Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Threat - 5. kapitola

29.10.2009 (13:30) • Marketik • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1413×

Probuzení proběhlo lépe, než jsem čekal. Ruka mě sice stále trochu pobolívala, ale zasádrovaná byla dobře a tak jsem ani neměl možnost si jí jakkoliv přeležet. Ještě v polospánku jsem zaslechl Bellu, jak odjíždí do školy, protože zvuk jejího náklaďáčku byl lepší než kterýkoliv budík.

Ztěžka jsem se posadil a prohrábl si počínající strniště. Bella ho neměla ráda a navíc... V tu chvíli mi to konečně docvaklo. Zítra je sobota! Má narozeninová oslava. A přijdou i oni...

Zpětně jsem si v hlavě přehrál celé dění ze včerejška včetně našeho půlnočního rozhovoru nad pivem. Upíři vegetariáni... Můj někdejší nejlepší přítel a jeho povedený synáček, pche! To, že jsem Belle slíbil, že oslavu i jejich přítomnost přijímám ještě neznamená, že se s nimi budu bavit. Snad sami pochopí, že tady už nejsou vítaní.

Po vydatné snídani, kterou mi Bella nechala na kuchyňském stole, jsem s hlavou plnou protichůdných, roztrpčených myšlenek dorazil do práce. Na stanici vládl klid jako obvykle. O surové vraždě v Port Angeles ani zmínka.

Zavolal jsem dokonce i šéfovi místního okrsku, jestli neví o ničem zvláštním v posledních dvanácti hodinách, ale jeho zamítavá odpověď pronesená poněkud překvapeným tónem mě utvrdila v tom, nad čím jsem už od rána dumal.

Jistě, musí mít vlastní prostředky na odstranění mrtvol nebo jak tomu oni vlastně říkají. Jsou přeci nemrtví, tak jaképak mrtvoly, že...

Káva mi v ústech podivně zhořkla, když jsem se snažil dát si to celé do souvislostí. Carlisle je upír, ale lékař, který zachraňuje lidské životy. O Esme, jeho ženě, jsem toho příliš nevěděl, ale všechny jejich děti chodí na střední školu stejně jako Bella. Stejně jako stovky dalších mladších i starších žáků a učitelů...

Copak se vážně nebojí, že některému z nich to jeho vegetariánství ujede a někoho zabije? Vždyť ta škola byla komplex budov plných relativně spokojených děcek, které jsme se snažili alespoň trochu chránit tím, že jsme zavčas ukončovali jejich bujaré večírky dřív, než mohly skončit špatně a odebírali těm mladším láhve s pivem od úst ve ztemnělém parku. Na to všechno totiž měla ta děcka ještě nějakou dobu čas.

Když jsem si ale nyní uvědomil, že mezi nimi den co den prochází pět upírů, kteří si možná ani nejsou jisti sami sebou, naskočila mi z toho pomyšlení husí kůže. Ne že bych tu partu puberťáků zrovna zbožňoval, ale co je moc, to je moc... Pořád jsem přeci taky táta, sakra!

Doma už jsme s Bellou o nadcházející oslavě příliš nemluvili. Pomohl jsem jí z auta odnosit krabice s neznámým obsahem, ale k mé smůle to na basy piv nevypadalo, ba ani nevážilo. Měl jsem z toho všeho strach, ale to jsem jí přiznat nemohl. Z oslav jako takových bývám spíš otrávený, a to jak z mých, tak z těch, na které jsem zván. Posezení v útulné hospůdce je podle mě daleko lepší, ale jednou jsem to slíbil a nepatřím mezi ty, co berou svá slova zpět. A už vůbec ne ty, dané vlastní dceři.

Bál jsem se ale opětovného setkání s Carlislem. Musel přeci tušit, jak se teď cítím! Když už vím, co je zač... Nemohl ode mě očekávat, že to za pár dní překousnu, zapomenu a pojedeme dál. Už jen ta jejich věčná přetvářka! Vždycky jsem nesnášel lidi, kteří mě obelhávali a dělali ze sebe něco, čím nejsou. Jistě, tohle je poněkud jiný případ, ale stejně... Copak mi natolik nedůvěřoval, že mi to nemohl říct?

