Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Cesta k mé smrti

Téma mesiaca január

Kapitoly zimy (0) Každodenné maličkosti (7) Predsavzatia (1) Krv na snehu (11) Socha z ľadu (0)

Celkem hlasů: 19


Vím, že teď moc často díly k mé povídce cesta osudu nepřidávám, a tak mě napadlo, že vám sem dám původní verzi. Je to slohová práce do češtiny na téma hororový příběh. Nedivte se, že jsou tam jiná jména. Ty jsem si totiž, když jsem se začala rozepisovat, rozmyslela. Tak doufám, že se vám původní verze nebo spíše předloha cesty osudu bude líbit.

 

Cesta k mé smrti

 

 

Utíkám lesem. Cítím jak mě stíny pronásledují, jak kličkují kolem mě, jak si užívají můj zběsilý a zbytečný útek. Strach mi chvílemi zatemňoval mozek. Tělo mě nutilo zastavit ale mnohem mocnější touha nežli strach či únava mě hnali dopředu. Šelest větru prozrazoval rychlost mých pronásledovatelů. Běžela jsem dál. Zakopávala jsem a padala. Byla jsem otlučená, polámaná, otupělá strachem a přesto jsem nedokázala zastavit, i když jsem věděla, že utíkat je zbytečné. Až teprve zlověstný smích za mými zády mě donutil zastavit. Spíše to bylo syčení nebo vrčení to jsem v té chvíli však nedokázala rozpoznat. Tři temné postavy se vynořili ze stromů, zuřivý pohled upřený na mě. Po mé pravici se vynořila čtvrtá postava. Stejně zlověstná jako ty tři přede mnou. Neuvěřitelně nádherný bledý obličej, který mi bral dech si mě zkoumavě prohlížel a potom zaútočil na ty ostatní. Jediné na co jsem v té chvíli dokázala myslet bylo, že on nesmí zemřít a vrhla jsem se dopředu . . . .

S křikem jsem se probudila. Vyděšená jsem se schoulila do klubíčka a snažila se uklidnit. Ruce jsem měla obtočené kolem kolen a vší silou je tiskla k hrudi. Jakoby ta fyzická bolest dokázala přehlušit tu psychickou. Ani jsem nemusela koukat na hodiny, věděla jsem, že bude kolem třetí ráno.Ještě chvíli jsem tam tak ležela a snažila se zpomalit tlukot srdce. Uběhlo dalších dvacet minut, než se mi to konečně podařilo. Uvolnila jsem se a posadila. Kdokoliv jiný by z obyčejné noční můry nebyl tak vyděšený. Ale pro mě obyčejné noční můry neexistují již od mých šestnácti let, kdy jsem poprvé ve snu spatřila budoucnost. Už je to dva a půl roku a postupem času k tomu přibylo pár dalších zvláštností, jako to, že dokážu vidět duše ostatních lidí, občas zaslechnu jejich myšlenku a tak. Zdá se to super, ale ty bolesti co to doprovázejí zase tak úžasné nejsou. Je to jako kdyby můj mozek nezvládal kapacitu mé mysli, ta bolest je však kolísavá a já časem našla způsob jak ji uzavírat někam do zadu své hlavy. To co mě na tomto snu tak znepokojovalo bylo, že se objevoval naprosto pravidelně už dva měsíce a vždy mě vzbudil ve tři ráno. Normálně se mi něco zdá a hned ten den se to stane. Teď však nevím kdy to přijde a jestli to přijde. Přesto se toho snu nemůžu dočkat. Poslední dobou s nadšením procházím celým tím utrpením kvůli těm pár posledním vteřinám kdy zahlédnu jeho andělskou tvář. Musím na to přestat myslet. Co se má stát se stane a já mám aspoň tu výhodu, že se můžu trochu připravit.

Ve škole to byl naprosto průměrný pátek. Při obědě jsem poslouchala své kamarády u stolu jak plánují na večer výlet do klubu ve městě. Moc mě to nezajímalo, ale najednou se mě zmocnila obrovská touha tam jít. Chvíli jsem přemýšlela jestli jen nepřebírám někomu ze svých přátel jeho pocity, ale nakonec jsem zjistila, že tam skutečně chci jít.

"Pojedeme mým autem a stavíme se ještě ve městě na večeři. Přece nebudeme pařit s prázdnejma žaludkama" zrovna plánoval Brody Dawes

" Budeš v tom svým bouráku mít místo i pro mě?" snažila jsem se o ledabylou otázku. Samozřejmě to nezabralo. Všechny oči u stolu byly upřené na mě. Věděla jsem, že je to zarazí. Od smrti rodičů před půl rokem jsem nikde nebyla. Žila jsem ve velkém domě co mi nechali s jedinou starou hospodyní, která mi byla spíše babičkou, a snažila se vyrovnat sama se sebou. Takže mě vážně nepřekvapovalo, že teď na mě koukali jako na boží zjevení. První se vzpamatovala Erika Neallson, má nejlepší kamarádka.

" Samozřejmě, že tam bude pro tebe místo. Zrovna včera se vytahoval, že se mu tam pohodlně usadí šest lidí a to je tak akorát viď Brody" pošťuchovala ho Erika.

"Jasně " odpověděl stroze Brody a rychle sklapl pusu údivem otevřenou. Zbytek dne pak proběhl naprosto normálně, až na zvědavé pohledy mých přátel.

Doma jsem Nany seznámila se svým plánem na večer s tím, že ve městě přespím. Byla absolutně nadšená, že konečně vyrazím mezi lidi. Asi ji přijde, že ve škole je těch lidí nedostatek. Alespoň dnes večer neuslyším nějakou z jejích oblíbených vět typu "Evelyn Canterberg" nenávidím když mě oslovuje plným jménem . Rodiče nejspíš listovali stoletými knihami, aby mi ho vybrali. Všichni moji kamarádi mi říkají Eve. " měla by jsi se sebrat a jít ven. Nemůžeš být pořád takhle sama. To by si tvoji rodiče určitě nepřáli." a to už toho mám většinou dost tak se zavřu v pokoji nebo v knihovně. Své rodiče jsem nade všechno milovala, i když jsem jim nikdy neřekla o svém "daru". Bála jsem se, že by mě poslali do blázince. A tak jsem trpěla mlčky. Rodiče mé výkyvy nálad přisuzovali pubertě a nechali mě se s nimi porvat samotnou. Nikdy jsem netušila jak velkou měli starost o mou budoucnost. Až po jejich smrti, když mi rodinný právník oznámil, že na mém svěřeneckém fondu je pěkně kulatá sumička, z které mi každý měsíc chodila tučná renta na účet. Ty peníze jsem moc neutrácela a tak mi má měsíční renta stačila skoro na půl roku. Byla jsem dojatá, že na mě tak mysleli a nechtěla jsem jimi plýtvat.

Ráda vzpomínám na společné sobotní snídaně. Byl to povinný rodinný rituál, který jsem tehdy nenáviděla a teď mi tolik chybí. Kolem osmé nás všechny vzbudila vůně Nanyiných palačinek. Otec čítával ranní noviny a popíjel kávu, když mu Nany hubovala, že málo jí a kouří moc doutníků. Maminka jen tak seděla a užívala si své rodiny. Většinou se mě vyptávala na kluky, školu a kamarády. Táta jen občas vykoukl z po za novin a čekal na mou odpověď. Vždy byla taková, aby ho uspokojila a on v klidu četl dál. Tak hrozně mi to chybí. Z letargie mě vytrhly až hodiny odbývající půl osmé. A já si vzpomněla na to co mě čeká dnešní večer a projel mnou záchvěv nadšení i strachu.

Co bych si asi tak měla vzít na sebe? Nakonec jsem zvolila červenou halenku džíny a červené lodičky. Vypadalo to vcelku dobře. Zdálo se, že mi to i docela sluší. Brody přijel přesně na čas v osm hodin. Nejspíš od dnešního večera očekává trochu víc než dostane. V tu chvíli mě přepadl zvláštní pocit, že se dnes stane něco zlomového. Bylo to děsivé. Věděla jsem, že bych měla zůstat doma, ale nedokázala jsem odolat. Musela jsem zjistit co se dneska má stát. Na mysl mi opět přišel ten známý nádherný obličej. Rychle jsem se vzpamatovala ze snění, popadla kabelku a běžela dolů.

Hodinová cesta do města uběhla díky společenskému klábosení v celku rychle. Jak Brody plánoval, zašli jsme na večeři a v deset hodin už vystupovali před klubem. Udeřil na mě pocit známého Deja vu. Naposled jsem tu byla před půl rokem na své osmnácté narozeniny a dva dny na to mí rodiče zemřeli při autonehodě. Tehdy jsem taky měla ten pocit zlomové události. Nechápala jsem proč jsem to neviděla. Všechny důležité události svého života jsem viděla dopředu jen tuhle zásadní ne. Byl tím důvodem proč jsem to neviděla osud? To jediné by dokázalo ulehčit mému svědomí a tak jsem si to stále nalhávala. Dnes to však bylo jiné. Tak jsem na to přestala myslet a šla dál. Nic se tu nezměnilo stylové disko koule, světelný bar a boxy k posezení.

"Tak co si dáš Eve?" zeptal se s úsměvem Brody

"Zatím kolu, děkuji" a podala jsem mu bankovku, tu razantně odmítl. Fajn, když se mu chce utrácet. Měl by vědět, že o něj nikdy nebudu mít zájem, jeho duše o něm prozradila víc něž by chtěl, přesto to byl velice milý a zábavný společník. Párty se rozjela a já si to opravdu užívala. Bavilo mě tancovat, blbnout a provokovat. O půlnoci mě však rozbolela hlava a jediné po čem jsem toužila byl čerstvý vzduch. Nenápadně jsem proklouzla kolem našeho boxu a šla ven.

Ledový vzduch mě udeřil do tváře a hlava mě díky tomu na chvíli přestala bolet. Ale jen na chvíli. Za rohem jsem zahlédla stín. Byl to jen okamžik. Možná se mi to jen zdálo, ale vzbudilo to moji zvědavost. Pomalu jsem šla k místu kde před chvílí byl ten stín. Nic tam nebylo. Přede mnou se táhla potemnělá ulička. Udělala jsem dva kroky dopředu a v tom jsem to ucítila, narazila jsem do toho jako do zdi. Smrt, strach a nenávist vyseli ve vzduchu. Srdce se mi rozbušilo neuvěřitelnou rychlostí. V krku mně vyschlo a v hlavě mi zvonilo na poplach. Začala jsem pomalu couvat, třeba si mě to co tam je nevšimne. Prudký náraz mně v ústupu zabránil. Jen tak, tak jsem se udržela na nohou. Za mnou bylo něco co tam ještě před chvílí nebylo, studené a tvrdé jako žulová zeď. Rozvažovala jsem jestli se mám otočit, křičet a nebo utéct. Rozhodla jsem se pro první možnost. Křičet jsem nedokázala a utéct nebylo kam. Postavím se tomu čelem a zemřu.

Udělala jsem krok dopředu a zaslechla ten syčivý, krev mrazící úsměv z mého snu. To vzbudilo moji zvědavost. Všechny smysly mi zbystřily. Pomalu jsem se otočila a zahlédla rudé oči jak mě zaujatě sledují. Byl to muž. Nádherný a děsivý zároveň. Vlasy černé jak uhel podtrhovaly bledost jeho obličeje. Měl je střižené těsně ke krku. Lícní kosti mu vystupovaly a rty se cukaly jak zatínal zuby. Jeho zjev byl hrozivý, ale co mě děsilo víc byla jeho duše. Nic tak černého a zkaženého jsem nikdy předtím neviděla. Plápolala kolem něho v černých plamenech propletených šedou a rudou plísní nenávisti a zla. Bylo tam ještě něco. Touha? Po čem ale, toužil? V tom jsem to zahlédla a z proudu jeho myšlenek se mi udělalo špatne. Instinktivně jsem se chytla za hlavu a začala ustupovat jen abych se dostala z dosahu té špíny, která se snášela do mé hlavy. Znovu se zasmál a mě hrůzou naskočila husí kůže. Zrychlila jsem svůj ústup a on udělal jeden krok ke mně. Pohyboval se s neuvěřitelnou elegancí, jako tanečník. To však jeho děsivý zjev jenom podtrhovalo. Pomalu se přibližoval a já stále couvala. Najednou jsem zakopla o něco měkkého a spadla. I on se zastavil a s pobaveným úsměvem mě sledoval. Co ho sakra tak pobavilo? Odpověděla mi na to další jeho myšlenka.

Podívala jsem se vedle sebe na bezvládné tělo, kterému zela na krku tržná rána, otisk čelistí. Brodyho výraz byl směsice hrůzy, bolesti a strachu. Jeho oči byly bez barvy a já nikde neviděla modrou třepotající se záři, která provázela jeho duši. Byl mrtvý a teď je řada na mně. Zvědavě mě sledoval a bavil se mým vyděšeným obličejem.

"Pro tebe mám jiný úděl, drahoušku, horší." jeho hlas byl hladký a svůdný, zněl spíš jako zpěv. Jaký jiný úděl? Copak existuje něco horšího než smrt? V ten okamžik stál vedle mě a znovu se uchichtl. Jediné co jsem si v tu chvíli přála bylo zemřít rychle, a aby mě a Brodyho mí přátelé nešli hledat dřív než ta zrůda zmizí. Vzal mě za bradu a natočil mi hlavu na stranu. Odhalil tím můj krk. Jeho dotyk byl ledový a drtivý. V koutku oka jsem zahlédla jak se mu blýskly zuby a duše se mu roztřepotala vzrušením. Byl to nechutný pohled. Zavřela jsem oči neboť jsem nechtěla vidět tu odpornou černou duši jak se baví vysáváním mého života.

Prudký náraz mě odhodil na druhou stranu uličky. Zahlédla jsem tu stvůru jak se kroutí v křečích a lidským okem sotva postřehnutelně mizí. Sesbírala jsem se ze země a podruhé za dnešní večer jsem si uvědomila, že v té uličce nejsem sama. Vzhlédla jsem. Žluté jantarové oči se vpíjely do těch mých a já se nedokázala ani pohnout. Byl to on! On je skutečný!!!! V realitě byl mnohem krásnější než ve snu. Kolem jeho těla se vznášela záře jasná jako výr diamantového prachu ve svitu slunce. Nic tak čistého a nádherného jsem ještě necítila. Vlasy měl tmavě hnědé skoro černé, krátké ležérně rozcuchané jakoby od větru mu padaly do očí. Dokonale tvarovaný obličej s plnými rty, které museli umět vykouzlit ten nejkrásnější úsměv na světě. Vypadal tak na devatenáct určitě ne starší. Byl bledý a svit měsíce to ještě podtrhoval. Zdál se být děsivý, ale ne pro mě. Jeho přítomnost mě uklidňovala.

Nevím jak dlouho jsme tam takhle stáli a hleděli jeden na druhého.Já si přála, aby to trvalo věčně. Bylo to úžasné. Připadala jsem si jako bych ho znala celý život. Jako kdyby to byl on na koho jsem čekala. Cítila jsem, že je podstatou mého bytí. A věděla jsem, že svět už nikdy neuvidím stejnýma očima. Neměla jsem odvahu snažit se zjistit co si myslí on. Promluvil jako první, jeho hlas zněl jako samet, jako ukolébavka.

"Nemusíš se mě bát. Já ti neublížím." zřejmě si můj zmrazený postoj vysvětloval jako šok.

" Já vím, že mi neublížíš." odpověděla jsem klidně a stále studovala jeho oči. Vykouzlil neuvěřitelně nádherný šibalský úsmev, jako malý uličník, který má v plánu nějakou hloupost.

"Jak můžeš vědět, že ti neublížím? Víš vůbec co jsem zač?" Teď mi pátravě zkoumal tvář. Hledal náznak emocí, strachu čehokoliv.

"Prostě to vím." řekla jsem znovu klidně a pak poněkud váhavě dodala "Cítím to."

"Když toho tolik víš, tak k čemu tě ten upír potřeboval?" Upír!!! Rychle jsem si zrekapitulovala co se stalo před chvílí a začalo to dávat smysl. Na jazyku mě svrběla jediná otázka.

"To nevím. Ty jsi taky upír?" zeptala jsem se šeptem a pozorně sledovala jeho obličej. Zbytečná otázka věděla jsem, že je, ale nechtěla jsem tomu uvěřit. Potřebovala jsem to slyšet z jeho dokonalých úst.

"Ano." Byl naprosto bez výrazu." Dovol abych se představil. Jmenuji se Christian Centbury"

Tázavě se na mě podíval.

" Já jsem Evelyn Canterberg" Proč jsem proboha řekla celé své jméno?

"Rád tě poznávám Evelyn." Natáhl ke mně ruku a já jí přijala. Projelo námi něco jako elektrický výboj a mně se podlomila kolena.

Probudil mě ledový vzduch rozrážející se kolem mě. Běžel lesem se mnou v náručí. Byl rychlejší než vítr, jeho obličej byl soustředěný. Začaly se mi znovu zavírat oči. Probrala jsem se až ve světlé ložnici někdy uprostřed noci. Seděl vedle postele a sledoval mě.

"Co se to tam stalo?" zeptala jsem se zmateně.

" Ty si to nepamatuješ? Přepadl tě krvelačný upír a já bych rád věděl proč." řekl žertovně s tím svým uličnickým výrazem ve tváři.

"Zřejmě měl hlad!?" odpověděla jsem sarkasticky a lehce se zasmála svému vtipu. Bylo mi s ním moc dobře. Jako kdybych dnes nezažila scénu z hororového filmu. "Ale to nemyslím. Copak tys to necítil ten proud energie, co se mezi námi vytvořil? Bylo to tak silný." Vypadal zaraženě.

" Cítil ale netušil jsem, že i ty myslel jsem, že jsi omdlela z toho šoku. Neměla bys to cítit. Nedivím se, že tě to porazilo. Mě to taky málem srazilo na kolena. Asi tuším proč tě potřeboval. Nejspíš jsem udělal dobře, že jsem byl lehce sobecký a nenechal tě tam ležet" nechápavě jsem ho sledovala. Srdce se mi při myšlence, že bylo tak blízko k tomu aby mě opustil, rozbušilo rychlostí kolibříka.

"Cože?" otázka idiota.

"Měl jsem tě tam nechat." Řekl opatrně, aby mě ještě víc nepolekal." Víš tohle je proti pravidlům žádný člověk o nás nesmí vědět. Je to příliš nebezpečné. Jenže tys tam ležela tak bezbranná a já nedokázal odejít. Cítil jsem, že je to moje vina." Jeho hlas zněl tak provinile. Měla jsem chuť ho obejmout, utěšit. Říct mu, že to není jeho vina. "A chtěl jsem znát odpovědi." rychle dodal a pak se na mně zahleděl a položil otázku, která už ho zřejmě dlouho trápila.

" Řekni neumíš náhodou něco co ostatní lidé ne?"

" Možná něco navíc umím." řekla jsem opatrně.

"Co?" byl drsný, naléhavý. Vzápětí si však uvědomil tón svého hlasu a usmál se měkkým okouzlujícím úsměvem.

" Ve snech vidím budoucnost. Viděla jsem tam i tebe." sledovala jsem jak mu ve tváři hrají emoce nejdřív nadšení, potom strach a to poslední jsem nedokázala identifikovat. Pokračovala jsem v tom, co jsem ještě nikomu neřekla, aby mě neposlal do blázince.

" Taky umím občas číst myšlenky a dokážu vidět duše uvnitř tvorů. Ta tvoje je zatím nejhezčí co jsem viděla. Taky dokážu pohybovat malými předměty. Přichází to postupně a vždy to doprovází moc velké bolesti." překvapeně na mě zíral.

" Říkala jsi, že mám duši?" Údiv a radost mu hráli na tváři. Skoro bych věřila, že si myslel, že o svou duši dávno přišel. Taková blbost.

" Ano a moc hezkou," Snažila jsem se ho přesvědčit. "jestli chceš můžu se pokusit ti ji ukázat." vykulil na mě ty úžasné medové oči.

"To bys vážně mohla?"

"No můžu se o to pokusit." Přistoupila jsem blíž k němu. Dlaně jsem dala na centimetr od jeho spánků a soustředila se na to mu poslat vidinu jeho duše. Pomalu se mu v mysli začala objevovat ta nebesky čistá záře kolem jeho dokonalého těla. Trvalo to asi půl minuty. Víc už jsem nedokázala a vyčerpáním jsem se svalila na postel. Těžce jsem oddechovala a pomalu utišovala svůj tep. Provinile se na mě podíval. Zase se obviňuje z mojí slabosti.

"Promiň tohle jsem po tobě neměl chtít. Zraňuje tě to. Ale děkuji ti po celá staletí jsem věřil tomu, že jsem o svou duši přišel." pak se jeho pohled změnil. Jako kdyby mu v hlavě svitlo nějaké poznání. Podíval se na mě a strach mu sálal z očí.

" To pro tohle všechno tě chtěl. Za svých dvě stě dvacet let jsem ještě nepotkal člověka s tak silným latentním talentem. On tě tam nechtěl zabít. Chtěl tě přeměnit." byl ze svého zjištění zděšený a ochranitelsky se na mě koukal. Nechápavě jsem se na něj podívala. Tak se mi to snažil vysvětlit. " Když se z tebe stane upír tak se u někoho rozvinou určité schopnosti. Ani si nedokážu představit kam až by sahaly ty tvoje. Měl v úmyslu použít tě ve svých bitvách, jako zbraň. Brzy si pro tebe zase přijde. Jen tak se tě nevzdá. Docela ho chápu, ale já mu to nedovolím. Ochráním tě. Teď spi si unavená." Byla jsem unavená, ale nedokázala jsem přestat myslet na jeho slova. Chtěl mě přeměnit? Použít jako zbraň? Cítila jsem jeho přítomnost v pokoji po celou dobu co jsem spala. Bylo to poprvé co se mi nezdál ten hrozný sen. Doufala jsem, že to bylo tím, že tu byl se mnou. Bála jsem se však, že příčinou je jeho velmi brzké vyplnění.

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------

Sledoval jsem jak ta lidská dívka pokojně spí v posteli, kterou jsem nikdy nepotřeboval. Byla nádherná dlouhé kaštanové vlasy se jí vlnily do půli zad a obkreslovaly její nádherný obličej. Pleť měla bledou i na Angličanku. Takovou lehce smetanovou. Tváře ji dobarvovaly růžové ruměnce, které se tam dnešní večer už tolikrát ukázaly. Voněla tak nádherně jako louka plná květin. Uvědomil jsem si, že ačkoliv jsem byl na lovu naposledy skoro před dvěma týdny, tak mě dnes ani jednou nenapadlo ji zabít. Najednou jsem věděl, že bych ji nikdy nedokázal ublížit.

Měla štestí, že jsem se večer vydal do města, ani jsem to původně neměl v plánu. Jen jsem se nudil a zatoužil po troše lidské společnosti a našel jsem ji. Normálně bych to asi přešel a nechal další bytost svého druhu nasytit, i když jsem potravu v podobě lidské krve odsuzoval. Ale jakmile jsem ji zahlédl nesnesl jsem pomyšlení na to aby jí ublížil. Bylo divné, že byla ještě naživu. A pak pronesl ta slova, že pro ni má jiný úděl. Okamžitě jsem pochopil co tím myslí. To nedovolím!

Rozběhl jsem se a odhodil ho od ní stranou. Ucítil jsem jeho schopnost působit bolest a okamžitě ji otočil proti němu. Zbaběle utekl. Sledoval jsem jak se zvedá a otáčí ke mně. V tu chvíli už jsem tam dávno neměl být. Tak co mě tam sakra drželo!! To ona. Její zelenohnědé oči se ponořily do mých a já nedokázal nic jiného nežli tam stát a čumět na ni. Připadala mi tak povědomá jako bych ji znal celý svůj život. Promluvil jsem jako první nechtěl jsem tu chvíli ukončit, ale bál jsem se, že je v šoku. Vypadala naprosto normálně, jakoby se nic nestalo.

Představil jsem se. Její jméno, bylo jméno víly a tou ona byla. Co mě opravdu překvapilo byla síla té energie co mnou projela když se mě dotkla. Miluji ji. Okamžitě jsem si uvědomil a ona mi omdlela do náruče. Rozhodl jsem se ji odnést k sobě domů. Nalhal jsem si, že by se tam pro ni mohl vrátit, a tak že ji ochráním. A pak mě překvapila víc než kdokoliv jiný v celé mé existenci, když začala vyjmenovávat svoje schopnosti a jen tak mimochodem zmínila, že mám duši. Nakonec mi ji i ukázala neměl jsem jí to dovolit moc jí to unavilo a stresu na ní dnes už bylo dost. Byla tak neuvěřitelně nádherná, křehká a zároveň velice silná. Má malá víla. Zítra ji budu muset mnohem více poznat chci vědět vše. Měl bych své lásce sehnat nějaké čisté oblečení určitě jí to potěší. Ta červená halenka co má na sobě je celá špinavá a trošku potrhaná, přesto však vypadá neuvěřitelně. Byla tak přitažlivá tohle jsem ještě nikdy necítil.

Budu se muset velice kontrolovat. A hlavně ji hlídat, nesmí se jí nic stát, protože ona je jediný smysl mé existence. Začíná svítat. Půjdu ji sehnat to oblečení a připravit snídani. Co by asi tak mohla mít ráda?

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Ráno mě vzbudila vůně palačinek. Zavolala jsem Nany, že se ve městě ještě jeden den zdržím. Nechtěla jsem ho tak brzy opustit, teď když se objevil. Věděla jsem, že je nemožné, aby cítil to samé co já. Vždyť je tak nádherný, co jsem ve srovnání s ním já? Všimla jsem si kupičky prádla, na židli vedle postele. Byli to nové červené šaty s býlím svetříkem. Musela jsem uznat, že má moc dobrý vkus. Oblékla jsem si to. Šatičky mi perfektně sedly. A tak jsem se zvesela rozběhla za tou vůní. Nemohla jsem se dočkat až ho uvidím.

"Dobré ráno Evelyn." pozdravil Christian, s očividně veselou náladou, hned jak jsem se objevila ve dveřích. Byl božsky krásný jak tam stál a dělal mi snídani.

"Eve" opravila jsem ho "Dobré ráno. Jaký je na dnešek plán?" zeptala jsem se nevině, jako starého přítele. Zasmál se tomu.

" No dnes mám v plánu tě mnohem lépe poznat." uličnicky se usmál a neservíroval mi porci palačinek. Uvědomila jsem si, že je sobota ráno a připomnělo mi to domov. Jenže tentokrát mě to nebolelo, protože doma jsem si teď připadala tady.

Svého úmyslu se nevzdal a ptal se na všechno. Moji oblíbenou barvu, hudbu, jídlo. Moje rodiče, přátele, dětství. Až jsem ho musela zastavit a dohodnout se, že každý máme deset otázek a pak je řada na tom druhém. Zjistila jsem, že se neživý lidskou krví, ale zvířecí. Prý proto, že nechce být stejná stvůra jako tamten. Taky proto má oči jantarové a ne rudé. Taky mi řekl, že člověk se v upíra přemění, když je pokousaný, a že to moc bolí. Nikdy nespí a necítí únavu. Rychlost a síla je jednou z jejich přirozených vlastností stejně jako krása, silně vyvinutý čich a sluch. Slunce jim nevadí, ale nechodí na ně. Je pak vidět jejich odlišnost, proto si hledají domov v deštivých částech světa, jako je třeba Anglie. Má taky talent, a to takový, že dokáže přebírat schopnosti ostatních aniž by o tom věděli. Chtěla jsem, aby mi to ukázal na mně. Řekl, že by to pro mě mohlo být nebezpečné. Ale prý jsem ho již viděla, když tomu druhému převzal jeho schopnost a donutil ho kroutit se v křečích a utéct. Ten den uběhl velice rychle a já i přes příjemně strávený čas cítila hrozbu, která číhala na vhodnou chvíli.

Věděla jsem, že ten druhý si pro mě přijde dnes večer, a že Chris mě před ním nedokáže ochránit, protože budou v převaze, ale já bych jeho ochránit mohla. Nedovolím, abych se stala něčí zbraní. Stejně tak nedovolím, aby kvůli mně zemřel někdo jako Christian.

Řekla jsem mu, že pojedu domů, že tam potřebuji pár věcí. Nepustil mě. Ale slíbil, že mi pro ně zaběhne, prý to bude rychlejší. Byla to jediná šance. Cítila jsem jak přichází. Musím vyrazit včas, abych se dostala dost daleko. Aby mě nenašel. Sehnala jsem si papír a tužku. Nemůžu přece odejít bez rozloučení.

 

Drahý Christiane,

děkuji, že jsi mě zachránil. Promiň, že takhle odcházím, ale nesnesu pomyšlení, že by ti kvůli mně ublížili. Prosím nehledej mě. Stane se co se má stát. Je to zřejmě můj osud.

sbohem

navždy tvá

Eve

Snažila jsem se udržet slzy. Nechtěla jsem, aby věděl jak velkou bolest mi působí ho opustit. Velice záležet jsem si dala na posledních slovech. Aspoň část ze svých pocitů jsem mu tu chtěla zanechat. Snad si někdy vzpomene na obyčejnou smrtelnou dívku, které obětoval trochu svého času. Pro mě to byly nejkrásnější chvíle mého života, který se nebezpečně rychle blížil ke konci. Rozhodla jsem se, že budu bojovat do poslední chvíle, vyšla ven a rozběhla se do lesa směrem kde jsem myslela, že je město.

Utíkala jsem lesem. Cítila jsem jak mě stíny pronásledují, jak kličkují kolem mě, jak si užívají můj zběsilý a zbytečný útěk. Strach mi chvílemi zatemňoval mozek. Tělo mě nutilo zastavit, ale mnohem mocnější touha nežli strach či únava mě hnali dopředu. Šelest větru prozrazovala rychlost mých pronásledovatelů. Běžela jsem dál. Zakopávala jsem a padala. Byla jsem otlučená, polámaná, otupělá strachem a přesto jsem nedokázala zastavit, i když jsem věděla, že utíkat je zbytečné. Až teprve zlověstný smích za mými zády mě donutil zastavit. Spíše to bylo syčení nebo vrčení, to jsem v té chvíli však nedokázala rozpoznat. Tři temné postavy se vynořili ze stromů, přesně jako v mém snu. Zuřivý pohled upřený na mně. Bylo pozdě. Vše jsem zkazila nedokázala jsem dotáhnout svůj plán do konce. Mozek mi začaly zatemňovat temné myšlenky mých pronásledovatelů. Viděla jsem co ze mě chtějí udělat. Stvůru stejnou jako oni. A pak jsem zahlédla i jinou možnost, velice příjemnou budoucnost, které bude předcházet bolest. To by šlo. Kompromis.

Po mé pravici se vynořila čtvrtá postava. Neuvěřitelně nádherný bledý obličej, který mi bral dech si mě vyčítavě prohlížel a potom zaútočil na ty ostatní. Jediné na co jsem v té chvíli dokázala myslet bylo, že jeho nesmí zabít a vrhla jsem se dopředu. Strach o něj a nenávist k těm co ho chtěli zabít otevřeli všechna zavřená vrátka v mé mysli. Vybuchla jsem. Proud energie přeletěl louku až k postavám z mých nočních můr. Spaloval jejich těla a já cítila všechen ten šok a otázku jež vysela ve vzduchu a bolest plameny trávených bytostí. Trvalo to jen pár vteřin a byli pryč. Jejich prach rozfoukal vítr.

Projela mnou bolest. Čekala jsem její příchod. Vždy se objeví potom co, až příliš použiji svou sílu. Tentokrát to bylo, ale mnohem bolestivější než kdy jindy. Připadalo mi, že mě někdo přejíždí náklaďákem, boxuje do hlavy, zabodává do mě tisíce jehel, pálí mě na hranici a to vše na jednou. Padla jsem k zemi. Něco mě však zachytilo včas, dvě chladné, mramorové ruce. Smrt ke mně přicházela pomalu. Připadalo mi to jako věčnost. Jeho život však stál za tu oběť. Bolest projížděla mým tělem a stále zesilovala. Snažila jsem se ji zavřít někam dozadu své hlavy, tak jako dřív. Tentokrát to nepomohlo. Vždyť už jsem přece musela být mrtvá. Proč to tak dlouho trvá? Tu příjemnou budoucnost už nevidím. Jediné co cítím je bolest.

"Eve prober se! Prober se! Nesmíš umřít! Nesmíš!!!" prosil mě, přikazoval, křičel ...

Je poslední šance mu to říct. Nadechla jsem se, abych řekla poslední slova než moje srdce přestane bít. Nemohla jsem odejít a neříct mu to.

" Miluji tě" Pár okamžiků seděl zaraženě byl to jen zlomek vteřiny jakoby rozmýšlel.

" Taky tě miluji Ev" hlas se mu zlomil. Tělem mi projel ten příjemný pocit vědomí toho, že nás někdo jiný miluje. Teď už můžu zemřít. Naklonil se ke mně a políbil na ústa a pokračoval ke krku.

Jen řezavá bolest zbyla na místě kde před chvílí byla jeho ústa. Krk jsem měla v jednom ohni. Srdce se mi splašilo a bilo jako o závod. Tělem mi projížděla bolest tisíce skleněných střepů. Nevím jak dlouho to trvalo, ale bolest najednou ustoupila a moje srdce odbilo svůj poslední úder.

Taková byla cesta k mé smrti. Již více nebudu člověkem a mé srdce už nikdy nebude bít. Takovou cenu jsem musela dát za věčnost. Nikdy nebudu litovat toho, že Christian ze svého polibku přešel do kousnutí a dal mi dar věčného života spolu s ním. Tu příjemnou budoucnost jsem tehdy neviděla, protože se stala mou současností.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Cesta k mé smrti:

 1
1. nika
19.10.2014 [17:19]

nadherne, bozi

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!