Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vzdor 3.

09.08.2009 (08:30) • Marketik • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2373×

Po Jacobově odchodu jsem neklidně usnula. Vzbudil mě až Sel, když mi přinesl večeři. Posadila jsem se na postel, stále ještě oblečená, a s rukou na břiše jsem ustrnula.

Sel se ke mně nahnul a se starostlivým výrazem mě pohladil po rameni. „Bello, jsi v pořádku? Bolí tě něco?“ Podívala jsem se na něj a po tváři se mi rozlil široký, téměř nevěřícný úsměv. „Už kope.“

On však moje náhlé nadšení zjevně nesdílel. Položil mi na postel stoleček s jídlem a pak ztěžka dosedl do starého křesla v protějším rohu.

„Tohle nemusí dopadnout dobře, víš to?“ Úsměv mi opadl, ale věděla jsem, že má pravdu. Sklopila jsem oči ke svému vzdutému břichu. „Já vím.“

„Volal Carlisle.“ Vzdychla jsem a promnula si obličej. „A co chtěl?“ „No, on ví, že znám pár našich legend o podobném… problému a on se snažil taky něco zjistit. Dali jsme hlavy dohromady.“

„O problému? Proboha, je to moje dítě!“ Nechtěla jsem na něj křičet, vždyť mi poskytl útočiště. Ale nazývat toho drobečka ve mně problémem… Polkla jsem a ztišila hlas. „Omlouvám se. Ale tomu malému nikdo nechce dát ani šanci. Nemůže přeci za to, že jsme já a...,“ hlas mi trochu zadrhl, „a on byli neopatrní.“

Selova tvář potemněla. „Tady jde ale spíš o to, že to dítě zřejmě nedá šanci tobě. Zabije tě.“ Ta slova zůstala mezi námi viset ve vzduchu. Byla varováním. Byla osudem.

„Zvládnu to. Už to nebude dlouho trvat.“ Sel se prudce postavil a začal přecházet po pokoji. „Copak to nechápeš? Jsou známy jen dva nebo tři případy, kdy upír zplodil dítě s lidskou ženou. A všechny skončily stejně.“

Zastavil se a podíval se na mě. Zoufalost a zloba z jeho očí se však ode mě odrážely jako od štítu. Poznal to a bezradně svěsil ruce. „Bude tě ničit zevnitř. Při porodu se prostě prokouše ven.“

Zavřela jsem oči. Z nastalé tmy vystoupila jediná tvář, jasná a zářivá. Tvář, pro kterou jsem byla schopná udělat všechno na světě. Tvář, kterou jsem milovala víc než cokoli jiného, tvář, pro kterou bych zabíjela a nechala se zabít.

Ale Edward mě opustil. Všechno zahodil, veškerou lásku a důvěru, všechno, co jsme spolu prožili. Všechny nesnáze, které jsme překonali. Vše zahodil v tu chvíli, kdy mě nechal odejít samotnou. Byl konec.

„Sele, zkus pochopit ty mě. To maličké je to jediné, pro co ještě žiju. Když mu pomůžu dostat se na svět a alespoň jednou ho spatřím, víc nepotřebuji. Ani žít.“

Kapituloval. Odešel a jemně za sebou zavřel dveře. Věděl, že jsem rozhodnutá a nic a nikdo už to nezmění. Bylo mi jasné, že některým lidem ublížím. Charlie, Reneé, Jacob… Nikdo z nich zřejmě nepochopí, proč mi nevadí, když odsud odejdu. Ale mohla bych se alespoň pokusit. Nechci, aby si mysleli, že jsem umřela nešťastná.

Ve stolku jsem našla několik dopisních papírů, obálek a pero. Dlouho do noci jsem seděla v chabém světle lampičky a snažila se přijít na slova, která by jim snad mohla pomoci překonat můj odchod.

Druhý den mě zaklepání na dveře zastihlo ve chvíli, kdy jsem zvracela těch pár soust ze včerejší večeře. Měla jsem sice hrozný hlad, ale nebyla jsem schopna toho moc sníst. A to, co jsem do sebe dokázala dostat, právě skončilo ve víru vody záchodové mísy.

Po dalším zaklepání už jsem byla schopná otevřít, i když jsem se cítila tak slabá, že jsem jen pootevřela a musela si jít sednout na postel. „Pojď dál, Jacobe.“

Do pokoje však nesměle vstoupil Carlisle. Oči se mi rozšířily náhlým děsem. „Ne!“ Rukama jsem si instinktivně objala břicho a nakrčila ramena v obranném gestu.

Moje reakce ho zjevně nepřekvapila. Položil kufřík na zem, zavřel dveře a otočil ruce dlaněmi nahoru v gestu mírovém. „Nejdu ti ublížit. Víš, že bych ti nikdy nic neudělal.“

Povolila jsem své křečovitě sevřené tělo, ale stále jsem zůstávala ve střehu. Skrytá úzkost mi sevřela srdce. Bože, tak moc ho mám ráda! A přesto… přesto jsem se proti němu postavila.

Snažila jsem se polknout knedlík, který mi uvízl v krku. „Já vím.“ Postoupil k posteli a klekl si k mým nohám. Jeho oči plné medového lesku prozkoumaly mou tvář.

„Je ti špatně, viď?“ Kývla jsem, nemělo smysl mu něco nalhávat. I když to byl upír, byl v té chvíli hlavně lékařem. A to zatraceně dobrým.

Postavil se. „Lehni si, prosím.“ Když v mém pohledu objevil vzdor i strach, konejšivě se posmál tím svým andělským úsměvem, až se mu zableskly ostré zuby. „Neboj se, chci tě jen vyšetřit. Prohmatat ti břicho a udělat ultrazvuk. Nic víc, přísahám.“ Ještě pár vteřin jsem váhala, ale přesvědčil mě. Byl přeci tak hodný! Byl to… druhý táta. Věřila jsem mu.

Tvářil se po celou dobu neutrálně, ale drobnou vrásku mezi svým světlým obočím zakrýt nedokázal. Z kufříku pak vytáhl malý přenosný ultrazvuk, jehož hlavicí mi několik minut přejížděl přes napnutou, lehce namodralou kůži mého břicha. Až teď mi došlo, v jakém kontrastu vypadá s mou skoro až vyhublou postavou.

Jeho mlčení se stále protahovalo a to mě znervózňovalo. „Carlisle, vím, že to není dobré. Tak už sakra něco řekni!“

Můj náhlý výlev přešel bez povšimnutí. Uklidil přístroj, utřel mi břicho, přetáhl mi přes něj tričko, které tomu objemu přestávalo stačit, a sedl si na postel vedle mě. Chtěl mě chytit za ruku, ale já vztekle ucukla.

Povzdychl si. „Bello, oba víme, že to není dobré.“ Mlčela jsem, bradu vzdorně povystrčenou, a tak pokračoval. „Dítě se vyvíjí velmi rychle. Kolem něj je natolik silná membrána, že přes ni nepronikne ultrazvuk, takže ti ani nemůžu říct, jestli čekáš holčičku nebo chlapce.“ „To je mi jedno.“

Pevně zavřel oči a zase je otevřel. Znovu se mě pokusil chytit za ruku. Tentokrát jsem neucukla. V jeho očích byla naléhavost a sžíravá starost. „Bello, podle mých a Selových propočtů bude dítě plně vyvinuto už ke konci příštího týdne. Jeho porod tě s největší pravděpodobností zabije. Od Edwarda vím, že jsi hodně zvracela už poslední dny na ostrově. Udržíš v sobě vůbec nějaké jídlo?“

Bodlo mě u srdce. Edward… Ne, už ne. Už nikdy. Teď už je jen to maličké. „Něco málo ano, ale většina jídla jde ven. Přitom mám pořád hlad!“ Posmutněle pokýval hlavou. „Myslel jsem si to.“ To mě zarazilo. „Proč? Copak to miminko nemá hlad?“ Nevědomky o něco ztišil hlas. „Má. Ale nechce tvoje jídlo, ale tvou krev. A tu ti postupně bude brát. Myslím, že už s tím začalo. Zničí tě zaživa.“

Naprázdno jsem polkla, ale stále jsem se mu dívala do očí. Věděla jsem, že nelže. Stejně jako jsem věděla, že čeká, až se konečně rozhodnu, zda opravdu chci přivést to dítě na svět. „Nenechám to miminko zabít. Nemůže za naší nezodpovědnost a nevědomost. Musí dostat šanci žít, ať už to bude znamenat cokoliv.“ „I tvou smrt?“ „I mou smrt.“

Svaly v obličeji mu povolily, když poznal, že už nemá cenu se přít a přesvědčovat mě o opaku. „Nechtěla bys raději být až do porodu u nás? Mám tam potřebné vybavení a…“ Zastavila jsem ho pokývnutím ruky. „Víš moc dobře, že přístroje ti jsou v tomhle případě k ničemu. A i když vím, že to myslíš dobře, raději zůstanu tady. Cítím se tu dobře.“  „Edward by tě chtěl vidět.“ Zachvěla jsem se, ale ve tváři mi stále zůstával vzdorovitý výraz. Nechtěla jsem se nechat zlomit.

„Ale já ho nechci vidět.“ „On tě miluje, Bello, a ty to víš.“ „A já miluju jeho. Ale on mě opustil.“ „Neopustil. Měl strach. Potřeboval si to všechno promyslet a poradit se se mnou. Chtěl přijít už teď se mnou, ale nechtěl sem vrazit bez tvého svolení.“

Chtěla jsem ho vidět? Chtěla a Carlisle to věděl. Všichni Cullenovi věděli, jak moc ho miluju. Ale on mě opustil. Nechal mě samotnou ve chvíli, kdy jsem ho nejvíc potřebovala. Ale teď už nejsem sama. Byla jsem dostatečně silná i bez něj.

„Tak ať se večer zastaví.“ Pousmál se. „Teď už půjdu, ať se můžeš prospat. Zítra se zase zastavím."

Autor: Marketik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vzdor 3.: