhá halucinace. Jednou na nemocničím lůžku mě kdosi uchopil za ruku. Cítil jsem její vůni, její teplotu ladné ručky, ale když jsem otevřel oči, nikdo tam nebyl... Chřipka mě pohltila a já věděl že moje srdce už bije z posledního.

Doktor mě chodil pravidelně kontrolovat, možná jich chodilo víc... Ale uvědomuji si jen blonďaté vlasy a bledou avšak krásnou tvář, která byla právě u mě.

„Pane Masene, je mi to moc líto, ale oba vaši rodiče podlehli viru H5N1, tedy chřipce." Doktor mě vzal za ruku a pevně ji stiskl. Zdálo se mi to nebo jeho ruka ohromně studila? Zřejmě je to tou chřipkou... Z hrudi mi vycházelo něco, co jen patrně připomínalo pláč. Byl jsem vysílený, že ani plně vzlykat jsem nemohl.

„Doktore," zamumlal jsem ochraptěle a skoro z posledních sil. Říct pár slov mě stálo velké úsilí. „Vyřiďte mé dívce, že ji neskonale miluji." Mé srdce zadrhávalo při těch slovech. Je to tu. Můj konec. V duchu jsem se modlil, ať je rychlý a co nejmíň bolestný.

Ruka zmizela a já zůstal sám. Zavřel jsem oči a čekal na tunel. Nebo na světlo. To je jedno, hlavně to chci mít už za sebou. Ale jaké bude nebe bez mé lásky?

Pak jsem ucítil změnu. Palčivou bolest na krku. A potom jsem začal hořet. Počkejte! Já ještě nejsem mrtvý! Nespalujte mne! Vykřikl jsem ukrutnou bolestí. V končetinách i v článcích prstů jsem cítil oheň. Byla to nepřekonatelná bolest. Takhle jsem si smrt nepředstavoval.

Ucítil jsem vzduch, pach nemocniční dezinfekce zmizel. Ale jen stěží jsem mohl vnímat víc než ten příšerný oheň.

Můj vlastní bolestný skřek vše pohltil. Cítil jsem své srdce, které se marně snažilo sehrát boj se šířícím se ohněm. Trvalo to snad celou věčnost...

„Omlouvám se." Podivil jsem se. Opravdu na mě někdo mluví? Vůbec ničemu jsem nerozumněl. Jakto že dokážu myslet, být upalován a slyšet hlas? Ach ne. Tohle ještě není konec. Pořád jsem ovládán vysokými horečkami...

Oheň ve mně se vzedmul a donutil mě k dalšímu výkřiku. Nedokázal jsem najít jedinou buňku ve svém těle, která by nebyla spalována ohněm. Zmítal jsem se tak, že se mi povedlo zkroutit své končetiny jako nějakému akrobatovi.

„Už jen chvíli. Vydrž to, chlapče." Kdo to na mě mluví? Vydržet ten oheň? Prosím, já chci jen konec toho upalování! Byl jsem zoufalý, plakal jsem, křičel jsem, ale nebylo mi to k ničemu platné. Zrychleně jsem oddechoval a snažil se vybavit si její tvář. Co se s ní stalo? Neviděl jsem ji dlouhou dobu... jak dlouho vlastně? A uvidím ji vůbec ještě někdy? Budeme schopní si po té tragédii, která postihla naše rodiny, říci své ano? Jenže co když i Bellu skolila chřipka? Snažil jsem se myslet na ni a nepřipouštět si tak tu příšernou bolest, jenže ta se mi dostala do srdce. Bylo to to nejhorší, co jsem ve svém životě mohl zažít. Jako kdyby mi někdo vyrval srdce z těla a já cítil každičkou bolest stonásobně zvýšenou. Bodalo to, pálilo to. Nedokázal jsem to správně definovat. Bylo to mnohem horší než smrt.
Srdce mi bilo zpomaleně, ale pořád se snažilo uhájit si své místo na výsluní. Proti ohni nemělo šanci... Cítil jsem to. Už jen dva silné údery. Poslední údery...
Srdce, nejvytrvalejší orgán v těle, prohrálo svůj boj. A se mnou je ámen...

„Chlapče, otevři oči. Opatrně. Vše je teď nové." Co se to děje? Bolest je pryč, necítím nic. Neslyším své srdce. Nedýchám, ale přesto myslím. Uslyšel jsem burácející hrom, který uhodil těsně vedle mě. Co to je? Otevřel jsem oči a zajíkl se. To není možné! Jsem naživu! A to i přesto, že mé orgány už nevykonávají žádnou činnost.

Díval jsem se do očí krásnému doktorovi z nemocnice.

Prosím, ať je v klidu. Ať to přijme. Snad mu tím ještě víc neublížím... Odkud to přichází?

„Co vidíš? Co slyšíš? Nelekni se. Všechno je teď zesílené. Všechny tvé smysly," mluvil na mě opatrně. Já se jen zmateně rozhlížel a viděl všechno. Slyšel jsem všechno. Zase ten burácející hrom. Chtěl se podívat z okna, jaká hrozná bouřka tam panuje. Stačilo na to pomyslet a už jsem stál u okna. Vyděsil jsem se.

Ne. Žádné zbrklé pohyby. Chlapče, opatrně... Co to je za hlas?

„Už nejsi obyčejný člověk." Doktor stál u mě a položil mi ruku na rameno. Sestřásl jsem ji a vyděšeně si ho měřil. Neměl jsem slov, jen jsem ho divoce pozoroval. Z hrudi se mi ozvalo zavrčení.

„Co to-," vykřikl jsem a uskočil do koutka. Už zase. Byl jsem tam ve mžiku. Měl jsem super rychlé pohyby.

Neudělal jsem chybu. Neudělal jsem chybu...

„Co to je za hlas?!" zakřičel jsem a přikryl si uši.

„Jaký hlas, chlapče?"

Proboha... Doufám, že nemá nějakou duševní poruchu. Ale ta by měla po přeměně zmizet.

„Jaká přeměna?" sykl jsem.

Doktor se na mě vykolejeně díval. Já čekal na odpověď. Vůbec jsem mu nerozumněl. Taky jsem ještě nepochopil, jak jsem se dostal do téhle místnosti, proč jsem tu s doktorem a jak je možné, že se pohybuju jako nějaký superhrdina.

Čte mi myšlenky...

„Komu čtu myšlenky?" vyřkl jsem a pak si uvědomil pošetilost své věty, kterou jsem vypustil z úst. Zasmál jsem se nad touhle trapnou chvílí. Otevřel jsem ústa, abych se jako člověk se zdravým rozumem omluvil, ale doktor mě přerušil.

„Můžeš číst mé myšlenky, že je to tak, Edwarde? Pověz mi, na co teď právě myslím?"

Červené jablko.

Zachichotal jsem se. „Na červené jablko." Pak jsem zmlknul. Já mu vážně čtu myšlenky! Takže to byl ten hlas. Vytřeštil jsem oči a zaposlouchal se. Najednou na mě dolehlo tisíce hlasů. Každý na mě něco přímo křičel. Bylo to k nevydržení.

Hajzl jeden...

Ať se propadne do pekla...

Doufám, že nezapomene koupit máslo.

Zacpal jsem si uši a zavrčel. Už zase. Ale přál jsem si, aby ty hlasy ztichli. Nechci číst myšlenky!

„Edwarde, vytěsni to. Soustřeď se jenom na mé myšlenky, jako předtím. Vím, že to musí být hrozné, slyšet myšlenky všech lidí. Vytěsni to. Naučím tě to ovládat. Jmenuji se Carlisle Cullen a jsem... upír."

„Upír?!"

Bella

Svíjela jsem se na posteli a oddávala se hlubokému žalu. Všichni na kterých mi záleželo, jsou mrtví. Mí rodiče, Edwardovy rodiče. Nejhorší na tom všem je, že má jediná láska zmizela. Nikdo nevěděl nic o mladém pánu Edwardu Masenovi. Nikdo nevěděl, jestli žije nebo je už po smrti stejně jako tisíce dalších lidí.
Já se schovávala v našem domečku, který mi teď patřil. Rodiče mi ho odkázali, stejně jako tunu harampádí, které se tu povalovalo. Dřív to byly mé vzpomínky a součást mého dětství. Jenže to už bylo pryč a já tady už nechtěla déle být. Jak tu mám žít, když panství je opuštěné, mí rodiče jsou po smrti a panuje tu leda mrtvolné ticho?

Zahnala jsem ustrašenou holčičku v sobě a postavila se na nohy. Nebyla jsem vychována tak, abych se o sebe nedokázala postarat. Nemůžu tu být celé dny zavřená a truchlit. Musím konat. Najdu Edwarda. On je jediný, který mi zbyl. Jestli vůbec... Ale takhle nesmím uvažovat. Dokud to neuvidím na vlastní oči, neuvěřím, že je můj snoubenec pod drnem. Je mým středem vesmíru. Musím ho najít.

Převlékla jsem se do čistých šatů a do pytle si zabalila další čisté oděvy, jídlo a pití na cestu. Osedlala jsem Fénixe a odjela na jeho hřbetě pryč z tohohle opuštěného panství, kde už pro mě nic nezbylo...

O rok později

Edward

Utíkal jsem svou novou nadlidskou rychlostí nočními ulicemi ve státě Illinois. Do nosu mi udeřila lahodná vůně. Čerstvá krev. Sice zkažená, protože jejím majitelem je sériový vrah, který se tu již nějaký pátek pohybuje, ale to mě rozhodně nezastaví. Spíš požene napřed.

Od té doby, co jsem se dozvěděl, že jsem upírem, plně jsem se tomu oddal. Krmil jsem se jinak než můj stvořitel Carlisle Cullen, který byl posedlý svou lidskou podstatou a žil jako vegetarián - živící se zvířecí krví. Fuj. Jednou mi to stačilo, nikdy více. Jsem něčím extra, tak proč bych se měl tvářit pořád jako člověk? Jsem vrcholem potravinového řetězce, pánem světa. Carlisleovi jsem byl vděčný za tak úžasný dar. Tedy přeměnu v něco dokonalého a krásného. Mohl jsem všechno. Pohybovat se po střechách, nahlížet potají do ložnic ostýchavých dam, oddat se svým nejtemnějším touhám...
I když jsem byl pravý opak mírumilovného Carlislea Cullena, cítil jsem k němu úctu. Můj lidský život byl zapomenut a já si pamatoval jen útržky, i když jsem se stal upírem teprve před rokem. Nyní jsem byl plně dospělý upír s karmínovýma očima, velkou sílou, rychlostí a navíc obdařený výjimečným darem. Říkejte mi čtenář myšlenek. To jsem já. Dokonalost sama, spasitel všech duší i nejhorší noční můra.

Uslyšel jsem dívčí výkřik. Na tváři se mi objevil neodolatelný úsměv, který já nazývám pokřiveným. Vlítnul jsem do tmavé uličky. V zorném poli jsem málem viděl vraždu v přímém přenosu. Pravděpodobně sedmnáctiletá dívka byla právě znásilňována chlípným vrahem, který se chystal její trápení ukončit. Vyčetl jsem mu to z jeho odporné mysli...

Tak, kočičko, teď hezky přitvrdíme... Svoje nechutné myšlenky potvrdil tvrdým zasunutím svého údu až po kořen do dívčina lůna. Ucítil jsem krev, ktera se řinula dívce po nohách. Zavrčel jsem a vrthnul mezi ně. Toho zkurvysyna jsem odtrhnul od dívky, div že se mu jeho miniaturní nástroj neurval od těla.

„A teď dostaneš, co si zasloužíš, hajzle." Zavrčel jsem a zakousl se tomu neřádovi do krku. Sál jsem jeho zkaženou krev, která se mi pomalu rozlévala do mrtvého těla. Jeho bezvládné tělo, které už v sobě nemělo jedinou kapku krve, jsem pohodil na zem. Ohrnul jsem nad tím nos. Odporný to člověk.

Otočil jsem se ke zničené dívce. Panebože, teď když ji vidím zblízka... Rozhodně jí nebylo víc než patnáct let!

Dívka propukla v jekot. Jako vždy. Nechápu. Vždycky ječí a klepou se strachy, jako kdyby spatřili smrtku s kosou, přitom jsem to nebyl já, který jí drtil pánev a násilně si ji sexuálně bral...

„Co jsi zač?" štěkla po mě a sesunula se bezvládně k zemi. Lidským krokem - učil jsem se od Carlislea - jsem k ní přešel a kleknul si k ní.

„Prosím, neubližujte mi!" Po tvářích jí stékaly slzy. Tělo se jí třáslo ve strachu, zorničky měla rozšířené. Byl jsem predátor, vytušila to dobře kočička...

Pohladil jsem ji po tváři. Její krev mě vábila mnohem více než ta jeho zkažená krev nacuclá alkoholem a levnou whisky. Ucukla přede mnou. Povzdechnul jsem si. Tohle mě vážně nudí.

„Zmiz. A opovaž se o mě ceknout. Nikdy jsi mě neviděla, toho násilníka srazilo auto, které náhodou vjelo do téhle uličky a zachránilo tak tebe před jistou smrtí. Je ti to jasné?" dovolil jsem jí nahlédnout do svého scénáře. Kývla. Poukázal jsem rukou, zvedla se a utekla pryč. Nohy jí škobrtaly, jak byla zesláblá. Carlisle bude mít radost, že jsem ji nechal naživu.

Ještě jsem rychle nastavil všechny rekvizity, aby se mohla vražda již mrtvého vraha uskutečnit přesně podle mého scénáře. Pak jsem skočil na nejbližší střechu a vracel se domů. Ke Carlisleovi, který by se měl právě vracet z noční šichty.

„Vítám tě, Edwarde. Jaký byl lov?" optal se Carlisle zdvořile. Nebyl rád, že jsem nešel v jeho šlépějích, ale odbočil tak trochu z cesty. Proto jsem se musel pochlubit dnešním večerem.

„Nudný," poznamenal jsem nezaujatě, „na Maple street jsem našel toho hledaného vraha. Užíval si tam s nějakou zapomenutou patnáctkou. Tak jsem ho v nejlepším utnul a vysál ho. A teď přijde zlatý hřeb večera, Carlisle. Té dívky jsem se ani nedotknul. Propustil jsem ji, nechal ji naživu. Tak co jsi na mě pyšný?" Vypnul jsem hruď a čekal na jeho chválu.

Carlisle si povzdechnul. „Jsem rád, že jsi nechal naživu alespoň tu nebohou dívku. Ale víš jistě, že nás neprozradí?" Samozřejmě že se starostlivě ptal, místo toho aby mě řádně pochválil.

Zavrčel jsem a plácnul sebou do křesla. „Jistě, to jsem mohl čekat, Carlisle. Ne nemusíš se obávat, o všechno jsem se postaral."

„Budu ti věřit, synu."

„Synu?" sykl jsem. Takhle mi nikdo neřekl... už rok. Vrátilo se mi pár vzpomínek na moji lidskou rodinu.

Ach. Tohle jsem neměl... Edwarde, omlouvám se. Já... já...

Zvedl jsem se z křesla šokovaný, že i upírovi mohou dojít slova. Vyskočil jsem otevřeným oknem a prchal pryč. Nevím proč, ale leknul jsem se. Všechno se mi to vrátilo. I její tvář. Už pro mě ale neznamenala to co dřív. Jako upír bych neklesl tak nízko, abych hledal své bytí v lásce k člověku.

Bella

Potulovala jsem se státem Illinois již nějakou dobu. Nyní jsem zakotvila v Jacksonville nedaleko Springfieldu bez jediné stopy. Spávala jsem všude, kde jsem mohla. V hostincích nebo u přívětivých lidí. Pořád jsem se nevzdala. Věřila jsem, že ho najdu. Že můj život ještě bude mít nějaký smysl.

Hledala jsem nějaký hostinec, kde bych na noc zakotvila. Už se sešeřilo a vál severní studený vítr.

„Kampak to míříš, slečinko, tak sama? Kde máš garde?" Zasmál se nějaký opilý muž. Přitiskla jsem si k sobě vak a přidala do kroku.

„Neutíkej! Pojď si se mnou přeci pohrát." Pootočila jsem se. Opilec se mi držel v patách, naštěstí ho míra alkoholu pohltila a on měl velký problém udržet rovnováhu. Zahnula jsem do parku a mířila do prvního domu, kde ještě svítilo světlo. Někdo mě chytil za pas a stáhl mě na své hrubé tělo. Vyjekla jsem.

„Udělej mi to, děvko." Další opilec, který mi dýchal na tvář a ochmatával mě po celém těle. Říkala jsem si, že nebude složité se mu vysmýknout, když má značně popito, jenže tenhle byl až příliš mohutný. Přitiskl mé tělo k špinavé zemi a vyhrnul mi šaty. Na tohle jsem nebyla připravená. Začala jsem ječet jako smyslů zbavená. Jinak jsem se bránit nedokázala.

„Drž hubu, krávo, nebo ti tam něco narvu." Zasmál se a sundával si opasek.

„Ne!" zakřičela jsem a prudce vykopla. Podařilo se mi posunout jeho tělo, které mi teď zaklínilo pouze nohy. Snažila jsem se ještě víc zabrat, postavit se na nohy a utéct, ale přilítla mi ostrá facka.

„Čubko! Co si to o sobě myslíš? Já tě zabiju!" řval jako smyslů zbavený a lovil z kapsy kudlu. Mihnul se kolem stín, zafoukal vichr a já byla volná. Uslyšela jsem křik toho bídáka, co se mě snažil znásilnit i zabít. Rozhlížela jsem se kolem dokola a hledala svého zachránce. Ještě chvíli se ozýval lidský křik, ale nedokázala jsem zjistit odkud přichází.

A pak tu stál. Přímo přede mnou.

„Edwarde!" Už to tu bylo zase. Splašeně bijící srdce, chvění v podbříšku, neskonalá touha. „Edwarde." Pořádně jsem vzlykla. Nemohla jsem uvěřit, že po víc jak roce hledání ho mám před očima jako svého zachránce. Vypadalo to, že vůbec nezestárl. Spíš jako by omládl. Měl výrazné rysy, pobledlou tvář a nádherně vypracované tělo.

„Kde jsi byl? Proč jsi se nevrátil, lásko?" Vzlykala jsem. Edward stál bez hnutí. Nozdry rozšířené, zorničky tmavé jako uhel. Proč mě ještě neobjímá? Udělala jsem krok a přitiskla se k jeho tělu. Ach. Byla tak studený a tvrdý. Ucukl přede mnou. Podivila jsem se.

„Edwarde, jsi v pořádku? Nejsi nemocný? Jsi tak pobledlý a-"

„Nevím, kdo jste," řekl ostře a odměřeně. V ten moment by se ve mně krve nedořezal. Srdce mi dvakrát bolestně poskočilo.

„Co-že?" vykoktala jsem ze sebe.

„Je mi líto, neznám vás, slečno." Otočil se na patě a než jsem se stačila vzpamatovat byl pryč. Spustil se hustý déšť. Svezla jsem se na zem. Bylo mi jedno jestli mě tu najde další úchyl. Byla jsem rozlomená vejpůl. Po tvářích se mi řinuly slzy, které se míchaly s velkými dešťovými kapkami. Do tmy jsem zoufale křičela jeho jméno. Nic nepomáhalo. Tohle bylo mnohem horší než jsem si mohla představit.

Druhý den jsem se odhodlaně sebrala, zaplatila za nocleh v hostinci a vypadala se do místní nemocnice. Je možnost, že Edward byl také nakažen chřipkou, přežil, ale utrpěl ztrátu paměti. Jeho doktor by mi určitě mohl pomoci.

Zastavila jsem první bílý plášť, který kolem mě prošel. „Dobrý den, hledám někoho, kdo by věděl něco o mém snoubenci Edwardu Anthony Masenovi."

„Je mi líto, slečno." Zakroutil hlavou postarší doktor.

„Dobrý den, slyšela jste už jméno Edward Anthony Masen?" optala jsem se i sestřičky v bílém hábitu. Sestřička se nevinně usmála, pokrčila rameny a dál si mě nevšímala. Ptala jsem se po celé nemocnici. Přece tu někdo o něm musel slyšet, jestli se pohybuje v Jacksonvillu.

„Slečno, ptáte se na Edwarda Antohy Masena?" Prudce jsem se otočila za melodickým hlasem. Stál přede mnou nádherný doktor v nejlepších letech. Zběsile jsem přikývla.

„Je mi líto, ale Edward Antohy Masen podlehl před rokem chřipce. Zemřeli i jeho rodiče. Je mi to líto." Proč mi tohle doktor říká? Včera jsem ho viděla na vlastní oči! Stál přede mnou! Sice trochu jiný, ale Edward to byl! Přece poznám svou lásku...

„Ne to jste se asi spletl. Jeho rodiče zahynuli, to jest pravda. Ale včera jsem se s mým snoubencem osobně setkala," namítla jsem a chtěla se otočit. Tenhle pomatený doktor mi asi těžko pomůže. Asi si popletl jména.

„Pojďte se mnou, slečno Swanová." Chytl mě za rameno a odváděl mě pryč. Ucukla jsem.

„Odkud znáte mé jméno?" Založila jsem si ruce na prsou. Tady mi něco nehrálo.

„Prosím. Pojďte se mnou."

Edward

Proč jen se tu musela ukázat? Proč mi musela narušit můj dokonalý svět? Nestojím o ni! Nechci ji!

Po dvou týdnech jsem se rozhodl vrátit se ke Carlisleovi. Potřeboval jsem jeho radu. Byl jediný koho jsem měl. Jenže světe div se už před domem, kde jsme bydleli, jsem ucítil její pach. Nakrčil jsem nos a zavrčel. Co to má znamenat?

„Edwarde, pojď prosím dál. Někdo by si s tebou rád promluvil." Vítal mě na schodech usměvavý Carlisle.

„Co to děláš, Carlisle?" vyjel jsem po něm.

„No tak, Edwarde. Buďme přece přívětiví. Pojď si s tou dívkou alespoň promluvit." Zavrčel jsem na protest, ale nechal se vést Carlisleem do domu.

Seděla tam na mém křesle, oči uplakané. Z naučeného reflexu jsem polknul. V hrdle mě trápila palčivá bolest. Její krev voněla tak lahodně. A já byl jenom predátor.

„Co kdybychom si to ostýchání ušetřili? Mám hlad a ona voní tak lahodně," zavrněl jsem a ošil se. Bella se divoce rozklepala a projel jí hysterický pláč. Jak lidské.

„Edwarde, tak to už by stačilo! Tahle dívka tě celým svým srdcem miluje. Pořád jsi s ní zasnoubený. Nevychoval jsem tě jako zvíře! Jsi kultivovaný upír, co může žít v blízkosti lidí."

„Já nejsem ty, Carlisle," utnul jsem to. Otočil jsem se a chtěl odejít pryč. Zastavila mě její teplá ruka.

„Edwarde, prosím. Vím, co jsi zač. Pan Cullen mi všechno řekl. Je mi to jedno. Nezáleží mi na tom, kolik lidí si zabil, to že si předstíral, že si na mě nepamatuješ. Jsem stále tu, Edwarde. Miluju tě. My dva přece máme být spolu. Pamatuješ? Edward a Bella proti celému světu. Prosím. Vrať se mi, Edwarde. Já vím, že tam někde jsi." Její čokoládové oči mě táhly k sobě. Jako by mi vnikla až do nitra.

Jakoby uhodil blesk...

Stál jsem pevnýma nohama na zemi. Viděl jsem ji jako tenkrát. Vzpomněl jsem si na ten večer, kdy jsme seděli pod hvězdama. Na ten lidský chtíč, který jsem pociťoval a v té době se nemohl dočkat na den, kdy si řekneme své ano.

Jak jsem všechny pocity mohl zapomenout?

„Marně jsme si mysleli, že si se stal už dospělým upírem. Správně to tak mělo být. Méně než rok jako novorozený upír. Jenže až v tenhle moment ses stal dospělým upírem. Novorozeně má velký problém s ovládáním sebe samého a se vzpomínkami na svůj lidský život. Jenže ty jsi s ovládáním velký problém nikdy neměl. Na svůj lidský život sis taky pamatoval. Jenže jsem nemohl tušit, jaký boj si uvnitř sehrával. Novorozený upír nemůžu cítit žádný cit. Je ovládán krví. Proto si tak vyjel, když jsem tě oslovil synu." Podíval jsem se zmateně na Carlislea. Ten se na mě usmíval, zřejmě pyšný, že už jsem tím, kým bych měl být.

„Omlouvám se za vše, otče." Poraženecky jsem se vrhl Carlisleovi do náruče. Nebyl důvod, proč by neměl být mým otcem. To on mě stvořil. On mi dal druhou šanci.

„Edwarde, já tomu nerozumím," ozvala se Bella. Žádala si také svou pozornost. Zadržel jsem dech, abych nemusel vnímat její vábivou vůni krve a přitiskl své rty na ty její.

„Je mi to moc líto. Nepamatoval jsem si to, co jsem cítil, když jsme byli spolu. Bello, chci tě. Pořád tě chci. A tolik tě miluju za to, že jsi mě našla. Už nikdy tě nepustím. Slibuju." A tak jak jsem slíbil, tak jsem taky učinil. Po Belliným dlouhým přemlouváním jsem ji po půl roce proměnil v upírku a hlídal ji, abych přežil i já její rozmary novorozeného stejně jako je Carlisle vydržel se mnou.

Uf. Tak konečně jste se dobádali až ke konci. Pro mě to nebylo jednoduché. Pořád to pokračovalo a pokračovalo a rozhodně jsem to nechtěla měnit v kapitolovou povídku, protože pak by to bylo zase strašně moc zbytečně zdlouhavé. Několikrát jsem povídku měnila a snažila se ji někde utnout, ale vůbec to nešlo. Konec má rychlý spád, možná si pomyslíte, že je to přehnaně rychlé. Ale logika v tom je, každopádně i kritiku si vyslechnu moc ráda.

Ale snad se někomu povídka líbila. Díky, že jste to vydrželi až do konce! ;-)

Autor: KatuuskaCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Dlouhá cesta: