Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Arabesque

15.05.2013 (15:00) • • FanFiction jednodílné • komentováno 10× • zobrazeno 2034×

24. prosince 1920, Biloxi, Mississippi

Alice:

Drahá Cynthie,

vím, že se Ti tohoto dopisu nejspíš nedostane, přesto doufám, že se tomu tak stane. Ale jsem si jistá, že chamtivým rukám našeho lstivého otce nic neuteče, ani to, že Ti píši. Přesto, kdyby se tomu tak stalo, zapamatuj si mne prosím jako svou sestru a ne jako lítou bestii s vyholenou lebkou.

Tento dopis je pro mne něco jako rozloučení. Vím, že si všichni tady myslí, že mi elektrošoky vymyly mysl, no, mýlí se. Jsem stále při sobě, avšak každý řádek mne, jak tuším, bude stát nekonečná muka. Avšak to také není to, co bych Ti chtěla říci.

Milá sestřičko,

vím, že dnes večer naposledy vydechnu. Jde mi o to Ti povědět, že jsem Tě milovala. Nikdy jsem nebyla šťastnější, než když jsem s tebou mohla strávit své volné chvíle. Dětství bylo to nejkrásnější období mého života. Nyní je pryč, proteklo mi mezi prsty jako voda. Mrzí mne, že jsem si nechala ty nádherné časy takto utéci, co naplat, již to nezměním.

Chci Tě o něco poprosit. Vím, že mne obviňujete z maminčiny smrti, ale věř mi, já za to vskutku nemohla. Zbožňovala jsem ji, byla pro mne vším. Proto Tě žádám, zapal za mne na jejím hrobu svíčku a zašeptej její klidné duši, že za ní už brzy přijdu. Nebude to trvat dlouho, možná již dnes, na Štědrý den, bude o jednu smrtelnici ďáblem posedlou méně.

Nezapomeň na to, že mi vždy budeš sestrou, tou nejbližší a nejmilejší osobou v mém životě. Navždy budeš v mém srdci, ať už bijícím nebo oněmělém, ležícím v rakvi. Budu tady vždy s Tebou. Ve Tvém srdci.

Sbohem.

S láskou,

Alice

Na psaní dopadla jedna z mých slz. Ve svitu svíčky jsem sledovala, jak se na jeho struktuře inkoust roztéká. Jeho pramínky se prudce rozlévaly v namodralou kaňku, která hyzdila poslední slova pro mou sestru.

Všude v mém pokoji se rozhostila tma a tíživé ticho. Už dávno jsem jej nevnímala jako místnost, ale jako celu. Bíle stěny, tvrdá postel, psací stůl, zamčené dveře. A především to nejhorší, mříže na oknech. Symbol útlaku oněch bláznů, jako jsem já. Prozrazovaly vše. Jejich kovový chlad byla ta krutost a slzy. Rez na jejich zmoklých šprušlích voněl, ba dokonce i vypadal jako zaschlá krev způsobena rukou nemilosrdného osudu, jež mne potkal.

Otřela jsem si vlhké líce a smutně se usmála. Jak dlouho jsem je dokázala šálit. Mysleli si, že mi vzali všechny mé vzpomínky. Ale byla to hloupost. Pro ně už jen pouhá euforie, zpěv či tanec podobný tomu lesních víl znamenal jen pouhý příznak další vybílené mysli. Měli dojem, že v nich nezbylo nic než trosky. Někdy měli ovšem pravdu. U mne však ne.

Vtom jsem sebou trhla. Zdálo se mi, jako by se někdo mihnul za mým oknem. Opatrně jsem se zvedla ze ztrouchnivělé židle a s fascinovaným pohledem přešla ke skleněným okenicím a zvídavě pozorovala okolí. Dychtila jsem po tom, aby tady skutečně někdo byl. Ale věděla jsem, že si dělám marné naděje. Nikdo tam nebyl a ani nikdy nebude. Kdo by se taky vůbec na míli přiblížil k této jámě lvové. Nikdo. Ani já, kdybych nebyla donucena.