Příštího dne jsem se probudil do chladného, zamračeného rána. Z kuchyně už jsem slyšel pár hlasů, snažících se šeptat, aby mě nevzbudily. Já ale pocítil nutkavou touhu se na celou tu oslavu vybodnout a zůstat celý den v posteli, nechat si přivést nějaké jídlo a s miskou brambůrků koukat na televizi. Znal jsem ale Bellu a věděl jsem, že i kdyby mě měla vlastnoručně vytáhnout z postele za uši, udělala by to. V tomhle byla celá Renné...

Vydrápal jsem se z gauče, ze kterého jsem včera opět nebyl schopen doplahočit se do své ložnice, a snažil se dělat co nejméně hluku, abych na sebe zbytečně neupoutával pozornost lidí v kuchyni.

Rychle jsem se omyl, oholil to, co mi zase stihlo vyrašit mimo knírem, hodil na sebe přeci jenom slušnější tričko než na jaké jsem doma zvyklý a džíny rovnou ze sušičky. Nerad v nich chodím, ale nebudu se tu producírovat v kalhotách od uniformy nebo nedej bože v trenýrkách! Ne že by to nebylo pohodlné, ale znáte lidi...

Jakmile jsem se zkulturnil a přiblížil se ke dveřím kuchyně, došlo mi, že hlasů je ještě více než předtím, a hrdlo se mi stáhlo. Věděl jsem, že by Bella nepozvala do našeho domu nikoho, ke komu nemám alespoň trochu dobrý vztah, přesto jsem se trochu děsil, co mě za těmi proklatými dveřmi čeká. Situace teď totiž byla jiná – měla dovoleno pozvat i upíří rodinu. Nebo aspoň její část.

Za dveřmi mě však čekala záplava ženské vůně, dlouhých vlasů a potutelných úsměvů. Když jsem však vstoupil, úsměvy zmizely a veškeré osazenstvo naší malé kuchyně bezděky poodstoupilo o krok dál.

Byla tady jedna s Belliných kamarádek ze školy, myslím, že Angela se jmenovala. Pomáhala jí právě s uvazováním květin do jakéhosi proutěného koše. Tiše jsem zadoufal, že tu přepestrou kýčovitost míní dát na verandu a ne ji nechat někde vevnitř.

Byly tady však ale všechny tři ženy od Cullenů. I když – ženou se dala nazvat jen Esme, ty dvě holčiny, ať už byly krásné či roztomilé sebevíc, jsem prostě viděl jen jako holky. Stejně jako Bellu, která byla mým zjevně předčasným příchodem překvapená.

„Hned budeme hotové, tati,“ promluvila na mě přiškrceným hlasem z haldy květů. „Chceš do obýváku přinést snídani?“ Snažila se být ještě milejší než obvykle, věděla totiž moc dobře, že porušila domluvu. Byla přeci řeč jen o Carlislovi a tom jeho synátorovi, ne o celé rodině.

Neměl jsem ale sílu ani chuť jí před těmi, na kterých jí zjevně záleželo, příliš zesměšňovat nebo trápit. „Nech to být,“ mávl jsem nad tím rukou a dveře do toho botanického ráje zase raději zavřel.

Stačilo se však otočit a okamžitě mi došlo, že zbytek klidného dopoledne si před tou velkou slávou neužiju. Uprostřed obýváku už na mě totiž čekal Carlisle a Edward, prkenně stojící u knihovny.

Znaveně a takřka otráveně jsem si povzdychl, beze slov jim ukázal na křesla a sám se svalil zpátky na gauč. Na pokračování pohádky o zlých a hodných upírech, ze kterých se mi jeden zabouchnul do mé holčičky, jsem potřeboval pokud možno duševní i fyzickou pohodu. Ať si o mě myslí, co chtějí, ale byl jsem ve svém domě a tam mám rád pohodlí. Stačí už ty džíny...

Autor: Marketik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Threat - 5. kapitola: