Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Úplněk 17. kapitola

23.04.2009 (12:12) • Misala007 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2797×

17. kapitola: Likvidace

V zápětí jsem začal pociťovat, jak ze mě clona nepohyblivosti padá. To mohlo znamenat jen jedno... Charlotte je mrtvá. To by byla nejlepší správa za posledních pět let... Nebo alespoň jedna z nich... Na chodbě se ozvala obrovská rána.. To už ze mě ale clona spadla úplně a já vyskočil na nohy a utíkal se podívat, co se děje.

Jakmile jsem vystrčil hlavu z místnosti, hned na mě někdo skočil. Byla to Bella. Byl jsem tak šťastný, že je v pořádku, že jsem ji musel hned políbit.

Bella (její pohled poté, co se Charlotte už vrátila do sklepa a ona opět leží na podlaze)
Díky tomu, že jsem upír jsem stihla vnímat i ve spánku to, o čen Charlotte mluvila. A v hlavě mi utkvěla myšlenka o trhání. To se mi líbilo. Asi jí něco uškubnu...

Ani jsem nevníma o čem se Edward a Charlotte baví. Až do té doby so jsem zaregistrovala její prohlášení.

„Dobře... Proměním tě teď hned..." asi jsem sebou nepatrně cukla, protože mě to opravdu naštvalo. Nějaká blbka chce z mého manžela udělat lovce upírů. To se mi fakt nelíbí. Kdyby mi alespo'ň nemohla číst myšlenky... Už vím co udělám. Prostě se pokusím zase zístak zpět svůj štít. její schopnost přece taky nemůže být neomilná. Musím to dokázat. Pro Edwarda a Ness a celou svou rodinu. I kdybych za něj měla zemřít.

Zavřela jsem oči ještě pevněji a snažila s ekoncentrovat. No.. Ono to nebylo až tak jednoduché soustřerit s ena to, abych na nic namyslela a zároveň myslet na to, že musím obnovit svou schopnost...

„Neboj... Bude to bolet..."

Teď jsem Charlotte nenáviděla ještě víc. Jak to mohla říct? Neboj se, bude to bolet... Mého Edwarda... Už proto jsem to musela dokázat.

„No dobře... Budu hodná..."

Jak to myslela? Tahle nevědomost mě strašně iritovala. Nevědět o čem mluví. Ale částečně jsem na to byla zvyklá. Edward a Alice tak spolu mluvili často. A nakonec jsem si uvědomila, že neustálé vyptávání o čem se baví mi stejně nepomůže. Když budou chtát, tak mi to řeknou. Ale jak jsem to měla aplikovat teď? Pokud nezakročím, tak mám pocit, že už mi Edward toho moc nečekne...

Teď jsem ale musela počkat na ten správný okamžik... A do té doby už musel být můj štít zpátky. No jo... To se lehko řekne ale v praxi je to trochu obtížné...

Nevěděla jsem v celku jak na to, tak jsem to prostě zkusila. Snažila jsem se ve své mysli vystopovat alespoň pozůstatky mojí ochrany. Trvalo mi celou věčnost, než jsem přece jen našla kousek celůofánu obklopující můj mozek. Byl ale značně potrhaný. Za to mohl Charlottin dar.

Teď přijde to nejsložitější. Dát ty střípky k sobě. Představila jsem si prostě, jak se k sobě slepují imaginární izolepou. A ono to fakt zabralo!!! Malé dílky měho štítu se k sobě začaly opravdu zase spojovat, až byl můj štít opět na původním místě.

Já to dokázala. Opravdu Edwarda dokážu zachránit.

V celé místnosti se nic nehnulo, akorát z druhého konce, tam kde byla Charlotte a Edward se začaly linout divné, mlaskavé zvuky. Znělo to jako by se... Líbali?!? Ne to ne.. To by mi nikdy neudělal.

V tomhle okamžiku jsem ale vycítila mou šanci. Tak jsem se jí taky chopila. 

Pomalu, pomaloučku jsem začala otevírat oči. Připadala jsem si paranoidní. Copak by to mohla slyšet? Sice je upírka, ale takové smysly naná doufám ani ona.

Když jsem výčka opravdu odlepila od sebe, tak jsem v duchu jásala. Teď přišel na řadu další bod v mém seznamu. Podívat se co se děje. 

Hlavou jsem otáčela tak opatrně, že jsem ani nezvíčila vzduch. Mohla jsem si gratulovat. Z toho co jsem viděla se mi chtělo zvracet.

Charlotte čupěla u nehybného Edwarda a oblizovala mu ruku. No fůůůj!!! Další na řadě bylo postavit se. To už bude horší. Jen doufám, že mě moje tělo nezklame. Jsem přece upírka... Nevěděla jsem, jestli se mám zvedat pomalu, nebo raději rychle vyskočit a zaútočit. Zvolila jsem to první. Do teď mi to vycházelo.

Pomalu jsem od země odlepola nejprve hlavu, pak ruce, zadek a začala jsem si stoupat. A v tom nastal problém. Připadala jsem si jako ve špatném filmu. Šlípla jsem na větvičku, která se zlomila a s hlasitým prasknutím mě prozradila.

Charlotte se od Edwarda okamžitě odtrhla a vyskočila proti mě do bojovné pozice. Chvíli koukala trochu vyjeveně, ale to bylo asi prot, že mi už zase nemohla číst myšlenky. Potom vycenila zuby a mě se najednou chtělo smát. Já, upírka tak maximálně štyři roky a chci se prát s nějakou lovkyní vlkodlaků. Trochu paradox. Ale já to musím zvládnout. Pohled mi bezděčně utekl k Edwardovi, stále nehybně ležícímu na zemi, a Charlotte se na něj podívala taky. Asi měla strach aby se nevymkl kontrole. A já toho samozdřejmě využila a skočila jsem po ní.

Vynaložila jsem do toho veškerou svou sílu, takže Charlotte, která to nečekala, odletěla až na chodbu a tam se zarazila o zeď. Udělala do ní "menší" díru, ale obratem se vyšvihla zpět proti mě. Začala jsem na ni vrčet a ona na mě taky. Znovu jsem na ni skočila a opět jsem uspěla. Srazila jsem ji k zemi a než se stihla vzpamatovat... Urvala jsem jí nohu... Možná vám to připadá morbidní, ale nic jiného jsem dělat nemohla... Prostě jsem ji musela přeprat. A hodlala jsem to udělat postupně, aby se nemohla moc bránit. Bylo mi jasné, že ji ale jedna noha nezastaví. A taky že ne.

Vyšvihla se a než jsem stačila uhnout, tak na mě skočila. Už se mi sápala po krku, když jsem ji kopla do břicha a ona poodlítla. A v letu jsem se jí pokusila urvat ruku, ale vysmekla se mi a tak jsem ji chytla jen za prsky. Ale tři jsem jí utrhla. To ji ale asi rozzuřilo a vrhla se na mě znova. A zase mi šla po hlavě. Já jsem ale její plán prokoukla. Snažila se dotknout se mých spánků a bloknout mi schopnost. Pak už by si se mnou mohla dělat co by chtěla. Já jí v tom musela ale za každou cenu zabránit.

Opět po mě skočila, ale to to už jsem tak úspěšná nebyla. Zarazila mě do zdi a klekla mi na nohu, abych nemohla vzdorovat. Nevzdávala jsem to. Sice jsme nebyla žádná boxerka, ale vší silou jsem ji udeřila do obličeje a asi jsem jí zlomila nos. Charlotte se za něj chytla a zuřivě zamrkala. Snažila jsem se jí dat další ránu, ale ona mě chytla pod krkem a nenávistně se na mě podívala.

"Rozluč se... Tohle byl tvůj poslední hrdinský skutek!!!" syčla a vytáhla mě po zdi nahoru, takže už jsem se nedotýkala nohama země. Ješzě, že jsem nemusela dýchat.

"To si nemyslím..." prskla jsem na ni a vrazila jí loktem do ruky až to zakřupalo a ona mě mustila. Sjela jsem an zem, ale okamžitě jsem se zase zvedla. Charlotte se snažila dát svou ruku na původní místo, ale jak sama řekla, jí to nepřiroste.

Teď už to ukončím pomyslela jsem si a přiskočila k ní. S jednou rukou a jednou nohou se jí moc dobře nebojovalo. Ale snažila se. Když sem se ji pokoušela přibýt k zemi, tak mě chytla za hlavu a třískla mi s ní o zem. Kdybych byla člověk, už bych byla mrtvá. Mě to ale nebojelo. Opět se mi snažila dostat ke spánkům, ale já ji odhodila na druhý konec chodby. Jak měla ale ruce na mojí hlaně a snažila se mě podržet, aby neodletěla, tak mi urvala ucho...

Chtěla jsem začít řvát bolestí, ale když jsem si všimla, že Charlotte opět zkoumá svou ruku, tak jsem bolest zastrčila do pozadí a vrhla se Charlotte ze zadu kolem krku. Jednou ruku jsem jí kolem něj obtočila a druhou trhla.

Místností se rozlehlo neuvěřitelné křupnutí, až mi málem naskočila husí kůže a Charlotte padla k zemi. Teda její tělo. Její hlavu jsem totiž držela v ruce. Tu jsem si nechala na potom. Teď jsem vzala své ucho a přiložila ho k jeho původnímu místu. Okamžitě mi přirostlo zpátky. Skvělý pocit... Mít dvě uši... Kdo to nezažil tak neví...

Teď jsem se vrátiila k její hlavě. Chytla jsem a ji a vší silou ji mrskla proti zdi. Rozletěla se na malé úlomky barevného kamene. Ty mě teď ale nezajímaly.

Jediné, co mě teď zajímalo byl můj anděl. Slyšela jsem, jak se vedle postavil. Chtěla jsem za ním okamžitě jít. Rozběhůa jsem se, ale on mi šel taky naproti  a mezi dveřmi jsme se srazili. jakmile jsem ho spatřila, tak jsem se kolem něj omotala a byla jsem rozhodnutá nikdy ho nepustit.

Podívala jsem se mu do tváře, abych zjistila, jak se tváří, ale jakmile jsem zvedla hlavu, tak mě hladově políbil.

Teď jsem byla šťastná. Začala jsem ho líbat se stejnou vervou, jako on mě. Ke štěstí mi teď už chyběla jen má rodina. Ale doufám, že ne na dlouho...

PS: Další díl bude v sobotu nebo v neděli... Podle toho jak to stihnu...

Autor: Misala007 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Úplněk 17. kapitola: