Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Není souzeno 21.- V obětí (ne)známého

Není souzeno 21.- V obětí (ne)známéhoTenhle dílek se odehrává chvíli po útoku Aleca na Nessie. Samozřejmě Jacob nemůže chybět a tak doufám, že se vám to bude líbit. Chtěla jsem se vám ještě omluvit za pozdní přidání, u nás teď dva dny opravovali elektriku, takže jsem něco rozepsala a hned ji vypojili a tak jsem to musela dávat od začátku. :(( Ale ještě jednou pěkné počtení ;)

Cítila jsem jak se mi celé tělo třese, z toho šoku? Ne, tohle nemohla být pravda. Tohle všechno byl jen sen, ano všechno byl sen. Když otevřu oči, probudím se doma v posteli a kolem mě bude celá rodina, protože jsem při tomhle snu musela sebou házet. Ano, tohle by odpovídalo, sen jen sen. Žádná upírská Jane, žádný Aro se schopnostmi, ani děda Charlie a natož kamarádka Annie, nebyl tu ani její kluk, nebo pláž. Co ale bylo nejpravdivější, žádný Alec mě nenapadl, tohle byla blbost, tak nereálné.

Co si to namlouvám? Už se mi někdy stalo že by něco nebyla realita? Ne nikdy, takže tohle se všechno stalo, bohužel. Z hrudi se mi začali drát drobné vzlyky, a já cítila na své tváři ledové slzy, které patřili mě. Slzy pravdy, slzy reality prostě všeho co se stalo…

Po tváři mi projela nějaká věc, jako teplý vánek, který odvlál všechny slzy. S tím vánkem jsem cítila ale chlad na hrudi. Nechápala jsem co se děje, proč to přes mě profukuje, mrtvá jsem nebyla to bylo až nad slunce, které bylo teď daleko, ale zároveň blízko, jasné.

I když jsem nechtěla pomalu jsem otevřela oči a viděla jen tmu, ještě větší něž kterou jsem měla se zavřenými očima. Tma která byla neúprosná a mě naháněla strach, i když něco ve mně mi říkalo že je to vlastně příjemné. Co by mohlo být příjemné na téhle tmě? Vůbec nevím.

Když jsem se ale na chvíli zaposlouchala, slyšela jsem tiché údery srdce a vyrovnaný dech. V hlavě se mi rozsvítilo a já jsem hned věděla, co je to teplo a zima a proč jsem obklopená tmou. Někdo mě objímal a já jsem měla asi podle všeho hlavu zabořenou v jeho nebo jejím hrudníku. Začala jsem vylučovat osoby, nikdo z rodiny to být nemohl, na to byli moc chladní, a Charlie my ně tak celou nezastřešil svým tělem, nezbývalo nic jiného něž zjistit, kdo mě teď chrání před celý světem, aspoň v tomhle momentě.

Začala jsem zvedat hlavu a hradba nade mnou  jako kdyby rozestupovala. Když jsem zvedla celou horní část těla, rozhlížela jsem se po místnosti, jako kdybych to nikdy neznala. Podívala jsem se na mého společníka, projela jsem ho očima, ale u jeho tváře jsem se sekla. Byla mi povědomá. Ano byla jako ten obrázek co jsem kdysi nakreslila, když jsem se dozvěděla to o Jane. Ty dva měli úplně stejné rysy, jen jsem nemohla přijít na to kde bych tohohle kluka mohla vidět, kromě dneška.

Když si všiml mého pohledu, nejistě se usmál a pak mě potichu jako pěna taky pozoroval. Oči se mu zaměřili na mojí ruku, pohled mi automaticky sjel na místo objektu. Tak tohle bylo docela zlé, viděla jsem jak mi kosti špatně narůstají, Carlisle mi to potom bude muset pokřupat, a nebo to za něho vezme Emmett a bude v sedmém nebi. Nad představou jak mi Emmett křupe kosti a přitom je šťastný jak blecha, jsem se kapku rozesmála. Srdce mého společníka, lehce zrychlilo, ale pak zase bylo v normálu, jako kdyby se mi to zdálo, zase. Musela jsem se znovu usát.

„Ahoj.“ usmál se na mě a odhalil řadu bílých zubu.

„Ahoj.“ odpověděla jsem zpátky.

„Nebolí tě něco? Jsi v pořádku?“

„Kdyby jo, myslíš že bych se smála?“

„Asi ne, ale věřím že by ses to snažila skrýt.“ řekl to tak, jako kdyby si byl svým tvrzením  na 100% jitý a měl pravdu. Pokrčila jsem rameny a čekala co bude dál.

„Nessie.“ představila jsem se a podala mu ruku, když jsem si všimla jeho pohledu pochopila jsem. Podala jsem mu zrovna tu špatně narůstající, omluvně jsem se usmála a podala mu druhou.

„Jacob.“ usmál se. Takže o něm Annie mluvila? Nejkrásnější kluk na plži? Kolem dvaceti? Hmmm… ale jo, docela to na něj sedělo. Byl asi nejpěknější kluk co jsem kdy viděla.

„Co si mě tak prohlížíš?“ zeptal se s takovým úsměvem, podle jeho výrazu bych si o sobě myslela že myslím na něco nemravného, ale za výchovy mého otce to vážně nešlo…

„To se nesmí? Hele a není tobě nic?“ zeptala jsem se, přece byl jen Alec, nebo spíše je upír a on na něj byl sám, jen s jeho psem.

„Ne-e byl jsem opatrný.“

„Aha.“

Dále jsme seděli na gauči a nic neříkali.

Z dálky jsem slyšela jak k našemu domu přijíždí auto, to byl asi Charlie. Hrklo ve mně a tím jsem si vysloužila další vystrašený pohled mého společníka. Vlastně jsem ani nevěděla jak dlouho jsem byla mimo. Otáčela jsem se po místnosti a hledala nějaké hodiny, ale nikde jako naschvál nebyli.

„Nevíš kolik je prosím hodin?“ zeptala jsem se nejistě.

Jacob našpulil rty a začal se taky rozhlížet po místnosti. Za chvíli mu přejel po tváři nějaká neidentifikovatelná emoce a začal se hladit po nohách, jako v té reklamě když ta holka „Hledá“ mobil a pak se nechá prozvonit. Civěla jsem na něj jako blázen. Zasmál se tomu a dál šátral. Pak si vytáhl z kapsy mobil. Takže skoro stejně jako ta reklama, musela jsem se taky usmát.

„14°° proč to chceš vědět?“

„Abych věděla jak dlouho budu mimo.“

„Ani ne půl hodiny.“ zase se smál.

Usmála jsem se na něj. Už jsem se ho chtěla na něco zeptat, ale z venku se ozval hlasitý brzdný zvuk pneumatik. Tohle nemohl být Charlie protože on ani nejezdil ani tak rychle. Takže Alice to musela nějak zjistit a šla mě určitě zkontrolovat. Dál jsem naslouchala co se dělo venku, ale tohle taky nemohla být Alice, protože ten slabounký výkřik neobsahoval ani kousek, jejího líbezného hlasu. Do dveří jako rána dělová vletěl Charlie a rychle běžel do obýváku. Vyděšeně se díval, ale když se podíval na Jacoba, trochu se zklidnil, ale stejnak jsem neušla hysterické přednášce.

„Bože není ti nic?“ křičel, až jsem měla chuť si zacpat uši.

„Není mi vůbec nic.“ řekla jsem v klidu.

„Nelži, viděl jsem tu díru v autě.“ zavrčel.

„Charlie jí opravu nic není, to bylo první co jsem zjišťoval.“ uklidňoval ho.

„Aha, tak když to říkáš.“  řekl a byl jako beránek.

Nechápavě jsem se podívala Jacoba, ten jen pokrčil rameny a usmíval se jako andílek. Zakroutila jsem nad tím hlavou.

Jak jsem viděla potřebovala bych ho tady doma, něco bych provedla on by řekl ,Charlie leháro´ a byl by klid. Když jsem přemýšlela Charlie odešel do kuchyně a začal si dělat oběd. Když mě ten smrad praštil do nosu, musela jsem ho prostě nakrčit, jo bylo to horší něž smečka vlkodlaků, jak by použil Emmett. Vlkodlaci a ten smrad mi vnukli nápad. V ledničce jsme měli nějaké tuhé maso a tak bych to mohla poslat tomu psovi.

Rychle jsem vyskočila z gauče a mířila si to do kuchyně. Už jsem se chtěla rozběhnout, jenže tu byl člověk. Ach jo, musela jsem jít zase pomalu. Trochu jsem se zamračila a už s menším elánem se plížila do kuchyně. Posouvala jsem se krok za krokem a ignorovala lehkou bolest v noze. To přece nic nemohlo být. Konečně jsem byla u schodů, ještě pár kroků a budu konečně v té kuchyni..

Našlápla jsem na pravou nohu a od kotníku až po pánev mi projela hrozná bolest. Cítila jsem, jak jsem ztratila rovnováhu a pomalu padala k zemi, zase. Přidržela jsem pevně víčka a doufala, že ten náraz nebude moc prudký. Asi se mi to jen zdálo, ale nějak jsem nemohla dopadnout na zem. Pomalu jsem otevřela oči. Fajn vážně jsem nebyla na zemi, ale taky jsem nebyla jako předtím. Na de mnou se skláněl Jacob a měl ustrašený výraz.

„Jsi v pohodě?“ zeptala jsem se, protože ten jeho výraz nebyl vážně normální.

„Jo, ale ty bys mi měla říct proč si tak vyletěla z toho gauče, jak vidím málem si skončila zase na zemi.“

„No jo.“ usmála jsem se jak nejlépe jsem uměla. „Vzpomněla jsem si že máme nějaké maso a že bys to mohl dát svému psovi.“ řekla jsem. Ani nevím proč, ale docela jsem ho pobavila.

Vykroutila jsem se z jeho sevření a dál pokračovala v cestě. Otevřela jsem ledničku a vdechla ledový vzduch, bylo to docela osvěžující, protože se tady uvnitř docela topilo. Jako kdyby Charlie nevěděl že mytický příšera potřebuje o něco chladněji než on. Když jsem si vzpomněla že je tu taky tak jsem se na něj podívala. On se na mě po očku díval a s úsměvem na tváři si začal zpívat, jako kdyby se mu něco podařilo o co se snažil několik roků.

„Ehm, Ehm… Charlie je tu návštěva.“ zašeptala jsem to ale tak aby to slyšel. Ten se zatvářil kapku překvapeně, ale naštěstí s tím přestal.

Začala jsem v ledničce hledat to maso, podle mě bylo zbytečně velké a ani se nevyužilo. Kdybych si na něj vzpomněla, mohla jsem na něj nalákat pěkného medvídka a nepo pumičku. Ač jsem nechtěla olízla jsem si při té představě horní ret, jak blažená byla tahle představa… prohrabala jsem první patro a pak druhé, zbývalo jen to třetí, nejvíc necpané. Začala jsem se v tom prohrabovat a když jsem odstrčila konzervu s okurkami a dala pryč tatarku, našla jsem to co jsem hledala. Vítězně jsem vytáhla maso a koukla se na ten kus.

Slyšela jsem za mnou srdce a zrychlený dech. To byl asi Jacob, protože jsem Charlieho viděla u plotny. Otočila jsem se a narazila jsem do horkého těla. Trochu sebou cukl, protože to maso přistálo na jeho polonahé hrudi a přece jen bylo trochu ledové. Zvedla jsem ruku z masem a dala mu to pod obličej, tak abych ale zakryla i ten svůj.

„Ehm.. tady máš to maso.“

„Na co ti bude Jaku?“ zeptal se Charlie.

„No Nessie mi ho dala pro Leah.“ odpověděl a díval se na mě, ani si nevšim že Charlie hází nechápavé pohledy.

„To je jeho pes víš?“ řekla jsem a ti dva se rozesmáli jako kdybych řekla kdovíjak něco vtipného.

„No, určitě se na to s radostí vrhne.“ řekl a snažil se zase nezasmát, ale koutky mu pořád cukaly.

„Hmmm…“

„No nic, já už asi půjdu Charlie nezapomeneš to vyřídit? Ale nebyl jsem to já!“ řekl vážně a pak vyplul z kuchyně a vyšel ven.

Sedla jsem si na židli a sledovala počínání mého dědy. Položila jsem si hlavu o opěradlo a začala pomalu vypouštět svět. Asi se mi to podařilo, protože jsem sebou cukla jak mi něco proletělo kolem obličeje a na konci to plesklo.

„Co je?“ vyjekla jsem.

„Nic.“

„Co to máš vyřídit?“

„Nic pro tebe, hele jsem rád že jste se seznámili a nic se to nestalo.“ odváděl od tématu.

„Hmm… Proč?“

„No, víš ho opustila holka a je s toho nějak špatný…“

„Aha, a co já s tím?“

„Zdá se mi že se mu líbíš.“ řekl a mrkl na mě.

„Ale Charlie!“ vyjekla jsem a upírskou rychlostí jsem zaletěla do obýváku abych ho po něm mohla hodit.

Povedlo se. Oba jsme se rozesmáli a pak já ještě tomu jak musel přežvykovat jeho oběd který se mu nějak nepodařil. Vypadal teda hodně legračně, kdybych ho tak poprvé viděla a on byl o něco hezčí, možná bych si myslela že je to upír který chce zapadnout protože výraz měl úplně stejný jako táta když jsem ho donutila sníst jídlo se mnou, a to nejlépe v obchodech .



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Není souzeno 21.- V obětí (ne)známého:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!