Viděla jsem ve skle svůj odraz. Vypadala jsem tak slabě. Pod oholenou hlavou se mi rýsovala lebka. Moje oči byly poznamenány všudypřítomnými stihomamy, které mě zde pronásledovaly. Tmavě fialové kruhy vypovídaly o četnosti mých nočních můr, které neustávaly. Noční košile mi doslova odstávala od mého vyhublého, kostnatého těla.

Náhle mi hlavou prolétla podivná myšlenka. Spojila jsem dlaně k sobě a pohlédla na černou deštivou oblohu. Nikdy jsem v Boha nevěřila, brala jsem ho spíše jako prostředníka mezi živými a mrtvými. Vždy jsem se takto bavila v noci se svojí maminkou. A já vím, že i ona si zaslouží mé důstojné rozloučení. Zavřela jsem oči a mé rty se rozechvěly tichounkým šepotem, který se proléval přes má ústa.

„Moje nejdražší maminko, vím, že bys již chtěla mít klidný spánek v pokojném objetí smrti, avšak naposledy tvou zuboženou mysl pozvednu k vědomí v němém naslouchání.

Chci se s tebou rozloučit, avšak neboj, brzy se spolu setkáme. Doposud jsme si mohly jen mávat každá z jiné strany, nyní se to ovšem změní,“ zamumlala jsem s nadějí v hlase.

„Ne, neboj se. Vždy jsem si myslela, že bude můj skon bolestivý. Ale nyní vidím, že před ním nikdo neuteče. I přestože ta agonie bude nesnesitelná, tak přijde konečné vykoupení. Už se nebojím. Vím, že není proč. Bažím po tom zavřít oči a necítit již více tu tíhu celého světa, kterou nosím na hrudi. Mučí mě ten pevně utažený korzet všednosti, které mne tu učí. Ale vím, že už nepotrvá dlouho a budu osvobozena od tohoto světa,“ odpověděla jsem tichu radostně.

„Mám tě ráda,“ vzlykla jsem a pod tíhou žalu stiskla víčka k sobě a rozplakala se.

Stulila jsem se do klubíčka v rohu místnosti. Cítila jsem, jak mnou cloumá štkaní, které se mi dralo z hrdla krkolomně ven. Palčivé slzy mi svíraly útroby k sobě, slepovaly mi je slaným jedem krve mého srdce. Nenáviděla jsem tyhle chvíle, kdy jsem byla slabá. Věděla jsem, že musím zůstat silná. Dnes to všechno skončí. Musím to vydržet.

 Už tolikrát jako malému děvčátku mi bylo křivděno. Probděla jsem více jak tři noci v slzách a strachu ze zla, co se skrývá venku. Tu čtvrtou už jsem téměř nezaslzela, mé oči byly rudé a suché. Už se tam více kapek smutku nenašlo. Rty jsem měla popraskané, třásly se jako poslední okvětní lístky růží, které se sotva drží zmrzlého jejich květu. V tu chvíli za mnou přišla má maminka. Podívala se na mne těma laskavýma, dobrotivýma očima plnýma soucitu. Sklonila se ke mně, pohladila mne a promluvila tak tichounce, jako by to bylo tajemství, ta krásná slova: „Vidíš ty diamanty, co máš na řasách? Všechny pocházejí odsud,“ ukázala na mé srdce. „Z té nejmilejší duše, která kdy chodila po světě. Z té tvé.“

V tu chvíli jsem se cítila opět celá. Ona mi vždy dokázala pomoci, utěšila mě, když jsem to potřebovala. Teď tady není. Ale já s vědomím, že mohu být zase s ní, přestala ronit své slzy nad něčím, co je již dávno v zemi pohřbeno. Musela jsem se rozhodnout, teď nebo nikdy. Postavila jsem se na své slabé, vratké nohy a pomalým krokem jsem šla ke stolu, vzala dopis a vložila jej do obálky. Úhledně jsem ji zalepila a povzdechla si.

Tohle aroma jsem nenáviděla. Lep na obálkách páchnul terpentýnem. Bylo to něco mezi zmoklým jehličím, smrkovou smůlou a spálenými šiškami. Už jako malá jsem nerada psala dopisy jen kvůli tomu, že budu mít na sobě tu nevábnou vůni. Ale teď? Teď už mi to bylo ukradené.

Sebrala jsem dopis ze stolu a malými krůčky se přibližovala ke svému strašákovi. Zde v léčebně byli lstiví i chytří zároveň. Elektrošoky vymývali mozky, avšak nikdy si nemohou být jisti zcela. Proto vymysleli nový způsob jak zjistit, jestli už pacienti upadli v zapomnění. K dispozici jim do pokoje dají papír, pero a obálku. Mohou napsat, komu chtějí. Nikdy však nedostanou odpověď. Dopisy se většinou před odesláním totiž čtou.

Valná přesila je napsána neexistujícím imaginárním přátelům, avšak najdou se i ti, co skutečně napíšou dopis své rodině. V tom případě obdrží příbuzenstvo dopis jak od chorého, tak i oznámení o zhoršení stavu, ba dokonce úmrtí za nešťastné náhody. Tou byla většinou vražda na terapii elektrickými výboji.

To se teď nejspíš stane i mně. S odhodláním v očích můj dopis přistál v zaprášené díře a za chvíli po něm chmátla vrásčitá ruka jedné z ošetřovatelek. Je to tady. Posadila jsem se na postel a s otrlou dávkou sadismu v očích jsem si užívala poslední okamžiky v tomto vězení. Za pár minut se dveře rozletěly a v nich stála vrásčitá sestra s úlisným šklebem.

„Mary, pojď, zajdeme za panem doktorem,“ zacukrovala s falší v hlase.

„Alice,“ opravila jsem ji nenávistně.

Popadla mě za rameno a vedla vedle sebe. Nesnášela jsem toto chladné zacházení. Bylo to odporné, jako to, co jsem teď viděla okolo sebe. Plno pobledlých očí a spálených otlaků na hlavě po jejich proslulé terapii. Někteří se jen houpali v sedu, nemluvili, a když ano, tak velmi koktavě. Jiní křičeli ve svěracích kazajkách a prosili, aby je pustili. Hrůzy tohoto místa je poznamenaly stejně jako mě. Sterilní bílé chodby oslepovaly mé oči přivyklé na tmu. Za to jsem byla ráda. Slepota zmírní vzpomínky, které mě zde provázejí.

Stará žena vzala za kliku a pootevřela dveře. Popostrčila mě směrem k zápraží, které jsem ladně přeskočila, jako by tam ani nebylo. Naskytl se mi pohled na lůžko s úchyty pro ruce a nohy. A nad tím jako kyvadlo či Damoklův meč visel přívod proudu napojen na onen podivný diadém plný úchytů na hlavu. Ani to se mnou nehnulo. Dnes jsem byla připravena zemřít.

„Další na řadě,“ prskla ta ochotná sestra vedle mě směrem ke starci a hrubě mě přivedla k mučidlu.

Položila jsem hlavu do sevření zlověstné techniky a nechala si řemeny připnout ruce k tělu. Doktor se nade mnou sklonil s výrazem plným smutku. Tušil snad, co se stane? Proč tady pracoval, když se mu jeho iniciativa protivila? Zapnul přístroj a přišel pro mne šok.

Nebyla jsem tady již dlouho, no, takové mučení jsem nečekala.

Mou páteří projel záchvěv prvního signálu a já vykřikla. Ten pocit se nedal popsat. Jako kdyby vám krví proudily ostré žiletky a řezaly vás do žil jako všechny lži, co vám byly vnuceny. Jako by vám v oběhu proudila žíravina nebo láva, která vás spaluje. Měla jsem krk plný řevu a jekotu. Na nic víc jsem se nezmohla. Náhle se přede mnou začala tvořit halucinace. Stávalo se to často, ale tato byla živější než ostatní.

Seděla jsem na louce za naším městečkem. Moje sestřička pletla věnec z kopretin a prozpěvovala si. Bylo to nádherné letní odpoledne. Její pomněnkově modré oči plály radostí z nového dne. To byla ta krása dětství. Spočívala v jednoduchosti našich snů a myšlenek. Chtěly jsme se stát princeznami, byly jsme jimi. Chtěly jsme lítat jako víly, tak jsme roztáhly ruce a rozběhly se vstříc větru. Ta grácie a jemnost světa snů byla dokonalá.

Náhle se však Cynthie zamračila a našpulila své malé rudé rtíky. Něco se jí nelíbilo, což dávala vždy najevo ve své tváři.

„Kam to jdeš?“ pípla plačtivě.

Vtom mi došlo, že se jí vzdaluji. Natahovala po mně ručičky, ale vždy marně. Její snaha byla náhle tak zbytečná a postradatelná. Vše bylo temnější, i její mysl.

„Nechoď,“ rozplakala se.

„Odpusť,“ zašeptala jsem smířlivě.

Scenérie zmizela. Opět jsem slyšela jen svůj zběsilý křik. Ale nic víc. Už jsem necítila bolest. Věděla jsem, že umírám. Bylo to tady. Zavřela jsem oči a už nekřičela. Jen se usmívala a čekala na bíle světlo, ve kterém se ztratím.

Přišlo velmi brzy.

Stála jsem opět na chodbě v ústavu. Okolo mne plakali lidé, prosili o pomoc. Nikdo je neposlouchal. Spínali ruce ke kolemjdoucím, kteří si je měřili jako odpad. Sterilní bílé stěny jim braly i zrak. Tápali rukama jako bezmocné malé děti.

Objevil se vedle mě duch mé matky. Krásné bílé šaty jí splývaly na těle. Hnědé vlasy se jí točily v loknách, její oči prozrazovaly zármutek. Chytila jsem ji za ruku, ale ta má její prošla. Byla jen pouhým přeludem, či duchem mrtvoly?

„Už jim nemůžeš pomoci. Patříš mrtvým,“ hlesla smutně. Věděla jsem, že bych ani nemohla.

Ukázala mi na světlo jdoucí z něčeho, co bylo nádherné. Nevěděla jsem, co to je, ale bezmezně jsem tomu věřila, doufala, že zde naleznu spásu. Nebe. Naplněna štěstím jsem kráčela vedle matky do jasu. Nehleděla jsem vedle sebe, už ne. Když mě pohlcovala zář, měla jsem pocit, že se topím ve štěstí.

V ten okamžik jsem si vzpomněla na toho podivného návštěvníka za mým oknem. Byl tak tichý, téměř neslyšný. Chtěl mi pomoci? Kdo ví. Možná ano, ale já už nechtěla čekat. S vděkem jsem na něj vzpomínala, přestože to byl možná velmi krutý tyran, který mě chtěl zabít. Byl to někdo, kdo si mne přes všechnu mou nepodstatnost všimnul. Tím jsem byla okouzlena.

Můj poslední záchvěv rtů.

Můj poslední úder srdce.

Můj poslední výdech.

Patřil jen jemu.

Vypravěč:

Lékaři balili tělo dívky do bílé látky. Její bezvládné tělo leželo na mučícím nástroji. A ona se přesto usmívala. Přes všechnu tu bolest, kterou prodělala, se dočkala ráje. Už žádné další zlo nebude hyzdit její duši plnou nevinnosti.

Ve dveřích stál muž, který její mrtvolu nenávistně sledoval. Popelavě plavé vlasy mu padaly do tváře. Chtěl ji, tak moc ji chtěl. Rudé oči mu sršely zhnusením. Vzal tělo mrtvé dívky poté, co jej odnesli do márnice. Vysál ji do poslední kapky. Potřeboval se cítit jako vítěz, i když uvnitř své shnilé duše věděl, že prohrál. Její hořká krev byla cítit jejím skonem, přesto pro něj se stala sladkou dekadencí jeho činů.

Nestvůra se nemění, je bezcitná. Avšak tomu se tak píše od pradávna. Přesto se však někdo opovážil měnit pravidla.

Upír se nakláněl nad dívčiným tělem a jeho oči náhle nebyly krvežíznivé. Byly z nich znát výčitky. Poprvé za svůj život ten nomád něco cítil.

„Odpusť,“ zašeptal a odhodil mrtvolu do řeky.

Netušil, že její poslední náznaky života patřily právě jemu, potulnému upírovi.

Autor: , v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Arabesque: