Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vzdor - závěr

17.08.2009 (15:30) • Marketik • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3459×

   Nevěděla jsem, kdy Edward přišel. Když jsem se vzbudila, byla už tma a v křesle v protějším rohu byla znát jeho bledá tvář. Pozoroval mě, jak spím, stejně jako to dělával, když bylo všechno ještě… jiné, normální, v pořádku.

   „Jak je ti?“ Bože, neslyšela jsem jeho hlas jen necelé tři dny a už se mi po něm tak moc stýskalo! Chtěla jsem přeběhnout ty tři kroky k němu, stulit se mu do náruče a dotýkat se jeho andělské tváře jako slepec… Ale nemohla jsem. Trn zrady ve mně stále bodal a já nevěděla, zda to vůbec dokážu překonat.

   Bylo to tak jiné než tehdy, kdy odešel po mé narozeninové oslavě. Bolelo to neskutečně, ale on věřil, že to dělá pro mé bezpečí, a i když to bolest nedokázalo zmírnit, alespoň mě ta myšlenka po čase otupila. Ale tentokrát mě opustil ze strachu a to mě nesmírně děsilo.

   „Dobře. Ještě žiju.“ Věděla jsem, že mu můj sarkasmus ubližuje, ale já to možná i tak chtěla. Vrátit mu alespoň něco z toho strachu a úzkosti, ve kterém mě nechal se topit.

   Během necelé vteřiny klečel u mé postele. „Lásko, prosím, takhle nemluv.“ „Co chceš? Proč si vůbec přišel?“ S táhlým povzdechem položil hlavu na pelest a lehce mě pohladil po tváři, ze které svou mramorově chladnou rukou přejel přes rameno až k mé ruce. Dotyku, ba i jen pohledu na mé břicho se důsledně vyhýbal. A to mě nesmírně rozzuřilo.

   „Tak moc mě to mrzí, lásko…“ Kdyby mohl plakat, už by jeho slzy máčely mou ruku. Takhle si ji jen pevně, přesto však pevně tiskl ke své chladné tváři. Lehké pochyby, které mě v tu chvíli zachvátily, jsem v mžiku odehnala. Byl sice láskou mého života, dravou silnou, slastnou, skutečnou láskou, která dala mému životu smysl a mému konání důvod, ale to miminko… to prostě bylo něco víc. A já zmírala žalem, protože on to tak necítil.

   „Mě to taky moc mrzí, ale má slova stále platí – pokud zavrhneš to dítě, zavrhuješ tím i mě. Je mou součástí. I tvou. A já ho miluju a dám mu šanci žít.“ Dlouho mlčel a díval se mi do očí. Tolik trýzně a bolesti, co bylo v jeho jantarových oknech do duše, o které tvrdil, že ji nemá! Ale nemohl mě zlomit. A věděl to.

   Pak mě dlouze a láskyplně políbil na čelo a ve vteřině zmizel oknem ven. A já se poprvé od návratu z ostrova rozplakala horkými slzami plnýma absolutního smutku, které mě pálily do očí. Protože tohle bylo definitivní.

   Carlisle za mnou chodil každý den, ale já mu zakázala o Edwardovi mluvit. Sel se o mě staral jako o vlastní a i když věděl, že většina jídla ve mně dlouho nezůstane, neustále mi podle Carlislových rad vyvářel nová a nová jídla.

   A Jacob… Chodil co nejčastěji, i v noci, protože věděl, že nemůžu moc spát. Snažil se mě pobavit a rozesmát, což se mu ale moc nedařilo. Mě ale úplně stačilo, že je se mnou, i když mlčel. Léhal se na přikrývku vedle mě, mou hlavu položenou na své hrudi, a společně se mnou hladil břicho, které bylo den ode dne větší. Vymýšlel se mnou vhodná jména a básnil o tom, jak spolu budeme to malé vychovávat, i když ve skrytu duše věděl, že k tomu nikdy nedojde. Ale dal mi jistotu, že se o to malé postará. Byl to on, kdo mě držel pevně v objetí, když miminko kopalo jako prvoligový fotbalista a nechtěně mi tak lámalo žebra.

   Byl tak… dobrý. Tak ryzí. Ale já mu nemohla dát to, co chtěl. Už nikdy. Utěšovala jsem se myšlenkou, že on svou hvězdu, do které se opravdu otiskne, najde. A to co nejdřív.

   Bylo mi čím dál tím hůř. Síly mě opouštěly. Zhubla jsem do podoby kostry potažené bledou pletí, zato však s obrovským namodralým břichem. Tři dny před porodem jsem zjistila, že už ani nemůžu chodit, a tak Jakob se nastěhoval do vedlejšího pokoje a společně se Selem mi dělali společnost dvacet čtyři hodin denně.

   Edward už nepřišel. I přes veškeré zklamání, vztek a lítost bych ho ve chvíli, kdy jsem už cítila blížící se porod, tak ráda měla vedle sebe. Bože, tak moc jsem ho milovala! A on to všechno zahodil do bahna všednosti.

   Bolesti začaly v noci, přesně jak Carlisle předvídal. Byli jsme domluveni na epidurální anestezii a já ten vpich ani necítila. Jacob a Sel, kteří tu byli s námi, mi přes hruď napnuli plentu, díky které jsem z Carlislea viděla jen oči, které mě starostlivě pozorovaly, dokud jsem odhodlaně nekývla.

   Pak bolest úplně odezněla a já cítila jen dotek Jakobovy a Selovy dlaně ve svých. A náhle, jako v pohádce, jsem zaslechla hudbu. Překrásnou, nádhernou melodii. Mou ukolébavku… překvapeně jsem zamrkala, ale pak mi to došlo. To bylo jen v mé hlavě, ty uklidňující, něžné tóny byly jen hříčkou mého stále slabšího vědomí…

   Cítila jsem, jak mi tělo ochabuje a oči se zamlžují, a já věděla, že umírám. Nevadilo mi to. Ve chvíli, kdy jsem dokázala sebrat poslední zbytky sil, mi Carlisle přinesl malý, narůžovělý, čerstvě umytý uzlíček.

   Moje dítě, můj drobeček, moje… dcera. Nic krásnějšího jsem v životě neviděla! Neplakala a nádhernýma, velkýma zelenýma očima se mi zkoumavě dívala do tváře. Tušila jsem, že ví, kdo jsem, natáhla ke mně svou maličkou buclatou ručičku a já se jí s vypětím všech posledních sil dotkla. Byla… teplá, lidská!

   Carlislův zmučený výraz mě už nemohl vyděsit. Věděl to samé co já. Bylo to neodvratné. „Přeješ si, abych…“ Otázku, kterou v minulosti položil Edwardovi i Esme, už nemusel dokončovat. Stát se upírem… Tak dlouho jsem po tom toužila a teď… už jsem neměla proč. Být své dceři jako novorozená nebezpečná? Nikdy…. Mluvit už jsem nemohla a tak jsem jen stěží nesouhlasně zavrtěla hlavou.

   Zvrátila jsem oči k oknu a za ním spatřila Edwardovu tvář. Nevím, zda tam skutečně byl nebo to byl jen další výplod mého rozjitřeného mozku, ale umdlévala jsem a bylo mi to jedno. Oči jsem zavřela a věděla jsem, že je zavírám naposledy. S úsměvem na rtech a poslednímu slzou kanoucí mi ze zavřených očí jsem své dceři přenechala místo na tomto světě. A byla jsem šťastná.

Autor: Marketik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vzdor - závěr: