Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Měnící se existence - 31. část


Měnící se existence - 31. částTak a další číst, tentokrát z pohledu Liama a Deacona s jménem KOMPLIKACE. Zde se dozvíte, proč to Liam dělal a jak to přijal Mihnea... ;)

Liamův pohled:
   Většinu dne jsem strávil v práci, ale když jsem se vracel domů ke své milované rodince, nikdo z nich v domě nebyl. Všichni byli u Cullenových. Abych pravdu řekl, vadilo mi, že jsou s jinými upíry. Mohli by jim něco udělat, ohrozit nás, poštvat na nás Volturiovi a kdo ví co ještě dalšího. Tomu jsem musel za jakoukoliv cenu zabránit, i za cenu bolesti mé dcery. Co se ona má pachtovat s jiným upírem? Ještě mi odvede tak úžasný talent a dítě v jednom a já pak zase budu shánět nové děcko pro Miu. Teď už by to nešlo tak krásně jako tehdy, teď už na nás nikdo nevěří.
   Tehdy, jak se s ní líbal na Silvestra, jsem málem vyletěl z mé kamenné kůže. Nevím, zda si toho někdo další všiml, ale něco se mezi nimi stalo. Když utekla, musel jsem zamezit, aby šel za ní. Nemohl mi ji sebrat. To jsem nemohl dopustit. Když se vrátila a odmítla ho, potěšilo mě to. Byla rozumná, byla má… Ale dlouho jí to nevydrželo, když jsem sešel dolů za Miou a viděl ji, jak ji drží ten zpropadenej Deacon. Ona chtěla bojovat kvůli němu, změnil ji, bojovala by jen sama za sebe. Vždy byla samotářka, až do teď. Nemohl jsem dovolit, aby ji měl on, aby si ji uzurpoval. Ale bohužel se tak stalo, měl ji a ona se změnila. Brala ostatní jako rodinu, jako přátele. Proto padlo rozhodnutí, musel jsem ji od něj dostat a tak dostat zpět mou rodinu. Vůbec jsme sem neměli jezdit, Sarina měla tehdy pravdu. Školu nepotřebovala.
   Musel jsem Cullenovi donutit, aby nechali mou Sarinu i Lucase na pokoji. Musí je opustit, ranit je, aby se to nesnažili měnit. Znám oba moc dobře, kdyby jednoho z nich nezničili, snažili by se to změnit oba naráz, nenechali by to jen tak. S těmito úvahami jsem se rozběhl ke Cullenovým, nemohl jsem déle čekat, nemohl jsem to déle dovolovat. Přiběhl jsem k nim a vešel do domu. Byli tam všichni, které jsem potřeboval, mládež Cullenových.
„Zdravím vespolek.“zvolal jsem, jakmile jsem vešel. Kontroloval jsem si už myšlenky, aby mi v tom Deacon nezabránil.
„Ahoj, Liame.“pozdravili mě s pohledem upřeným na mou tvář.
„Rád bych s vámi mluvil.“oznámil jsem jim a oni přistoupili ke mně blíž, můj talent se připravoval na útok.
„O co jde?“zeptal se mě Deacon, nevěděl, co chci. Už jsem nemohl déle čekat, sebral jsem veškerou svou sílu a vyslal k nim rozhodnutí o největší síle, jakou jsem dokázal vytvořit.
„Chci, abyste si přestali všímat Lucase a Sariny. Už s nimi nebudete přátelé. A ty Deacone ji musíš opustit, uvědomil sis, že ji nemiluješ, a že toužíš po volnosti.“oznámil jsem jim hlasem protkaným autoritou. Museli si myslet, že to je jejich vůle, nikdo z nich nesměl zaváhat. Prohlédl jsem si jejich tváře, ze kterých se odráželo pochopení mého přání.
„Dobře.“řekli mi všichni jednohlasně jako roboti.
„Výborně. Tak to má být. A nehledejte nás.“dodal jsem. Věděl jsem, že by nás časem hledali, ale to jsem nemohl dopustit. Vím, že jí to zlomí, ale změna prostředí jí časem pomůže. „Sbohem.“rozloučil jsem se s nimi a odešel jsem. Víc jsem teď už udělat nemohl, teď už jen můžu sklízet, co jsem zasel.
   Pár minut jsem se toulal v lesích, než jsem se vrátil domů. Věděl jsem, že už jsou doma. Ze Sarininýho pokoje se ozývala hlasitá hudba a z obýváku rozhovor Lucase s Miou.
„Jak se to mohlo stát?“zeptala se Lucase ohromeně má krásná Mia.
„Já nevím, Mio. Nerozumím tomu, vypadal na to, že ji miloval.“zamumlal.
„Hajzl.“zamumlala nenávistně má Mia. Tolik nenávisti jsem od ní nikdy v hlase neslyšel. Nesmí se dozvědět, že za to můžu já.
„Asi tak. Co budeme dělat? Takhle nemůže do školy a myslím, že ani nedokáže komunikovat s Cullenovými.“zkonstatoval Lucas.
„Já nevím. Možná bychom měli dát vědět Liamovi, ten bude určitě vědět co dál.“navrhla Mia, ta by beze mě nic nepodnikla, avšak já bez ní ano, já musel. Už jsem nemohl dál naslouchat, musel jsem vyjít z úkrytu.
„Dát mi vědět o čem?“zeptal jsem se, když jsem vstoupil. Z mého hlasu nemohli poznat, že to vím.  
„Ah, Liame. Jsem tak ráda, že jsi doma. Potřebujeme se s tebou poradit.“začala Mia.
„Deacon opustil Sarinu.“oznámil mi Lucas mně již dobře známou informaci.
„To snad ne.“vykřikl jsem hraně rozhořčeně.
„Bohužel. Leží nahoře a utápí se v bolesti. Nezvládne se vrátit do školy a ani se s nimi znovu setkat.“prohlásil Lucas s jistotou v hlase.
„Tak budeme cestovat, třeba se jí nějaké místo zalíbí a zapomene na něj.“navrhl jsem. Nemusí vědět, proč by se mi to líbilo. Byli bychom od nich dál, mohli bychom kočovat a žít si jako dřív.
„Jsem pro.“řekl Lucas a Mia jen přikývla souhlasně hlavou.
„Dobře, tak si sbalte oblečení a potřebné věci.“zavelel jsem.
„Fajn, půjdu jí to oznámit.“rozhodl se Lucas a vstal ze sedačky. Za chvíli už byl u ní v pokoji, neslyšel jsem, co jí říká. Sedl jsem si k Mie a objal ji. Bylo mi líto, že jsem jí způsobil tímhle bolest, ale vím, že takto to bude nejlepší pro všechny. Tiše jsem ji u sebe konejšil a houpal ji na své hrudi, když se vrátil Lucas.
„Souhlasí, ale myslím si, že jí budeme muset zabalit my.“oznámil nám. Sarina mě nezklamala, věděl jsem, že bude chtít utéct jako tehdy.
„Dobře, zabalím jí.“rozhodla Mia a vstala. „Liame, vytáhni prosím kufry.“požádala mě.
„Rozkaz, madam.“zasalutoval jsem, abych ji trošku rozveselil a vyběhl jsem nahoru pro kufry. Začal jsem je vytahovat ze skříně a jakmile jsem viděl Lucase, pár jsem jich mu hned hodil. Ihned se začalo balit, nemohl jsem se spoléhat na to, že můj talent vydrží dlouho. S Miou nám to zabralo trošku více času než Lucasovi, ten pomohl i Sarině. Právě, když jsme dobalili, se ozvala rána, jak něco dopadlo ven na zem.
„Lucasi! Takhle se s kufry nezachází!“okřikla ho ihned Mia.
„No jo.“zamumlal zpátky.
Políbil jsem Miu, než jsme odešli z našeho pokoje. Za tu dobu jsem si ho oblíbil. Nasoukali jsme venku kufry do auta a otevřeli zadní dveře auta, aby Lucas mohl dát Sarinu na zadní sedadlo. Skoro jsem se zhrozil, když jsem ji konečně uviděl. Byla jako bez života, zničená. I když mi jí bylo líto, někde hluboko v sobě jsem věděl, že to tak má být.
„Takže máte všechno? Nic jste si tu nezapomněli?“zeptal jsem se jich, když jsem zamykal dveře našeho domu. Během chvíle jsem již seděl za volantem a startoval ho, během té chvilky mi Lucas s Miou přikývli. Vyjeli jsme od domu, kterému jsem věnoval poslední pohled, bez cíle určení.
„Kam vlastně jedeme?“zeptal se mě Lucas.
„Ještě nevím, někam na jih. Mohli bychom nějaký čas jen tak cestovat a někde, kde bude Sarině líp, zakotvíme.“navrhl jsem.
„Proč ne.“pokrčil v zadu rameny a držel Sarinu pevně v náručí. Nikdo už nic neříkal, každý z nás byl pohroužen v myšlenkách, až když jsme projeli kolem odbočky ke Cullenovým, promluvila Sarina.
„Sbohem Saleme.“zašeptala a vrátila se do svého letargického stavu. Mírně mě zaskočilo, že ví, kde se nacházíme a reaguje na to, ale jak jsem po chvíli zjistil, byl to jen planý poplach. 

Deaconův pohled:
   Hrál jsem na svou kytaru a snažil jsem se nemyslet na to, co jsem provedl. Stále jsem si opakoval, že jsem udělal dobře, ale už jsem tomu tak nevěřil. Podivně mě ta slova bolela, pálila v hrdle. Ale už bylo pozdě je vzít zpět, co se stalo, stalo se, i když nechápu ten důvod.
„Sbohem Saleme.“zašeptal mi vítr do ucha jejím hlasem a já z něj cítil tu bolest. Touha ji utěšit rostla, ale nemohl jsem se přinutit za ní běžet. Hrál jsem proto tu melodii stále dál, až se zezdola ozvaly hlasy nově příchozích. Nevšiml jsem si, že už utekly ty dvě hodiny, o kterých mluvila Alice. Odložil jsem kytaru a pomalu jsem sešel dolů ze schodů. Každý můj krok byl těžší a těžší.
„Deacone!“vykřikla Esme. „Vypadáš hrozně.“zkonstatovala, když mě pohladila po tváři. „Stalo se něco?“zeptala se a v hlase měla účast, vždyť ona je tady ta starostlivá.
„Rozešel jsem se se Sarinou.“odpověděl jsem jí, v místnosti se rozhostilo naprosté ticho.
„Cože jsi udělal?“zeptal se nevěřícně Mihnea a v hlase potlačoval zuřivost.
„Opustil jsem tvoji sestru.“zopakoval jsem mu to a čekal na jeho reakci.
„To nemyslíš vážně! Ty parchante, proč?“vykřikl naštvaně a Emmett s Jasperem měli co dělat, aby ho udrželi, protože se na mě chtěl vrhnout.
„Myslím. Já ani nevím proč, přišlo mi to jako správná věc.“odpověděl jsem mu popravdě a zadumaně. Stále mi to nedocházelo.
„Správná věc?“odplivl si. „Rozchod nikdy není správná věc!“
„Já vím, ale něco mi říkalo, že dělám správnou věc a něco, že ji nedělám. A pak mě něco nutilo tu správnou věc udělat.“řekl jsem a cítil, jak je to celé zamotané. Nevyznal jsem se v tom.
„Co to meleš? V jednání si máš bejt vždycky jistej!“rozkřikl se na mě. „Pokud nevíš, co chceš, nech to, tak jak to je a rozhodni se později, až si to ujasníš.“
„Já vím.“odvětil jsem tiše, byl jsem jako zpráskaný pes.
„Co víš?“zeptal se mě nakvašeně.
„Že si mám být v jednání jistej.“odpověděl jsem mu.
„Tak proč sis jistej nebyl?“
„Protože…“začal jsem a hledal jsem správná slova, ale nemohl jsem je najít. „Já nevím.“vydechl jsem a podíval se mu do očí. Byly plné zuřivosti a nenávisti k mé osobě. A já si to vše zasloužil.
„Jo, ty nevíš.“vydechl sarkasticky. „Tohle bys měl vědět, nemusíš vědět nějaký číslo pí, ale musíš vědět, proč jsi opustil mou sestru! Slíbil jsem jí, že ji budu ochraňovat, kvůli tobě jsem to nedodržel a tyhle zrádci ochraňujou tebe. Co je tohle za spravedlnost?“prskal.
Nedokázal jsem mu na to odpovědět, spravedlnost v tom rozhodně nebyla, nebylo v tom nic. Všude bylo prázdno a v něm se ozývaly naštvané hlasy, tak teď vypadal můj svět. Nechápal jsem, jak se mohl tak změnit.
„Proč tu vlastně trčím? Jdu za svou sestřičkou a pak, až tě nebudou hlídat, ti rozbiju hubu.“zavelel Mihnea a vyskočil z otevřeného okna ven. Tanya běžela za ním. Nechal jsem je běžet, nemohl jsem jim v tom bránit, i kdyby mě pak měl na místě roztrhat a spálit. To by bylo vykoupení.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Měnící se existence - 31. část:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!