Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Boj o nesmrtelný život!

10.06.2009 (13:30) • EGO • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 2123×

Jak dlouhý je okamžik? Pro smrtelníka možná vteřinu, pro zamilovaného jen několik pár sekund, pro nás nesmrtelné..mnohem kratší dobu. Během okamžiku můžete ztratit to nejcennější..Během tohoto okamžiku se může změnit i osud nesmrtelných. A to v případě, že v souboji dvou největších predátorů může jeden prohrát svůj nesmrtelný život!

Stála jsem přiražená dvěma páry těch nejsilnějších rukou k velké skále. Už jsem nebyla tak silná jako po zrození. Přece jen už to bylo pár let, co se můj život změnil. Žila jsem věčně, měla jsem Charlieho, René, Esme, Carlisle, 4 sourozence, nejlepšího přítele, dceru a nejmilovanějšího člověka, mého manžela, ochránce, otce mého dítěte..mé „všechno“!

Avšak okamžik, ta nejkratší setina sekundy mi to „všechno“ bere!

Ty silné paže nepovolovali a já nebyla schopna použít svůj štít na to, abych své „všechno“ ochránila. Byla jsem stejně bezradná jako obyčejný člověk. V tuto chvíli jsem byla nic!

„Edwarde“

Vykřikla jsem v naději, že alespoň můj hlas ho ochrání, ale opak byl pravdou. Otočil se po směru mého hlasu, v tu chvíli soupeř znovu zaútočil, zvedl ho do vzduchu a mrštil s ním dva metry ode mě a dvou upírů, kteří sevření nepovolili, ani když se kus skály odštípl tím hrozným nárazem a spadl pár centimetrů od nás.

I když na jeho těle nebyla vidět ani známka pohmoždění, věděla jsem, že uvnitř trpí tou největší bolestí. I já jsem trpěla, nemohla jsem mu pomoci, nemohla jsem ho ochránit, nemohla jsem nic.

Vzhlédl ke mně, ten pohled nikdy nezapomenu. Byl plný strachu, Edward se bál! Bál se o mě, bál se o svou rodinu. Byl si vědom své prohry, byl si vědom toho, že když zemře, zemřu taky. Nemohla jsem žít bez něho, jako on nemohl žít beze mne!

Já si byla vědoma zase toho, že je zde Reneesme, že je tu člověk, pro kterého bych měla žít, ale uvědomovala jsem si že pro ní žije i Jacob. A že Jacob je ten, který jí nejlépe ochrání. Už mě nepotřebovala. Zbývala mi poslední možnost.. Obětovat se, bojovat pro toho koho miluji..bojovat, i když šance na výhru je nulová.

V té jediné sekundě jsem zvážila všechny své naděje, zjistila, že jsou všechny mizivé, ale přece jen se rozhodla zachránit mojí lásku! Buď všechno ztratím, nebo získám. Jiná šance nebyla.

Asi po sté jsem se snažila vyprostit z rukou mých nepřátel. Pak přišla ta chvíle. „Buď všechno, nebo nic!“ Jedna ruka černovlasé, vysoké, rudooké ženy se přiblížila k mému rameni. Nemohla jsem uvažovat, bylo to tak nečekané, že nestačila svojí rychlostí uhnout. Zakousla jsem se jí do zápěstí a trhla. Žena v tu chvíli vydala ten nejděsivější zvuk. Nemohla jsem se zaobírat následky, které tohle nepřipustitelné chování přivede. Sevření na vteřinu polevilo, otočila jsem se k druhé postavě, tentokrát k muži, který byl stejně svalnatý a obrovský jako Emmet, ohnula jsem se a ze strany kousla. Ani jsem nevěděla kam přesně mířit, jen jsem věděla, že tenhle beznadějný boj odvrátí pozornost třetího upíra a Edward tak dostane šanci opět zasáhnout. Toho snědého muže jsem kousla přesně pod třetí žebro. Snažila jsem se jednat co nejrychleji, avšak žena byla také rychlá, než jsem se stačila napřímit, uštědřila mi pěknou ránu přímo do zad. Svalila jsem se na zem. Ještě jsem stačila pohlédnout na místo, kde ještě před malou chvílí ležel Edward a hleděl na mě. Teď tam nebyl nikdo. Edward začal znovu bojovat. S větší vervou. Mohl vyhrát s přehledem, rychle a jasně. Bohužel jeho čtení myšlenek blokovala ta černovlasá upírka.

Náhle se znovu ozval ten hrozný výkřik. Jenže teď to byl ten nejhorší výkřik. Byl to nářek, plný bolesti, té největší bolesti a zklamání. A co bylo nejhorší tenhle křik patřil Edwardovi! Na rameni a na krku se mu objevila rána po kousnutí..Vzpomněla jsem si na Jaspera, na jeho zjizvenou tvář i ruce. Pamatuji si, jak říkal, že je to z bojů, kterými musel projít, než ho našla Alice.

Kde ty jsou? Kde je moje druhá rodina a moji nejlepší přátelé? Jakto že Alice nevidí, co se tady děje? Jakto, že nám nikdo nepomáhá? Po chvilce mi to došlo..vždyť je ten nejšťastnější den pro ony dva, je to přesně pět let, co se Jacob otiskl do Nessie, pět let od narození mé jediné dcery! A oni slaví. Všichni spolu, nikdo nemůže vědět, že jsme v nebezpečí, když všechno zastiňují vlkodlaci.

A to to tak nevinně vypadalo..řekli jsme si s Edwardem, že „zaběhneme“ do Seatlu, koupíme jim dva prstýnky, abychom ještě více zpečetili jejich vztah a cestou zpět, žertem přineseme Reneesmee jednu pumu, k narozeninám. A to se nám vymstilo. Byli jsme si vědomi toho, že doba upírů je zase zpět a že hned tak nezadržíme všechny upíry ve svých teritoriích, ale nemohli jsme tušit že se objeví, tito tři, kteří budou dětmi, toho nejhoršího upíra. A přece Victorie .Ano, to ona je stvořila pro svojí pomstu. Čekali, čekali skoro šest let na to, až budeme zranitelní. A teď jsme byli Ti nejzranitelnější tvorové ve světě upírů. Byli jsme šťastní a nedávali na sebe pozor.

Otočila jsem se zpět na mé dva soupeře, ale už jsem nestačila uhnout. Můj dokonalý krk se stal terčem..oba dva upíři se zakousli z každé strany a trhli. Bylo to tak bolestivé..ale ne tolik jako slyšet Edwarda křičet. Nevydala jsem ani hlásku, jen vztek který ve mně vřel se ještě více rozrostl.Opět jsem skočila i přes všechnu bolest na tmavovlasou ženu a vrhla se jí na obličej. Uštědřila ode mne 2 velké kousnutí.

Byla jsem špatný bojovník. I když mi zmizela nemotornost z lidského života, přece jen tak trošku z ní ve mně zbylo. Byla jsem stále tak neopatrná jako člověk. Jindy bych se nejdříve ujistila, zda nehrozí nějaké nebezpečí, ale teď jsem nemohla, musela jsem jednat. Bohužel k mému překvapení mě síla druhého upíra srazila k zemi a znovu jsem ucítila tu ničivou bolest, tentokrát na zádech. Byla jsem v koncích. Bolest znovu a znovu přicházela a já se už jen snažila zatínat všechny svaly a nedovolit těm dvěma stvůrám mi odtrhnout končetiny! Byla jsem v koncích, otevřela jsem ústa a z nich vyletěl nářek. Horší nářek, než jsem si myslela. Znovu a znovu..po chvilce se ten nářek docela změnil a já si začala uvědomovat že já už nevydávám ani hlásku, ale tento nářek přicházel od někud z lesa. Jen jsem pootočila hlavu a spatřila Edwarda. Usmál se na mě. Usmál??

Ano usmál..věděl kdo přichází. Stromy se najednou rozestoupily a z nich vyběhlo to nejkrásnější stvoření, můj nejlepší přítel. Okamžitě se vrhl na dva mé soupeře, setřásl ze mě toho svalnatce a ihned se vrhl i na ženu.

Chvíli mi trvalo, než jsem se vzpamatovala. Nebyl to nářek ale Jacobovo upozornění, že se blíží záchrana. Mrkla jsem směrem k Edwardovi a uviděla záda světlovlasého štíhlého muže, jenž zrovna prokousával Edwardovi kůži na rameni. Rozběhla jsem se tím nejrychlejší způsobem a vší silou do muže narazila. Odmrštilo ho to až na druhou stranu mýtiny, kde už se o něj postaral Sam, který se v tu chvíli objevil přímo u těla upíra. Už nebyla potřeba starat se o nebezpečí. Teď jsem se jen mohla starat o Edwarda. I když rány se v okamžiku, tak krátkém, zacelily, zůstala po nich ošklivá jizva, která už bohužel nezmizí. Ale my byli zase rádi, že jsme spolu. Ani mluvit jsme nemuseli. Jeden druhému viděl v očích ten strach, ale zároveň i tu úlevu. Opět jsme byli vděční Jacobovi a jeho smečce. Vždyť jinak by jsme nepřežili. Když jsme se však později dozvěděli, jak nás našli, nestačili jsme se divit. Reneesmee prý slyšela náš nářek a najednou přesně věděla kde jsme a s kým bojujeme. Nás tři spojovalo neuvěřitelné pouto. Nejen pouto rodinné, pouto lásky, pouto přátelství, ale i pouto ochranné.

Nevím jestli Reneesme, ale já i Edward jsme si uvědomili jednu věc. Nikdy nebudeme v bezpečí. Nikdy nebude ten šťastný Happyend.. Jedno jsme však věděli .. nikdy nebudeme sami.. vždy tady bude jeden pro druhého. A to je přece to nejdůležitější!

Na mýtince, kousek od polorozpadlé skály po boji, který zde před okamžikem ustal se lesklo něco kulatého. Byli to dva prstýnky, které zářili jako zlaté hvězdy na zeleném nebi.

Autor: EGO (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Boj o nesmrtelný život!: