Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Beauty and Beast - Twilight

16.11.2010 (21:00) • BreeTanner • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 2004×

Beauty & the Beast

Probudila se… musela dělat, že neví, že je to jen hra. Jacob ji takhle bavil už mnohokrát, každý rok. A ji to pořád bavilo. Jasper vešel do Renesméina pokoje.
„Zlatíčko, dnes máš narozeniny, koupím ti ve městě s Alicí nějaké pěkné šaty…,“ řekl.
Renesmé měla co dělat, aby se nerozesmála, jen když si představila strýčka Jazze v obchoďáku.
„Ale strýčku! To nebude nutné… bude mi stačit něco malého, cokoli, co mi tě vždycky připomene,“ odpověděla s milým úsměvem.
Jasper přikývl a vyšel z domu. Nasedl do auta a odjel. Přijel ke starému hradu a vystoupil, protože na keři viděl nádherné růže. Přišel až ke keři a jednu růži utrhl. V tu chvíli se ozval rozzuřený křik a z hradu vyběhl zamračený člověk, obočí svraštělé, za ním se vyřítila smečka vlků velkých jako on sám.
„Utrhls moji růži!“ zakřičel naštvaně muž. „Za to položíš život, svůj život, rozumíš, nešťastníku?!“
„Ach, je to pro moji neteř, pane! Prosím, dovolte mi, abych jí tu růži odnesl, má dnes narozeniny!“ vykřikl Jasper zkroušeně.
„Dobře,“ odvětil muž s vlky, „můžeš odejít, ale jen pod podmínkou, že tvá neteř příjde za mnou místo tebe! A příjde dobrovolně, bez toho, že bys ji domlouval, že bys ji nutil!“
„Ach ano pane, ano!“ křikl Jasper a i s růží utekl.
Renesmé zatím seděla ve svém pokoji u okna, nic netušíc, když někdo zběsile rychle klepal na dvěře. Otevřela, téměř do náruče jí padl Jasper.
„Renesmé!“ vykřikl a podal jí růži.
„Ach strýčku! Je překrásná!“ vykřikla Renesmé nadšeně, vzala si růži a vesele tančila po pokoji. „Děkuji, Jaspere, děkuji!“
„Renesmé, musím ti něco říct,“ odpověděl smutně.
Renesmé se zastavila a tázavě se na něj podívala.
„Hm?“ zeptala se.
„Tu růži jsem našel u jednoho starého hradu… jenže patřila muži, který měl místo psů obrovské vlky… za to, že jsem tu růži utrhl, mi hrozil smrtí, a já mu řekl, že jí mám pro tebe… jenže… já mu slíbil, že tam půjdeš ty… on řekl, že mě nechá jít jen pod podmínkou, že tam půjdeš místo mne!“ vykřikl zoufale.
„Půjdu, strýčku,“ řekla Renesmé, „ještě dnes, hned.“
Než jí v tom stačil zabránit, byla pryč… smutně si sedl na postel.
♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥
„Halo? Je tu někdo?“ křičela a běžela po chodbě.
Otevřely se dvěře a vyšel obrovský rudohnědý vlk. Vykřikla. Skácela se na zem v mdlobách. Vlk k ní přišel a vrčel a cenil zuby. Obrovskýma očima sjížděl celé její tělo, pozoroval její rty, oči, celou její tvář… chtěl jí zabít, rozdrásat jí hrdlo, ale něco mu v tom zabránilo… její krása, její dětská nevinnost. Správně, byla ještě dítě, vypadala tak na čtrnáct let. Proč to neuděláš? Chtěl jsi to přeci udělat, to proto jsi chtěl, aby přišla. Velká huňatá hlava přikývla. Hlas v hlavě zvířete měl pravdu. Chtěl ji zabít, to proto si jí sem zavolal. Ale nemohl to udělat. Nemohu, odpověděl sám sobě, je příliš krásná… sklopil smutně hlavu. Zbabělče! Je z tebe člověk víc, než kdy dřív! Už ani nezabiješ dítě! Vlčí tvář se zamračila. Máš pravdu, nezabiji. Lehl si vedle Renesmé a pozoroval ji. Skoro již zapomněl, že to je vše jen hra. Jakoby se do ní znovu zamiloval, avšak nyní v podobě netvora… a ona ho nesmí vidět. Když se přetočila na bok a vypadalo to, že se probírá, rychle utekl.
Otevřela oči po několika minutách. Vedle ní ležela růže. Růže, kterou s sebou velký vlk přinesl… sebrala ji. Nyní jí bylo jasné, že tu musel někdo kromě toho obrovského vlka být. Vyskočila na nohy a rozhlížela se po chodbě.
„Pane…?“ zeptala se opatrně, zatímco otevírala všechny dveře… v jedné místnosti se něco pohnulo… podíval se na ni zrzavý vlk.
Byl klidný, nevypadal, že by jí chtěl ublížit. Díval se na ni velkýma očima, které byly krásné, černé, a… lidské. Ano, byly to lidské oči… zvířecí podoba, ale lidské oči. Podívala se do nich a mírně se usmála. Byla vyděšená, chtěla utéci, ale nohy měla jako ze železa, nemohla se pohnout. Avšak zvíře vypadalo mile… nevypadalo agresivně, ani vyděšeně. Opatrně udělala krok k němu. Nepohnul se, jen ji pozoroval. Bázlivě k němu natáhla svoji třesoucí se ruku. Pozoroval ji, jen pozoroval, ani nepatrně se nepohnul. Byl jako socha. Renesmé ho pohladila po jeho hebké srsti. Když zamručel spokojeností, trochu ucukla, ale nepřestávala mu bílými prstíky probírat srst.
Teď ji zabij, teď můžeš, proč to neuděláš?! ozvalo se mu opět v hlavě. Já jí neublížím! odpověděl vlk v myšlence, neublížím!
„Vlastně… nejsi tak strašidelný, jako ses mi zdál,“ řekla Renesmé a stulila se do jeho horké srsti, když si lehl. „To tys mi donesl tu růži, viď?“
Velká hlava přikývla.
♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥
„Renesmé, Renesmé!“ křičel Jasper, když doběhl k hradu.
Nemohl tam svoji neteř nechat, měl ji moc rád. Zvíře se na dívku podívalo. Můžeš odejít, jestli chceš, jakoby říkaly jeho oči. Smutně objala velkého vlka a rozběhla se z hradu.
„Strýčku!“ vykřikla a skočila mu kolem krku.
Zatočil se s ní a usmíval se. „Nic ti neudělal, má malá krásko?“ zeptal se.
Kráska… ano, to je ten správný výraz pro tu malou, pomyslel si vlk, který je pozoroval z okna.
Jasper se s Renesmé vrátil domů. Dělala, že je šťastná, ale pořád musela myslet na zvíře. Šla si zdřímnout. Zdál se jí zvláštní sen o zvířeti… o tom, jak zvíře umírá. Rozplakala se. Toto byla jen hra, byl to její Jacob, její nejlepší přítel Jacob! Její vlastní slzy ji probudily. Vyběhla z pokoje.
„Musím zpátky, strýčku, musím se tam vrátit, on umírá!“ vykřikla a nedbaje smutných pohledů a varovných slov, rozběhla se z domu přímo ke hradu…
Již z dálky slyšela smutné vytí zvířete. Rychle otevřela těžké, dubové dveře hradu a hledala pokoj zvířete. Vlka našla ležet u okna, kde ho naposled viděla, když se otočila při svém odchodu. Nehýbal se a měl zavřené oči.
„Ach ne!“ vykřikla a vrhla se k němu.
Věděla, že hra ještě neskončila, ale nemohla dál předstírat.
„Jaku! Jacobe! Vstávej prosím! Neumírej, no tak! Jaku! Jacobe, ne!“ rozplakala se a malé, drobné slzičky se vlkovi vpíjely do srsti, „Mám… mám tě moc ráda,“ žašeptala.
Měla zavřené oči, plakala. Zvíře se změnilo v člověka.
„Renesmé, krásko,“ zašeptal s úsměvem.
Otevřela oči, nadšeně se usmála a zvedla se. Také se zvedl, objal ji a romanticky políbil. Trošku se odtáhla a podívala se na něj. Ještě nikdy se s ním nelíbala, měla ho jen jako kamaráda.
„Jaku? Co to…?“ zeptala se zmateně.
„Všechno nejlepší k patnáctým narozeninám, krásko,“ usmál se a znovu si ji k sobě přitáhl.
Líbal ji. Vždyť jak už to v každé pořádné pohádce bývá… jen pravá láska zlomí zlou kletbu a Zvíře s Kráskou budou šťastni až do smrti…

Autor: BreeTanner (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Beauty and Beast - Twilight: