Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vzdor 2.

27.07.2009 (19:00) • Marketik • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2524×

Nebránil se mému rozhodnutí. Pomohl mi zabalit a sám mě odvezl na pevninu. Po celou dobu od chvíle, kdy jsem mu oznámila, že se o dítě raději postarám sama, než aby mi ho s pomocí Carlislea vzal, nepromluvil ani slovo. Stále jsem doufala, že svůj názor změní, že bude za to malé, naše děťátko, bojovat se mnou. Doufala jsem marně… Na letišti mi bylo jasné, že se mnou opravdu nepoletí. Bál se. Nevím čeho, ale opravdu se bál. V tu chvíli byl pro mě tak... zbabělý! Ten fakt, že mě opravdu nechá jen tak odejít, mě zasáhl plnou silou. V dusném chvějícím se vzduchu jsme se na sebe dívali, mezi námi propast našich rozhodnutí. Tak moc to bolelo! Po přistání na mě čekali Carlisle, Esme a Alice. Pomalu jsem k nim došla, tašku přehozenou přes rameno. Za těch několik hodin v letadle jsem zestárla o deset let a oni to poznali. Z jejich očí křičel nesouhlas. I oni zradili... Alice chtěla něco říct, ale Esme jí položila ruku na rameno. Dívala jsem se na ně, na svou novou, milovanou rodinu, a s náhlou jistotou jsem věděla, že jsem kvůli svému rozhodnutí přišla i o ně. Každého z nich jsem beze slov objala. Alice mě držela nejdéle, jako by mě už nikdy nechtěla pustit, a já zadržovala slzy. Nesměla jsem být slabá, ne teď. Ale přijít během několika hodin o tolik milovaných bytostí… Mé srdce bylo rozervané na cáry. Dojela jsem autobusem do Port Angeles, odkud jsem zavolala Jakobovi. Příliš jsem mu toho raději nevysvětlovala, neměla jsem slov. Požádala jsem ho, aby mi po tom, co Charliemu nalže co chce, přivezl z mého pokoje několik věcí. Pak jsem se posadila do parku, zachumlala se do bundy a snažila se příliš nevnímat jemný déšť, který mi smáčel tvář. Čekala jsem. Čekala jsem na jediného přítele na celém světě, kterého jsem nyní měla. Jediného, kterému jsem věřila. Uvnitř už jsem však byla ledová, stejně jako má upíří rodina. Nedokázala jsem cítit nic jiného než bolest, která ze mě najednou udělala jiného člověka, silného, ale chladného. Musela jsem být hodně silná. Ne kvůli mně, na mě už mi nezáleželo, bez Edwarda jsem byla jen prázdnou, dutou nádobou bez života. Ale to dítě… mé dítě musí dostat šanci žít, navzdory všem a všemu! Jakob přijel brzy. Našel mě v parku, podíval se mi do očí a pevně mě objal. Možná čekal, že budu plakat, ale já neměla ani sílu mu jeho objetí oplatit. Byla jsem otupená. Trochu se odtáhl a v jeho tváři se zračila starost. „Alice mi volala.“ No jistě, Alice! Ta je vždycky o krok napřed. Nesměle mě pohladil po břiše. „Jak je ti?“ Zamyslela jsem se a po chvíli vykouzlila nefalšovaný, i když unavený úsměv. „Skvěle.“ Vypadal, že mi nevěří, ale já si uvědomila, že je to tak. Budu přece maminkou! Za Edwardem a jeho rodinou se v mé mysli náhle s hlasitým bouchnutím zavřely dveře. „Co chceš teď dělat?“ Pokrčila jsem rameny. „No, nejspíš najít si nějaký motel. S ohledem na to, že obvyklé tříměsíční těhotenství je na mě vidět po týdnu, nebude to už dlouho trvat. A pak se uvidí.“ Stále na mě hleděl s nedůvěrou. „Motel? Mám lepší nápad.“ Vzal mě do okrajové čtvrti Port Angeles, kde jsem okamžitě poznala to místo, kde… ne, na to myslet nebudu. Zkrátka tu bylo knihkupectví, do kterého jsem tehdy, na výletě s Angelou a Jessicou, nakonec ani nevešla. Před jeho dveřmi už čekal muž kolem padesátky, s dlouhými černými vlasy v ohonu a tmavší pletí. Bylo jasné, že je ze stejného kmene jako Jakob. A že se znají. V patře nad knihkupectvím, kde Sel, Jakobův strýc, bydlel, už pro mě byl připraven pokoj. Malý, útulný, se širokou postelí s čerstvým povlečením a starožitným toaletním stolkem. Zůstala jsem stát jako přimrazená, něco takového jsem po tom všem, co jsem mu kdy udělala a jak mu ublížila, od Jakoba opravdu nečekala. Prošel kolem mě, postavil na zem mé tašky a obrátil se k Selovi, stojícímu mezi dveřmi s rukama založenýma na hrudi. Odkašlal si. „Bello, netvrdím, že s tvým rozhodnutím plně souhlasím, ale ani Cullenovi ani ti staří blázni z našeho kmene nemají právo nechat tě na holičkách. Měla bys dostat šanci, ty i tvé dítě. Od Jacoba už vím, že jsi milé děvče, které si prošlo hodně nepěknými věcmi, na kterém mu moc záleží. A já mu věřím, když tvrdí, že si se rozhodla správně. Buď tu jako doma.“ S těmi slovy sešel zpátky dolů. Posadila jsem se na postel. „Jacobe, já nevím, jak ti…“ Sedl si vedle mě a pohladil mě po prochladlé dlani. „Neděkuj mi. Chci, abys byla v pořádku, a když se na tebe ty pijavice vykašlaly, chci tě mít pod dohledem.“ Pohlédl z okna, povzdychl a zvedl se. „Promiň, musím jet, dnes mám se Embrym službu. Kdyby něco, Sel je dole.“ Uchichtl se. „Vaří ti něco dobrého k večeři.“ Pak mě políbil na čelo. „Zítra přijedu. Opatruj se.“ Kývla jsem, nemohla jsem v tu chvíli ani promluvit. Pak zmizel. Lehla jsem si na postel ve ztemnělém pokoji a jediné, co mě nutilo dýchat, bylo to maličké, které mi už teď dávalo najevo, jak moc mě miluje. Věděla jsem, že to zvládnu. Musela jsem. Kvůli tomu maličkému, který mi věřil. Hladila jsem si vystouplé bříško a až do usnutí jsem opakovala jediné: „Miluju tě a nikdo mi tě nevezme. Postarám se o tebe.“

Autor: Marketik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vzdor 2.: