Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Měnící se existence - 22. část

Stephenie Meyer


Měnící se existence - 22. částTato část se jmenuje jednoduše CESTA Z VELKOMĚSTA.
Tak a naše Sarina jde hledat svou rodnou vesnici... Co v ní asi najde? Bude s tím spokojená? To se nechte překvapit... ;)

Mapa pro lepší orientaci

Sarinin pohled:
   Konečně se setmělo a já mohla odejít z hotelu beze strachu, že budu prozrazena, zaplatila jsem za pokoj a vydala se ven. Než se vydám zpět do rodné vesnice, jsem musela zajít do obchodu a koupit si nějaké jiné oblečení. Džíny s rudým topem a koženou bundou tady budou nejspíš hodně nápadné. Vběhla jsem rychle do menšího butiku a vybrala si tam tmavě modrý rolák, k němu černý svetr. Ale to nestačilo, ve sportu jsem si sehnala zimní bundu a zimní boty. Když jsem si to všechno oblékla, už jsem nevypadla tak nápadně a mohla se vydat na cestu.
   Má vesnice ležela na severu Rumunska v horách na řece Mureş, jak jsem si pamatovala. Vyšla jsem tím směrem, ale musela jsem si hrát na člověka, dokud jsem nedošla trošku dál za město do lesů, odkud jsem už mohla běžet svou normální rychlostí. Běžela jsem podle svého citu, tuto zemi jsem už dávno nepoznávala, vše se tu změnilo za ta staletí. Nevnímala jsem čas, jen krajinu, která mě míjela. Bála jsem se toho, co tam najdu? Já nevím… Půjdu po svých kořenech a vypořádám se s minulostí, to si slibuji. Z mých úvah mě vytrhla kořeněná vůně medvěda, instinkt zabijáka vyplul na povrch a já se odklonila ze svého směru. Za chvíli jsem už pila jeho chutnou krev, ale nebyla jsem to já, dneska jsem neměla chuť na hrátky, kterými se tak často bavím. Když jsem jeho tělo zahodila do křoví, vydala jsem se dál svou cestou. Netrvalo to dlouho a už jsem viděla to majestátné pohoří. Nenadála jsem se tomu a probíhala jsem průsmykem u řeky Buzău, díky němuž jsem se dostala blíž své vesnici. Byla jsem na úrovni Brasova, když jsem se na chvíli zastavila. Blížila jsem se a cítila jsem to, bála jsem se víc. Rozeběhla jsem se dál, měla jsem noc na to se tam dostat. Doběhla jsem k nějaké řece, konečně bych mohla letět. Nezastavila jsem se a raději jsem se odrazila. Vyskočila jsem a přeletěla ji. Bylo to osvobozující, ale i to mělo svůj konec, když jsem dopadla několik metrů za řeku. Rozeběhla jsem se dál, až jsem za nějaký čas proběhla dalším průsmykem. Přede mnou se konečně tyčily hory ve své divoké kráse, konečně jsem jim zase byla o něco blíž, ocitla jsem se přímo pod nimi. Kdysi jsem se jich bála, teď by se měly bát ony mě. Běžela jsem dál a držela se u nich. Pod nimi byl hustší les a lidé by se jen tak k horám nepřiblížili, alespoň v to jsem doufala. Přeskočila jsem další řeku a přede mnou byla skalní stěna. Obíhat okolo se mi ji nechtělo, proto jsem se rozhodla ji překonat přímo. Lidem by to zabralo několik dnů, možná i měsíců, já to zvládla za pár minut. Skála snad ani neměla příležitost zaznamenat moji přítomnost. Když jsem byla skoro na jejím konci, přímo pode mnou se mi naskytl pohled na menší jezírko. V měsíčním světle bylo nádherné. Odrazila jsem se a letěla jsem. Krásný to pocit, už zase. Dopadla jsem na břeh toho jezírka zády k němu. Otočila jsem se a chvíli ho sledovala. Vlnky narážely v klidu na břeh, jakoby neměly jiný úkol a vlastně ho ani neměly. Jen nárazy, jak snadné… Otočila jsem se zpět na směr, kterým jsem původně běžela a rozeběhla se dál pod příkrovem skal. Nezpozorována jsem běžela kolem vesnic k další skalní stěně, velmi snadné a svobodné je zdolávat. Začínám chápat, proč to lidé dělají, ale na druhou stranu je to pro ně tak zdlouhavé. Byla jsem člověkem, ale stejně je asi nikdy nepochopím. Přelezla jsem hory, až jsem stanula nad mou rodnou vesnicí.
   Jmenovala se Jolotca a podle vítací cedule se tak jmenuje stále. Dívala jsem se seshora na ty malé domy, moc moderních domů tu nepřibylo, naopak tu přibylo spíš víc ruin. Sníh celou vesnici skoro pohřbil, ale bylo z ní vidět, kde je kostel. K němu, jako k jediné instituci zde, vedla odhrabaná cesta od každého domu. To se moc nezměnilo. Prozkoumávala jsem každý kout města, až můj pohled spočinul na mém rodném domě. Stál na okraji vesnice ve své zchátralé kráse, zabedněná okna a hromady sněhu okolo. Díky sněhu alespoň nemusím vidět zarostlou zahradu, která se pod ním dozajista ukrývá. Ale proč je tak zchátralý? Vypadá to, že v něm předlouho nikdo nebydlel, jakoby se mu lidé vyhýbali. Ale tak proč ho nechali stát? Možná proto, aby nikdy nezapomněli na to, co bylo. Už jsem nemohla déle otálet, začínalo za mraky svítat. Vypadalo to, že nebude svítit slunce, v což jsem doufala. Seskočila jsem kousek dál ze skály. Ladně jsem dopadla do bílého sněhu a jen jsem doufala, že mě nikdo neviděl. Vesnice se probouzela do mrazivého rána, první lidé vylézali ze svých teplých domovů a šli do kostela. Chvíli jsem čekala, než jsem se k nim vydala, ale už jsem to nemohla dál odkládat. Rozhodnutí padlo a já se odhodlala. Vyšla jsem k nim a stanula před radnicí. Moc se nezměnila, stála uprostřed vesnice a řekla bych, že jako jediná z budov byla opravovaná. Vešla jsem dovnitř a šla k recepční.
„Dobré ráno.“usmála jsem se na ni.
„Dobré i vám. S čím vám můžu pomoci?“zeptala se mě s úsměvem.
„Ráda bych se zeptala, kde bych mohla najít kroniku Jolotcy a zda se dá v ní číst.“usmála jsem se na ni prosebně. Doufám, že mi neřekne ne, to bych pak musela najít nějakého mužského.
„Kroniku?“zeptala se udiveně.
„Ano, kroniku. Píšu seminární práci a vyhledávám kvůli ní staré rumunské kroniky. Na univerzitě mi poradili vaši vesnici.“znovu jsem se na ni usmála.
„Aha. Řekla bych, že to vadit nikomu nebude. Tak pojďte se mnou.“řekla a vstala ze svého místa. Vzala si klíče a odvedla mě do zadní místnosti. Tam vytáhla starou odrbanou knihu, kroniku zdejší vesnice. Položila ji na stůl a otočila se na mě. „Tak tady je, je opravdu stará, tak na ni dejte pozor. Papír nesmí přijít do kontaktu se slinami. Ano?“dala mi kázání.
„Ano, samozřejmě. Vrátím vám ji ve stejném stavu, jako jste mi ji právě půjčila.“slíbila jsem a teprve po tom odešla.
Otevřela jsem kroniku a nalistovala stránky z roku 1722, tehdy jsem se stala tím, čím jsem, upírem.

16. dubna 1722
V tento den se zde po dlouhé době  objevil štolba místního statkáře s nelibou zprávou. Tato zpráva zplodila hlasování ještě tento den, ve kterém bylo jednomyslně schváleno, že Sarina Şperlea, dcera našeho milovaného starosty, bude vydána upírům.

17. dubna 1722
V tento den naše řady opustila dcera našeho milovaného starosty Sarina Şperlea. Jakožto volnomyšlenkářské dítě  se dobrovolně obětovala za naši drahou vesnici.

„Tshe, dobrovolně!“odfrkla jsem si potichu. To ten štolba nevykládal celému městu, jak ode mě dostal přes frňák? To se styděl, že ho zmlátila holka, co šla na smrt? Zakroutila jsem nevěřícně hlavou a začetla se dál.

21. dubna 1722
Stala se strašná tragédie, osud nás potrestal za odvedení Sariny na smrt. Náš drahý a milovaný starosta Vlad Şperlea byl brutálně zabit ve svém domě. Z jeho smrti byla usvědčena jeho žena Ilona, která se i se svým desetiletým synem nacházela v době vraždy v domě a přežila.

Oni usvědčili mou matku z vraždy mého otce? To jsem nechtěla... Ovládla jsem se, abych je nezabila a i tak to vyšlo vniveč. Alespoň můj bratr to přežil. Doufám.

4. března 1732 – 26. března 1733
Naše město postihla morová rána, během tohoto času zemřelo několik desítek lidí, mezi nimi náš místní sirotek Mihnea Şperlea, který tvrdil, že jeho matka je nevinná.

Moc velkého věku se chudák nedožil. Doufala jsem, že on měl život spokojenější. Ale nejspíš ne. I když, jak mohl mít spokojený život, když jeho rodiče byli mrtví a sestru jeho přátelé obětovali upírům? Asi ne moc spokojený... Kvůli němu jsem cítila výčitky, ale na druhou stranu mi otce nebylo líto, ten si to zasloužil.
   Myslím, že to mi stačilo, to nejdůležitější jsem si z kroniky přečetla. Ale nijak mi to nepomohlo. Mrzí mě, že jsem jim dodatečně přidala tolik bolesti. Nechtěla jsem, aby kvůli mně zrovna má matka a bratr trpěli. Věděla jsem, že je to bude bolet, i když Mihneovi tím skončily výprasky, ten jediný z toho mohl být rád. Jenže jsem netušila, že by zabili moji matku. Kdybych to věděla, možná bych to neudělala. I když... Ne, nevím, co bych udělala. Je to historie, má historie...
„Tak už jste hotová?”zeptala se příchozí recepční.
„Ano, jsem. Děkuji, že jste mě k vaší kronice pustila.”poděkovala jsem jí s úsměvem, svoje reálné emoce jsem držela pod povrchem.
„Rádo se stalo, slečno.”usmála se, když uklízela kroniku do police. „Tak pojďte, vyvedu vás.” Otevřela mi dveře a vedla mě zpět chodbou k východu.
„Ještě jednou vám moc děkuji za pomoc. Ale můžu se ještě na něco zeptat?”
„Jistě. Co vás zajímá?”souhlasila.
„Proč je ten dům na konci vesnice zabedněný? Víte, který myslím?”
„Jistě. Ten je léta opuštěný.”nervózně se zasmála.
„Proč?”podivila jsem se. Trošku jsem to hrála.
„Protože v osmnáctém století v něm bydlela starostova rodina. Starostu v něm někdo zabil, odsoudili za to jeho ženu a chudinku jejich dceru obětovali ve prospěch vesnice. Žil v něm pak jejich syn s opatrovnicí, ale ti zemřeli na mor, právě v tom domě. Od té doby se ho lidé bojí, myslí si, že je prý prokletý. Jen jednou v něm někdo bydlel, během roka zemřel. Díky tomu se ho lidé začali ještě více stranit.”odpověděla mi.
„Aha, děkuji moc, že jste mi to řekla. Když jsem přijela, tak jsem právě kolem něj procházela a velmi mě zaujal.”řekla jsem tentokrát popravdě. Nemusí vědět, proč...
„To chápu, ten dům je nádherný.”usmála se.
„To máte pravdu. Tak ještě jednou děkuji a nashledanou.”rozloučila jsem se s ní a vyšla ze dveří. Venku skoro nikdo nebyl, koneckonců bylo deset pod nulou. Ale mně to v ničem nevadilo, nic jsem už necítila. Šla jsem k mému bývalému domovu. Pohledem jsem prozkoumávala každý jeho detail a hledala skulinku, kudy bych mohla vlézt dovnitř, aniž by to někdo viděl. Obešla jsem ho a došla k oknu. Vytrhla jsem z něj několik prken a vskočila jsem dovnitř. Dostala jsem se do obýváku, který byl zahalen v prachu. Nábytek v něm byl pokryt prachovou přikrývkou a plísní. Rozpadalo se to tu, ale i přesto ho nezbořili. Z toho domu na ně dýchala historie. Až na fázi rozkladu těch věcí se toho tu moc nezměnilo. Na protější stěně zabudovaný krb, před ním rozkládající se dvě křesla, ve kterých trávil noci otec s matkou, malý stolek mezi nimi a o trochu dál skříně a pohovka, ze které vykukovala myš. Prošla jsem dveřmi na chodbu a do nosu mě udeřil pach dalšího upíra.
„Kdo se to opovažuje rušit můj starodávný klid?“zavrčel na mě upíří hlas seshora a jeho majitel scházel dolů…



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Měnící se existence - 22. část:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!