Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Na lásku ani smrt nestačí - 6. Příjemný sen nebo tíživá realita?

30.09.2009 (15:15) • Keskyio • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1708×

Co? On se zná s vegetariánama? No co, třeba se dozvim, že to byly jen výplody mé bujné fantasie.
„Vidíš, už tu je.“ S úsměvem vstane a dojde ke dvěřím, nestíhám tě bráško.
„Víš, on je doktor, říkal jsem si...“ nedopoví, protože po tom, jakým pohledem ho zpražim, raději zmlkne a otevře dveře.
„Carlise, příteli! A Alice s Jasperem, že?“ Radostně vyhrkne k našim hostům. Carlise? Alice? Jasper? Ztuhnu na sedačce s pohledem upřeným kamsi přede mě. Co to sakra má bejt? Zase nějakej blbej vtípek?!

Koukám do chodby ke dveřím, ale už nesedím, právě stojím uprostřed místnosti. CO tu dělaj?
„Kir, chtěl bych ti...“ radostně se na mě otočí bráška, ale nereaguji. I Carlise s Alice a Jasperem se mile úsmívají, ale jakmile si všimnou mě, jejich úsměv je tatam. Překvápko co? Přimhouřím oči a tiše zavrčím, ale než stihnu cokoli víc, ucítím prudkou bolest na zátylku. Santtu mi dal facku? Pomalu se na něj otočím, očividně nechápe proč se tak chovám, ale zná mě. Ví, že mě musí včas zarazit... nebo někomu ublížim. Ale oni by si to zasloužili. Uraženě našpulím rtíky a probodnu brášku pohledem. Ani neví o co tu jde. A co, já tu nemusim být. Pohodim hlavou zpátky ke třem Cullenům nedaleko mě a přitom si všimnu potencionální únikové cesty z téhle nepříjemné situace.
„Kirsti...“ pokusí se Carlise zachránit situaci, ale moje zavrčení ho zarazí. O co ti jde? Nedělalo ti velký problémy mě nechat samotnou... myslela jsem, že jsi měl bral jako svojí další dceru. Ale pokud by to byla pravda... nemohl bys mě tam jen tak nechat. Prolítne mi hlavou, ale než se stihne Santtu znova napřáhnout, doběhnu k otevřenýmu oknu a vyskočím.
Proč bych tam s nima měla být? Nechci mít s nima už cokoli společnýho.
„Kirsti!“ Santtu... jestli chceš vysvětlení, zeptej se jich. Pousměju se, slyším jak běží za mnou, ale nemá šanci mě dohnat. Ví to, tak proč to už nevzdá?
„Nech mě.“ Zašeptám, ale vím, že on to slyší. Nevím jestli rozumí, ale slyší a to prozatím stačí.

Kde až to jsem? Rozhlédnu se po okolí, stromy a zeleň, nic jinýho. Usměju se a se zavřenýma očima si lehnu do trávy. 
Proč jsem je měla potkat? A už podruhý... náhodou, není to nějaký znamení? Cítím, že je mam ráda. Jako rodinu. Strašně mi chybí, ale nedokážu jim jen tak odpustit. Nedokážu to, dokud si nebudu jistá tím, jak to opravdu myslí. A mysleli. Mohla bych... jen škoda, že tu vlastnost neovládám. Chtěla bych, ale je naprosto nad moje síly. A Santtu by mi dal pěknej záhlavec, kdyby zjistil, že bych to udělala schválně. Povzdechnu si a nasaju okolní vzduch. Plný vody. Otevřu oči a zadívám se na zčernalý nebe nad sebou. Bude pršet, pořádně. Usměju se a pak zavřu oči a usnu s prvníma studenýma kapkama, které mi skrápí obličej.

„Kir.“ prolítne vzduchem, jako šepot, ale mě to probudí. Zněl jak... Útrpně otevřu jedno oko a zadívám se směrem, odkud jsem zaslechla svoje jméno. Santtu. Vydechnu a raději se podívám mimo něj.
„Kir. Můžeš mi laskavě vysvětlit co to mělo znamenat?“ nemluví nahlas, ale i tak se nedá přeslechnout, stejně jako ten tvuj výchovnej tón.
„Chci vědět o co jde. Takže buď začneš nebo tě k tomu donutim, mladá dámo.“ To mu Carlise nic neřekl?
„Zeptej se Carlise.“ podrážděně na něj zavrčím a vstanu. Co mě tu vyslýchá? Periferním pohledem si všimnu, že se ležérně opírá o strom s rukama založenýma na prsou. Čeká, ten mi s tim nedá pokoj. Ale když se začnu smiřovat s nejhorším, výslechem, zazvoní mu mobil. Suvi? Ať je to kdokoli, momentálně ho miluju. Vyběhnu směrem k nejbližšímu městu, tam by mělo být slunečno. Tam si netroufne. Křivě se ušklíbnu a zrychlím, jakmile ho uslyším za sebou.

Že mi stačit nebudeš si měl vědět. Spokojeně vběhnu do města kde mě ozáří první sluneční paprsky. 
„Co teď?“ Zašeptám sama k sobě a pak vyrazím směr centrum. Potřebuju uklidnit, tohle je vážně šílený. Co mam dělat?
„Čau kotě, nechceš jít na skleničku?“ Zarazí mě nechutně páchnoucí chlap, chci mu něco odseknout, ale pak si to rozmyslim. Proč ne?
„Jo, ráda.“ Usměju se na něj a nechám se zavést do baru ve vedlejší ulici. U Kermingtnu. Zajímavý. No, ale aspoň mi nalejou bez problémů, nemam sebou žádný doklady. Ale Santtu mě asi zabije až ze mě potáhne alkohol. No, to je jedno.
„Nemáš cigaretu?“ Otočím se na mýho hostitele zrovna když si sedáme. Má a hned nabídne, čehož využiju.
„Jak se jmenuješ, děvenko?“ Je tak odporně slizskej. No nevadí, víc si stejně nezkusí, podvědomě se bude držet dál. Výhoda toho co jsem. 
I když mám prej štěstí. Kdyby o mě věděli Volturiovi, snažili by se mě naverbovat. Prý nejsem jediná svýho druhu, jsem vlastně něco jako poddruh, upírům nejsem rovna, ale na rozdíl od nich má každý poloupír nějaký dar, někdy i víc jak jeden. A to maj Volturiovi rádi. Usměju se a kopnu do sebe prvního panáka, kterýho mi přinesou. Nevnímám ani co mi nosí, vlastně mi to je jedno. Modrej panák, bezbarvej, zelenej, modrej, zelenej... Začnu se pochechtávat a ještě se zapálenou cigaretou, nejspíš už asi dvacátou. Vyrazím pryč, přitom se náležitě ušklíbnu. Muj společník si toho ani nevšimne, protože by si teď asi ani nevšim první světový.

Když vyjdu z hospody, venku už je pokročilé odpoledne. Santtu mě zabije. Vážně. Uchichtnu se a pak si uvědomím, že mi něco vibruje v kapse. Co? Kdo co chce?
„Pohřební ústav, přejete si?“ S pochechtáváním to zvednu, ale v příští vteřině mě zamrazí.
„Okamžitě pojď domů. A pohni si.“ Santtu. A... jo, určitě to udělal. Podle jeho tónu. Tohle je sviňárna a on toho tak rád zneužívá. Moci otisknout do svýho hlasu tolik autority, že to dotyčný bez odmlouvání udělá... Suvi by mu to měla zakázat. Tušil snad, že hodlám zdrhnout dál jak jen do vedlejšího města?
Podrážděně zavrčím, ale nedokážu už dýl odolávat, vyrazím směr domov, bez meškání a jak nejrychleji umím. Ale cesta není tak jednoduchá, asi sem toho vychlastala víc jak sem si myslela. Škytnu a než stihnu zareagovat, napálim to do stromu přede mnou.
„Kurňa!“ Podrážděně se zvednu a když se ujistím, jak nejvíc to v mým stavu jde, že mi nic není, zase vyběhnu. Proč vidim ty stromy dvakrát? Vztekle do jednoho vrazím pěstí, ale ten zrovna existuje jen v mé přiožralé fantazii.
Znova škytnu a zakašlu, když vdechnu hlínu. Peču na to. Ještě se cestou zabiju. Přetočim se na záda a zavřu oči, ale než usnu, praští mě do nosu pach upíra. Hm, ale co já s tim, chci spát.

„Kirsti. Kirsti!“ Dostane se až k mému vědomí příjemný hlas. Znám ho? Asi jo, ale já chci spát. Mírně podrážděně zavrčím, ale dotyčný se nevzdává. To mě jako profackovává? Teď už víc jak mírně podrážděně zavrčím a otevřu oči. Chvíli mžourám a snažím se zaostřit, ale nakonec se mi to povede. Carlise?
„Kirsti!“ Zní vyděšeně. Že by se o mě bál? Chytnu ho za ruku ještě dřív, než se mě může znova pokusit profackovat, ale vzápětí zjistím, že jsem to možná dělat neměla. Neměla... nebo měla. Teď si jistá nejsem. Ztuhnu a on taky, asi ví, co právě teď dělám. Stačil by jediný pohyb, aby mě donutil s tim přestat. Musí to vědět, Carlise není blbej. Proč se mě nesnaží zastavit? Chce snad, abych se přehrabávala jeho vzpomínkama? Dotýkám se ho a cítím každý pocit který měl, který provázel jeho rozhodnutí. Minulost i přítomnost. Cítím míru lásky, kterou cítí k rodině a... Opravdu mě bere za dceru? Ale proč pak...? Ruka mi zklouzne a z očí se mi začnou drát slzy.
„Odpusť mi to Kirsti. Nám všem. Mysleli jsme, že to pro tebe bude bezpečnější.“ Vezme mě do náručí a začne konejšit. Jako vlastní dceru. Píchne mě u srdce, ale nedokážu mu nic zazlívat. Když někomu pohlédnu až do duše, jak tomu říká Santtu, nedokážu ignorovat pocity dotyčného. Ani rozhodnutí... nic, Pochopím je i kdyby byly v naprostém rozporu s těmi mými.
„Kir?“ Ucítím další studené ruce.
„Carlise... co jí je?“ Santtu. Bráška muj. Ale... třeba je to jen sen? Výplod mojí přiožralý fantazie. Protože... Carlise mě dostal.

Tak co, má jim odpustit, nebo to má být jen sen? :) Tohle je trošku zlomová otázka na který bude záležet další děj... takže bych byla ráda za komentáře :P Jestli mam bejt na Cullenovi opravdu zlá nebo naplno projevit Kirstinu neutuchající lásku k Edwardovi... no, co by jste radši? Taky mam vymyšlenej jeden opravdu hnusnej konec... ten si vyberu pokud nebudou komentáře xD

Autor: Keskyio (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Na lásku ani smrt nestačí - 6. Příjemný sen nebo tíživá realita?: