Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Como te olvido

alice and jasper for ever


Como te olvidoOpět jsem si vzala volno v psaní kapitolových povídkách. No, tedy já spíše moje múza, kterou už štvalo neustále přemýšlet krok nepřed, co by se mohlo stát a tak vzniklo tohle, je to inspirované videoklipem k jedné mé oblíbené písničce
A o čem, že to bude? Příběh se odehrává po Edwardově smrti -pozn. Edward je v tomto příběhu člověk, aspoň na začátku. Bella se s tím chce smířit a tak odjíždí na jeho hrad - pozn. příběh je poněkud z doby minulé, princové, princezny, bály atd. Chce ještě na několik chvil pocítit jeho blízkost, ale tam se stane něco velmi zajímavého.

Como te olvido


 

Oblékli mě do draze vypadající růžových brokátových šatů s vyšívaným živůtkem. Seděla jsem před zrcadlem s vyřezávaným rámem, které jsem dostala od otce ke svým desátým narozeninám, když se vrátil z jedné ze svých obchodních cest. Právě toto zrcadlo dominovalo mému pokoji, mělo jemně zlacená kvítka na svém rámu, která se jako po dlouhé liáně vinula po celém obvodu zrcadla. Sledovala jsem, jak dvě dívky z vesnice v krátkých venkovských sukních a bělostných čepečkách pobíhaly po pokoji a vybíraly z mých šperkovnic nejlepší ozdobu k těm šatům.

Když už jsem toho měla dost, vstala jsem a přešla k nočnímu stolku, na kterém byl položen hřeben a ohořelá svíčka. Otevřela jsem první zásuvku a hned v ní nahmatala to, co jsem chtěla. V ruce jsem svírala jemně tepaný stříbrný řetízek s křížkem na konci. Byl to další dar od mého otce, tentokrát poslední, který jsem od něj kdy dostala, protože před dvěma lety zemřel, od té doby jsme s matkou zůstaly na všechno samy.

Nebylo to vůbec lehké, ale matka je bojovnice. Dokázala si udržet své postavení, aniž by se musela znovu vdát a teď jsem já odcházela z domu. Stálo mě hodně přemlouvání a slz vydobýt si tohle rozhodnutí, ale dokázala jsem to a teď odjíždím do jeho domu. Do domu mého snoubence, snoubence, který se však nikdy nevrátí.

Vše bylo nachystáno a před vchodem do našeho letního sídla stálo černé čtyřspřeží a do něj byl zapřažen černý kočár. Matce po tvářích stékaly slzy, které si utírala do hedvábného kapesníčku a snažila se mě ještě přesvědčit k tomu, abych zůstala.

„Musím odejít, ty to chápeš, viď?“ zašeptala jsem, když jsem ji objímala.
„Ano, chápu,“ odpověděla mi také šeptem a přetáhla mi přes hlavu sněhově bílou kapuci svrchního pláště a na čelo mi udělala ochranný křížek. Políbila jsem ji na obě tváře a nasedla do kočáru. Nikdo, kromě mě nejel, nechtěla jsem sebou žádné služebnictvo, chtěla jsem být sama, abych se mohla vyrovnat s tím, co se stalo.

Projížděli jsme tmavým lesem a srdce mi svírala úzkost, když jsem si vzpomněla na ten dopis, který nám před několika dny přišel. Nebrečela jsem, slzy mi už dávno došly, cítila jsem jenom ten chlad, který mi svíral srdce, a já doufala, že někdy se mi podaří zapomenout, přestože se mi stále nechtělo věřit, že by to mohla být pravda.

Blížili jsme se k cíli mé cesty, les pomalu řídl a někde v dálce za námi jsem zaslechla zavýt vlka. Když jsme vjeli na nádvoří, kočí mi pomohl vysednout z kočáru a poté odjel. Zůstala jsem sama na místě, kde jsme měli žít spolu. Tohle měl být náš společný domov, kde si měli hrát naše děti a jediné, co tu teď zůstalo, byl prázdný hrad, na jehož nádvoří si vítr pohrával se spadaným listím.

Všichni utekli, báli se nesmyslných pověr, ale já jsem ještě naposledy chtěla být na místě, kde jsem se cítila tolik šťastná a kde jsem prožila svou velkou lásku. Nadzvedla jsem si přední lem šatů a vydala se po dřevěných schodech na terasu, která vedla do obytné části.

Blížil se večer, prošla jsem chodbami až do pokoje, který mi dal, když jsem tu byla poprvé, byl o jedny dveře dál, než jeho vlastní pokoj. Ach, Edwarde, jak moc mi tu chybíš. Otevřela jsem dveře a všechno tu bylo jako při mé poslední návštěvě. Pomocí křesátka jsem si zapálila svíčku na nočním stolku a posadila se na prachové přikrývky na posteli s nebesy. Vytáhla jsem si z příruční truhličky svůj kartáč na vlasy a začala si rozplétat své tmavohnědé vlasy ze složitého účesu, které jsem si následně pečlivě vykartáčovala, až se při světle svíčky leskly.

S trochou námahy jsem si potom rozdělala ve velkém krbu oheň, který začal postupně ohřívat ty kamenné stěny, a zalezla jsem si do postele. Sledovala jsem, jak si plameny pohrávají s dřevem a poslouchala, jak potichu praská. Když ve vzdáleném kostele odbily půlnoc, zhasnula jsem svíčku a ponořila se do spánku. Hrad byl tak tichý a prázdný, že i můj spánek by neklidný a neustále jsem se musela budit.

Brzo z rána mě probudilo zavrzání dřevěných vrat. Vylezla jsem z postele, přehodila si přes ramena župánek a vyšla potichu z pokoje. Srdce mi splašeně bušilo skoro v krku a opatrně jsem našlapovala zády opřená o stěnu. Někde naproti mně se ozvaly šouravé kroky a za chvíli jsem zahlídla jednu dívku, která tu ještě za Edwarda pracovala.

„Hannah, co tu děláš?“ zeptala jsem se a dívka úlekem poskočila.
„Madam, odpusťte, hrozně jsem se vyděsila.“
„To jsme dvě. Co tady děláš? Myslela jsem, že všichni sloužící z hradu odešli,“
řekla jsem trochu zmateně a opravdu jsem zmatená byla, včera tu totiž nikdo nebyl.
„Máte pravdu, slečno, všichni odešli, ale když se doslechli, že jste včera k večeru přijela, měli o vás strach a tak mě požádali, abych se sem šla ráno podívat, jestli jste v pořádku,“ mluvila rychle a v rukách žmoulala nervózně cíp zástěry.
„Tak vidíš, že jsem v pořádku, nic se mi nestalo ani nestane, vždyť tu nikdo není, kdo by mi mohl ublížit,“ uklidňovala jsem ji klidným hlasem a povzbudivě jsem se na ni usmála.
„Ale slečno, vy jste neslyšela, co se říká o zdejším hradě? O tom, co se stalo pánovi a jeho rodičům?“
„Pána shodil kůň, když byl na projížďce a zlomil si vaz, jeho nebohá matka to neunesla a skonala ze zármutku a starý pán ji brzy následoval,“
řekla jsem všeobecně rozšířenou verzi jejich smrti. Chápala jsem Edwardovu matku, sama jsem jeho smrt nesla velmi těžce, měli jsme být přece za několik málo dní oddáni a spolu pomalu zestárnout a starat se o toto panství a usedlost, která brzy zchátrá, pokud se tu neobjeví nějací noví obyvatelé.
„Ale slečno, copak vy jste neslyšela, co se povídá? Na panství straší, John a Mary prý viděli mladého pána dva dny po jeho smrti a rozhodně vypadal živě, jenom byl velmi bledý. Prý vypadal jako duchu,“ mluvila zase velmi rychle a já se snažila poskládat smysl jejích slov.
„Určitě se spletli. Edward…, Edward je mrtvý a to nikdo nenapraví. Asi bys měla jít Hannah.“
„Slečno! Přece vás tu nenechám samotnou!“
zděsila se najednou.
„A proč bys nemohla? Je to mé přání, a pokud si mě aspoň trochu vážíš, tak odejdeš, aniž bych ti to musela přikázat jako tvá paní,“ řekla jsem klidným a stále přátelským tónem, ale už jsem se neusmívala. Hlavou mi vrtala její slova o Edwardovi a potřebovala jsem přemýšlet.
„Ale slečno…,“ pokoušela se mi odporovat.
„Dost, už jsem řekla a nehodlám své rozhodnutí měnit. Nechci ti nic přikazovat, ale pokud neuposlechneš mou žádost, budu to muset udělat. Přijela jsem sem, abych byla sama a mohla přemýšlet a pokud tu budeš ty, nebude to možné. Vrať se do vesnice a rozhodně se o mě neboj, umím se o sebe postarat,“ vysvětlovala jsem klidným hlasem a pousmála jsem se při vzpomínce na dětství, kdy mě táta učil zacházet s mečem, byl sice jenom dřevěný, ale pro cvičení byl výborný. Matka se na to nemohla dívat, ale otec byl na mě hrdý, nahrazovala jsem mu chlapce, kterého nikdy s mou matkou neměl.
„Kdybyste něco potřebovala, slečno, víte, kde mě najdete,“ řekla a s poníženě sklopenou hlavou se vydala zpátky do vesnice. Já jsem se vrátila do svého pokoje a začala se oblékat, protože mi lezavý chlad, který šel z venku, proklouzl až pod noční košili.

Přemýšlela jsem, co dnes podniknu. Slíbila jsem matce, že se co nejdřív vrátím, ale to se budu muset nejprve ujistit, že dokážu bez Edwarda žít. Že na něj dokážu zapomenout, a že budu moct žít dál normální život, kde mi matka najde nového ženicha, já se provdám, v lepším případě dokonce zamiluji a budu šťastná po boku svého manžela.

Jenže v tuhle chvíli jsem si nedokázala na postu mého manžela představit někoho jiného, než mého Edwarda. Trhalo mi to srdce na kusy, ale aspoň zde jsem cítila jeho přítomnost. Stále jsem si mohla namlouvat, že se za chvíli přižene na svém koni z ranní projížďky, potom společně posnídáme a nakonec se půjdeme projít do lesa s jeho psy.

Seděla jsem před velkým oválným zrcadlem tolik podobným tomu, co jsem dostala od otce a splétala si vlasy do volného účesu. Edward mé vlasy miloval. Pokaždé, když měl příležitost, si s nimi hrál a tak jsem si nikdy nemohla dělat nějaké složité účesy. Poté jsem se oblékla do červených hedvábných šatů vyšívaných zlatou nití a chystala se opustit pokoj, stále jsem však nevěděla, co podniknu, ale na pár následujících minut mě zaměstnal můj hladový žaludek. V tu chvíli jsem si uvědomila, že na hradě nejspíš nebude nic k jídlu, a když jsem scházela po schodech na nádvoří, ležel tam malý košík překrytý bílým režným šátkem. Když jsem ho nadzvedla, spatřila jsem tam chleba, nějaký sýr a taky ovoce.

Ani jsem se nevracela do velké jídelny sednout si za stůl. I v těch nádherných šatech jsem se usadila na schodech a pustila jsem se do jídla. Chleba měl černou kůrku a byl trochu tuhý, ale krásně voněl a já měla hrozný hlad. Sýr se mi rozplýval přímo na jazyku a já jsem v duchu děkovala Hannah, že byla tak prozíravá a košík mi donesla.

Na zbytek dne jsem se pak zavřela do Edwardovy knihovny. Vlastně to nebyla tak úplně jeho knihovna, ale spolu jsme tam trávili spoustu času. Když jsem si sedla do pohodlného koženého křesla, kde vždy sedával Edwardův otec, obklopila mě vůně doutníků, které s takovou oblibou kouřil. Celé křeslo bylo nasáklé tím aromem, že jsem si opět na chvíli připadala jako před několika málo týdny, kdy jsme tu všichni seděli při čaji a Edward s otcem diskutovali na téma nějaké knihy a jeho matka se mnou vyšívala. Když jsem se podívala do košíku pod oknem, ještě tam naše výšivky byly, avšak ta, na které pracovala Edwardova matka, byla již skoro dokončená.

Vstala jsem z křesla a došla si pro tu výšivku. Do ruky jsem si vzala jehlu, sedla si k tomu oknu a dala se do vyšívání. Tohle jsem si chtěla odvést domů. Tohle bude památka na Edwardovu matku, kromě té spousty vzpomínek na to, jak na mě byla milá, jako bych byla skutečně její dcera.

Od vyšívání mě odehnal opět hlad a posupné smrákání. Odložila jsem ho tedy zpět do košíku, spokojená se svou dnešní prací, pohlédla jsem, jakou knihu Edward naposledy četl, protože stále ležela vedle jeho křesla na nízkém stolku, vzala ji do rukou a vrátila se do svého pokoje, kde jsem z posledního dřeva, co tu bylo, rozdělala oheň, z košíku vytáhla jedno jablko a s nohama skrčenýma pod bradou jsem otevřela tu knížku, avšak nějak jsem se do ní nemohla začíst a po nějaké době jsem to raději vzdala, rozčesala si vlasy, převlékla se do košile a šla si lehnout.

Tu noc se mi zdál zvláštní sen. Zdálo se mi o Edwardovi, na tom by nebylo nic divného, ale on se v tom snu ke mně vrátil a omlouval se mi, že odešel bez rozloučení, ale že mě ještě jednou musel vidět, potom mě pohladil po tváři a se smutným úsměvem na rtech odešel pryč. Jen co jsem naposledy zahlédla jeho záda, jsem se probudila. Dýchala jsem trochu zrychleně, stále jsem před sebou viděla Edwarda a jeho obraz před mýma očima nemizel. Ten smutný úsměv, ta omluva. Oheň v krbu pomalu dohoříval a pokoj se proto začal ochlazovat, venku však byla stále tma, a tak jsem se pokusila znovu usnout.


Dny pomalu ubíhaly. Dokončila jsem výšivku a začetla se do knihy, co naposledy četl Edward. Hannah mi tu několikrát nechala nějaké jídlo, ale vždy tak, abychom se znovu nepotkaly. Toulala jsem se po okolí a vzpomínala. Když jsem si myslela, že Edwardova přítomnost postupem času bude vyprchávat, mýlila jsem se. Cítila jsem jeho přítomnost na každém kroku.

To, co mi Hannah řekla, mi stále znělo v hlavě. Mohl by tu Edward stále být, jenom ne, jako živý? Místo toho, abych se smiřovala s myšlenkou na to, že je Edward mrtvý, tady stále přemýšlím, jestli třeba není nějaká možnost, že by tu byl pořád se mnou. Místo, abych na něj vzpomínala tak, jak se na mrtvé vzpomíná, stále doufám, že jednoho rána opravdu přijede na svém koni z té projížďky.

 

Jednoho odpoledne mě napadlo, že bych měla napsat matce, aby se nestrachovala. Zasedla jsem tedy za stůl, kde stále ležel kalamář s inkoustem, perem a papírem a začala psát…

Drahá matko,

Jsem zde třetí den a vede se mi skvěle,

… Hned při první větě jsem se zarazila, nevěděla jsem, co bych jí měla více napsat. Rozhodně jsem ji chtěla uklidnit, ale nevěděla jsem, jak to udělat, aniž by nedostala podezření, že se zdejší lidé strachují, protože na hradě údajně straší. Všichni měli strach a já přestože jsem si to nechtěla přiznat, tak jsem ho měla také.

Sen už se neopakoval, ale i přesto jsem se ten večer uprostřed noci probudila a měla jsem pocit, jako by mě Edward pohladil po tváři. Cítila jsem ten dotek jeho ruky na mé tváři. Tohle nemohl být sen. Tohle se muselo stát, nemohlo se mi to jenom zdát, tak skutečné sny nejsou.

Vstala jsem z postele, vzala do rukou svícen, na kterém hořely poslední tři svíčky, a vydala se ven z pokoje. Procházela jsem tmavým hradem a pocit, že tu nejsem sama, byl v tuhle chvíli velmi silný. Stále jsem se ohlížela, jestli někoho neuvidím, ale byla jsem sama, přesto ten pocit něčí blízkosti, pocit Edwardovy blízkosti, byl tak neuvěřitelný, že jsem se nemohla jenom tak vrátit do pokoje a znovu jít spát.

„Edwarde?“ Nevím, co mě to napadlo. Možná jsem si myslela, že když ho oslovím, třeba ho i uvidím, ale nestalo se tak. Chodby mě vedly dál a začínalo mi být v té noční košili docela chladno, ale něco mě popohánělo dál. Sešla jsem schody až do místností pro služebnictvo a odtud vedly ještě jedny schody níže pod hrad. Nikdy jsem tam nebyla, vždy jsem se zdržovala v místnostech pro pány, ale kam jinam by se člověk mohl schovat než do nejzazších míst.

Opatrně jsem našlapovala na schody a všude kolem mě byla cítit vlhkost. Svícnem jsem si svítila pod nohy, abych náhodou nezakopla a neupadla, a tak jsem sešla až dolů. Nikde nic nebylo, kromě několika krys, které se před světlem schovávaly, jsem nikoho neviděla ani neslyšela. Možná se mi to jenom zdálo. Možná mi pobyt zde už leze na mozek, a proto si stále myslím, že se Edward vrátí. Znovu jsem se ohlédla za sebe, a když jsem se obrátila zpátky, ucítila jsem na své tváři něčí ruku. Tak přece jen tu někdo je!


Ráno jsem se probudila na schodišti před hradem. Bolela mě hlava a události včerejší noci byly tak jasné. Opatrně jsem vstala a rozběhla jsem se do pokoje. Navlékla jsem na sebe první šaty, které jsem našla a začala si narychlo balit věci. Na stole s kalamářem jsem měla rozepsaný další dopis pro matku, ten jsem rychle skrčila a načmárala na další papír vzkaz pro Hannah, že se vracím domů, aby se o mě nebála, až mě tu nenajde.

Po včerejším večeru tu nemohu zůstat, tím jsem si byla jistá. Nevěděla jsem však, jak to Hannah vysvětlit a tak jsem se na malou chvíli zarazila, když jsem se podruhé sklonila, že dopíšu dopis, vylekalo mě okno, které se prudkým poryvem větru otevřelo. Vstala jsem, abych ho zavřela, když v tom jsem venku zahlédla… zahlédla Edwardova koně, který prý po tom, co Edwarda shodil, utekl a nikdo ho nenašel. Ale kůň nebyl sám, na jeho hřbetě seděl jezdec, měl přes sebe přehozený plášť a mně se z nepochopitelných důvodů rozbušilo velmi silně srdce. Tohle přece…

Úplně jsem odhodila zdravý rozum, který mi říkal, že Edward je přece mrtvý a rozběhla jsem se z pokoje ven. Nikdo jiný kromě Edwarda nesměl na tom koni jezdit, protože pokaždé všechny shodil, jediný Edward ho dokázal zkrotit.

Seběhla jsem po schodech na nádvoří, a jak jsem byla zmatená, nevěděla jsem, kam mám v tu chvíli běžet, otáčela jsem se kolem dokola a sukně se točila se mnou. Potom jsem se však vydala jedním z bočních vchodů, který vedl stejným směrem jako okno, ze kterého jsem toho jezdce viděla. Vyběhla jsem ven z hradu a snažila se dohnat toho jezdce, přece jen se mi to v noci nezdálo a byl to on. Věděla jsem, že je to on, mé srdce mi to říkalo, nikdy by na něj nedokázalo zapomenout, ani kdyby se sebevíc snažilo.

Hledala jsem toho jezde kolem celého hradu, ale nikde jsem ho nemohla najít. Poslední kousky naděje, že bych mohla být s Edwardem, zmizely i s odjezdem toho jezdce. Vracela jsem se zpět do hradu, abych si dobalila své kufry, ale na nádvoří jsem se zastavila a opřela o studnu. Byla jsem naštvaná na Boha. Modlila jsem se k němu, ale on mé modlitby nevyslyšel. Na krku mě jako nějaké znamení pálil ten křížek od otce, který jsem si od příjezdu sem nesundala. Nemohla jsem si ho déle nechávat a tak jsem si ho strhla z krku a odhodila pryč, potom se mi podlomila kolena a já zůstala ležet vedle studny. Byla jsem z toho všeho unavená.


 

Teď jsem však byla spokojená. Bůh mě nakonec přeci jenom vyslyšel, jenom to chtělo, abych se na něj naštvala a odvrhla ten křížek, který mě měl chránit. Edward se vrátil. Moje láska se ke mně vrátila.

„Isabello?“ zaslechla jsem jeho nádherný hlas a otevřela oči. Stál přede mnou a byl mnohem krásnější, než jsem si ho kdy pamatovala. Posadila jsem se na posteli a zjistila, že jsem ve svém pokoji.
„Edwarde…“
zašeptala jsem potěšeně jeho jméno a s šustěním mé sukně jsem se rozběhla k němu.
„Moc se ti omlouvám,“
řekl a pohladil mě po tváři.
„Nemáš se za co omlouvat,“
zašeptala jsem znovu a upřeně mu hleděla do očí.
„Miluješ mě?“
zeptal se a já na něho překvapeně hleděla. Jak se na tohle může vůbec ptát?
„Jak se mě na něco takového můžeš ptát? Jistě, že tě miluji. Edwarde, stal ses mým životem, ani nevíš, jak moc jsem trpěla, když mi posel donesl dopis, že jsi zemřel. Já tomu uvěřila, ale to jsem neměla, srdce mi říkalo, že ty jsi stále se mnou, že jsi nemohl umřít. A vidíš, mělo pravdu. Jsi tu, jenom nechápu, co měl ten dopis znamenat.“
Slova mi vycházela z úst a Edward se trochu usmál, ale jeho oči byly stále vážné.
„Bylo důležité, aby si všichni mysleli, že jsem mrtvý. Všichni na mě musejí zapomenout, a pokud chceš být se mnou, musí zapomenout i na tebe, protože já už nejsem živý. Stal jsem s upírem.“
Ta slova už jenom zašeptal a čekal na mou reakci.
„I přesto chci být s tebou,“
zněla má odpověď, a tak jsem se stala stvořením noci, které bylo neskutečně šťastné, protože mohlo být se svou láskou.

Lidé na hrad přestali chodit, protože je stále nepřešel strach. Báli se, že na hradě straší, protože jsem i já podle dopisu, který Hannah později našla, odjela ve spěchu z hradu, protože jsem se bála. Nikdo však nevěděl, že jsem na hradě s Edwardem zůstala. Konečně jsem se stala jeho ženou a mohla jsem s ním zůstat navždy.

 

FINAL


Snad se Vám povídka líbila a necháte mi tu nějaký komentář. Pokud byste měli zájem o nějaké mé další povídky podívejte se na mé shrnutí. Jinak všem přeji krásný zbytek dne, vaše Petronela

> Shnutí mých povídek <



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Como te olvido:

 1
1. Jana M
18.08.2017 [10:43]

Krásná povídka Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!