Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Na lásku ani smrt nestačí - 2. Jsem Kirsti, ne Bella

16.09.2009 (17:15) • Keskyio • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2249×

Zase pozdě, sakra. Co řeknu profesorovi? Mírně podrážděně si povzdechnu, pak nasadím kajícný kukuč a otevřu dveře.
„Á, Kirsti Swearová, že? Hned na mou první hodinu přijít pozdě. No nestujte tam, jděte se posadit...“ tak tohle prošlo, pousměju se a zavřu za sebou.
„...třeba vedle pana Cullena.“ Prosim? Otočím se na místo, kam ukazuje, no doprčic, je to vážně on. I tu medovou barvu očí má. A není tu sám, to je... Alice a Jasper.
„Tak posadíte se už, slečno Swearová?“ 
„Um...“ Bože, za co? A proč Edward na mě tak civí?

Potichu jsem zavřela dveře a mírně nervní jsem se vydala k lavici, kde seděl Edward, můj ledový princ. Ne, počkat, Bellin ledový princ, ne můj. Popuzena tím, co se mi honí hlavou jsem jí zatřepala, sedla si a pak upřela pohled na profesora.
Jak dlouho budu moct takhle sedět a neotočit se na něj? Chci ho vidět, chci zase vidět ty jeho oči, ve skutečnosti, ne ve snu. Křečovitě se opřu o lavici a sleduju každý profesorův pohyb, nebo to tak může každýmu přijít, i když... asi všem krom těch tří upírů nedaleko mě. Sakra, tohle je nenápadný jak... A navíc Jasper asi teďka dešifruje moje emoce. Než si to uvědomím, střelím pohledem za sebe na Jaspera, jehož pohled mě překvapí. Nevypadá odtažitě, spíš šťastně. Cože? Proč? Periferním viděním uvidím i Alicin úsměv, bože, co to je?! A když takhle koukaj oni, co Edward... pomalu se k němu otočím a málem zděšeně vypísknu.
„Edwarde!“ šáhnu mu na ruku ve snaze mu s ní zatřást, protože vypadá jako by viděl ducha a v příští vteřině měl dostat infarkt, může vůbec upír dostat infarkt? Chci ještě něco říct, než mi dojde, co jsem před chvílí vypustila z pusy, já blbá. Nemůžu si dávat pozor? Co to má bejt? Najednou jsou okolo lidi, o kterých se mi zdá. Pak se zmateně rozhlídnu po třídě.
Je tu Edward, tak kde je Bella? Jejich láska byla nerozlučná. Tak silná, že by ji ani smrt nestačila, je divný, že tu není.
„Slečno Swearová, hodláte dávat pozor?“ z dalších úvah mě vyruší docela napružený hlas profesora, no jo, ona je hodina.
„Omlouvám se, je mi nějak divně, půjdu radši na vzduch.“ vykouzlím ten nejnevinější úsměv co umím a pak, než se profesor naděje, odejdu, i když spíš uteču, ze třídy rovnou na záchod.


„Sakra, sakra, sakra! Co to sakra je?! Nějakej blbej vtip?!“ Popuzeně syčím na svůj odraz v zrcadle na dívčích záchodkách. Dyť to vypadalo, jako by mě taky znali! Vynervovaně zavřu oči a opřu se zády o studenou zeď.
„Co sem komu udělala?“ Sesunu se na zem, tohle je fakt moc. Frustrovaně vydechnu, když ucítím stisk ledových rukou, kdo z nich?! Prudce otevřu oči, dívám se rovnou do milých, mírně střeštěných, Aliciných medově zlatých očí.
„Bells?“ Její hlas zní taky dost frustrovaně, což mi s mírným zadostiučiněním po pár vteřinách dojde. Prohlížim si ji, z blízka, teď tu přede mnou je, živá, no, s tim živá je to mírně na štíru. Ušklíbnu se.
„Jsem Kirsti.“ Zašeptám a čekám, co udělá, třeba se lekne a s křikem uteče. Chci se začít smát, ale úsměv mi zmrzne na tváři.
Proč mi řekla Bells? Já nejsem Bells... Navíc, proč mam pocit jako bych ji už dávno znala? Proč ji už teď tak moc ráda, když ji potkávám poprvé? A proč se mi srdce svírá z toho, že mě zase nechaj samotnou? Vždyť je neznám! Mírně se od ní odtáhnu a vstanu.
„A odkud znáš mého bratra?“ Bože, jak ráda bych ji skočila kolem krku, ale tohle je určitě jen blbej sen. Ale... co když ne?
Zmateně se na ni podívám.
Co když je to pravda? Co když postavy z mých snů ožily? Ale jak by to bylo možný? Určitě jenom spim a tohle je zase jeden z těch blbých snů. Ale Alice, cítila jsem její vůni, chlad jejího těla... Všechno je ta opravdový. Co mam dělat? Přestala jsem vnímat okolí, najednou byla jen tma a ticho, kde mě netrápily myšlenky na to, co se právě teď děje.

Proč nic nevidim? A čí to jsou hlasy? Co to řikaj...
„Carlise, co jí je?“ To je Alice? Co tu dělá a co se stalo? Pokusím se otevřít oči, ale nic se nestane.
„Je jen v silném šoku. Bylo toho na ní moc, vyspí se z toho. Ale to není to, co mi dělá starosti...“ Dál se na jeho slova nesoustředím, protože ucítím jeho ledový prst, který mi přejíždí po jizvičce, které by si lidské oko stěží všimlo. Mělo mě napadnout, že si ji všimne. Dál se baví, ale mě to přijde jen jako změť zvuků. Co to říkaj...? Pokusím se soustředit.
„Nepřipomíná ti ta jizva něco?“ To byl Carlise... Myslim, že jo.
„Neříkej, že...“ ten vykolejený tón hlasu mi k ní nesedí, ale ten hlas je její. Mělo mi být jasné, že zrovna oni tu jizvu poznaj.
„Vypadá to jako...“ Začala Alice, ale Carlise ji přerušil.
„Ne, nevypadá. Jsem si tím jistý.“ Takže on to poznal... no jo, Carlise.
„Ale jak to, že...“ nechala svůj hlas vyznít do ztracena, nejspíš ji došlo, že už je vnímám a co nevidět se proberu. Co jim řeknu?
„Bello?“ Cítím chlad z ruky, která se mnou jemně zatřese. Alice nebo Carlise? Ten hlas patřil Alice. Asi nemá cenu to prodlužovat... Oni si můžou počkat, na rozdíl ode mě nemají lidské potřeby.
Pomalu otevřu oči a musím několikrát zamrkat, abych přivykla okolnímu světlu, které jde samozřejmě jen z umělých světel. A kde to jsem? Tohle nevypadá jako nemocnice...
„Bells?“ Opět Alice... Najednou pochopím, Bella, už vím, proč nikde není Bella. Sama jsem to řekla, na jejich lásku by ani smrt nestačila. Ale...
„Bella je mrtvá.“ Tón mýho hlasu zarazí i mě, je takový chladný a definitivní...
„Zemřela před osmnácti lety v jezeře ve Forks. Když jste odešli a když ji tam nechal Edward.“ Vím, že muj hlas a slova jsou pro ně jako bič. Ale proč taky odešli? 

Autor: Keskyio (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Na lásku ani smrt nestačí - 2. Jsem Kirsti, ne Bella: