Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Rebelka 42

Rebelka 42Jistě, nějak jsem to nevydržela do zítřka a tudíž je tu i další část! Jistě, očekávám, že mi zase dáte dávku komentů a já vám to budu oplácet dalšími kapitolkami. Jednduchý obchod... Zdá se mi to, nebo je tahle povídka nudná... ehm...až moc zamotaná, že se v tom člověk ztrácí? Někdy mám ten pocit, že je to až moc složitý... PS.- je dost možné, že se tahle písnička objeví v NM! Četla jsem pár článků, ale stále jsem si nejsem jistá...:D

3. ČÁST REBELKY

 

Holky se drsný nerodí, drsnými se stávají….

Poznala jsem štěstí a musím poznat i smutek… nikdy jsem nebyla normální… po zjištění, že můj první kluk byl vlkodlak a moje láska upír jsem ztratila naději na to, že bych byla každodenní…člověk…

Když už si myslíte, že máte štěstí na dosah, zničí to maličká věc, která se vám připlete do cesty. Nakonec ale zjistíte, že to byla ta lepší varianta… Pak ale nastává další komplikace. Co když se to nejcennější…to jediné, na čem vám záleží stane terčem vaší druhé, horší osobnosti, která bude bojovat o jeho zkázu… co by jste dělali?

 

*V téhle části jsem se rozhodla, že přibude další osoba… a to Bella. Je těžké popisovat vše z pohledu nikoho a Edwarda. Spousta frází, myšlenek…to vše uniká a myslím, že je toho škoda.*

 

 

 

 

42. HALUCINACE?

Edward:

Na plochém břiše měla trhliny, modřiny a zahnisalou ránu.

,,Sakra, Bello, proč mi nic neříkáš?!‘‘ Podle toho, jak to měla zahojené to vypadalo na dobu před týdnem… spadla ze schodů… řekla mi, že se jí zatemnělo před očima, ale nevšiml jsem si, že by krvácela…

Hned jsem byl zpátky s taštičkou od Carlislea a začal jí ošetřovat rány… Musel jsem jí pinzetou strhnout zahnisalé strupy, abych jí to mohl vydezinfikovat…

,,Bell, proč jen se tak snažíš být normální, nezranitelná, když to nejde…‘‘ Povzdechl jsem si a pohladil jí po tváři. V kapse mi zabručel telefon…

,,Alice…‘‘ Zabručel jsem a zase si povzdychl. Psala mi každý den…

 

,,POUZIJ NA TO ZVIRECI KREV.‘‘ Vykulil jsem oči na tu smsku.

,,Blbost.‘‘Hned nato zabručel podruhé

 

,,VER MI. MA STRUKTURU KRVE CASTECNE JAKO MY, CASTECNE JAKO VLKODLACI…JSME PODOBNE DRUHY…‘‘ Psala druhá smska.

 

Zavrtěl jsem hlavou, ale rychle odběhl do lesa. Smaragdový, hustý porost se kolem mě mihal…

Zdálo se mi to jako věčnost, než jsem něco našel. Jako oběť padl srnec…

Ladně jsem se vrhl na něj a povalil na zem. Zvíře se stále zmítalo, bojovalo o svůj život, který už měl ale zpečetěný. Zpečetěný pro záchranu mé Bellinky. Popadl jsem stále se zmítající hlavu jelena a prudce trhl. Zvíře škublo a pak jsem cítil, jak se každý jeho sval uvolňuje a srdce se zastavilo.

Za tohle jsem se nesnášel… za to, že jsem musel zabíjet, abych přežil. Aby přežili lidé v mé přítomnosti.

Donesl jsem mrtvého srnce, kterému krev už pomalu tuhla k domu. Teď přišla ta těžší část. Musel jsem nějak dostat krev ze zvířete do Belly, aniž bych ho okusil, protože už teď vím, že bych s tím nepřestal.

Popadl jsem co nejrychleji jehlu a zabodl do místa,  kudy mu stále proudil zbytek krve. Jed se mi v ústech hromadil, palčivá bolest… touha.

Jen co jsem vybral krev byl jsem u Belly. Skláněl jsem se nad jejím břichem a snažil se přemoci v sobě tu touhu po krvi. Uvědomil jsem si, kolik dní jsem byl bez krve.. kolik věcí jsem najendou zpackal.

Ruka se mi nevýslovně třásla. Jasně jsem viděl, jak lámu malou nádobku a vylízávám z ní krev… tu sladkou, teplou tekutinu. Zavřel jsem oči a zatnul zuby. Ruka mi vystřelila a rychle se dostala pod Bellinu kůži.

Pomalu jsem vstřikoval a slyšel, jak se dvě krve mísí v jednu…

Pokračovalo to takhle bezmála dvě hodiny než jsem viděl, jak se její rány hojí.

Super…

Když jsem skončil. Políbil jsem ji na čelo a pořádně ji zabalil do deky. Musel jsem nutně na lov… na krátký, rychlý lov…

Naposledy jsem ji pohladil po tváři a vyskočil oknem.

Upaloval jsem co nejdál od domu, protože volání krve bylo nebezpečné. Nohy mě sami nesly. Vítr mě štípal do tváří, ale já to nedokázal vnímat. Vznášel jsem se jako vítr lesem a retgenoval okolní les. Chtěl jsem se co nejrychleji vrátit k Bells a to mi neumožňovalo racionálně smýšlet. Byla to spletitost prapodivných tužeb…

 

Chci krev

Bella… bezpečí

Kreeev….

Co když se probudí dřív?

Puma…medvěd…teplá karmínová

Musím být co nejrychleji doma….

 

Kousek od vysokého smrku jsem viděl medvěda. Pomalu procházel a kymácel se pomalým krokem kamsi…

Během chvilky jsem se objevil před ním a pousmál se. Medvěd zavrčel a postavil se na zadní. Jeho řev se rozlehl po lese a začal se po mě ohánět tlapami. Jistě kdybych byl člověk, zabil by mě… Proti síle jeho obřích tlap bych neměl nejmenší šanci… ale teď je to jiné… já jsem jiný. Nesmrtelný, zcela bez žádných překážek jen ťuknutím malíčku bych byl schopen ho zabít.

Hned jsem se objevil za ním a vyskočil na záda. Začal se zmítat. Pažemi jsem ho pevně objal kolem krku a zuby mu zaryl hluboko do krční tepny.

Krev začala vystřikovat z jeho rány. Skapávala mi na jazyk a ta teplá, sladká tekutina mě plnila energií a zbarvovala mé oči do zlata. Jeho životodárná kapalina mi dávala sílu a její teplo mi rozehřávalo tělo lehce zbarvovalo mé tváře do ruměnce, který jakmile se objevím u Belly zase zmizí.

Poslední kapka vykapla. Obrovské, chladné, bezkrvé tělo jsem rychle ukryl pod kořeny smrku. Hřbetem ruky jsem si otřel kapku krve z koutku rtů a podíval se směrem k zapadajícímu slunci.

Rozeběhl jsem se domů… spíš do domu, který si Bella našla hluboko v lese… k domu, kde jsme s Carlisleem bydleli o něco dřív, než jsme našli Esme.

Byl to nízký dům, zrekonstruovaný, protože moje adoptivní mamka se o všechno s láskou postarala.

Fasáda byla ze dřeva, ale uvnitř to byl moderní domek. Obrovská okna, aby do nich dokázalo světlo pronikat a dřevěné dveře. Chyběla mi tady prosklená zeď… pohled do noční, klidné krajiny, kdy větřík zlehka ohébá stébla trávy, vršky smrků a borovic…

Z toho domku jsem dokázal slyšet i zurčení potoku… naši adoptivní rodiče uměli vždycky vybrat místo, kde je to krásné a já se mohl zajímat jen o pouhé nic… teď jsem tak smýšlel.

Od té doby, co jsem ji poprvé viděl… tehdy v té malé restauraci s hrncem na hlavě a ruměncem na tvářích… stala se středem mé pozornosti, mého bytí…mého vesmíru…

Vyskočil jsem na okap a pootevřel si okno, abych neslyšně seskočil. Venku už panovala černo-černá tma. Jedině malý srpkovitý měsíc ve tvaru D ukazoval, kde je něco jako stín a kde jsou jisté věci.

,,Kde jsi byl?‘‘ Zasýpal její hlas. Rozhlédl jsem se po místnosti. Nebyla v posteli, kde jsem ji nechal.

,,Venku.‘‘ Zašeptal jsem a snažil se o nevzrušený tón. Stála v nejtmavším koutě. Dlouhá noční košile, kterou jí darovala Sára jí splývala lehce po dokonalých záhybech až ke kotníkům, knoflíky u výstřihu byly odeplé, přes ramena si přehodila lehký župan a byla bosa.

Mlčky došla ke mně, dlaně si položila na moje ramena, zavřela oči a nosem mi projela od zapínání košila přes krk až ke koutku rtům.

,,Lov?‘‘ Zašeptala a podívala se mi do očí.

,,Medvěd hnědý…‘‘ Dodala.

,,Jak to víš?‘‘ Vykulil jsem oči a Bella se pousmála.

,,No, zaprvé, na krku ti zůstala ještě jedna malá kapička, zadruhé, cítím z tebe les a za třetí- chlup na košili…je světle hnědý.‘‘

Políbil jsem ji na špičku nosu a přitiskl si ji na hruď.

,,Jak se cítíš lásko?‘‘

,,Jako kdybych snědla slona… nevím. Břicho mám v jednom ohni, ale zároveň těžké jako kdybych v něm měla cihly, nohy… řekněme, že je skoro necítím přes bolest hlavy a zdá se mi, že mám halucinace.‘‘

,,Halucinace?‘‘ Zvedl jsem jedno obočí a zamračil se. Opatrně jsem ji vzal do náruče a posadil se s ní na kraj postele.

,,Když jsem se probudila, šla jsem k oknu. Podívala jsem se na zapadající slunce a najednou…‘‘ Odmlčela se a na kraji oka se jí zaleskla slza.

,,Pod oknem stála tři auta. Stříbrné, černé a červené. Nejnovější modely, ale to nebylo to hlavní. Před tímhle domem stáli dva lidé. Muž a žena… oba krásní a zdálo se, že jsou to milenci… Křičeli na lidi, co seděli v autě a muž pevně objímal ženu. Zavrtěla jsem hlavou… bylo přece nemožné, aby se dělo něco takového uprostřed lesa a pak auta i ten pár zmizeli a já se rozhodla, že si sednu. Motala se mi hlava.

Když jsem se obrátila ke dveřím, stálo tam staré houpací křeslo. Vyděsila jsem se. Rychle jsem si zacpala ústa. Žena se houpala v křesle a broukala si písničku. Tolik jsem se bála! Najednou se dveře otevřely a malé dítko se k ní s radostí rozběhlo a natáhlo ručičky, aby ho vzala do náruče…

Když se ta žena otočila… viděla jsem tvář… tak jinou! Neznala jsem jí! Byla to krásná… její lehké opálení s kontrastem knědých, kudrnatých vlasů, které měla stočené do drdolu… vypadala jako řekyně, nebo mexičanka! V náruči kolébala malé dítě a začala vyprávět nějakou pohádku… Nevnímala jsem jí, ale pak se všechno zostřilo…‘‘ Třásla se, oči měla vytřeštěné hrůzou a kolébala se dopředu a dozadu. Jemně jsem Bellu objal a políbil do vlasů. ,,Neboj se, jsem tu.‘‘ Zavrtěla hlavou.

,,Vyprávěla příběh… o nás Edwarde! Znala mě i tebe!‘‘ Její oči mi prozrazovaly strach, bezmocnost a touhu, aby tohle skončilo.

,,Bell, už je to v pořádku, byl to jen sen.‘‘ Odstrčila mě od sebe.

,,Myslíš si, že jsem blbá?! Myslíš si, že jsem cvok? Blázen?!‘‘ Rozkřičela se a její oči nevydržely nápor smutku.

,,Ne, to si nemyslím.‘‘ Zašeptal jsem a políbil ji na její teplé rty.

,,Nejsi unavená?‘‘

,,Ne…‘‘ Zašeptala po chvíli odevdaně. Povzdechl jsem si a navlhčil rty.

,,Lehni si Bell, musím se podívat na ty rány…‘‘ Vydechla, utřel jsem jí palcem slzy a podepřel jí záda, aby si lehla.

Odhrnul jsem jemnou látku a pomalu sundával obvaz, který měla. Opatrně jsem prstem přejel po strupech. Krev pod nimi tepala a Belle se utvořila husí kůže. Zase jsem se pousmál a políbil ji na břicho.

,,Tohle neee…‘‘ Zasmála se a pak najednou ztuhla a zašeptala polohlasně.

,,Edwarde?‘‘



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Rebelka 42:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!