Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Čarodějnice patří na hranici

16.02.2010 (15:00) • Evelyn • FanFiction jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 3670×

Za obslužným pultem ve špinavém hostinci té nejnižší kategorie se krčila dívka. Spíše ještě děvčátko. Teprve nedávno dovršila čtrnácté narozeniny a přesto už poznala a na vlastní kůži zažila utrpení, bolest, pohrdání i lhostejnost a nenávist. Svět ji neukázal svou příznivou tvář, osud k ní nebyl laskavý.

Snažila se být neviditelná, splynout s okolím. To se jí však nepodařilo. Schovávala se v otvoru ve dřevěném pultu, když ji někdo surově chytil za vlasy a vytáhl ven.

,,Vyhýbáš se práci, ty malá couro?” promluvil hrubě asi čtyřicetiletý přiopilý muž. Byl jí odporný. Velké měkké břicho, obličej poznamenaný neštovicemi, mastné vlasy a pach potu. Zvedal se jí z něj žaludek a děsila se toho, co bez pochyb muselo přijít.

Vlekl ji za vlasy nedbaje na její bolest do malého zatuchlého pokoje vedle krčmy. Bezohledně s ní praštil na postel a rychle si sundal kalhoty. Dívka odvrátila pohled a do očí se jí nahrnuly slzy. Nechtěla plakat a prosit o smilování, nechtěla ukázat své ponížení a poskytnout mu tak ještě větší potěšení.

Pevně semkla víčka a připravovala se na nadcházející bolest. Podstupovala ji pravidelně téměř každý den, ale nikdy si na ni nezvykla. Ozvalo se mužovo heknutí a vzápětí ucítila jeho ruce na svém těle. Nemazlil se s ní, nehladil ji. Násilnicky jí vyhrnul sukni a roztáhl nohy. Hrubě do ní pronikl. Zadržela vzlyk v hrdle a snažila se představit si, že je někde úplně jinde. Spokojená a v bezpečí se svým bratrem.

Myslí se přenesla na krásné místo, kde jí nic zlého nehrozilo. Trpělo jen její již dávno zubožené tělo. Ten odporný chlap si odbyl svoje a když si zapnul kalhoty, pro formu jí uhodil pěstí do obličeje. Ani to pro ni nebylo nic nového. Zůstala ležet bez pohnutí, dokud nezaslechla vrzání dveří. Osaměla. Stulila se do klubíčka a až nyní nechala pláči volný průběh.

Nechápala, proč se k ní i k bratrovi všichni chovali tak bezcitně. Toužila po matce, jejím něžném objetí a domově. Chtěla jen normální život. Bez násilí, pohrdání a ubližování. Jenže i toto prosté přání bylo zcela nesplnitelné.

Ona a její bratr byli dvojčata. Bratr a sestra sdíleli mateřské lůno a to se neslušelo. Dvojčata byla považována za prokletá. A ona s bratrem měli navíc tu smůlu, že jejich matka porod nepřežila. Otec se jich hned po porodu zřekl. Odložil je k bezdětné hostinské a jejímu manželovi a dál mu na nich ani v nejmenším nezáleželo.

Hostinská se považovala za Bohabojnou křesťanku, děti tedy nezabila ani neodhodila, jak se občas dvojčatům stávalo. Ale ani jim nevěnovala dostatečnou péči, natožpak lásku. Dětem se dostalo jen tvrdé práce bez odměny či pochvaly, bití a dívce i znásilňování. Občas si přála, aby raději zemřela, ale nedokázala by nechat trpět bratra samotného. Na to ho příliš milovala, pouto mezi nimi by jí tak sobecký čin nedovolilo.

Po pár minutách se vzpamatovala, shrnula si sukni a opatrně vstala. S úlevou shledala, že nemá žádnou zlomeninu a dokáže chodit. Otřela si slzy a pomalu se vrátila do krčmy. Bila by bita, kdyby se vyhýbala obsluze hostů.

Jejího tichého vstupu si nikdo ani nevšiml. Zalezla opět za obslužný pult a načepovala dvě piva do zásoby. Z dřívějších zkušeností věděla, že dlouho ladem nezůstanou. Vzala oba korbely a vykročila do prostoru pro hosty s úmyslem nabídnout je. Došla jen k prvnímu stolu a pivo našlo své majitele.

Už se chtěla vrátit a načepovat další, když ji jeden z návštěvníků chytil kolem pasu a přitáhl si ji na klín. Okamžitě přilepil své rty na její a rukou jí šátral po stehnu. Páchlo mu z úst a zřetelně cítila jeho vzdušení. Otřásla se hnusem. Dneska toho na ni bylo už opravdu moc.

Muž ji přestal líbat a laškovně ji plácl přes zadek. Do rány vložil značnou sílu a dívce vytryskly slzy. On a několik dalších se rozesmáli.

,,Copak, koťátko, snad tě to nebolelo? Umím být i něžný, víš. Rád ti to v soukromí předvedu,” lísal se k ní oplzle.

V tu chvíli již nevydržela beze slova snášet další útrapy. Nevěděla, kde se to v ní vzalo, ale popadl ji vztek a nenávist.

,,To víš, ty otrapo. Vsadím se, že se jen předvádíš. Ve skutečnosti se ti nejspíš ani pořádně nepostaví a tvoje manželka dozajista hledá rozkoš u jiných,” odpověděla mu medově sladkým hlasem a zvedla se z jeho klína.

Muž byl v šoku a neschopen rychlé reakce. Dívce se díky tomu podařilo uniknout zpět za pult. Jen co se schovala, začal ten chlap křičet, že jí to nedaruje a že je jen prachsprostá děvka. Snažil se vstát a jít ji potrestat, ale byl příliš opilý. Spadl na zem a rozplácl se jako žába. Ozval se posměšný smích a vzápětí se strhla bitka.

Dívka se ostražitě rozhlédla kolem sebe a když nezpozorovala žádné další potencionální nebezpečí pro svou osobu, obratně jako kočka se prosmýkla ke dveřím vedoucím na půdu. Do jejího ubohého království. Rychle vyběhla rozvrzané dřevěné schody a s neskutečnou úlevou se schoulila na hromádce slámy, která jí nahrazovala postel.

Věděla, že ťala do živého. Mluvila jen velmi málo, ale když už něco řekla někomu jinému než bratrovi, způsobila svými slovy bolest či smutek. Přesně dokázala odhadnout slabé místo jakéhokoliv člověka a na tuto slabinu slovně zaútočit. Nikdy nezvýšila hlas, nikdy nebyl ostrý jako břitva. Mluvila něžně a sladce. O to víc vyřčené zasáhlo cíl.

Během pár chvil přišel její bratr. Bez rozmýšlení se vydal přímo k ní a objal jí. Stulila se do jeho náruče a alespoň na okamžik pocítila lásku a porozumění. Rozuměli si i beze slov. Oba byli příliš unaveni a vyčerpáni na mluvení. Navíc nechtěli tomu druhému přidělávat starosti se svým trápením.

Ve tmě půdy, v náručí jediné blízké bytosti se hořce rozplakala a upadla do neklidného spánku. Zdály se jí obvyklé děsivé sny bez děje naplněné jen strachem a beznadějí.

Nespala dlouho, když ji probudil hluk a světlo. Zmateně otevřela oči a snažila se zaplašit předtuchu hrůzy a děsu. Rychle zjistila, že zdroj rámusu je v krčmě pod ní a s narůstajícím zděšením si uvědomila, že se přibližuje. Neváhala a probudila i bratra.

V tom okamžiku se rozvrzaly schody a na půdu vtrhlo několik postav s loučemi. Muži v čele průvodu popadli dívenku i jejího bratra a bezohledně je táhli po schodech dolů a ven před hostinec.

Sourozenci strnuli děsem. Na malém náměstíčku uprostřed vesnice byly postaveny dvě hranice s kůly. Rozvášněný dav shromážděný kolem se na ně šklebil.

,,Čarodějnice patří na hranici! Upalte ty ďáblovy poskoky! Do ohně s nimi!” vykřikovali někteří a bouchali přitom vidlemi o zem.

Vypuklo davové šílenství. Lidé se překřikovali, proklínali dvojčata a slibovali jim plameny pekelné.

Dva místní siláci sourozence chytili a nesli je na připravené hranice. Dívka kopala, kousala a snažila se bránit. Její bratr rezignoval. Věděl, že odpor nemá smysl. Cítil blížící se konec. Litoval, že své milované sestřičce nedokázal zajistit bezpečí, ale uvědomoval si, že to nikdy nebylo v jeho silách. Mrzelo ho, že zemřou, ale alespoň skončí všechno utrpení, bolest a strach. Nebyli zlí a proto doufal, že jejich duše dojdou zaslouženého klidu a míru.

,,Proč? Prooč?!” křičela dívka srdceryvně, když ji uvazovali ke kůlu. ,,Co jsme vám kdy udělali?”

Před hranice se postavil hostinský, ten odporný chlap, který ji denně znásilňoval a mlátil. To on měl hořet a trpět v plamenech. On byl hříšníkem.

,,Už dávno jsme věděli, že jste prokletí. Ale dnes jsi jen dokázala svou čarodějnou moc. Uřkla jsi hosta naší krčmy a rozpoutala mezi slušnými muži nešvar a bitku. Tvá slova jsou jako ten nejhorší jed. Jsi čarodějnice a jako taková si zasloužíš shořet v plamenech,” pronesl vášnivě a sám hodil svou louči dívce k nohám.

Suché klestí okamžitě chytilo a začalo doutnat. Hustý černý dým stoupal dívce k obličeji. Kašlala, dusila se a prosila o smilování.

To skutečně přišlo, ale úplně od jinud než očekávala.

Na náměstí se najednou, zničehonic zjevily hrůzostrašné postavy v rudých pláštích. Dívka i chlapec byli již příliš omámeni kouřem a nedostatkem kyslíku, aby vnímali, co se děje kolem nich. Než dívka ztratila vědomí, zpozorovala známý červený plášť. Každý týden navštěvoval krčmu tajemný muž v takovém hábitu. Nikdy jí neublížil, neosahával ji ani nenadával.

Její poslední myšlenka patřila bratrovi. Modlila se, aby se spolu dostali do nebe.

Na náměstíčku zatím propuklo hotové peklo. Vesničané ani nestačili zaregistrovat nezvané návštěvníky, nestačili si ani uvědomit strach, než se jim do hrdel zakously ostré zuby a vysály z nich život do poslední kapky. Masakr skončil stejně rychle, jako začal.

Dvě postavy v pláštích uhasily oheň a osvobodily oba sourozence. Jejich srdce bila velmi slabě, dech byl nepravidelný. Umírali.

Jeden ze zahalených mužů si sundal kápi z obličeje a za hrobového ticha k dětem poklekl. Položil své ruce a jejich obličeje a úlevně vydechl. Vstal a otočil se na své poddané.

,,Jejich dary jsou příliš cenné, abychom o ně přišli. Nezbývá než přeměnit je již nyní, jinak zemřou,” pronesl autoritativním hlasem.

,,Jsou příliš mladí, Aro. Je to proti našim vlastním pravidlům,” ozval se rozhořčený hlas Arova bratra.

,,Ano, jsou mladí, ale mají obrovský potenciál. Eleazar ještě nikdy neviděl takové nadání už v lidském těle. Přeměníme je!”

Nikdo již neprotestoval. Aro se spokojeně usmál a pokynul dvou svým služebníkům, kteří okamžitě vykročili k umírajícím dětem a na zlomek vteřiny se přisáli k jejich zápěstím.

•••••

Bolest a oheň zachvátily celé její tělo. Hořela za živa, plamen stravoval její tělo zvenku i zevnitř. Křičela a prosila o milost. Nechápala, jak to může trvat tak dlouho. Zdálo se jí to jako hodiny a dny a pořád nebyla mrtvá. Nic si nepřála víc než zemřít. Odejít z tohoto světa a mít konečně klid. Namísto toho dál trpěla v nesnesitelných bolestech.

Postřehla, že se na ní někdo snaží mluvit. Slyšela konejšivý tón hlasu, ale nebyla schopna vnímat slova nebo jejich význam. Měla pocit, že její tělo musí explodovat. Roztrhat se na malé kousíčky. Když už myslela, že se zblázní, bolest začala pomalu ustupovat. Od konečků prstů se pomalu stahovala do jejího nitra, k jejímu splašenému srdci. To uhánělo čím dál rychleji až své tempo nezvládlo a vynechalo. Podruhé vynechalo. Jen s největší námahou se ještě naposledy stáhlo a navždy utichlo.

,,Konečně,” ozvalo se vedle ní potěšeně.

Zareagovala okamžitě. Vyskočila a skrčila se v rohu místnosti. V koutku mysli si nejasně uvědomovala, že něco je jinak. Její pohyby byly příliš rychlé, příliš ladné a dokonalé.

,,Maličká, mě se nemusíš bát. Jsem Eleazar a mám za úkol seznámit tě s tvým novým životem,” mluvil k ní pomalu a jemně nádherný muž s rudýma očima.

,,Alec,” zašeptala vystrašeně. Její hlas ji překvapil. Zněl jako ta nejkrásnější zvonkohra.

,,Tvůj bratr je v pořádku. Probral se o chvíli dříve než ty a nyní je v jídelně. Také tě tam za chvíli zavedu, ale nejdřív si mě vyslechni,” usmíval se na ni a vysvětlil jí, co se stalo a čím je nyní ona i každý obyvatel hradu. Věřila mu, cítila svou žízeň. Cítila neobvyklou sílu.

Když jí však bránil jít hned za bratrem, jen se na něm podívala přivřenýma očima a on se zhroutil v neskutečné bolesti na zem. Jane si okamžitě uvědomila, že je za to zodpovědná ona. Rychle přestala a mužův křik utichl.

Na tváři se jí usadil spokojený výraz. Byla novorozeným upírem, obávanou bájnou stvůrou. Už nikdy nebude bezbranná, nikdo v ní již neuvidí snadnou oběť. Neděsila se své nové podstaty a ani v nejmenším jí nevadila představa zabíjení lidí kvůli žízni. Za lidského života s ní nikdo nesoucítil, nikdo se jí nezastal. Tak proč by ona nyní měla mít zábrany?

Cítila bolest a pálení v krku, ale také štěstí a zadostiučinění, protože nyní to byla ona, kdo dokázal ublížit. Jediným pohledem způsobila nesnesitelná muka. Ano, teď se každý bude bát jí a ona bude rozdávat bolest a utrpění. Vrátí světu, co jí dal.

Sladce se usmála.