Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Anděl jménem Jane 3. část

27.01.2011 (19:15) • Salomena • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 1393×

„Když já nevím, jak začít…,“ povzdychla si bezradně. Utrhla kus trávy a nervózně žmoulala trs v rukou.

„Byl jsem ve Volteře?“ zajímal jsem se. Snad by to vysvětlovalo, proč je mi město tak povědomé. Přikývla. „Co jsem tu dělal?“ ptal jsem se. Ta otázka byla mířená spíš mně samému. Svraštil jsem čelo a marně lovil ve své zamlžené minulosti.

„Byl jsi v davu turistů, co nám měli posloužit k obědu,“ zašklebila se.

„Co se stalo?“

„Nemohla jsem tě tam jen tak nechat. Mohli tě přece…“ Zavrtěla bezděky hlavou. Nechtěla si to připustit.

„Tys mě zachránila?“ Vytřeštil jsem na ni oči. Nemohl jsem uvěřit, že té drobné osůbce naproti mně vděčím za svůj život.

„V podstatě jsem tě jen provedla podzemní chodbou.“ Pokrčila rameny. Stále jsem na ni zíral neschopen slova. V hlavě se mi ozvala otázka.

„Proč?“ oslovil jsem ji.

„Já… nevím…“ Nechtěla mi to říct.

„Co bylo pak?“ ptal jsem se dál. Byl jsem nesmírně zvědavý, co z mé minulosti by mi mohla ještě odhalit. Neodpověděla. Sklopila oči a já pocítil bolest, která ji zaplavila. Byla protkána láskou, lítostí. Poznal jsem, že ten pocit je pro ni dobře známý. Pro mě však byly takhle silné emoce něčím novým.

„Omlouvám se,“ řekl jsem upřímně. Objal jsem ji. Ten dotyk vyvolal jednu starou vzpomínku.

Ležel jsem na louce. Ona měla hlavu položenou na mé hrudi a poslouchala mé srdce, jež tlouklo jen pro ni. Slunce zapadalo. Zalévalo nás krásnou září červánků. Všechny problémy se zdály na míle vzdálené. Byl jsem tu jen já a můj anděl. Přál jsem si, aby to tak mohlo být napořád.
„Miluju tě, Jane,“ zašeptal jsem a věděl, že to slyší.

Pochopil jsem. Bylo mi to nesmírně líto, že jsem ji zranil. Že jsem na ni vůbec mohl zapomenout. Teď se mi třásla v náručí a plakala bez slz.

„Slíbil jsi, že se vrátíš,“ řekla mezi vzlyky.

„Promiň…, je mi to moc líto.“ Seděl jsem tam a hladil ji po zádech. Přišlo mi zbabělé využívat svého daru, abych ji uklidnil. Tak jsem tam jen seděl s ní a čekal, až se její bolest zmírní.

Vzlyky začaly pomalu utichat. Podíval jsem se na ni a ona zvedla hlavu.

„Jsi v pořádku?“ ptal jsem se. Přikývla.

„Děkuju,“ špitla a rozeběhla se směrem k hradu.

Následujících pár dní se Volturiovi stále ještě nerozhodli, co bude se mnou a s Alicí. Snažil jsem se Jane co nejvíce vyhýbat, abych jí nezpůsobil ještě další bolest. Měl jsem výčitky.

„Jaspere?“ Nakoukla do mé komnaty.

„Jane…, ahoj…“

„Ahoj, ehm…, můžu dál?“ zeptala se. Co jsem jí na to mohl říct?

„Jo, jasně… pojď, Alice odjela do Milána na nějakou přehlídku.“

„Jak se máš?“

„Jo…, celkem fajn…“

„Ty se mi vyhýbáš?“ zeptala se na rovinu.

„N-ne… jaks na to přišla?“ snažil jsem se předstírat obdiv.

„Myslíš, že jsem slepá?“ vypálila. Zasmál jsem se. Přesto jsem však měl pocit, že do mě vidí.

„Já, víš… no, promiň mi to…“ Došlo mi, že ji neoklamu.

„Ne…, neomlouvej se, spíš já bych se ti měla omluvit za ten výstup. Trochu jsem to nezvládla. Nechceš se jít třeba projít?“ navrhla.

„Jo..., to bych rád.“

Šli jsme večerní Volterrou. Slunce už zapadlo a světýlka z domků propůjčovala městu pocit domova. Povídali jsme si. Opravdu mi rozuměla. Měli jsme nevyčerpatelnou zásobu témat. Často jí z hrdla vyvěral bublavý smích, oči jí roztomile svítily a já poznal, že se cítila šťastná. Když jsme se vrátili do hradu, doprovodil jsem ji až k jejím dveřím. Chvilku jsem si ji prohlížel. Byla krásná. Přemýšlel jsem o tom, jestli bych ji měl políbit. Vzpomněl jsem si na Alici a zahryzalo mě svědomí. Rozloučil jsem se a doufal, že Jane si ničeho nevšimla.

V komnatě už na mě čekala Alice, jež se vrátila z módní přehlídky.

„Kdepak jsi byl, lásko?“ zeptala se mě.

„Projít se,“ odpověděl jsem prostě.

„Tak, když už jsi zpátky, něco bych pro tebe měla.“ Odhalila mi pod županem nové černé prádlo.

„Al, promiň…, dneska ne…“

„Ale proč ne? Vždyť je co oslavovat.“

„Oslavovat?“

„Schválili nám sňatek…“

Pohled Jane…

Venku foukal příjemný vítr. Noc zahalila vše do modrého až fialového nádechu. S Jasperem jsme měli stále o čem mluvit. Jako by těch devadesát let ani neuplynulo. Ale jedna změna tu přece jen byla. Už mě nedržel za ruku, nenazýval mě andělem a nevtiskl mi láskyplný polibek. Přesto jsem se cítila po dlouhé době šťastná. Byl tady on. Můj Jasper, ačkoli jen jako kamarád, ale byl tu a to mi stačilo.

Došli jsme do hradu a on mě doprovázel k pokoji. Snažila jsem se jít pomalu, abych tu procházku co nejvíce prodloužila. Přede dveřmi se ke mně naklonil, jako by mě chtěl políbit. Prohlížela jsem si jeho oči. Tak snadno se v nich dalo číst. Zaváhal, kousl se do rtu a odtáhl se. Projelo mnou zklamání a byla jsem si jistá, že ho pocítil.

„Dobrou, Jane…,“ rozloučil se. Zdálo se mi to, nebo v jeho hlase byl jiný tón než kamarádský?

Vešla jsem do své komnaty a stoupla si na své oblíbené místo u okna. Pozorovala jsem probouzející se město. Pozorovala jsem smrtelníky a záviděla jim jejich jednoduchý život. Život plný slunce, tepla. Život s tolika možnostmi. Život bez krve a neustálé žízně. Krátký snadný život, který lze i tak snadno ukončit…

„Sestřičko?“ vyrušil mě Alec z mého přemýšlení. Zvedla jsem hlavu.

„Ano?“

„Já jen, že kdyby ses chtěla rozloučit s těmi upíry…“

„Rozloučit?“ skočila jsem mu do řeči.

„No…, odjíždějí. Aro jim dal povolení ke svatbě.“ Mé nově nabyté štěstí se zbortilo. Rozběhla jsem se k Jasperově komnatě. Měla jsem štěstí, Alice byla někde pryč. Nejspíš shánět svatební šaty. Bodl mě osten žárlivosti.

„Jane?“ ozval se Jasper po otevření dveří.

„Ty… se budeš ženit?“

„Jane…, je mi líto, že je to pro tebe tak těžké. Já… vím, co ke mně cítíš, a je mi líto, že to nemůžu opětovat… Věřím, že se jednou najde někdo, kdo tě bude hoden, kdo dokáže ocenit tvou… krásu, povahu, duši…“ Zadrhl se.

„Ty odjedeš?“ ptala jsem se, přestože jsem znala odpověď. Mlčel. Z jeho očí jsem vyčetla, že ano. „Proč?“ ptala jsem se jako malé dítě.

„Jane, Alice mě miluje a já ji taky…“ Na chvíli se odmlčel, jako by přemýšlel, jestli je to pravda. „Nedokážu ji opustit.“ Zvedl moji hlavu, aby se mi mohl dívat do očí. Kdybych byla člověk, stály by v nich slzy. Tím jsem si byla jistá.

„Neboj, někdy tě navštívím. Už na tebe nezapomenu…,“ slíbil a políbil mě na čelo.

O dalších padesát let později…

Šli jsme lesem. Stromy vrhaly stíny dostatečné k tomu, aby skryly naši třpytivou kůži. Demetri nás vedl. Litovala jsem toho rozhodnutí. Rozhodnutí, které ho mohlo zabít. Tak ale zněly rozkazy našeho pána, které jsem byla nucena plnit. Za svou cvičenou chladnou maskou krutosti jsem schovávala obavy. Bála jsem se, co uvidím. Ve vzduchu jsem cítila pach pálících se upířích těl. Doufala jsem, že mezi nimi není to jeho.

„Vítej, Jane,“ pozdravil mě Edward. Znělo to chladně. Věděla jsem, že mě nesnáší. Prohlédla jsem si všechny osoby. Skryla jsem tu úlevu, když jsem zjistila, že Jasper je naživu. Snažila jsem se tvářit chladně. Na zemi jsem uviděla jednu novorozenou. Měla hnědé vlasy a obličej skrytý v dlaních. Zajímalo mě, proč ji nezabili spolu s ostatními.

„Nechápu,“ řekla jsem svým dobře nacvičeným bezbarvým hlasem.

„Vzdala se.“

„Vzdala se?“

„Carlisle jí dal tu šanci,“ řekl Edward. Carlisle dával druhé šance každému. Byl příliš milosrdný na to, aby v někom dokázal vidět něco příliš špatného bez toho, aby v něm zároveň viděl dobré věci.

„Je to ve vašich rukou. Pokud byla ochotná přestat na nás útočit, nepokládal jsem za nutné ji zničit. Nikdy ji nikdo nepoučil,“ obhajoval ji.

„To nic nemění.“

„Jak si přeješ.“

„Ty tam,“ zavrčela jsem na tu novorozenou. „Tvoje jméno.“

Zírala na mě. Neodpověděla. Propálila jsem ji pohledem a pocítila dobře známou energii, která putovala po celém mém těle a chystala se ublížit tomu stvoření přede mnou. Vzápětí začala křičet. Stále jsem ji spalovala. Stejně roboticky jako už pár let. Hnusilo se mi to.

„Tvoje jméno.“

„Bree,“ řekla rychle. Znovu jsem se soustředila.

„Jane,“ ozval se hlas, který bych poznala všude. Hlas Jaspera Whitlocka. Vzhlédla jsem a měla pocit, že mou pečlivě udržovanou maskou prosakují emoce. Upřel na mě své hluboké oči, které jsem tolik milovala. „Prosím…“ To nebylo fér. Věděl, jakou má nade mnou moc.

„Dobře, mohla bych jí dát šanci. Postarejte se o ni. Pamatujte, že Volturiovi dávají druhé šance zřídka, ale třetí nikdy.“ Znělo to spíše jako rada, než jako varování.

Otočila jsem se připravená zbaběle utéct. Alec na mě upřel tázavý pohled.

„Jane, počkej…,“ zaslechla jsem za sebou milovaný hlas. Provázely ho kroky. Ohlédla jsem se, abych zjistila, že Jasper míří ke mně. „Stýskalo se mi.“ V jeho hlase jsem zaslechla zvláštní podtón. Že by láska? V jeho očích jsem ten cit viděla.

„Nechal jsi mě dlouho čekat…,“ řekla jsem. Jasper se na chvilku zastavil a vypadal, že váhá. Kousl se do rtu, pak se pousmál. Došel až ke mně a chytil mě za ruku.

„Odpusť mi to, andílku…“

Autor: Salomena, v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Anděl jménem Jane 3. část: