Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Plamen naděje 15

12.09.2009 (13:00) • Verus • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4229×

15. Kapitola: Jak ten čas rychle letí.

Bella:

Domů jsem se vůbec netěšila. Kdo by se taky těšil na ignoraci, nebo při nejhorším buzeraci? Já teda určitě ne. Cullenovy mě berou jako člena rodiny. Už dlouho jsem se necítila být milována. Člověk k životu potřebuje cítit, že ho má někdo rád. A Cullenovy mi tento druh bytí k životu dopřávaly.  Ještě, že je neděle a zítra se jde do školy. Nebudu bez Cullenů alespoň dlouho. Jeden večer je k vydržení, ale celá den je už horší. Začínám mít pocit, že jsem na nich závislá.

Ráno jsme se s Edwardem bavili o něčem zajímavém. Začaly jsme u knih a skončili u upírů. Rodiče mě vždycky říkali, že jsem blázen. Jako malá jsem milovala neexistující věci. K tomu ty záporné. Nesnila jsem, jako většina dívek v mém věku o jednorožcích a princeznách. Často jsem si představovala sebe, jako upíra, nebo další záporné postavy. Nějakým zvláštním důvodem mě fascinovaly. Edward si teď určitě o mně musí myslet, že nejsem normální, ale každý je nějaký. A já jsem prostě taková.

Teta s Alexou si snad ani nevšimli, že už jsem doma. Je vidět, jak hodně jsem jim chyběla. Nebo možná jsem jim chyběla tak, jako oni chyběli mně. Vůbec.

Při večeři bylo ticho. Divila jsem se, že Alexa nevyzvídala. Musím přiznat, že jsem to čekala. Samozřejmě bych jí nic neřekla. Třeba jo to napadlo.

Po večeři jsem se vysprchovala a zavřela se ve svém pokoji. Zalezla jsem do postele a přemýšlela. Už zase tu byl ten pocit, že nejsem sama. Poslední dobou ho mívám každý večer. Snažila jsem se vzpomenout, jestli jsem ten pocit měla i včera. Zvláštní, ale jsem si jistá, že jo. Byl tam se mnou Edward, ale já se cítila, jako když spím tady a mám ten pocit. To by ale muselo znamenat, že je tu teď se mnou. Což je naprosto vyloučené. Asi bych měla o tom psychiatrovy uvažovat.

Já vím, jsem paranoidní, ale prostě jsem to musela nějak zjistit. Nemohla bych spát, kdybych v hlavě měla, že jsem totálně mimo a vidím věci, tak jak nejsou. To myslím obrazně, protože vidět nic nemůžu.

Zvedla jsem se s postele a přemýšlela, kde mám začít. Začala jsem šmátrat rukama kolem sebe. Prošla jsem kolem otevřeného okna, Zajímalo by mě, kdo ho otevřel. Pochybuji, že teta chtěla, abych spala na čerstvém vzduchu. A já ho neotevírala. Tak že, jestli tu někdo je, tak se sem dostává oknem. Je vidět, že zas tak nenormální nejsem. Tohle je důkaz. Pokračovala jsem dál po pokoji. V rohu by mělo být houpací křeslo. Když jsem rukama nahmatala křeslo, jako by kolem mě někdo prošel, nebo spíš proletěl. Zvířilo mi to vlasy. Taky jsem s toho cítila studeno. Všechno nasvědčovalo, že je to normální vítr, ale já si sem stoprocentně jistá, že je to můj návštěvník, nebo bych měla říct šmírák? Na tváři se mi usadil úsměv, že konečně vím pravdu. Nevadilo mi, že mě někdo šmíruje. Cítila jsem se v bezpečí. Že ten někdo mi poskytuje ochranu. Že mě chrání. Šla jsem zpátky do postele a usnula s krásným pocitem.

Ráno jsem se doma nezdržovala. Už jsem chtěla být s Culleny.

Když jsem šla do školy, vzpomněla jsem si na večer. Na moje zjištění, že neusínám sama a že mi to vůbec nevadí. Neměla jsem jistotu, že mi neublíží, ale měla jsem Ronyho, který by mě nenechal ve štychu a nenechal by někoho, kdo by mi chtěl ublížit, aby se na mě díval.

„Že neusínám sama. Že je tam s námi ještě někdo. Jsem si tím jistá.“konstatovala jsem při cestě do školy. Docela mi lichotilo, že mě někdo pozoruje. Ale zajímalo by mě proč. Jaký má důvod, aby to dělal? Má mě ten někdo snad rád? A proto mě hlídá a ochraňuje?

„Ahoj.“pozdravila jsem Culleny, když jsem byla u nich. Doufám, že si nevšimnou mé dobré nálady. Určitě by se vyptávaly, ale když já si nemůžu pomoct. Co bych jim asi tak řekla? Že mám dojem, že mě někdo pozoruje při spaní? Že včera jsem dokonce cítila závan větru? To by byla opravdu zajímavá diskuze.

„Ahoj Bello. Copak tě tak rozveselilo, že máš tak dobrou náladu?“přesně od Alice jsem to čekala. Přemýšlela jsem, jestli mám na výběr. Jediné, na co jsem přišla, je buď zapírat, nebo říct pravdu. Pravda je blbost.

„Nic, jen se prostě cítím dobře.“zalhala jsem. To by se dalo přežít. Nic konkrétného si nemůže představit.

„Já mám dnes taky skvělou náladu.“přiznala se, tak že je tu šance, že mě nebude řešit, když má taky dobrou náladu.

„A smím se zeptat proč?“zajímala jsem se. Mě se přece ptala taky, tak proč bych nemohla já. I když, u Alice dobrá nálada není nic neobvyklého.

„Teď to neřeš. Brzy se to dozvíš.“vymluvila se s toho bravůrně. Asi bych si měla našprtat nějaké ty výmluvy, jinak vždycky budu muset říkat pravdu.

***

Každý den probíhal ve stejném stereotypu, ale mně to nevadilo. Ráno jsem odešla z domu, co nejdříve to šlo. Před školou, o přestávkách, na některých hodinách a při obědě jsem byla jenom s Culleny. Už jsem si říkala, jestli je náhodou neotravuju, ale vždy mě odbyly, že v žádném případě. Taky jsem často o víkendech u nich přespávala. Byla jsem ráda, protože Esme jsem ve škole nevídala a stýskalo se mi.

Tak rychle mi to utíkalo. Ani mi nepřijde, že už je znám dva měsíce, ale nýbrž celý život. Dva měsíce, co jsem začala žít. Po té nehodě, jsem se uzavřela do sebe, ale Cullenovy našli klíč. Přesto jsem jim ještě nedokázala říct pravdu. Asi věděli, jak je to pro mě choulostivé téma, tak se ani neptaly. Byla jsem jim za to nesmírně vděčná.

Taky se blíží konec školního roku. Většina dětí se těší, že budou prázdniny, ale já ne. Nebudu tak často vídat Culleny, proto se netěším. Opravdu nevím, jak to bez nich vydržím, už jsem si na ně hodně zvykla. Zatím jsme o tom nemluvili. Nevím, jak oni tráví prázdniny, ale určitě budou jezdit na všelijaké návštěvy. Zatímco já budu dřepět doma.

„Slyšela jsi, co říkám Bello?“dožadovala se odpovědi Alice. Ani jsem si nevšimla, že tu někdo něco říká. Byla jsem ve svém světě a přemýšlela. Ještě, že tu s námi není Emmet. Akorát by si ze mě zase dělal legraci.

„Promiň Alice.“řekla jsem zahanbeně. Už si zvykli, že se často zamyslím na dlouhou dobu a většinou mě nechávají. To znamená, že se něco děje, jinak by mě nechala.

„Mluvila jsem o plese.“zachránila mě před dlouhým přemýšlením, o čem asi tak mohla mluvit. Ale nic mi to neříkalo. Ples. O žádném nevím.

„O čem že?“zeptala jsem se zmateně. Opravdu se zamýšlím nějak často.

„Bude se konat školní ples. Copak se to k tobě ještě nedoneslo? Vždyť o tom každý mluví?“divila se. Tak to mě opravdu nevadí, že jsem zameškala. Pořád nechápu, proč kvůli tomu tak vyšiluje.

„A co?“zeptala jsem se bez špetky zájmu. Doufám, že si toho všimla. Hlavně mi neříkej, že se mnou na ten ples počítala. Protože tam určitě nepůjdu.

„A co? To si ze mě děláš šoufky, nebo co? Budu tě muset vytáhnout na nákupy. Předpokládám, že šaty na ples ještě nemáš. A už víš, koho pozveš? Já jen, že je to dámská volenka.“vychrlila na všechno rychlostí blesku.

Jsem zvědavá, co bude dělat, když ji řeknu, že tam nejdu. Nebo ji to ještě nenapadlo, že ples zrovna není můj koníček? A já si myslela, že je všímavá. Nejde jen o to, že neumím tancovat, ale opravdu si myslela, že pozvu nějakýho namachrovanýho blbečka ze školy? To ani náhodou. Jediný normální kluci, jsou Cullenovy a ty už jsou pravděpodobně zadaný svýma drahýma polovičkami. No Emmet teda normální není, ale dá se s ním vydržet, když si ze mě zrovna neutahuje. A Edward je už určitě taky zadaný. Je to vyvolenej všech holek na škole, tak si jednu určitě musel vybrat. I když je pravda, že nevím, že by se za celou tu dobu bavil s nějakou jinou holkou kromě mě.

„Předpokládáš dobře Alice. Šaty na ples nemám, ale ani žádný nepotřebuju, protože tam nejdu.“oznámila jsem ji v klidu. Musím se nějak obrnit na to, co přijde.

„To nemyslíš vážně Bello? Tohle mi nemůžeš udělat. Už si tě představuju v krásných modrých šatech, a jak ti to bude strašně slušet. V čem je problém?“řekla výbušně, jako bych to nečekala.

„Myslím Alice a je tu víc než dost důvodů proč. Koho bych podle tebe měla pozvat? A navíc neumím tancovat. Já své důvody mám.“vyjmenovala jsem jí důvody. To ji snad bude stačit. Co bych dělala na plese, kde se tancuje, když já netancuju. A co bych tam dělala bez partnera, když jde vlastně jenom o to, nějakého mít. Prostě tam nepůjdu. Tečka.

„To nejsou žádný důvody, jenom pěkně chabý výmluvy. A nemusí umět tancovat. Všechno záleží na partnerovi, ten tě vede. A já vím o někom, koho bys pozvat mohla, nebo spíš ten, kdo na to čeká.“to poslední řekla tak tajemně. Nemůžu říct, že by mě trochu nezajímalo, o kom to mluvila, ale neudělám jí tu radost, že bych se snažila z ní dostat kdo. A navíc nevím o někom, kdo by se semnou chtěl otravovat.

„O tom silně pochybuji.“odfrkla jsem si. Určitě to říká, aby mě tam dostala.

„Si pochybuj, ale já vím, že ty s ním chceš taky jít.“dobírala si mě. Tak teď by mě zajímalo, o čem to mluví. Já a s někým s kým bych chtěla jít? Jediný, možná volný kluk, s kterým bych možná šla, je Edward, ale to ona přece nemůže vědět. Nikdy jsem o Edwardovy nemluvila víc, než o kamarádovy. Snažila jsem se skrýt city. Že by mi to nevyšlo a všímavý člověk, jako Alice si toho všimla?

„Nevím, o kom to mluvíš.“dělala jsem blbou. Třeba je šance a ona to ještě neví.  Ale jestli přišla na mé tajemství a to, že miluji jejího bratra, jsem v koncích.

„Bello, jsem tvoje kamarádka sice jenom chvíli, ale znám tě jako svých čtyřicet párů bot. Zkus ho pozvat a uvidíš. Slib mi, že to zkusíš.“zase hrála na city. To není fér.

„Nenič si štěstí Bello.“řekla ještě a začala se věnovat hodině.

Já nevím, co mám dělat, opravdu. Já prostě nezvládnu Edwarda pozvat. To prostě nedokážu.

O přestávce jsem chtěla být sama a všechno si promyslet. Šla jsem proto na záchody a jedinou společnost mi dělal Rony.

„Rony, co mám dělat. Mám pozvat Edwarda? Ale co když řekne ne a vysměje se mi? Co by bylo potom s naším přátelstvím. Jak bychom se pak k sobě chovali. Nechci ho ztratit.“mluvila jsem zoufale. Přesně tak, jak se cítím.

„Jestli mám Edwarda pozvat, tak zaštěkni.“řekla jsem. Snad mi Rony poradí, co mám dělat.

Rony zaštěkl. Chce, stejně jako Alice, abych Edwarda pozvala. Radši bych se vrátila do toho svého světa a přála si, abych se nikdy nedozvěděla o tom plese. To už ale nejde, protože čas, plyne jenom ku předu. Tak že musím Edwarda pozvat. Musím to udělat teď, dokud mám odvahu. Dokud si tu šílenost nerozmyslím.

Edward:

Po tom, co mě Bella málem nachytala, jsem byl opatrnější. Myslel jsem, že něco hledá, tak jsem zůstal v klidu, ale měl jsem být opatrnější. Jen tak jsem to stihnul, aby se mě nedotkla. Zajímalo by mě, co by dělala. Křičela o pomoc? Vsadil bych se, že ne. To by totiž nebyla ona. Ona vždycky udělá něco nečekaného a naprosto nepředvídatelného. Měla zamyšlený výraz a usnula s úsměvem na tváři. Nevím, na co myslela a to mně vadilo.

Ale brzo jsem na to zapomněl. Měl jsem důležitější věci na práci. Alice měla vizi. Učitelé se domlouvali na školním plese. Brzy po té stanovili datum. Od té doby se s ní nedalo vydržet. Ve škole to bylo ještě horší. Tím, že byla dámská volenka, jsem neměl chvíli klid. Pokaždé, když jsem byl sám, mě nějaká holka chtěla pozvat. Některé byly tak odvážné, že se mě ptaly před celou rodinou. Všechny jsem odmítl, ale jako by jim to bylo jedno. Byli neúnavní a nestále to zkoušeli dál. Důvod toho, že jsem je odmítl, podle nich bylo, že jsem neměl den, nebo mě někdo naštval. Nechápu, proč nemohli pochopit, že prostě nemám zájem.

Jedna osoba tu byla, s kým bych šel, ale ta byla neustále uvězněná svými myšlenkami a to, že se bude konat ples, ani nepostřehla. Ona jediná by dostala mé ano.

Takhle to dál nepůjde. Musím to vzít do svých rukou. Jsou jak malé děti. Však já je dám dohromady. Zase Alice. Ona neustále přemýšlela, jak mě s Bellou dát dohromady, když si to neumím zařídit sám. A ples se jí zdál, jako dobrý nápad a hlavně příležitost. Lezla mi fakt na nervy. Moje jediné štěstí bylo, že volenka byla dámská, jinak by mě nutila pozvat Bellu.

Zrovna měla s Bellou hodinu. Tušil jsem, že má něco za lubem. Vždycky, když si hlídala myšlenky a něco si překládala, nebo zpívala, chtěla přede mnou něco zatajit. Bohužel mě učitel vyvolal a já neměl šanci ani poslouchat. Do lavice jsem si šel sednout, jak jinak, než s jedničkou. Konečně zazvonilo. Další hodinu jsem měl s Bellou. Už jsem se nemohl dočkat, až ji zase uvidím a budu ji mít na blízku. Přestávky mi nestačí na to, abych se jí nabažil.

Ale o přestávce jsem ji nemohl nikde najít. Vždy jsme chodili do třídy spolu. Měl jsem o ní strach. Napadalo mně milion věcí, co se jí mohlo stát. Hledal jsem její tvář v ostatních myslích, ale nikde jsem ji neviděl. Hledal jsem i Alex, protože to byla první osoba, která by jí dokázala ublížit. Ale bavila se s kamarádkami a na Bellu ani nepomyslela. Zkoušel jsem ji ještě najít, ale zazvonilo. Rozhodl jsem se jít do třídy. Třeba už tam bude.

Ale nebyla a já netrpělivě ťukal prsty do lavice. Snažil jsem se uklidnit a říkal jsem si, že je v pořádku. Má přece Ronyho a ten by jí ochránil. Otevřely se dveře a přivanuli mi Bellinu vůni. Celou dobu jsem dveře hypnotizoval, tak jsem nemusel ani otáčet hlavu, abych zjistil, že je to ona, držíc se Ronyho za obojek.

Sledoval jsem její kroky, které se pomalu blížily k naší lavici. Její tvář mi prozrazovala, že je nesvá a nervózní, ale nevěděl jsem proč.

„Ahoj.“pozdravil jsem, když si sedla a Rony se uložil pod lavici. Doufám, že je v pořádku. Nevěděl jsem o něčem, co by ji mohlo rozrušit a ona rozrušená je. Snad mi řekne, co jí trápí.

„Ahoj.“řekla sotva slyšitelně, ale pro moje upíří uši, to bylo nahlas dost. Přemýšlel jsem, co by jí tak mohlo trápit. Ještě před minulou hodinou byla normální a pak měla hodinu s Alicí. V tom mě to napadlo. Alice a její myšlenky, které přede mnou skovávala. Říkala, že bude muset vzít věci do svých rukou. Celé tělo se mi napjalo a sotva jsem udržel vrčení, které se mi dralo přes zuby. Alice jí něco řekla. Teď jenom, co všechno a jak nebezpečné to může pro mě znamenat. Tohle si doma vyřídíme.

„Děje se něco?“samozřejmě, že se něco děje, teď jenom vědět, co. Hrozně jsem se bál toho, co bude následovat.

„Jo, no. Chtěla jsem se tě na něco zeptat.“začala opatrně. Vždycky když mluví takhle opatrně, mám strach.

„Ptej se, na co chceš.“pobídl jsem ji netrpělivě.

Nenáviděl jsem, když nevím, co se děje. Zvykl jsem si na to, že mám všechno z první ruky, když jsem věděl, co lidi chtějí, jenom na to pomysleli. To ticho v Bellině mysli mě strašně ubíjelo. Tolik jsem chtěl vědět, na co myslí. Zvláště v tuhle chvíli, když jsem nevěděl, co potřebuje. Mohl jsem být alespoň připravený, ale to mi není dopřáno. Ani na vteřinu jsem nezpustit oči z její tváře. Míchalo se tam tolik výrazů, že jsem nemohl ani odhadnout, co to bude za věc, na kterou se chtěla zeptat. Teď se ale její výraz zastavil a přetrvával. Červenala se.

„Chtěla jsem se zeptat, jestli bys semnou nešel na ten stupidní ples. Tvoje setra mi nedá na chvíli pokoj, jestli někoho nepozvu.“řekla celá rudá. Konečně mi to trochu zapadalo do sebe. To červenání a všechno další. Zve mě na ples. Alice jí donutila. Nevěděl jsem, jestli se mám smát a mít radost, nebo být zděšený, co ji Alice asi mohla o mě říct.

Na co čekáš, Edwarde. Ještě chvíli nebude vědět na čem je a dostane infarkt, protože se cítí trapně a myslí si, že se jí vysměješ. Hulákala na mě Alice. Rychle jsem se vzpamatoval z prvního šuku a připravoval říct svoji odpověď.

„Rád s tebou půjdu.“přijal jsem její nabídku. Opravdu nechápu, jak si mohla myslet, že ze mě vypadne jiná odpověď.

„To jako fakt?“zeptala se a byly dost překvapená. Jak jen mohla pochybovat? Pochopím někdy její myšlení? Jak může mít tak malí sebevědomí?

„To jako fakt.“ujistil jsem ji, že ji sluch neklame.

„Určitě si měl hodně nabídek, tak jsem překvapená, že tam chceš jít se mnou.“řekla pořád, jako by tomu pořád nemohla uvěřit a kroutila přitom hlavou. Jediný, kdo teď mohl kroutit hlavou, jsem byl já. Já ji opravdu nikdy nepochopím. Není to v mých silách.

„To ano, ale čekal jsem na tebe.“přeřekl jsem se. Došlo mi to až, když se Belle zčervenaly tváře ještě víc. Neměl jsem v úmyslu něco takového říct, ale prostě to ze mě vypadlo. Tohle je velice nebezpečné. Ještě chvíli a vyklopím jí i to, že ji miluju a že jsem upír jenom proto, abych ji utvrdil v tom, jak neobyčejná je. Protože nikdy v historii, upír nemiloval člověka, jako já miluju Bellu.

Naštěstí mě zachránil učitel, který vymyslel na dnešní hodinu test a Bella neměla šanci dál se semnou bavit.

Nevěřil jsem, že se zeptá. Ta holka mě fakt pořád překvapuje. Poslal mi myšlenku Emmet. Tentokrát jsem s ním musel souhlasit. Bella je strašně plachá a tohle je něco, co plachý člověk neudělá. I když nemusela mít vůbec strach, protože jsem opravdu čekal jenom na ni. Proto jsem si užíval svoji chvilku štěstí.

Alexandra:

Ten ples se mi náramně hodí. Mám šanci pozvat Edwarda. Vím, že nejsem jediná, ale budu jediná, které řekne ano. Jsem si jistá, že mě neodmítne. Ví moc dobře, jaká já jsem partie. Že nikdo na mě nemá a jsme si prostě souzeni.

Už se těším, jak Isabella bude koukat, až to zjistí. Vlastně nebude, protože nemůže. Chudinka, skoro bych ji litovala, ale to bych nebyla já a k tomu má u mě pěkně nevyřízený účet. Jak si mohla dovolit, mě vyhrožovat? Můžu říct jen jediné. To je její pozvánka k hrobníkovy. Se mnou si nikdo zahrávat nebude.

Přes Edwarda se jí pomstím a k tomu budu mít jeho, jako bonus. Už vidím, jak jsem populární. Ne, že bych doteď nebyla, ale teď to bude kvůli tomu, že jako jediná osoba dostanu nedosažitelného Edwarda. Nejkrásnějšího a nejbohatšího kluka, co tu je. Chvilku si s ním prohraju a až mě nebude bavit, tak ho odkopnu, ale myslím, že tohle nebude třeba, protože takovej chlap mě jen tak neomrzí. Určitě nádherně líbá a to nemluvím, jakej je v posteli. Prostě se skvěle užiju. Ples bude jenom začátek.

Teď by to potřebovalo nějaký plán. První bod, kdy se zeptat. To už vím. Teď s ním budu mít hodinu a nikdo z jeho sourozenců tam není a ani ta káča Isabella. Prostě skvělá příležitost, kterou si nemůžu nechat ujít. A žádný jiný body nepotřebuju. Prostě k němu přijdu a vybalím to na něj. On mi řekne ano a celý ples mu budu viset v náručí.

Vlezla jsem do třídy a on už tam byl. Seděl v lavici a koukal z okna. Zajímalo by mě, co tam pořád vidí, protože se tam kouká každou hodinu. Jsou tu lepší věci na koukaní, třeba já. To by byl krásný pohled a ne koukat na stromy. Nahodila jsem flirtovací výraz a na podpatku se nesla k němu. Všichni měli svoji zábavu, tak že si mě ani nevšimli. On si mě taky nevšiml. Musím se upozornit sama.

„Ahoj Edwarde.“pozdravím svůdně. Tomu prostě neodolá. Nikdo tomu zatím neodolal. Otočil se na mě a ve tváři znuděný výraz. Ani se mu nedivím. Ten strom není zrovna záživný.

„Chtě tě pozvat na ten ples.“řeknu, aniž bych čekala na jeho pozdrav. Nemám na to celej den a k tomu ten pitomej učitel chodí dřív.

„Já už s někým jdu.“řekne a výraz na tváři se mu nezmění. Ale to je mi fuk. Důležité je, že mě odmítl. Vlastně mě neodmítl, jenom řekl, že už s někým jde. To je to tak těžké, aby té káče řekl, že si to rozmyslel? Je jasné, že semnou by soutěžit nemohla, ať je to kdo chce. Nemá na takový kalibr, jako jsem já. To ví tady každý. Až tu mrchu dostanu do rukou, tak ať si mě nepřeje. Zakroutím jí tím hubeným krčkem, co nosí tak tupou a ošklivou hlavu.

„A s kým?“moje zdvořilost je ta tam. Neměl se k odpovědi a to mě rozčilovalo do nepříčetnosti. Ani jsem si nevšimla, že někdo stojí za mnou.

„Jde semnou.“řekl za mnou někdo opovážlivě. Ta káča Isabella, že mě to hned nenapadlo. Nechápu, jak může jít s touhle slepou chudinkou. Co spíš, jak mohl dát přednost jí, přede mnou.

„Co že?“vybuchnu pohrdavě. Všichni teď koukají na nás. Sledují nás tak pilně, že i špendlík, který by tu teď spadl na zem, by byl slyšet, jako hromová rána. Čumilové blbí, jestli to někomu řeknou, tak jsem v háji.

Už jsem tu neměla, co dělat. Radši vypadnu ze školy, než aby se na mě všichni koukali a ukazovali.

Nasedla jsem do auta a jela do města. Vymýšlela jsem, nějakou pomstu. Dlouho mě nic nenapadalo, ale na konec mi to cvaklo. Ten čokl, je pro ni důležitej a jeho ztráta, by jí bolela. To je přesně to, co chci. Dostat Isabellu Swanovou na kolena, jakýmkoliv způsobem.

Čím bych ho mohla asi tak otrávit? Mám to. Jed na krysy, přesně pro něj.

Autor: Verus (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Plamen naděje 15: