Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Za svitu luny - I. kapitola - SEN

srdenko


Za svitu luny - I. kapitola - SENDíky moc za vaše komenty. Tady máte pokračování. :oD Doufám, že vás zaujme a bude se líbit ...

Kapitola I. - SEN


Luna stála na okraji útesu a hleděla dolů na rozbouřené moře. Měsíční svit pokryl její černá křídla diamantovým leskem. Konečně je mohla protáhnout. Příliš dlouho svá křídla schovávala před zraky obyčejných lidí. Nejprve opatrně natáhla levé a potom pravé, přitom jí v kloubech bolestně zapraskalo. Měla pocit, jako by je nepoužila sto let.

Za bílého dne vypadala jako kdokoliv jiný, teprve síla měsíčního svitu - čtrnáct dní kolem úplňku . odhaloval její pravou tvář. Stříbřitě modré oči a alabastrová pleť kontrastovala s černým prachovým peřím, které pokrývalo jen choulostivé partie jejího těla. Stejně tak jako peří i její dlouhé černé vlasy se třpytily, jako by je někdo posypal diamantovým prachem.

Chtěla vzlétnout. Z nedalekého lesíka za ní se ale ozvalo šustění listí. Zbystřila. Automaticky se nakrčila do obranného postoje a otočila se za tím zvukem, který ji vyrušil. Něco téměř bílého se mihlo mezi stromy.

„Příliš rychlé na člověka," pomyslela si. Přestože měsíc zakryl temný mrak a nastala úplná tma, zřetelně viděla mezi stromy muže.

Nasála noční vzduch, aby ochutnala... Jeho vůně, tak krásná a omamná ji naprosto odzbrojila. Srdce se jí na okamžik zastavilo. Nikdy v životě tak omamnou vůni necítila. V tuhle chvíli už si byla naprosto jistá tím, že tahle bytost nemůže být člověk.

Uvolnila se, věděla, že od bytosti tak odlišné od lidí jako ona sama jí nehrozilo nebezpečí odhalení. Spadl jí kámen ze srdce, že nemusí zabít nevinného. Příště si bude muset dávat větší pozor. Cizinec vyšel ze svého úkrytu mezi stromy.

„Kdo jsi?" zeptal se hlasem natolik okouzlujícím, až se jí zatočila hlava. Zalapala po dechu.

„Luna." Dvakrát mávla křídli, aby se udržela na nohou. A tak svůj pach poslala k němu. Napnul se jako struna. Její stříbrná krev mu zatemnila mozek. Ani on se v životě nesetkal s druhem, jakým byla ona.

Vítr se otočil a jeho oči náhle zčernaly. Oba dva byli zrovna na lovu, když narazili jeden na druhého. Žízeň spalovala jeho hrdlo, když za sebou uslyšel velké a silné srdce medvěda. Jeho sebeovládání se zlomilo, ve vteřině byl u ,bezbranného´ zvířete. Zakousl se mu do hrdla. Luna vykřikla.

Ještě několik minut se domem proháněla ozvěna jejího vražedného hlasu. Z vedlejšího pokoje slyšela bratra, jak vrčí a nadává. Posledních čtrnáct dní zněl její křik domem každou noc. Všichni se modlili, aby to už skončilo. Dům musel být zabezpečen tak, aby se její křik nedostal ven. Obyčejní lidé by při tomto zvuku zešíleli, slabší jedince by mohl zabít. A ozvěna jejího hlasu by se nesla na kilometry daleko. Vnitřní obyvatelé domu od toho však chránění nebyli - zatím. Caleb na svou sestru ještě jednou zavrčel, naschvál přidal na hlasitosti, aby probudil i ji, posledního spícího obyvatele jejich domu. Violet se s trhnutím probrala.

„Už zase?" Stejně jako její dcera byla i ona fúrie, její křik byl stejně tak nebezpečný a hlasitý, a přesto svou dceru nevnímala. Ale Caleb byl jiný, po otci vlkodlak.

„Spi," Marcus se nevrle otočil.

„Trvá to už příliš dlouho. Prorocké sny se většinou plní dřív, obzvláště pokud mají takovou intenzitu. Kdyby nám alepoň řekla, co se jí zdá. Nechce se mi věřit, že si to nepamatuje," rozrušeně zasyčela.

Luna naštvaně vylezla z postele. Po tom podivném snu nemohla znovu usnout. Skoro celou noc probděla a kruhy pod očima ještě více ztmavly. Prorocké sny vždy vyčerpávaly, ale tohle už překračovalo veškeré hranice její síly. Většinou měla jedno nebo dvě proroctví v intervalu několika dní, ale čtrnáct dní v kuse nepamatovala ani její matka.

Nemohla se dočkat večera, věděla, že je týden do úplňku, věděla, že až zapadne slunce a oblohu ovládne měsíc, přemění se a veškeré lidské slabosti zmizí. Na chvilku záviděla svému bratrovi, kterého tohle netrápilo, stále stejně silný, stejně rychlý, stejně neúnavný a taky stejně otravný. Ušklíbla se.

Během pěti vteřin se nalíčila, seběhla schody do kuchyně a postavila na kávu.

„Bože, jak mně se dneska nechce do školy. Jsem unavená."

„Ještě to dneska vydrž, zlato, večer si to užijeme," Violet na ni spiklenecky mrkla.

„Vlastně tam už ani chodit nemusím, všechno si to pamatuji, už jsem to nejednou studovala."

„Jo, jestli chceš, můžeš jít někam dělat servírku, zlato, protože bez nového lékařského diplomu doktorku dělat nemůžeš a já moc dobře vím, jak tě chirurgie bavila."

„A stále baví, jen kdybych ještě trochu zestárla... Mohla bych se tomu věnovat déle než pár let, aby nevypadalo nápadně, jak mladej mám ksicht. A od vás není pěkné, že mi ten titul nechcete sehnat, nechat mě nudit se pět let ve škole a pak ještě dělat někde stážistku, fuj."

„Luno, sama víš, že tímto způsobem můžeme zůstat až deset let na jednom místě, než se budeme muset zase přestěhovat. Tvůj bratr je na tom stejně." Luna zasyčela.

„Na to, aby se mohl hrabat v autech, nemusí tak dlouho studovat a navíc se k tomu dostane už v prváku. Víš, jak dlouho trvá, než se já vůbec přiblížím k živému pacientovi. Někdy jsou vážně chvíle, kdy bych chtěla být člověk."

„Luno, to si říká každý."

„No jasně, by mě zajímalo, co ti chybí, máš aspoň Marcuse. Já pořádnej vztah ani mít nemůžu." V oku se jí zatřpytila slza. Medicínu studovala už po čtvrté, problém byl v tom, že už si všechno pamatovala hned od prvního studia. Její mozek fungoval jako houba schopná nasát a udržet nepřeberné množství informací.

Ještě když byli s Calebem děti, rostli stejně rychle jako normální smrtelníci, v pubertě se to začalo zpomalovat a teď už se to skoro zastavilo. Vypadala tak na dvaadvacet. Svůj věk ovlivňovala pouze svým líčením, účesem a oblečením. Marcus s Violet vypadali tak na třicet, rozhodně ne na jejich rodiče. Před ostatními se Violet tváří jako její starší sestra s manželem, kteří si je k sobě zvali, když jejich rodiče zemřeli. Sirotci. Dávno už je přestali oslovovat mami a tati. Teď už to byl Marcus a Violet. Luna si povzdychla.

„Jsem vážně, vážně vyčerpaná."

„Měla by ses najíst."

„Nemám hlad."

„Luno, myslíš, že jsem si nevšimla, že už si několik dní nejedla?" trefila do černého. Narazila přesně na téma, o kterém věděla, že se nebude chtít bavit.

„Je mi fajn," rezignovala nakonec.

„Je to poslední den."

„Já vím." Lidské jídlo se jí opět zhnusilo, napila se kávy a odešla k autu. Nemohla se dočkat lovu. Blížící se noc ji naplňovala optimismem.

 

Další díl ZDE

Úvod ZDE



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Za svitu luny - I. kapitola - SEN:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!