Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Být dítě, neznamená být šťastné dítě - část 2/2

25.12.2010 (16:15) • BreeTanner • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 1905×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Poslední dobou mám pořád vize. Častější, než kdy předtím. Trochu se změnily, ale hlavní podstata je stále stejná. Ten upír. Ano, mohu říct s naprostou určitostí, že je to upír. Zvykla jsem si na to, že jsou na světě věci, které mi nikdy dříve nepřišly normální. To mi ale nepřišly ani teď. Náhle další vize. Ach, za dnešek už třetí!
Ten upír… příjde sem, na ošetřovnu, do mého pokoje… zaútočí na mne… ale počkat, obraz se nazalívá krví… nezabije mě tedy? Do dveří někdo vtrhne… ano, vím, kdo to je. Znám ho. Můj otec? Ne, jeden z pracovníků ústavu. Panebože, vždyť ho ten blonďák zabije! Obrací se k němu a udělá krok k němu…
Trhla jsem s sebou, když se rozbilo sklo okna. V následujících vteřinách se mi přesně přehrála má vize. Pracovník se vrhá na blonďatého upíra a… cení zářivě bílé špičáky. Cože? To není možné, to přeci nemůže být možné… Vykřiknu, když se upír vytrhne pracovníkovi, chytí mě za krk a přirazí mě ke stěně. Cítím, jak se pod mojí vahou drtí jemná malba. Zavřu oči a připravuji se na smrt.
Zaslechnu vlhký, trhavý zvuk. Nic mě však nebolí! Necítím ani malou bolest, necítím nic kromě strachu. Je možné, že by byla smrt tak snadná? Tak bezbolestná? Tak…
„Ááá!“ vykřikla jsem bolestí, když se mi cosi ostrého a přitom drobného zabodlo do krku.
„Neboj se, Alice,“ zaslechla jsem známý hlas pracovníka.
Upadla jsem do mdlob, protože jsem nevydržela bolest, která mi jako ostrý šíp trápila každou buňku v těle.
---O půl roku déle, 22:15, konečně pryč---

Náhle svět kolem mne začal zpomalovat. Byla jsem ráda, že jsem svoji schopnost při proměně neztratila. Je to šílené, ale mé vize mi začaly chybět. Tentokrát jsem viděla překrásného upíra s medově zlatými vlasy. V mnohém mi připomínal vraha mé matky, jenže tenhle mi byl mnohem příjemnější, přestože měl rty špinavé od krve a okolo něj se povalovaly mrtvoly. Usmíval se a já se do něj zamilovala. Vize zmizela a já za to byla ráda. Bála jsem se, že z té náhlé lásky zešílím.
„Mario, já odcházím. Promiň, ale tohle už mě nebaví.“ Zaslechla jsem příjemný hlas a zastavila jsem se. Jeho pach byl příjemný. Jako med a pomeranče. Míchal se s ním však drsný pach nějaké ženy.
„Jaspere, víš, že tě nenechám odejít. Miluji tě,“ odpověděla mu.
Jasper… jaké zvláštní jméno. A krásné. Zvedl se vítr a můj pach zanesl přímo k nim. Na útěk bylo pozdě.
„Pojď blíž, dítě,“ řekla Maria a já se na ni podívala skrz větve.
Pozorovala mě rudýma očima, které mi připomínaly rubíny. Ten muž, Jasper, kterého jsem slyšela, tu už nebyl, ale jeho pach stále ještě vysel ve vzduchu. Musel být poblíž.
„Jak se jmenuješ?“ Jeho hlas se náhle ozval přímo za mnou a já se polekaně otočila. V následující chvíli jsem neměla ani tolik síly, abych přiměla mé ústa zůstat zavřená. Dívala jsem se do tváře toho, kdo útočí na mé srdce.
„A-Alice,“ zakoktala jsem.
„Já jsem Jasper Whitlock,“ odpověděl mi s úsměvem.
Z jeho úsměvu se mi podlomila kolena. Chytil mě dřív, než jsem stačila dopadnout na zem. Kdybych byla člověk, zrudla bych jako rajče.
„Děkuju,“ špitla jsem a pozorovala zem pod svýma nohama.
Náhle mě hrozně zajímalo, že ze stébla trávy spadnul brouček, když jsem se ho dotkla špičkou boty.
„V pohodě,“ řekl Jasper, „jen příště zkoušej držet rovnováhu, Alice.“ Přikývla jsem.
Zaslechla jsem, jak Maria zavrčela a dospěla jsem k názoru, že z mé přítomnosti je daleko více nadšený Jasper, než ona.
„Mario? Ještě jsme nedokončili naší konverzaci,“ řekl Jasper a otočil se na tmavovlasou ženu.
„Dokončili. Já nechci, abys odešel.“
„To, co chceš, nebo nechceš, nemá žádný vliv na mé rozhodnutí,“ řekl Jasper rázně.
Maria se uraženě zamračila, bylo vidět, že je překvapená, evidentně s ní předtím nikdo tímhle tónem nejednal. Chvíli mlčela, jakoby se rozmýšlela, co říct.
„Dobře, jednej, jak chceš! Alespoň si nechám tuhle,“ řekla potom a kývla hlavou ke mně.
„Na to zapomeň, Mario. Alice půjde se mnou.“
S úžasem jsem se na něj podívala. Usmál se na mne.
„Nemáš na ni právo,“ zavrčela Maria.
Jasper šel až k ní. „Ty také ne,“ zašeptal jí do ucha.
Raději jsem zavřela oči. V následující chvíli jsem uslyšela trhavý zvuk. Bylo mi to jasné. Jasper je mrtvý, Maria ho zabila. Můj bůh je mrtev.
„Jdeme?“
Otevřela jsem oči. Stál přede mnou, zdravý, krásný, usměvavý a živý. Marie utrhl hlavu, to byl ten zvuk.
„Proč jsi to udělal?“ zeptala jsem se zmateně.
„Nepustila by nás,“ odpověděl a natáhl ke mně ruku, „tak jdeme, nebo jí chceš vystrojit pohřeb, kam pozveš celý Seattle?“
Zavrtěla jsem hlavou na znamení nesouhlasu a rychle jsem se ho chytila za ruku jako dítě. Jako bych se vracela k matce a ona mě měla ráda. Zesmutněla jsem, když jsem si vzpomněla na svoji minulost. Všiml si toho.
„Je ti něco?“ zeptal se Jasper.
„Já… jen jsem si vzpomněla na svou minulost.“
„Vyprávěj mi o ní…“
O kus dál jsme si tedy sedli do trávy a já začala…
„Už v dětství jsem měla v podobě snů vize do budoucnosti. Matka už toho pomalu začala mít dost… pak jsem předpověděla smrt svého otce. Po jeho smrti mě poslala do blázince, kde…“

**************************************

„… a teď jsem tady,“ dopověděla jsem.
Jasper mě celou dobu pozorně poslouchal a teď se mi zadíval do očí.
„Mělas hrozný život…“ řekl a soucitně se na mne podíval.
Sklopila jsem smutně hlavu. „Občas se mi po matce stýská… ale to je jedno,“ špitla jsem.
Zvedl mi hlavu a znovu se mi podíval do očí. Začínala jsem být trošku nesvá. Naklonil se ke mně a políbil mě na rty. Ztuhla jsem, nečekala jsem to. Bylo to krásné. „To už nikdy neříkej, protože mně to jedno není,“ odpověděl a pomohl mi na nohy.
---Po 15 letech, 12:40, blízko nové budoucnosti---

„Jazzi!“ vykřikla jsem, když jsem málem spadla po shlédnutí své vize.
Chytil mě. „Co jsi viděla, Alice?“ zeptal se.
„Upíry… jsou však jiní než my, Sají zvířecí krev. Jakoby na nás čekali… mají zlaté oči… a-“ Přerušil mě hlasitý křik nějakého muže.
„Carlisle! Někdo tu je!“
Podívali jsme se s Jasperem tím směrem. Z lesa vystoupilo pomalým krokem pět upírů. Všichni měli zlaté oči.
„Jmenuji se Carlisle a tohle je má rodina,“ promluvil plavovlasý upír, který pohyboval očima ze mne na Jaspera a zkoumavě si nás prohlížel.
Jsou to oni.

Tak... dostali jsme se na konec... jak se vám to líbilo? Chcete i ostatní Cullenovi? Rosalie, Emmetta, Esmé a Edwarda (Jaspera jistě dobře znáte z Eclipse)? :-)

BreeTanner

Autor: BreeTanner (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Být dítě, neznamená být šťastné dítě - část 2/2: