Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Caiův boj o život

Lol


Caiův boj o životJednoho dne, když Caius s bratry a gardou jedou do Asie, aby odstranili ty, kteří porušují zákon, dostane chuť se jen tak svobodně projít, sám. Ovšem jeho opuštění gardy se mu vymstí. Najde si ho vlkodlak, který patří ke skupině, co se snaží vyhladit upíry. Dojde k souboji. Když bude Caius, na pokraji smrti vzpomene si na svůj lidský život. Vzpamatuje se a vyhraje nakonec souboj, který měl téměř jistě prohraný?

 

Psal se rok 963 našeho letopočtu. Mířil jsem se svými bratry a celou gardou do jižní Asie. I po všech těch akcích, které jsme už podnikli, po tolika upírech, které jsme zničili, kvůli nedodržování zákonů, se našli další, kteří se rozhodli zákony porušovat. Idioti. Já vím, toto není běžná mluva Volterrského vládce, ale jinak se to nazvat skutečně nedá. Nemají nejmenší šanci na přežití. Myslí si, že jsou neporazitelní, když mají tlupu novorozených a celou školku nesmrtelných dětí. Ale ne, nejsou. Nemají šanci nás porazit. My jsme dokonale vycvičeni, skvělé synchronizováni a s mocnými dary, kterým nikdo neunikne. I když jsem měl mít radost z toho, že zničíme původce hrozby našeho odhalení, nemohl jsem se zbavit depresí. Kráčel jsem spolu se svými bratry uprostřed formace. Byli jsme zahaleni v černých pláštích. Byli jsme jejím srdcem. My, vládci Volterry.

Potřeboval jsem vypustit myšlenky, jen tak se projít, sám, vypustit myšlenky, které tíží mou hlavu již moc dlouho. Potřeboval jsem být alespoň na chvíli sám.

„Aro,“ oslovil jsem ho a snažil se znít znuděně.

A povedlo se. Můj tón sice byl znuděný, nebo zlý, ale ve skutečnosti jsem jiný. My všichni jsme jiní. Jen si před celým světem musíme udržet tu chladnou a krutou masku, abychom budili respekt. Ne, že bych nebyl krutý, to ne. Já krutý jsem, i mí bratři takoví jsou, ale ne až tak moc. Náš život je jen předstírání. Už je to téměř automatické. Nasaď si tuhle masku, teď zase tamtu. Nic jiného vlastně neděláme. Měníme masky a hlídáme dodržování zákonů. Zkrátka, jsme úplně jiní, než si všichni myslí. Zabíjení mě netěší, ale utajení naší existence, našeho světa, je nade vše. Aro, to velice často využívá ve svůj prospěch, ale to už je jeho věc.

Z ničeho nic se dotkl mé ruky a mou mysl zaplavily myšlenky, které mi pluly hlavou ještě před malou chvílí. Aro zběžně prohlížel mé myšlenky, ale jak se podle jeho výrazu zdá, nenašel nic, kvůli čemu bych ho měl vyrušovat. Příliš se do té role vžil. Jeho masky už mu přirostly, nikdy se jich nezbaví.

Začal jsem myslet na své deprese, na to že chci být na chvíli sám, bez nich i bez gardy. Leze mi na nervy, že ať se hnu kamkoli, je někdo se mnou. Konečně pochopil, co jsem po něm chtěl. Jen kývnul na souhlas. Začal jsem prostupovat kolem masy upírů, která mi uhýbala z cesty. Několik strážců, kteří mě měli chránit na každém kroku, chtěli jít se mnou, ale bratr je naštěstí zastavil. V tu chvíli jsem ho měl o něco málo raději.

Konečně jsem se dostal až na kraj bojové formace a opustil ji. Chvílemi jsem si přál být jako obyčejní upíři. Smí chodit, kam chtějí a s kým chtějí, mohou se jen tak rozběhnout po lese a užívat si větru šlehajícího do tváře, který čechrá vlasy a hladí kůži jako pírka páva.

Také jsem se rozběhl. Letěl jsem jako raketa. Kam, to jsem nevěděl a bylo mi to jedno. Doběhl jsem na louku pokrytou místními druhy rostlin. Zastavil jsem se a jen se kochal tou nádherou. Konečně. Dostal jsem svůj vytoužený kousek svobody, který mi právem náležel. Ale i tak mi ho odepřeli. Za moc se krutě platí. Být vládcem, znamená, být svázaný. A to já přesně jsem. Svázaný.

Z mého přemýšlení mě vytrhl nezvaný host, ale člověk to nebyl. Smrdělo to jako… Ano, byl to vlkodlak, Dítě měsíce. Odporné stvoření, které lidi nezabíjí jen pro potravu, ale hlavně pro zábavu. Nemluvě o tom, jak strašně páchnou.

Z ničeho nic ta koule smradu zavrčela. Postavil jsem se do bojové pozice a vrčení mu oplatil. Jsem vládce Volterry, nenechám se zastrašit nějakým vlkodlakem.

„Už jsi mrtvý, upíre!“

„Být tebou, vážil bych svá slova. Nevíš, kdo jsem, a čeho jsem schopný,“ zavrčel jsem na něj.

„Já vím, kdo jsi Caie Volturi. Sleduji tě už pár let, vznešený vládce Volterry!“ vysmíval se mi.

To mě dopálilo. Nějaký odporný a smradlavý pes se mi nebude vysmívat! Co si o sobě ta kupa chlupů myslí? A ještě ke všemu má tolik drzosti a utahuje si ze mě.  Mé vrčení zesílilo, svaly se napnuly a instinkty a smysly se zbystřily.

„Kdo tě poslal?“

„Kdo mě poslal? Ty se mě ptáš, kdo mě poslal? Jsem vlkodlak, také máme své vedení. Není v tom nic osobního, jen se chceme zbavit upírů, vyhladit je,“ oznámil mi s výsměchem v očích.

„Takže mě hodláš zabít?“

„Ano,“ zněla prostá a stručná odpověď.

„Musím tě zklamat, ale to se ti nepovede,“ vysmíval jsem se já jemu.

Vím, že bych měl být přinejmenším nervózní, ale já necítil nic, jen touhu zabít toho parazita, co mi kazí vzduch. Měl jsem výcvik dost dobrý na to, abych si s ním poradil. A jsem si naprosto jistý, že i když jsem posledních pár set let výcvik ani neviděl, byl jsem si naprosto jistý svými dovednostmi.

„To se ještě uvidí!“ zařval naprosto smyslů zbavený a vrhnul se ke mně.

Jeho cíl byl jasný. Zabít mě. Snažil jsem se uhýbat a zároveň mu údery oplácet, ale nedařilo se mi. Utržil jsem pár škrábanců. Ale dařilo se mi údery oplácet. Byl velice rychlý. Jak jen může být vlkodlak takhle rychlý? To snad ani není možné… Začínám mít pocit, že jsem si byl až příliš jistý sám sebou. Cítím, že tohle nevyhraji, ale bojovat nepřestanu.

Snažil jsem se, co mi síly stačily. A najednou jsem vyhrával. Mé útoky ho pomalu ale jistě vyřazovaly z boje. Síly ho opouštěly, ale i já jsem byl vyčerpaný.

V lese křupla větvička. Na chvíli jsem odvrátil pozornost od mého protivníka a zaměřil se na les, jestli si nějak nezavolal posily. Pak jsem ucítil pach. Byla to jen srna.

Ale chvilka mé nepozornosti se stala mou osudovou chybou. Vzpamatoval se a zaútočil na mě zezadu. Tento tah jsem nečekal. Neměl jsem se jak bránit. Nakonec mě hodil na zem. Má snaha zvednout se, nebyla úplně marná, ale uniknout se mi nepovedlo. Chytil mě.

„A teď zemři, upíre!“

Vzal mě za hlavu a pomalu začal otáčet. Bolest, která mnou projela, byla téměř nesnesitelná. Chtěl jsem vykřiknout, ale žádný zvuk ze mě nevyšel. Místo toho se mi zamlžilo před očima a já už nebyl v lese s vlkodlakem.

Stál jsem na ohromném nádvoří před velikým palácem, který byl snad třicetkrát větší, než náš hrad ve Volteře. Na nádvoří běhalo pár dětí. Uvědomil jsem si, že musím být mrtvý. Tak takhle to vypadá po smrti? Vypadá to tu, jako nebe, ale já do něj nepatřím. Vraždil, mučil jsem a zabíjel a teď jsem v nebi? Ne, nemohu být po smrti, kdybych byl, hnil bych teď v pekle.

Ale něco mě z mého rozjímání vyrušilo. Byl to člověk, žena. Mohla mít tak kolem pětadvaceti let. Usmívala se a honila malé, vypasené dítě, kterému mohlo být nanejvýš sedm. Oba dva měli světlé, blonďaté vlasy a jiskřivé zelené oči. Ta podoba, musel to být její syn.

„Caie, Caie! Nechoď tam, vrať se na hodinu malování!“ křičela za ním ta žena.

„Ale mami!“ pištělo to dítě.

„Ne, Caie, nesmíš si tu jen tak běhat. Jsi jeden z velkých vládců říše římské. Tvá bedra bude jednou tížit velké břemeno, budeš mít zodpovědnost za celou svou zemi. Budeš císařem.“

„Ale oni si hrát můžou! A já se musím učit nějaký malování! Nebaví mě to. A právě proto, že budu císař, tak bych si měl dělat, co se mi chce, ne?“ ptalo se dítě, které nemělo daleko k breku.

„Ano, to ano. Jednou… Ale teď jsi na rozhodování a dělání si, co chceš, moc malý, až vyrosteš, všechno se to změní, neboj,“ chlácholila ho matka.

„Už jsem ti mnohokrát vysvětlovala, proč si nesmíš hrát s ostatními, ale sám. Už několikrát jsme to spolu porušovali, ale tatínek se nesmí nic dozvědět. A tentokrát budeme dodržovat pravidla. Kdyby se to tatínek dozvěděl, moc by se zlobil,“ vysvětlovala mu.

„Mami,“ zkusil prosebný hlas a udělal psí oči.

Úsměv na tváři ženy se rozšířil a udělal jí dolíčky ve tvářích.

„Tak dobrá, Caie, můžeš jít navštívit své kamarády Ara a Marca. Vím, že s nikým jiným se ani nebavíš, a jim můžeš důvěřovat. Tak, jako ty budeš císařem, oni jednou budou senátory a tvými rádci. Ale to nemění naše pravidla. Nikde se netoulej, buď opatrný a vezmi si s sebou Alessandra. Bude na tebe dávat pozor,“ začala nakazovat tomu capartovi, jak se má chovat.

Ten kluk mi trochu připomínal mě samotného.

„Dobře!“ zapištěl klouček a nahodil úsměv, který mi byl tak povědomý.

A něco jsem si uvědomil. To jsem byl já! Já a moje… matka. Mé lidství a dětství. Můj život. Jaký bych byl asi vládce, kdybych se nestal upírem?

V tu chvíli jsem se probral. Nebyl jsem mrtvý, mou hlavu stále svíral ten odporný parazit. Cítil jsem tlak na můj krk. Ale ne. Nevzdám to, nenechám se porazit! Já jsem římský císař!

I když jsem byla stále v jeho sevření, pootočil jsem hlavou. Riskoval jsem tím, že utrhnu hlavu sám sobě, ale nestalo se tak. Měl jsem volný průchod k jeho zápěstí, které jsem měl u nosu. A tak jsem se zakousl.

Vypustil ze své tlamy takový zvuk, že jsem jej nedokázal identifikovat. Jediné, co jsem z jeho výrazu vyčetl, byla směs bolesti, utrpení a překvapení. Věděl jsem, že ho můj jed zabije, že bude trpět v bolestných křečích, ale bylo mi to jedno. To bylo poprvé, ale ani jsem se nedivil. Chtěl vyhladit upíří rasu, ale vybral si špatnou oběť.

Tím jsem se teď zabývat nechtěl. Mou mysl brázdily jiné myšlenky a vzpomínky. Potřeboval jsem přemýšlet, snad ještě více, než jsem se rozhodl, že se půjdu projít. Vylezl jsem si na strom a sedl si na tlustou větev. Uvolnil jsem se a odezva se dostavila hned, myšlenky v mé hlavě začaly vířit.

Má matka, jak jsem na ni jen mohl zapomenout? Její krásný úsměv a dolíčky ve tvářích. Už je to moc dávno. Tisíc let je dlouhá doba. Ale na rodinu bych zapomínat neměl. Na nikoho z nich. Jediní, kteří mi z té doby zůstali, jsou Marcus a Aro. Jak to, že oni zemřeli a my stále žijeme? Co se tam tehdy stalo?

Své krvavě rudé oči jsem upřel na oblohu. Byla tak modrá, tak uklidňující, tak utěšující. Jako bych v ní viděl tvář mé matky. V tu chvíli nebylo těžké ponořit se do hloubi své mysli. Z ničeho nic na povrch vypluly další vzpomínky.

Byl to ten samý palác, jen to tam vypadalo jinak. Byla tma, ozývaly se rány a křik a všude kolem byla spousta mrtvých. Mezi nimi jsem poznal i mou matku, otce. Můj ochránce, Alessandro žil, ale byl raněný. Vzal si mě do náruče, nasedl i se mnou na koně a odjížděl z paláce. Byl jsem zticha, věděl jsem, že řvát by nemělo cenu, vím, že mě chce ochránit. U velké brány se k němu připojili další dva muži na koních a v náručích se jim také někdo choulil.

Dojeli jsme k chátrajícímu domu. K sirotčinci. Nechali nás tam a odjeli. Zůstal jsem tam s Arem a Marcusem. Byli jsme jako bratři. Po té bitvě v paláci a po dlouhých deseti letech v sirotčinci, jsme k sobě ještě více přilnuli. Sblížili jsme se a byli jako opravdoví bratři. Když nás pustili z té odporné budovy, kde jsme nuceně museli strávit tolik času, jen tak jsme se potloukali lesy a okolím. Jedli jsme to, co jsme si ulovili. Tak to trvalo asi pět let, ale jednou z ničeho nic Aro zmizel. Byl na lovu, ze kterého se už nevrátil. Nebylo po něm ani památky. Hledali jsme, pokoušeli se stopovat, ale nikde jsme ho neobjevili. Mysleli jsme se, že je mrtvý, že ho roztrhala divá zvěř, ale ani jeden z nás si to nechtěl přiznat. Doufali jsme, že je stále na živu, a tak jsme hledali dál. Po měsíci se ukázal. Ale byl jiný. Vyšší, bledší a jeho oči byly rudé. Jímala mě z něj hrůza. A nebyl jsem sám. Marcus vedle mě začal couvat.

„Ale bratři, mě se přece nemusíte obávat. Já vám neublížím, chci vám pomoct,“ řekl podivným tónem a s úlisným úsměvem na rtech.

Nelíbil se mi. Ale už nestál na tom samém místě co před chvílí. Stál těsně u mě. A pak, rychlostí útočící kobry, se ke mně nahnul a zanořil své zuby do mého krku. Nekoukal jsem na to, co se stalo s Marcusem, stravoval mě oheň, pálili mě na hranici.

Pak jsem se probudil a viděl jsem úplně všechno. Probudil jsem se do nového života, do života Caia Volturiho. Krutého vládce upírů. Dostal jsem se do divného světa. Do světa magických a záhadných věcí, upírů a vlkodlaků.

Tato myšlenka mi připomněla souboj, který málem skončil mojí smrtí. Když mě málem zabil, když jsem si myslel, že je se mnou konec, něco se ve mně zlomilo. Dostal jsem strach. Strach z vyhubení naší rasy. Uvědomoval jsem si to nebezpečí, co pro nás Děti Měsíce znamenají. A on byl jen jeden z mála. Kolik upírů už zabili? Ne, nepodaří se, to nedovolím. I kdybych měl vyvraždit všechny vlkodlaky na světě. Ano, to přesně udělám. Budu je honit jako divou zvěř, abych zabránil tomu, co se chystají udělat oni! A od té doby pořádám hony na vlkodlaky. Zbývá jich už jen poslední hrstka.

Tímto činem jsem se stal opravdu krutým. A tak jsem si nasadil svou masku, která se stala mou součástí, už nikdy se jí nezbavím, i kdybych moc chtěl…

 


 

Tuto povídku bych v první řadě chtěla věnovat Michalovi7 a Enchantress, za to, že mě nenechali seknout se psaním a že to se mnou vydrželi. Pak bych to chtěla jěště věnovat Coře, za její pomoc a podporu a Jasperovi Jazzovi Haleovi, za pomoc, kterou mi ochotně poskytli. Moc vám děkuju, zůstaňte takoví, jací jste. :-*



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Caiův boj o život:

 1
4. Arnessie
29.05.2012 [19:53]

To bylo úchvatné fakt nádhera.Nikdy jsem si to nepředstavila jak Caius málem prohrál s tím čoklem.A teď.....opravdu nádherné obvzlášť s Caiem Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

29.09.2011 [12:46]

Mishulekrásný...chudáček Caius...! Emoticon Emoticon Emoticon

20.08.2011 [13:35]

VeubellaTak to bylo úžasné! Já nemám slov...
Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

24.05.2011 [19:48]

Victoria1Velmi originální nápad. Emoticon Moc hezké. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!