Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Po mém 4.

EclipsePoster3


Po mém 4.Zřejmě předposlední část příběhu Alex, která má kvůli dobré vůli dát zase dohromady Bellu s Edwardem dost vlastních problémů...

Doma jsem si to kvůli tomu, že mě ze školy přivezl Edward, pěkně slízla. Táta byl k neudržení a tak si vzal k ruce Celii, která mu díky své schopnosti potvrdila, že nelžu. Nepřiznala jsem toho mnoho, jen že je upír, chodí se mnou do třídy a jsme kamarádi. Ve chvíli, kdy se mě zeptal, jestli s ním něco mám, jsem už vážně uvažovala o tom, že po něm něco hodím. Ale jelikož je upír, nebylo by to k ničemu. Celie mu tak potvrdila mou zamítavou odpověď a já konečně mohla s náležitě zvednutou hlavou zmizet do svého pokoje v patře, kde jsem neopomněla pořádně bouchnout dveřmi. Tak, a má to.

Čekal na mě e-mail od Alice. Prý že neví, co jsem to s Edwardem udělala, ale přišel domů i když ne zrovna v dobré, tak každopádně lepší náladě. Potěšilo mě to, bylo hezké vědět, že jsem ho jen svými slovy dostala z úrovně bahna někam do úrovně lehce nad bodem mrazu.

Ale co teď s těmi činy? Slova nebudou stačit a já to moc dobře věděla. Ležela jsem na posteli, dívala se na pravěký černobílý britský film, který jsem téměř nevnímala, a dumala nad tím, co teď. Nenabrala jsem si příliš velké sousto? Nedala jsem mu příliš mnoho naděje? Co když zklamu a on na tom pak bude ještě hůř? Zvládnu to?

Nakonec jsem si z toho udělala takovou menší strategickou hádanku o třech stranách. Na jedné byl upír těžce zamilovaný do lidské dívky, která ho ale nechala. Na straně druhé byl mladý, velmi atraktivní kluk z rezervace, do oné dívky taky zamilovaný, který určitě oproti Edwardovi skýtal o něco lepší vyhlídky do budoucna. No a na straně třetí byla Isabella Swan, holka na roztrhání, která asi ani neví, co opravdu chce, stejně jako většina lidských holek. Švarného snědého jinocha však zjevně nemilovala, o tom jsem byla skálopevně přesvědčená. Ale co další tah?

Edward na mě čekal před školou, což mě docela překvapilo. Celie za volantem ani nemukla, za což jsem jí byla vděčná, protože nám oběma bylo jasné, že by to slyšel. Přišel až k odjíždějícímu autu skryt pod širokým černým deštníkem, pod který mě ochranitelsky přivinul.

Usmíval se. „Ahoj.“ „A-ahoj.“ Vyvedl mě z míry a moc dobře to věděl, zmetek. Došli jsme mlčky až pod střechu školy, v jejíchž chodbách jsme se měli rozloučit kvůli rozdílným předmětům.

„Na něco jsem včera večer přišla.“ Mlčel, jen se mi se spoustou důvěry díval do očí. Znervózňoval mě. Ošila jsem se a svůj pohled jsem raději zaměřila z jeho očí na vzorek jeho značkového svetru.

„Měli jste nějaké své oblíbené místo, kam jste chodili? Nějaké soukromé, jenom vaše?“ Viděla jsem, jak ztuhl. „Ano, měli. Jednu louku nad městem.“ „Pozvi ji tam.“ „Cože?“ Tentokrát už jsem se na něho podívat musela, protože mě jeho náhle poraženecký tón poněkud vytočil. „Pozvi ji tam. Ne z očí do očí, napiš jí dopis, pošli e-mail, esemesku, to je jedno. Nech jí, ať má dostatek času se nad tím sama zamyslet. Nic nevysvětluj, neříkej proč. Jen ji tam pozvi. Zkus vychytat den, kdy nebude pršet tak děsně jako dneska a prostě ji pozvi.“

Mlčel. Po chvíli povolil zaťatou čelist a hned vypadal líp. „Myslíš, že to k něčemu bude?“ „Pokud pozvání přijme, tak určitě. Netlač na ni, dej jí na výběr, nechtěj odpověď hned. Ale jestli přijde, bude to dobré znamení.“ „A když přijde, co jí mám říct?“

Protočila jsem oči v sloup. Bože, chlapi! „Edwarde, to už bude na tobě. Hlavně jí nepadej ke kolenům a neslibuj lásku až za hrob…“ Až v tu chvíli mi došla ta ironie a usmála jsem se. „Promiň. Prostě se chovej jako normální kluk – řekni jí, co k ní cítíš, aby věděla, že má možnost se k tobě vrátit. Hlavně žádná ultimáta. Nech jí dýchat. Bude jí to vrtat hlavou, věř mi.“

V tu chvíli zazvonilo. Bezděky jsme od sebe poodstoupili. „Děkuju.“ Jen jsem mávla rukou, jako že OK. Po několika krocích na mě však ještě zavolal přes půl chodby. „A jak tě to napadlo?“ Otočila jsem se a těch několik posledních lidí v chodbě, pospíchajících na hodinu, nám nevědomky uvolnilo cestu ke konverzaci. „Když se mi ve sprše rozlil šampon.“ Chvilku zíral na mou vysmátou tvář, pak se usmál od ucha k uchu, protočil oči a rozhodil ruce. „Bože, ženský!“

Můj poněkud šílený plán vyšel. Nevím, jakým způsobem Bellu pozval, ale přijala. Z jeho nočního e-mailu jsem o několik dní později od naší rozmluvy zjistila, že se zachoval podle mých rad, tudíž rozumně. Navíc jí přinesl malou bílou orchidej, čímž měl u mě bod navíc za samostatnou aktivitu.

Vyslechla si ho a pak se nechala odvézt domů. Podle všeho spolu mluvili i o jiných věcech, o banalitách, což je dobrý signál. Měli si stále co říct a navíc ho neodmítla hned na místě, což bylo další plus. I ve škole na něm byl vidět větší zájem o dění kolem sebe, díval se na lidi, o hodinách dělal, že opravdu poslouchá a jeho tvář už nezdobil ten šílený mrtvolný výraz, se kterým jsem ho poznala. Bylo to fajn. Můj plán vycházel.

Zato u mě doma se to začínalo zhoršovat. Táta prostě nemohl překousnout to, že se kamarádím s upírem z jiné rodiny, i když stejně jako ta moje nezakusoval lidi, ale zvířata, tudíž pro mě teoreticky nebyl nebezpečný. Zbytečně vyhrocoval situaci, zakazoval mi mimo školu chodit ven, což jsem předtím mohla, jen jsem toho nevyužívala. Odpojil mě od internetu, což jsem brala jako zákeřnost. Celie se s ním kvůli mně hádala, což mě nesmírně mrzelo, protože to byla naprosto úžasná, klidná osůbka, která mi v tomhle šíleném domě byla dobrou kamarádkou už od začátku.

Na začátku dalšího týdne mě Edward odchytil cestou do jídelny, aby mi s novou jiskrou v oku, nadějí v hlase a nádherným, širokým úsměvem oznámil, že dnes má s Bellou schůzku v jedné italské restauraci, kterou navrhla ona sama. Byl šťastný. No, aspoň někdo.

Glorie mi volala, že se trochu zdržela v City a tak přijede o pár minut později. Nevadilo mi to, pro jednou zase nepršelo, a tak jsem bezcílně bloumala po téměř prázdném parkovišti. Kvůli sluchátkům v uších jsem tak neslyšela auto, dokud nezastavilo skoro před mýma nohama. Nebyla to ale Glorie, nýbrž Bellin indiánský přítel, Jakob Black, jak jsem se dozvěděla z Alicina e-mailu. A sakra. Ten mi tu ještě chyběl.

Vytáhla jsem si sluchátka a čekala, co udělá. Když vystoupil a narovnal se, bezděky jsem polkla a přikrčila se. Na to, kolik mu bylo, vypadal opravdu impozantně. Na můj vkus a momentální náladu možná až moc.

„Můžeš mi ksakru říct, co to děláš?!“ Fajn, zjevně nebyl dobře naladěn. „Co by?“ Prudce zabouchl dveře od auta, až jsem měla pocit, že tak vysklí okénko. „Co by? Dala si je zase dohromady!“ „O tom nic nevím. To, že se spolu konečně zase baví, nepovažuju za vztah.“ „Ale já jo! On ji zase dostane. A ona se nechá!“ Tentokrát už jsem zvedla hlas i já. „No a? Pokud k sobě opravdu patří, tak je to jenom dobře. A jestli ne, nestane se to. Tak co? Bojíš se ztráty kytičky? Ale tak to chodí.“

Zuřivě dýchal a sálalo z něj teplo, čehož jsem si v první chvíli ani nevšimla. Trochu mi naháněl strach, ale ještě víc mě vytáčel. „Proč ses do toho motala?“ „To je moje věc.“ Nadechl se, aby mi zase něco určitě moc pěkného řekl, ale náhle se zarazil. Sledovala jsem jeho pohled kamsi za má záda.

Stála tam dvě auta. U jednoho nasupeně podupávala Glorie, u druhého stál s Alicí Edward, který vypadal, že každou chvíli vystartuje. Oba byli z vozů venku, takže mi bylo jasné, že všechno slyšeli. Může se týden ještě víc podělat?

Jacob během chvíle zmizel. Nechtělo se mi ani ke Glorii ani ke Cullenům. Chtěla jsem si jen zplna hrdla zanadávat na celý ten všivý svět. Plnou silou jsem nakopla nejbližší kámen, který odletěl až kamsi na druhou stranu ulice. To už netrpělivá Glorie nevydržela. „Tak jedeme, Alex! A počkej doma, tohle,“ podívala se nepokrytě na Edwarda s Alicí, „budeš muset pořádně vysvětlit. Hlavně tátovi!“

Šílenější hádku jsem s ním ještě nezažila. Vlastně ještě s nikým. Nedala jsem si nic líbit, neměla jsem pocit, že bych nějak chybovala, takže domem se rozléhal nejen jeho hlas, ale celkem natvrdo i ten můj. Neobešlo se to bez pár opravdu nehezkých slov, kdy já mu připomněla jeho útěk od rodiny a on mně slabosti mé matky, které jsem po ní zdědila. Glorie, která neváhala všechno tátovi vyslepičit a až díky níž jsem zjistila, že Jakob je ve skutečnosti vlkodlak, což situaci zrovna neodlehčilo, teď už zjevně litovala, že si to nenechala pro sebe. Celie se mě snažila bránit, ale tím tátu jen ještě víc vyprovokovala, a tak jsem jí požádala, aby odešla. Aby všichni odešli. Tohle bylo jen mezi mnou a tátou. Nemělo smysl do toho zatahovat ostatní.

Dvě hodiny ostrého křiku skončilo tak, jak jsem nakonec očekávala, a to mým odstěhováním k babičce do Kalifornie, které naplánoval na víkend. Prý nad tím už přemýšlel delší dobu, kdy postupně zjišťoval, že si zkrátka nerozumíme. Jak dojemné! Stále stejný zbabělec.

Nemohl přeci čekat, že to přijmu! Ve chvíli, kdy jsem v rychlosti s brekem házela své věci do cestovní tašky, postavila se mi do dveří Celie. Nic neříkala, věděla, že by to nemělo smysl. Po chvíli mi pomohla balit a já jí byla tak neskonale vděčná za všechno, co pro mě za tu dobu udělala. Když jsem zapnula zip, pevně jsem jí objala, skoro jako mámu, když mi umírala v náručí na nemocničním lůžku.

Scházela jsem schodištěm do haly a slzy se mi stále řinuly z očí. V náhlém ohlušujícím tichu stáli pod schody všichni, tedy až na tátu, samozřejmě. Ten zmizel do noci, asi aby si svou zlost vybil na nějakém chudákovi medvědovi. No, lepší než na lidech. Collin, Robert, Paul, Jake i Glorie mě pozorovali, jak odcházím a mě to přišlo tak… šílené, neskutečné, jako by zahalené v oparu snu.

Nikoho jsem neobjala. Neměla jsem na to dost sil. Zrada vlastního otce mi všechnu vzala, vysála mě do morku kostí, rozbila mě na kusy. A moje rádoby rodina… všichni byli hodní, ale já musela pryč. Prostě musela.

Otevřela jsem hlavní dveře a se Celií po boku jsem ztuhla. Stříbrné Volvo, čekající na příjezdové cestě s nastartovaným motorem, bylo jako přízrak z onoho světa, jako něco neskutečného. Moje záchrana.

Edward, Alice a Jasper už byli připraveni. Beze slov dali tašku do kufru, nasedli a s pootevřenými dveřmi čekali, až nastoupím. S rukou na kapotě jsem se otočila. Ve tmě, zahalující zdejší kraj, vypadala Celie, stojící ve dveřích s tlumenými světly za zády, jako víla. Jako bohyně. Moje soukromá, milovaná bohyně.

Zvedla jsem ruku k chabému pozdravu, smířlivě se na ni pousmála a nasedla dozadu vedle Alice. Ve chvíli, kdy se za mnou dveře zabouchly a Edward se skřípěním  vyrazil po cestě směr silnice, ve mně cosi umřelo. Byl to konec. Konec rodiny. Konec života.

 



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Po mém 4.:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!