Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Carlisle

28.04.2010 (15:00) • Paes • FanFiction jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 2280×

Byl jsem ochromen hrůzou. Naproti mě stál upír. Jeho krvelačné oči mě hladově pozorovaly. V ruce jsem držel dřevěný kůl a chtěl ho použít, ale moje mysl nechtěla spolupracovat. Monstrum se usmálo a pomalu se ke mně blížilo. Věděl jsem, že pokud mu ten kůl nezabodnu přímo do srdce, budu mrtev.

Naráz ze mě strach opadl, jako kdyby se mlha v mé mysli rozestoupila a já mohl racionálně myslet. Napřáhl jsem se, abych ho zabil, ale bohužel pro mě, byl rychlejší. Vzal mi kůl a prohlížel si ho, jako kdyby předtím nic podobného neviděl. Najednou se začal nepříčetně smát a mě z toho smíchu, přecházel mráz po zádech.

„Opravdu si myslíš, že by mě tohle mohlo zabít? Ach, jak jste vy lidé jste hloupí,“ dořekl a mě začali docházet jeho slova. V temné noci Londýna nás chodí stovky a každý z nich dopadne tak jako já. Já vždycky říkal otci, že to nebude fungovat, ale neposlouchal mě. Byl posedlý, touhou dopadnou a zabít upíra. Upír ke mně přiskočil a zakousl se mi do krku.

Můj bolestivý výkřik prořízl ticho téhle noci. Odtáhl se a utekl do temné uličky. Nechápal jsem, proč mě nevysál nebo alespoň nezabil. Myslel jsem si, že umírám, ale smrt pořád nepřicházela. Uvědomil jsem si, co se stalo. Já se měním v upíra. Musel jsem se odplížit do starého kanálu, aby mě lidé nenašli. Tam jsem mlčky trpěl, abych na sebe neupoutával pozornost. Věděl jsem, že už mi nikdo nepomůže a nechtěl jsem být v blízkosti lidí, abych je nemohl zabít. Ta bolest mě pořád spalovala, nevěděl jsem, jak dlouho ještě budu muset čekat a tak jsem radši začínal myslet na svůj život.

Jako malý chlapec jsem byl vždy vzorný. Matka a otec mě milovali. Otec působil jako farář na zdejší faře. Takže jsme byli bohabojná rodinka. Bohužel, rodinné štěstí netrvalo moc dlouho. Moje matka šla s otcem z kostela po jeho bohoslužbě, když je napadl upír. Než se otec stačil vzpamatovat, tak mrtvé tělo mojí matky leželo vedle něho. Upír se na otce chladně usmál a nechal ho tam s její mrtvolou.

Ten den začala otcova posedlost pozabíjet upíry. Já už jsem byl pro něj jen vzduch. Přestal kázat v kostele a byl pořád zamčený ve svém pokoji a vylézal ven se jen najíst. Snažil se najít způsob, jak upíry pozabíjet. Já musel přestat snít o tom, že půjdu na školu. Chtěl jsem se stát doktorem, ale musel jsem vydělávat, abychom měli, co jíst. Nemohl jsem si ani najít děvče a oženit se.

Čas plynul a situace se neměnila. Až jednoho dne otec vylezl z pokoje a poprvé se na mě doopravdy podíval. Řekl mi, že přišel na to, jak je zabít. Nařídil mi, že musím najít dostatek lidí, abychom upíry pozabíjeli. V hlouby duše jsem otce nenáviděl, ale udělal jsem to pro něj. Kupodivu bylo takových lidí více a přidali se k nám. Otec jim vysvětlil, v čem to spočívá a oni mu uvěřili. Já od začátku říkal, že to nebude fungovat, ale nikdo mě nebral vážně. Zase byl jako pastor, který říká svým ovečkám, jak se mají chovat. Alespoň mě to tak připadalo. Měli jsme vycházet vždy v noci, a když na ně narazíme, tak je máme nemilosrdně zahubit. Nevysvětil nám, jak je poznáme, ale když jsem toho upíra konečně potkal, bylo mi vše jasné.

A to byl můj život. Život Carlisle Cullena. Kupodivu jsem zjistil, že bolest už ustoupila jen do krku, mé srdce už dávno nebilo. Vyšel jsem z kanálu připravený, že zemřu na slunečním světle. Překvapeně jsem zjistil, že mi slunce nevadí, jen moje pokožka září, jako by byla pokrytá diamanty. Proto upíři vycházejí jen za tm. Rychle jsem vlezl zpět do kanálu, aby mě nikdo neviděl a počkal, až bude noc.

V noci jsem vyšel ven a běžel do lesa. Chtěl jsem najít způsob jak umřít. Nedokázal jsem snést pomyšlení, že bych vraždil lidi. Najednou jsem ucítil nádhernou vůni. Hned jsem věděl, že patří člověku. Bolest v mém krku byla ještě horší než předtím a v ústech se mi začali množit sliny. Rychle jsem se otočil a běžel hloub do lesa. Nikoho nezabiju, říkal jsem si.

Konečně jsem dorazil na skálu, která byla vysoká, takže pád bych normálně nemohl přežít. Skočil jsem, ale k mé nelibosti jsem padal moc pomalu a dopad byl lehoučký, jako bych si poskočil. Copak není žádná naděje na vysvobození? Zůstal jsem ležet v domnění, že zemřu vyhladověním.

Po několika týdnech jsem byl slabý, ale stále jsem necítil přicházet smrt. Najednou kolem mě proběhla srnka a já aniž bych věděl, co dělám, jsem ji chytil a s chutí se zakousl. Její tep slábl, až nakonec byla mrtvá a mě došlo, že mi postačí živit se jen krví zvířat. Bylo to pro mě jako vysvobození. Rozhodl jsem se odejít a začít někde nanovo a doufal, že můj sen stát se doktorem, se jednou opravdu vyplní. Nakonec mám na to celou věčnost.

Autor: Paes (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Carlisle: