Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction poezie » Šedá myš

03.10.2013 (17:00) • Dianeh001 • FanFiction poezie • komentováno 8× • zobrazeno 2176×

Lhostejná…
To mu v tuhle chvíli jsem.
Ani mne nespatřil,
posteskne si srdce jen,
kéž by mi patřil.

Neví, netuší,
že tady sedí jedna dívka,
není jako ostatní.
Ač není na ní znát jediná křivka,
ona je výjimečná.

Lhostejná…
Já vím, znám svou podstatu,
nehodlám ji měnit,
ani v nejmenším rozsahu,
však přesto chci, toužím, doufám…

Lhostejná…
Nevíš o mně,
já na tobě visím pohledem.
Nepodlehni, Bello, zlobě,
že neví, s tím nic nesvedem.

Lhostejná…
Jako šedá myš,
taky o ní netušíš.
Neslyšíš její hlas,
tam vzadu v koutě.

Tichá, fádní,
neví o ní nikdo nic,
nedá jí nikdo víc.
Přesto je spokojená,
ona to ví, ona zná.
Stejná jsem i já.

Proč, ptám se,
nevidíš ty barvy, kterýmisrdce mé skví.
Navrch černobílá,
uvnitř jasné slunce svítí.
A kdybys viděl,
byla bych ti stále lhostejná?

Jediný pohled,
tak málo, pro mě by bylo vším.
Oči barvy nevšední,
proč mi zrovna ony tak učarovaly?
Dokud jsou na dohled,
pokud bych stála,
i mně by se nohy podlamovaly.

Lhostejná…
Pořád ti v tuhle chvíli jsem.
Pořád netušíš,
že u stolu sedí dívka,
tichá, fádní, jako stín.
Padá na ni těžký splín,
proč není třeba zářivka,
všimnul by sis potom jí?

Upoutat – jediné co chci.
Jen pro ten pohled jediný,
i ostatní by vraždili.
A já s nimi.

Prosit, abys mě měl rád?
Větší hloupost jsem neslyšela…
Hloupost…
Nejspíš ona nad mou myslí vládu má.
Sesadit ji rozum musí.
Abych zase klidné myšlenky měla,
nemusela se hormonů bát.

Tak velký obdiv jen ty působíš,
však já nechápu,
copak všechna ta dívčí „Ach!“ neslyšíš?
Copak jsou pro tebe všechny jako já?
Jako myš?

Lhostejná…
Pořád ti jsem.
Nejspíš budu navěky,
možná není východ,
z téhle nekonečné spirály.
Spirály nepovšimnutí a nevýhod.

Však nebudu se kvůli tobě měnit.
To nikdy a pro nikoho.
Možná jednou, až se budeš ženit,
já prokleju toho,
co mi teď našeptává,
že jsi jen arogantní povýšenec,
co o mne pohledem nezavadí.
Ten, kdo ptá se, proč mi to vlastně vadí.
Nevím…

Já, šedá myš…
Ač namáháš se sebevíc,
nevidíš ji, neslyšíš.
Nevšímáš si,
 možná to tak chceš…
Toužím, prahnu po tom,
ať je to lež.

Už odvracím svou tvář,
od obrazu tvého,
nekonečně nádherného, andělského.
Už se klidním,
už jsem to zas já.
Tichá, fádní, nepovšimnutá.
Vždy jsem byla a vždy budu,
ani ty to nezměníš.

Však náhle,
jako z čistého nebe blesk,
šlehls po mně pohledem,
a já zas jak led taju,
statečně na neoblomnou si hraju,
však i mně vyšel z úst tichý sten.
Bože,
 kdyby tohle jen!

Vždyť já se dívám jako na zjev,
jehož kráse nerovná se ani nejkrásnější z andělů.
Je to pravda.
Jsi snad nejlepší z těch modelů,
co na nudných časopisech vídávám?
Kterému v myšlenkách se oddávám?
Ach, ty hormony…

Země, vesmír,
co je větší,
nepoznám teď, v tom svém transu,
nepoznám já nebezpečí,
nepoznám já ani mír.

Cos to se mnou provedl,
čaroději překrásný…
To tvé oči,
ty to budou, ty za to mohou,
že nemůžu se pohnout.
Svést na ně to musím,
nebo kárání podvědomí přečistého zakusím.

Lhostejná…
Snad už ti nejsem.
I ta myš, tam v koutě tmavém,
raduje se.
Všiml sis
a o to jde.
Tak dál na mě pohled svůj upíráš,
neb bez něho já bych nepřežila,
dav křičel by: „Umíráš!“
Snad by sis všimnul,
možná bys i přišel blíž,
věř, že ne na obtíž.

Teď víš o té dívce,
co u stolu sedí,
pohledem na tobě visí,
až nezdravé je,
 jak toužebně hledí.
Pořád však je tak nesmělá,
ta, co v lásce štěstí nikdy neměla.
Že by konečně se naskytla šance?
Doufám, toužím, prahnu po tvé lásce…

Moje nejdelší poezie. :) Snad se vám líbí a zanecháte mi tu po sobě nějkou památku (komentář! :D).

Autor: Dianeh001 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction poezie

Sdílet

Diskuse pro článek Šedá myš: