Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Boj

13.05.2009 (13:55) • mexandxcullens • FanFiction jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 1948×

Zdravím,jsem Alice Cullenová. Nejsem upír,neboli nejsem ten,za koho mě většinou znáte. Ale nějakou cestou jsem s Cullenovými příbuzná. Jenže jiné je to v tom,že jsem obyčejná holka a to sice taková,kterou mají rádi jen určití lidé a rodina. Ostatní mě moc nemusí,myslí si,že jsem namyšlená a sobecká. Jenže ti,co mě znají,ví že to není pravda.

Jednou jsem jela ve svém VW Golfu po dálnici. Zrovna velmi silně pršelo,ale já jsem neměla strach. Jela jsem přiměřenou rychlostí v levém pruhu. Zpívala si s písničkou v rádiu a naráz jsem slyšela jak mi něco na kolech prasklo. Trochu jsem se vyděsila,ale po chvilce jsem jela klidně dál. Přejela jsem do pravého pruhu,a když jsem viděla,že se dálnice opravuje,tak jsem chtěla zpomalit. Ale brzdy nefungovali. Brzdu jsem měla sešlápnutou na podlahu,ale nic se nedělo. Z paniky jsem strhla volant na pravou stranu. Při mé rychlosti to s autem cuklo a já vjela na pole. Nezabrzdilo to a tak se se mnou auto několikrát přetočilo. Skončilo na střeše a já jsem tam byla různě skrčená. Cítila jsem,jak mám ruce od krve a také na hlavě jsem cítila palčivou bolest. Brečela jsem a troubila s nadějí,že by někdo přiběhl na pomoc. Nic. Po chvilce jsem se uvolnila a spadla na zem-tedy na střechu auta. Celá mokrá nejen od krve,ale taky od slz jsem se nějak dostala z auta.

Chvíli mě tělo vůbec neposlouchalo. Jako bych se měla učit znovu chodit. Když už jsem přišla k dálnici,začala jsem stopovat. S brekem jsem zjistila,že jsem na části,kde se to opravuje. Úsek byl dlouhý 10km. Vysílená jsem padla na kolena. S obličejem v dlaních jsem tam seděla dlouho,a plakala,věděla jsem,že je to můj konec. Nevím,jak dlouho jsem tam byla,ale naráz mě začalo neuvěřitelně bolet břicho. Řvala jsem bolestí a nakonec jsem skončila v bezvědomí ležet na zemi. Svítalo. A někdo ke mně přicházel,možná nějaký řidič? První se mě na něco ptal,ale já tam jen bezvládně ležela. Zavolal sanitku,která po několika minutách přijela. Oživovali mě dlouho a nakonec jsem se chytla záchranného lana. „Má silný otřes mozku,několik žeber zlomených a možná silné vnitřní krvácení“ říkal někdo kolem mě. Nechtěla jsem ,život pro mě byl v háji.

V nemocnici zjistili,že je mi toho mnohem víc a nedávali mi moc šance,ale i přesto mě vzali na sál,kde jsem strávila několik dlouhých hodin pod narkózou. Bohužel zjistili,že nemám téměř žádnou mozkovou funkci a tak mě dali do umělého spánku. Byla jsem tam prý přes týden,za tu dobu u mě bylo hodně lidí. Taky má rodina Cullenů. Když u mě byli po čtvrté,skoro dva týdny po nehodě,doktoři jim oznámili,že asi nepřežiju. Byl na nich znát smutek. Po dlouhém vysvětlování lékařů,podepsali. Podepsali papír,kde mě odsuzovali k smrti. Přišla sestřička,velmi mladá. Chvíli mě pozorovala a potom? Začala to všechno odpojovat. Nejdříve všechny infuze,potom dýchací přístroj. Viděla jsem ji,viděla jsem smrt. Nakonec zmáčkla poslední tlačítko a vypnula tím všechny zbylé přístroje. Natahovala po mě ruku a já,aniž bych chtěla,ji ruku podala. Vznesla jsem se nad své tělo a viděla se. Vypadala jsem strašně,samá modřina,vyhublé tělo. Jak by taková křehká bytost mohla přežít?

Na mém autě se nenašla žádná závada. Jen mi prý povolili brzdy. Cullenovi chodí k mému hrobu každý týden. Jen tam tak v tichosti stojí a dívají se do prázdna. Mluvím k nim. Ale neslyší mě. Občas to vypadá,jako bych s nimi navázala spojení. Ale nakonec odvrátí hlavu a znovu odejdou. Je to dlouhý boj a smrtí to všechno nekončí.

Autor: mexandxcullens, v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Boj: