Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction poezie » Olivia

OliviaCarlisle neproměnil jako prvního Edwarda, byla to Esme. A z lásky těchto dvou lidí vzniklo dítě. Olivia Molloyová. Poloupírka. Šikanovaná dívka, jejíž matka na dceru nemá příliš mnoho času, stejně tak jako její otec.
Jak to s Olivií dopadne? Podaří se jí plán, který musí zvládnout vymyslet za pouhé dva dny? A jak městečko Inuvik v severní Kanadě navždy změní život Carlislea a Esme Molloyových? Co zapříčinilo jejich chování ve svém budoucím životě?

„Podívejte se na ni! Na ubožačku!“ pokřikoval chlapec s hnědými vlasy po ramena a náramně se bavil, společně se skupinkou dalších pěti lidí.
Stáli v kruhu a jejich výsměšné poznámky nebraly konců.

Uprostřed jejich sestoupení klečela dívka. Mastné, nepěstěné, blonďaté vlasy měla shrnuté do obličeje, který potupně skláněla k vysypané školní tašce a roztroušeným věcem kolem ní.
Bylo chladno a zem byla studená. Drobné dívce drkotala brada, ale to jí v tu chvíli bylo jedno. Situace v tu chvíli horší být už nemohla.

Cítila, jak jí něco přilétlo do vlasů. Vztáhla třesoucí se ruku k blonďatým pramenům, aby zjistila, co si na ni zase někdo vymyslel.
Byla to lepkavá hmota, která se jejím dotekem ještě více vmáčkla do vlasů a vytvořila velký, nerozčesatelný chumel. Žvýkačka.
Rukou, která díky žvýkačce lepila, si přejela nad horním rtem, aby usušila drobné kapičky potu, které se jí perlily snad po celém těle.
Zaslechla další lavinu smíchu. A poté ucítila sliny, které jí vletěly přímo do obličeje.
Rozvzlykala se. Každým měsícem, každým dnem se to stupňovalo. Cítila se tak poníženě… Tak jako nikdy dřív.

„Žáci!“ zahřímal někdo od dveří vedoucích ze dvorku do školních chodeb. „Neměli byste se připravovat na další hodinu?“ V tu chvíli se rozřinčel školní zvonek a na dvorku, zahaleném podzimním temným pláštěm, zavládlo ticho.    

Dívka vždy čekala na nějakého pedagoga, který v době velké přestávky míval dozor. To zvonění ji vždy vysvobodilo. Ale potom ještě následovalo ukončení vyučování a další potupné posměšky… Mnohdy ještě horší.
Ale dívka věděla, že dnes to tak nebude. Že dnes to bylo naposledy, kdy ji takto ponížili. Že dnes už jí nikdo nic neudělá. Ještě jedna hodina a ona bude moci jet pryč od těch hnusných tyranů a ponížení. Na celé dva dny bude vysvobozena, celý víkend nebude muset nic předstírat.
Bude volná a šťastná. Doufala, že tentokrát si na ní rodiče udělají alespoň chvíli čas. Mohli by jít do kina nebo…

„Olivie! Okamžitě do třídy!“ Dívka za sebou zaslechla hlas chladnější než byly kamenné kostky, na nichž stále klečela a neodvažovala se ani pohnout. Cítila hořké slzy, dělající pokřivené cestičky po jejích tvářích.
Když slzy dopadaly na zašedlou dlažbu, zasyčely a obláček téměř nespatřitelné páry se volně vznesl k mračnům, zdobícím oblohu. Dívka to vše viděla. Dokázala spatřit i takové drobnosti, jako vteřinu za vteřinou usychající květ. Nebo to, když se pták vznesl z větve stromu a drobné kousky kůry se odlouply a rozletěly se na všechny strany.
Byla jiná. Ale ne tím způsobem, jakým si mysleli všichni ostatní.

„A-ano, pane Allene,“ snažila se o smysluplnou odpověď. Místo toho se jí z úst vydralo neidentifikovatelné zakoktání.
Z oblohy se začal snášet prudký déšť, který brzo smáčel chladnou zem a roztříštil temná mračna nad podzimním Inuvikem. Rozpraskaná půda se, v některých částech malého městečka v severní části Kanady, v zimě měnila na půdu zpevněnou mrazem, což se dalo značně pocítit už i v tomto období.

Olivia stále drkotala zuby. Před ledovým vichrem ji chránila pouze tenká mikina, kabát měla pověšený ve skříňce.
Nepočítala s tím, že se ji Nelson Morris rozhodne šikanovat také dnes. Na to, aby ji mohl zesměšňovat, měl vždy vyhrazeno jen pondělí, úterý a čtvrtek. Ale celý tento týden, každý den, jakoby si vybíral snad všechny chvíle, kdy se jí mohl, společně se svou partou, dostat pod kůži.
Byla vyčerpaná. Ale uklidňovala ji alespoň myšlenka na předčasný odchod z dnešní výuky. Brala to jako novou šanci… Přes víkend musela na něco přijít. Nemůže se dívat na něj, jak nad ní stojí, ukazuje si na ni… Už ne.

Cítila tlak ve své hrudi. Zalapala po dechu.

„Děje se něco, slečno Molloyová?“ Profesor Allen ji chytil za loket a zvednul ji ze země. Byla na kost promrzlá, ale jeho to nezajímalo.
„Ne. Jen si to…“ Ani nestačila doříct a už měla všechny učebnice vzorně poskládané v tašce, kterou měla zavěšenou přes jedno rameno.
Aktovka byla neuvěřitelně těžká, jakoby v ní měla cihly. Ale unesla ji, byla zvyklá na těžké věci.
Nedivila se té rychlosti, divila se rychlosti jejího profesora. Mohl být…? Ne. To je vyloučené.

On nemohl být upír. Její táta jí jasně řekl, že on a její maminka jsou jediní upíři ve městě, dokonce i v celé Kanadě. A její tatínek měl vždy pravdu. Byl to hrdina, který se v knížkách, v seriálech, nenacházel, neexistoval. A fakt, že ona měla takového otce, ji povznášel na růžovém obláčku daleko od Nelsona Morrise, od všeho, co jí kdy uštědřilo jakoukoliv ránu.

„Vlastně, pane profesore, už musím jít. Jdu k zubaři.“
„Myslel jsem, že jdete až po obědě, slečno Molloyová.“ Nadzvednul jedno obočí a ztišil hlas, který zněl o dost hrozivěji, než kdykoliv jindy.
„Popravdě… V omluvence to mám napsané, jestli ji chcete vidět?“ Její hlas se zachvěl a ruka ukazující na záda se nervózně zatřásla.
„Není třeba.“ Usmál se a podržel jí dveře do rozlehlé, školní budovy. „Jen je zvláštní, že chybět budete celý zbytek dne.“ Koutky úst zvednul v pokřivený úsměv, který odhalil jeho žluté, křivé zuby a z ulízaného culíku mu vypadl pramen prožloutlých vlasů. Oliviino tělo se znovu nechtěně zachvělo. Nechtěla dávat najevo svou slabost.

„Nashle,“ pokývla hlavou, když se hrnula ke skříňkám v zadní části školy.
„V pondělí,“ zašeptal skoro neslyšně. 
                                                            ***
„Jak jsi se dnes měla?“ ptal se dobře vypadající blonďák dívky, která nasedala do jeho nenápadně vyhlížejícího auta.
„Vcelku dobře.“ Takto odpovídala vždy, když jí tuto otázku položil. Věděl, že lže. Ale jak zjistit, co za tím vězí? Na tento okamžik se připravoval neskutečně dlouhou dobu, ale náhle cítil, že právě teď je vhodná doba.
„Olivie…“
„A jak jsi se měl ty, tati?“ vyhrkla. Snažila se odpoutat jeho pozornost. Vždy se jí dařilo zahnat obavy rodičů, zvlášť proto, že měli dost svých starostí a jí se obvykle ptali pouze na to, zdali nechce pomoct s učením a s nadcházejícími písemkami.
„Dnes ne moc dobře.“ Sklopil hlavu a jemně s ní zakroutil.
Drobná blondýnka mu chápavě stiskla rameno. „Byl to strašný den. A vlastně i celá noc. Třikrát exitus, z toho dva naší vinou.“
„Exitus?“
„Úmrtí.“ Slovo spolknul, znělo skoro neslyšně. Ale Olivia to slyšela moc dobře.

„A…,“ nadechla se, „budou vás žalovat?“
„To nevím, broučku.“ Vděčně k ní natočil hlavu a pohladil ji po vlasech. Najednou se zamračil.

„Co to tady máš?“ Dívka cítila, jak ji tahá za vlasy, které se pod silou upíra nemilosrdně vytrhávaly z jemné pokožky.
„C-co?“ Žvýkačka! Úplně na ni zapomněla!
„Olivie, už toho mám dost!“ zahřímal Carlisle a zastavil. „Okamžitě mi řekneš, co se to děje, nebo se osobně zastavím ve škole a zjednám tam pořádek.“
Možná by to tak bylo lepší… Ne, nebylo. Bylo by to ještě horší a třeba by se proti mně spolčilo mnohem víc lidí, než tomu bylo doteď.  
„To bys neudělal!“ zhrozila se.
„Udělal. A klidně to udělám hned.“
„Dobře! Dobře!“ klidnila ho dívka. „Řeknu ti to, ale slib, že nebudeš vyšilovat, jo?“
„Olivie, chovej se slušně!“ okřikl ji, ale dál mlčel a čekal, co mu jeho dcera řekne. 
                                                             ***
„Ale proč jsi nám to neřekla dřív, zlatíčko?“ objímala nádherná hnědovláska svou dceru a polibky rozcuchávala její vysušené vlasy.
„Mami,“ vykroutila se drobná dívka z matčina obětí, „jsem unavená. Když mě omluvíš.“
Zvedla se ze sedačky a kráčela do pokoje na konci krátké, neosvětlené chodby. 
                                                             ***
Proč? Proč maminka musí být upír, kterému dělá takový problém pochopit, co znamená být upírem? Proč je pro ni na prvním místě krev a až za ní její dcera… Já? Tolik let se snaží umět převzít kontrolu, tak dlouho… Tatínek říkal, že u něj to trvalo krátce, že většinou to moc dlouho netrvá. Tak proč u ní ano? Proč musela být přeměněna? Protože by umřela.

Dívka to moc dobře věděla. Nevěděla, proč by maminka zemřela. Nikdy jí její otázky nebyly zodpovězeny.
Cit nerozhodnosti v ní přetrvával už dlouhá léta. Tak dlouho, jako pocit bezbrannosti a ponížení.
Vypadala jako jiné děti, chodící s ní do jedné třídy, ale doopravdy… Doopravdy byla o několik let mladší, byla ještě malé dítě.
Na to, že stárne rychleji než ostatní její vrstevníci, si stále nemohla zvyknout.

Párkrát zaslechla, jak se rodiče dohadují o tom, kam se přestěhují. A kdy.
Olivia si byla jistá, že to bude brzo. Nebyla ještě tak vyspělá, aby se na určité hranici mohl její růst zastavit.
Ale stěhování jí nevadilo. Neměla nikoho, komu by se mohla svěřit. Nějakého přítele, přítelkyni, který by pochopil, jak je pro ni těžké být poloupírem. Jak je to strašné, každý den snášet ten nápor něčeho, s čím jí nikdo neporadí, nepomůže. 
                                                              ***
Carlisle býval často v práci. Byl to jeho domov, až druhý byl ten, ve kterém přebývala jeho rodina, jeho krásná žena Esme a milá, šikovná dcera Olivia.
Býval v práci do pozdních hodin, někdy zůstával i přes noc, například při naléhavém případu.

Ale věděl, že Esme je žena, která si dokáže poradit sama, že je trpělivá a člověka by se v životě se špatným úmyslem nedotkla. Na to jí Carlisle až moc důvěřoval.

Také věděl, že jeho dcera to nemá jednoduché, zvlášť ve škole, kde rozhodně nebyla oblíbená. Ale věděl, že když chce, zjednat pořádek si umí. Vždyť i to mu dnes řekla. Do takových podrobností, že považovat to za lež rozhodně možno nebylo.
A on jí věřil. Byla by sama proti sobě zneužívat jeho důvěry. 
                                                                ***
Nikde o poloupírech nebyla ani zmínka. Proč? Copak jsem jediná? Kde mám hledat informace?

Dívka ležela na posteli a pyžamo ji příjemně hřálo. Nevěděla, co je úkolem poloupíra. Byla si jista pouze jedním – šíleně ji přitahovala krev. Ale věděla, že pít krev je pro ni zakázané. Jedla normální jídlo, měla hlad a nejradši měla těstoviny s masovou omáčkou.
Ale krev… Pouze její odér v žilách dětí ze školy… Když kolem ní někdo prošel… Viděla tepnu, která pulzuje pod obnaženým krkem a chtěla ochutnat. Toužila cítit na pohárcích to, co každý den vplouvalo do jejích nosních dírek.
Tolik by chtěla zastavit ten chtíč, tu touhu okusit to, co jí ještě nebylo umožněno.

Nemohla si ze spolužáka udělat oběť. Ale už jen kvůli otci to nemohla udělat. I když po tom sebevíc toužila. Protože její otec jí věřil. Už kvůli tomu mu nemohla říct, že ji šikanují. Nedopadlo by to dobře. 
                                                                 ***
Podzimní počasí hnalo vítr do oken. Venku šustilo listí.
Bylo hodně brzo ráno, ale Olivia už byla vzhůru. Seděla pod opadaným stromem v rozlehlé zahradě u rodinného domku a přemýšlela.
Zamyšleně se dívala před sebe na poměrně velký krtinec, jehož vrstva svrchní půdy byla seschlá a popraskaná.  
Vztáhla k němu dlaň a vší silou ho rozdrtila. Kousíčky hlíny se rozletěly do všech stran.

Malé, drobné, hnědé částečky se zastavily ve vzduchu. Olivia přivřela oči a vší silou se snažila soustředit na právě onen jediný cíl, který si zadala.
A to zpomalit čas. Vše kolem ní.

Dlouho si nebyla jistá, co její přehnaná citlivost na tyto věci měla znamenat. Ale už byl čas. Čas na to to zjistit.
Poslední dobou cítila tlak v hrudi, když se na něco podobného soustředila.
Nebo to včera s profesorem Allanem. Když klečela na zemi, ještě před tím, než jí pomohl vstát, cítila to samé.
Přemýšlela dlouho do noci a přišla na to, že nic není ztracené… Že je jiná.

Chtěla, aby se to dozvěděli její rodiče. Určitě na ni budou pyšní. To, co dokázala, že je výjimečná. Že patří do světa upírů víc, než do světa lidí, že patří do jejich světa. Do světa jejích rodičů.

A třeba si na ni udělají čas. Víc času. Že ho budou trávit s ní. Snad - pomohli by jí zdokonalovat se? Ona by zase pomohla mamince zdokonalit se v kontrole sama nad sebou a tatínkovi s jeho prací, kterou by už nemusel dělat sám. Třeba by mu mohla pomoci chystat svačinu do práce, aby se vždy těšil domů, až mu ji zase udělá.

Najednou zaslechla, jak v lese za ní něco zašustilo. Divný zvuk ji vyrušil z pošetilých úvah a ona byla nucena otočit se.

Vstala z vlhké země. Hlína visící ve vzduchu dopadla zpět na poničený krtinec, ze kterého původně vyletěla. Olivia si nevšimla, že částečky mokré zeminy se vrátily na původní místo, že se vrátily zpět.
Soustředila se pouze na to, co se skrývalo za podivným zašustěním.

Obešla kmen opadaného stromu a pod nohama jí zakřupalo listí. S úlekem vztáhla nohu zpět, ale bylo pozdě. Někdo o ní věděl, někdo tam byl.
                                                                  ***
„Jsi už vzhůru?“ ozvalo se zpoza stromu, který se tyčil naproti Olivii.
„Pane profesore?“ podivila se zmatená dívka. Nemohla se na nic soustředit. Co tady, proboha, dělá pan Allen?

Už podle hlasu ho poznala. Ten natrpklý podtón, který se jí vždy zaryl hluboko do kůže, který jí tam vždy vyrýval znatelné, temné cestičky strachu. Co od ní chce?

„Ano?“ zasmál se. Byl to zlý smích, zlý, nepříjemný, vlezlý.
„Jak víte, kde bydlím?“

Vím toho mnohem víc, holčičko. Budeš mrtvá ještě dřív, než si stačíš vůbec uvědomit, koho to před sebou vidíš. Kdo jsem já.
Poloupír, pche. Poloupír v Inuviku? Na světě? To nemohu dopustit, to nemůže dopustit on. Kdybych tě nechal žít, i kdybych chtěl, nedostala by ses daleko. Jako poloupír na tomto světě nemáš žádnou šanci.
Mohl jsem to zpozorovat mnohem, mnohem dřív. Kéž bych nebyl takový vypatlaný tupec!

Najednou se ramenatý muž stojící naproti slabé, nevědomé dívce, přeměnil v něco velkého, nepopsatelného.
Byl mohutný, mohutnější, než všechno, co kdy bylo objeveno, spatřeno. Jeho velké tlapy s ostrými drápy by prorazily cihlovou stěnu… Dva metry tlustou.

Dívka zalapala po dechu.

Co to je za tvora? Vlk? Vlkodlak? Ale vlkodlaci neexistují! Sám táta mi to říkal! Nikdy žádného neviděl. Tvrdil, že jsou to jen povídačky, které si vymysleli ti nejstarší upíři, aby odvedli pozornost od vlastní existence!
A jakto, že je profesor Allen jedním z nich?

„Co po mně chcete?“ pronesla dívka přiškrceným hlasem.

Lesíkem se prodralo tiché zavrčení. Zvíře vycenilo tesáky a sliny od jeho tlamy se rozprskly na všechny strany. Pravou tlapu zarylo hluboko do vlhké hlíny a znovu zavrčelo.

Olivia se znovu zatřásla. Chtěla ustoupit o krok dozadu. Místo toho ale zakopla a spadla.
„Prosím,“ chvěla se. Její ustrašený hlas se vlkodlakovi zarýval hluboko dovnitř těla.

Do nozder nasál ranní vláhu a slastně přivřel oči. Potom znovu zavrčel. Přiskočil k bezbranné dívce a rozmáchl se proti ní obrovskou, mohutnou tlapou.
Olivia naposledy zalapala po dechu.   
                                                                  ***
Splnil jsem to, co jste potřeboval. Pach a všechny stopy jsem zahladil. Mohu odejít?

Obrovské zvíře pádilo pryč z místa, kam bylo povoláno za hrozným činem, který muselo vykonat. Doufalo, že se sem už nikdy nebude muset vracet. Přál si, aby na toto nikdo nikdy nepřišel. 
                                                                   ***
„Stalo se to v sobotu. V sobotu ráno,“ vzlykala mladá žena zmučeně do telefonu.

Ztrápený a v obličeji ztrhaný muž ji soucitně držel kolem ramen. I když ženě netekly slzy, cítila v srdci tu obrovskou díru, která se už nikdy nezacelí. Nikdy.
Ztratila svou holčičku. Tak hrůzným způsobem. Když ji to ráno našli v lesíku u jejich zahrady… Proč by někdo takovému laskavému tvorovi chtěl někdy ublížit?
Kdo za tím stojí? Proč její prosby a otázky nikdo nevyslyší?

„Psst, Esme,“ tišil ženu její muž. Cítil se otřesně. Olivia byla tak hodná dívka, která nikdy nikomu nepřála nic špatného. Kdo by jí něco takového udělal?

Na místě nebyl náznak žádného napadení. Až na její zohavené tělo…

„Paní Molloyová, je mi to tak líto. Olivia byla žačka, která se jen tak nevidí. Přijměte, i s manželem, mou upřímnou soustrast.“
„Děkuji, pane Allene, vážíme si toho.“

„Carlisle…,“ vrhla se mu kolem krku a upustila sluchátko na zem. Muž ji pevně stisknul ve zničeném objetí. Líbnul ženu do hnědých, lesknoucích se vlasů a zavřel oči.

Proč jsme se k naší malé Olivii nechovali lépe? Byli jsme tak špatnými rodiči, že jsme za to museli zaplatit? Tou nejhorší, nejbolestivější cenou?
Pokud se někdy s někým setkáme, pokud k někomu budeme chovat city stejné jako k naší Olivii, nesmíme dopustit, aby se kdy stalo něco takového. Už nikdy si práci nedovolím stavět nad rodinu. Práce pro mne bude až na druhém místě. Moje Esme, moje rodina, pro mne je a bude vším.

„Proč? Proč se to stalo…,“ vzlykala žena na prázdno a chvěla se v Carlisleově objetí.

Neměla jsem být matka. Raději žádná, než špatná matka. To Olivia tak trpěla? Tak, že si zasloužila zemřít?
Nikdy nepřipustím, aby se moje rodina musela cítit tak, jako se musela cítit Olivia.
Proč jsem byla tak sobecká? Proč jsem se nesnažila být lepší?

Promiň Olivie… Navždy budu s tebou… Změním se…


Tak co? Přežili jste ve zdraví? Je to moje první jednorázová povídka, tak bych se chtěla předem omluvit za jakékoliv nedostatky a ráda si poslechnu kritiku, abych věděla, co příště vylepšit.

Děkuji, SD.  



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Olivia:

 1
28.01.2013 [16:31]

carlsme Emoticon Emoticon Emoticon

28.10.2011 [20:54]

KatariEsmeCullenSaDiablo já nemám slov, vážně skoro brečim... je to strašně smutný...! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!