Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Co když bitva byla?

Co když bitva byla?Epická bitva se odehrála. Mrtví nejsou jen Volturiovi, ale také Carlisle a Jasper. Esmé a Alice jsou jako těla bez duše a Jacob s Renesmee zmizeli kdoví kde. Jediní, kdo dokáží žít dál, jsou Rose s Emmettem, ale dokáží udržet rodinu pohromadě? A co osud Nessie a Jacoba?

Sedm let po bitvě

 

Pohled Nessie

 

Těhotná?! To snad nemůže být pravda, může vlastně mít poloupír a vlkodlak dítě? Ale asi to bude pravda, přeci pět těhotenských testů nelže, ale vždyť jsme se s Jacobem ještě ani nevzali, co tomu řekne? Jaké to vlastně bude těhotenství a přežiju to? A hlavně přežije to naše maličké, to pro mě je hlavní. Teď to musím říct Jacobovi.

Sešla jsem dolů a našla ho u televize, jak jinak. Dávali Super Bowl, ten si nikdy nenechal ujít.

„Jakeu, musím ti něco říct,“ odmlčela jsem se a čekala, až se otočí. „No, víš, já… Já jsem těhotná.“

Po této novince na mě chvíli zíral, ale pak se mu na tváři vyklubal úsměv.

„Takže já budu táta. To je úžasné, ale ty bys teď měla odpočívat, běž si lehnout, já ti něco přinesu,“ začal drmolit a já se nad tím musela pousmát.

„Jakeu, jsem teprve v prvním měsíci, teď to na mně nemůže být ani vidět, ale chtěla bych to oznámit rodině.“ Po této zprávě trochu posmutněl.

„Víš, Nessie, ona byla bitva a já nevím, kdo přežil, kde teď jsou, jak se jim daří, ale najdu je, a až porodíš, tak se s nimi sejdeme,“ snažil se mě povzbudit.

Ano, neuvědomila jsem si, že nevím, zda jsou moji rodiče naživu. Z toho mi bylo smutno, najednou se mi po tváři začaly koulet slzy.

Hned u mě stál „budoucí tatínek“ a starostlivě si mě prohlížel. Pokusila jsem se na tváři vykouzlit úsměv, ale nejspíš nestál za nic.

„Pojď se trochu prospat.“ Odmítavě jsem se na něj zahleděla. „Když půjdeš, pokusím se nějak spojit s tvými rodiči a se smečkou, jestli o nich něco neví,“ pokračoval, a protože jsem nechtěla další smlouvání a vážně jsem byla unavená, tak jsem bez dalších protestů zalezla do postele a hned usnula.

 

Po sedmi měsících

 

Moje těhotenství mělo trochu rychlejší průběh než u normálních lidí, ale zase pomalejší než má matka.

Asi před půl hodinou mi praskla voda a teprve teď mohu začít rodit.

Celé to byly asi dvě hodiny neskutečných bolestí, ale zvládla jsem to. Poslední, co jsem viděla, než jsem omdlela, byl chlapec, kterému na hlavě rašily stříbrno-rudé vlásky po mně, ale měl černé oči po otci. Poslední, co jsem slyšela, byl hlas mého miláčka. „Zlato, tohle je náš syn Eliot Charlie Black.“ A pak jsem omdlela.

Probrala jsem se až o pár dní později a u postele mi seděli pro mě nejdůležitější osoby – moje láska a náš syn Eliot. Na tom jméně jsme se společně dohodli a oběma se nám moc líbilo. Dokonce na našeho syna přesně sedělo.

 

Po třech letech

 

Ty tři roky utekly jako voda, Eliot už chodí a mluví, i když trochu šišlá. Vypadá sice na tři, ale myslí jako čtyřletý, to asi budou ty vlčí geny.

Dnes je středa a můj, teď již manžel, mi domů přinesl krásnou novinu. Konečně našel Cullenovy a hodlá se k nim jet se mnou a Eliotem podívat. Ale až za tři dny, a to mi přijde moc dlouho.

 

Pohled Rose

 

Už je to deset let, co se odehrála bitva. Už není nic jako dřív a nikdy nebude. Ten osudný den jsme neztratili jen Nessie, Carlislea a Jaspera, ale i Bellu, Edwarda, Alici a Esmé. Bella a Edward jsou skoro pořád zavření v pokoji a tiše trpí. Alice a Esmé se zase zavřely každá k sobě a prohlíží si všechny fotky svých miláčků. Ani mezi Emmem a mnou už to není stejné, stali se z nás ze dne na den rodiče. Přestěhovali jsme se na Aljašku a nikdo z nás už nikam z domu nechodí. Bellu a Edwarda někdy dokopeme na lov, ale Alice a Esmé nikdy, těm to musíme nosit do pokojů a pak je do jídla nutit, takže s Emmem trávíme celé dny na lovu, a když se vrátíme, nutíme do jídla ostatní. Pak večer uleháme do postele a celou noc musíme poslouchat tiché vzlyky naší rodiny, odjet však nemůžeme, bez nás by jistojistě umřeli.

Asi před třemi lety Emma napadlo, že se pokusí Nessie najít, ale zatím bezúspěšně, až včera nám svitla kapka naděje. Před dvěma dny nás kontaktoval Jacob, že s Nessie a jejich synem přijede. To bychom mohli konečně být skoro rodina.

 

Pohled Esme

 

Carlisle mi strašně chybí, je to už deset let, co tu se mnou není, a bolest se ani trochu nezmenšila. Od jeho úmrtí nevycházím z pokoje, dokonce i jídlo mi sem Rose s Emmettem nosí, musí to s námi mít taky těžké.

Těch deset let mám jen jediné přání, které se nikdy nezmění, chci mít Carlislea u sebe.

 

Pohled Nessie

 

Už jsme na cestě a já za pár hodin konečně uvidím své rodiče. Chybím jim tak, jako oni mně? A budou mít Eliota rádi? Přežili vlastně bitvu?

Tyto otázky se mi celou cestu honily hlavou, ustaly, až když jsme zastavili. Přešla jsem dozadu a pomohla Eliotovi ze sedačky.

„Mamí, tady potkám babicku a dedecka?“ ptal se zvědavě.

„Ano, tady bydlí.“

 

Pohled Belly

 

Už je to deset let a pár měsíců, co naše princezna odjela, zavřeli jsme se s Edwardem do pokoje a vzpomínali na ni.

Dnes jsem cítila v kostech, že se stane něco dobrého. Asi ve dvě hodiny jsem ucítila u našeho domu člověka. To nemohla být pravda, bydleli jsme tak daleko, že sem nikdo nejezdí. Pak jsem začichala znovu a nemohla uvěřit svým smyslům. Tu vůni bych poznala kdekoli, naše malá princezna se nám vrátila.

Seběhla jsem ke dveřím, jak nejrychleji to šlo, a spatřila ji. Byla nádherná, vedle ní šel Jacob a v ruce držela malého chlapečka, který byl překrásný, vlasy měl po Nessie a oči po Jakeovi.

Když mě spatřila, v očích se jí rozzářilo asi milion jiskřiček, předala svého syna Jakeovi a přeběhla ke mně a Edwardovi, který už stál vedle mě.

Celé to bylo dlouhé a dojemné setkání, přerušil ho až dětský hlásek.

„Tohle jsou babicka a deda?“ ptal se můj malý vnuk.

„Ano, Eliote, tohle jsou oni.“ Eliot – to bylo překrásné jméno pro překrásného chlapečka.

Když jsme se pozdravili i s Eliotem, přesunuli jsme se do obýváku, kde se k nám připojili i Rose s Emmettem, a vyprávěli si všechny historky, co se za těch deset let přihodily. Tedy hlavně Nessie s Jakem povídali a Eliot je doplňoval.

Když dala Nessie večer Eliota spát, přešlo se na vážnější téma.

„A kde je Esmé, Carlisle, Alice a Japer?“ ptala se moje dcera.

„Víš, princezno, oni Carlisle a Jasper umřeli při bitvě a Esmé s Alicí se s tím nevyrovnaly,“ odpověděl můj manžel a Nessie se zatvářila smutně.

„Tak já se jdu podívat za Eliotem, a když nebude spát, tak je s ním půjdu alespoň pozdravit,“ rozhodla se Nessie a odběhla.

 

Pohled Nessie

 

Tak oni jsou mrtví, strejda a dědeček už nejsou. Tyhle myšlenky se mi honily hlavou, když jsem šla k Eliotovi do pokoje. Naštěstí ještě nespal, tak jsem ho vzala a první šla do pokoje k babičce.

Zaklepala jsem, a protože se dlouho nikdo neozýval, tak jsem vešla dovnitř. Tam na posteli seděla Esmé a koukala na prázdnou stěnu před sebou.

„Ahoj babi, to jsem já, Renesmee. A tohle je můj syn Eliot,“ začala jsem opatrně, protože jsem nevěděla, co od ní mám čekat. Otočila se za zvukem mého hlasu, a když nás spatřila, usmála se.

Přešla jsem až k ní a položila jí Eliota na klín. Ten se na ni podíval svýma velkýma očima a zeptal se.

„Tobě chybí mamincin dedecek?“ Babička na mě překvapeně vyvalila oči. Asi nečekala, že Eliot řekne zrovna tohle.

„Ano a moc,“ zašeptala mu do ouška.

„Neboj se, on se ti vlátí.“ Esmé se na něj podívala pohledem, který říkal – moc bych si přála, abys měl pravdu.

Když zase začala zírat do stěny, odešli jsme s Eliotem za Alicí, vešli jsme k ní do pokoje a Alice vypadala příšerně, měla na sobě podivné tepláky, černé triko a vytahanou mikinu, nebyla to naše Alice. Tiše jsem za sebou zavřela dveře a začala.

„Ahoj Alice, já jsem Renesmee, pamatuješ si na mě? Tohle je můj syn Eliot.“ Také se otočila za zvukem mého hlasu a přikývla.

„Jistěže si tě pamatuji, máš překrásného syna.“ Pak se otočila na Eliota. „A ty máš zase překrásnou maminku.“ Eliot se mi vykroutil z náručí a přeběhl k Alici.

„Neboj se, teto, on se stlejda Jaspel taky vlátí.“ Po těchto slovech se Alice nuceně usmála a zašeptala:

„To bych si taky moc přála,“ pohladila ho po vlasech a pak nás poslala pryč.

 

 

O půl roku později

 

Pohled Alice

 

Eliot už je u nás asi půl roku a já ho pořádně ani nepozdravila, tím překvapenější jsem byla, když se dnes otevřely dveře mého pokoje a dovnitř vletěl ten malý andílek.

„Této, tobě chybí stlejda Jaspel hodně, viď?“

Na to jsem jen přikývla.

„Ale já ho tady chci. Nechci, abys byla smutná ani ty, ani babicka, chci ho tady a chci tu i dedecka.“ Postavil se doprostřed pokoje a zatnul ručičky v pěst, už jsem chtěla něco namítnout, když se za ním objevil obrovský oheň. Chvilkový strach a neschopnost se pohnou zmizely a já už ho chtěla odtrhnout, když oheň ustal a ze zbylého dýmu se začaly rýsovat dvě postavy. Jednu z nich jsem znala až moc dobře. Byl to můj milovaný Jasper, vedle něj se rýsoval Carlisle. Nebyla jsem schopna slova, jediné, co se mi z úst podařilo dostat, bylo: „Esmé!“

Ta se po chvíli přiloudala a stejně nevěřícně zírala za Eliotova záda. Nakonec se dým rozplynul a já nemohla uvěřit svým očím. Stál tam on v celé své kráse, pár sekund jsem na něj nevěřícně zírala a pak mu skočila do náručí a začala vzlykat jako malá holka.

„Ty žiješ, ty jsi tady, prosím, tohle už mi nikdy nesmíš udělat,“ začala jsem drmolit všechno, co mě napadlo, beze slova jsme se přesunuli na postel, kde jsem se mu schoulila do náručí a on si položil obličej do mých vlasů.

 

Pohled Esmé

 

Už je to asi půl roku, co Nessie a Eliot přijeli, a já se s nimi viděla jen jednou. Zase jsem seděla ve svém pokoji a zírala do zdi, ze vzpomínek mě vytrhla Alice, řvoucí mé jméno. Nevím co, možná to byl tón jejího hlasu, ale něco mě přinutilo vstát a jít za jejím hlasem.

Přiloudala jsem se k ní do pokoje a nemohla uvěřit svým očím. Uprostřed pokoje stál Eliot se zavřenýma očima, ruce sevřené v pěst, to, co mě ale tak upoutalo, nebyl on, byla to mlha za ním, ze které se rýsovaly dvě postavy, jedna podezřele připomínající Carlislea.

Na tento výtvor jsem hleděla jen pár sekund, a pak se mlha rozplynula, on tam však pořád stál.

Opatrně jsem k němu přešla a podívala se mu do očí, bála jsem se ho dotknout, aby se nerozpadl, pak už jsem to nevydržela a objala ho. Když i pak přede mnou stále stál, políbila jsem ho a do toho polibku dala všechnu svoji lásku k němu. Stihla jsem ho ještě znovu obejmout, když najednou zmizel.

Překvapeně jsem se rozhlédla po pokoji a znovu ho spatřila, v náručí měl bezvládného Eliota.

„On omdlel, ale nebojte, bude v pořádku, asi toho na něj dnes bylo moc.“ Celá šťastná, že tu stále je, jsem k němu přiběhla a znovu ho objala, to už v Alicině pokoji stála celá rodina.

„Jak? Co?“ začala Rose.

„Eliot má dar, umí oživit mrtvé a oživil nás s Jasperem,“ vysvětlil můj miláček. Rose se šťastně usmála a Nessie si vzala od Carlislea svého syna.

Všichni jsme se přesunuli do pokoje a já se nechtěla ani na minutku Carlislea pustit, uvelebila jsem se mu na klíně a rozhlédla se po pokoji. Viděla jsem Edwarda a Bellu, jak se objímají a láskyplně sledují Nessie, tu zase objímal Jacob a v rukou držela malého Eliota, kterému nikdy nepřestanu děkovat. Vedle nich seděli Rose a Emmett, kteří vypadali konečně jako Rose a Emmett. Poslední pár zde byl Jasper s Alice, kteří si zamilovaně hleděli do očí.

Byli to ti nejlepší lidé na světě a já na ně měla celou věčnost.

 


Doufám, že se vám povídka líbila a budu ráda za jakékoli komentáře, kde se mě také můžete na cokoli zeptat.

 

Petruss11



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Co když bitva byla?:

 1 2   Další »
20. NatyCullenova
14.07.2018 [13:57]

No tohle.......nemám slov.Je to hrozně hezké Emoticon Emoticon Emoticon

19. Jane Cullen
13.02.2016 [22:16]

Nemám slov, povedlo se ti to. Určitě ve své tvorbě pokračuj!!!!!!!!!!!!!!!!!!! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

18. :D
26.09.2013 [15:54]

ale blbost Emoticon , je to mooooc hezké tak, jak to je Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon jsi dobrá Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

15.04.2013 [22:07]

Dianeh001Krásný, jen nechápu proč to Eliot neudělal daleko dřív! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

16. KateDenali
12.03.2013 [6:32]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon wau vážně krásné. V jednu chvíli jsem i dokonce brečela

15. Rosel
19.02.2013 [22:57]

Rosel Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon nááádhera uplně ůžasný to se ani nedá popsat jak se mi to líbilo fakt Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

13.02.2013 [14:20]

nápad hezky Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon
jen to bylo mooc rychlé na můj vkus, ale miluji dobré konce Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

13.02.2013 [13:29]

carlsme Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

13.02.2013 [11:13]

vilinkaTak nedalo mi to a musím se taky vyjádřit. Nápad je skvělý, sice jsem ještě nestačila přečíst všechny povídky na webu, ale ty, kde se po boji rodina rozdělí... Moc jich prostě není. Bohužel, to je tak všechno, co můžu pochválit. Nechci být zlá, ale příliš jsi to urychlila. Z této jednorázovky, jak už řekly holky přede mnou, by se dala udělat krásná povídka na pokračování minimálně o dvaceti kapitolách. Pak by ses nemusela potýkat s chybami, jaké jsi udělala. Teda alespoň pro mě to chyby jsou. V prvé řadě to neustálé: O několik let později... Když to uděláš v kapitolové povídce jednou dvakrát, dá se to pochopit, ale v jednorázové? Tak se to podle mě prostě nedělá. Emoticon Dál to střídání pohledů. Nejlepší je povídka, která je jen z jednoho pohledu, to je prostě fakt.
Být tebou, najdu si objektivního kritika, který by ti s tvorbou pomohl. Poradil ti, kde děláš chyby, a tak. Je to na tobě, ale ještě by to chtělo trochu se zlepšit. Emoticon Emoticon

11. Jasmínka
13.02.2013 [10:16]

Tak tohle bylo nádherný...sice strašně smutný, mam slzy v očích, ale bylo to nádherný.....jediný, za co ti musím, ale opravdu musím vynadat je to, že si to napsala jako jednorázovku....na tohle téma by byla kráááásná povídka tak o dvaceti kapitolách tohle byl teda zločin....ale jinak opravdu nádherný a hlavně silný, co se týká emocí. Vžila jsem se do pocitů Esme a Alice....

 1 2   Další »

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!