Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hledaná - 4. kapitola

Hledaná - 4. kapitolaDopsala jsem další kapitolu. Je hodně dlouhá, tak snad Vás tím potěším. Bella se začíná rozkoukávat v novém městě, stále na útěku. Stane se ale něco, co jí její plány naprosto zničí!Čtěte a hodnoďte...prosímn o komentáře...prosím,prosím!

„Kam jedete?“, zeptala se ho a cítila jsem pohled nejen jeho, ale i ostatních cestujících.

„Na tyhle vtípky nemám náladu slečinko, kam chcete jet?“, zeptal se podrážděně.

Pomyslela jsem si, že je mi to vlastně úplně jedno.

„Na konečnou“, řekla jsem a doufala jsem, že to bude hodně daleko.

Řidič si odfrkl a pak řekl „St. Paulo?“. V hlavě jsem se rychle snažila přehrát mapu USA a přemýšlela rychle, kde to je. Minnesota? Ulevilo se mi. To je dost daleko.

„Ano prosím“, odpověděla jsem mu nadšeně.

Dal mi lístek a já jsem se uvelebila na jednom ze zadních sedadel. Byla jsem připravená začít nový život. Nebude šťastný, to jsem věděla, ale přežiju. Udělám pro to všechno. Nikdy už nechci vidět tu lítost a výčitky v očích Charlieho a Renée. Nikdy. Jednou se k nim vrátím. Určitě ano a plnými doušky si pak vychutnám pohled na jejich šťastné tváře.

 

Než autobus vyjel z nádraží, neustále jsem se dívala z okna a doufala jsem, že mě Charlie nenajde. Uklidnila jsem se teprve když jsme projížděli kolem cedule „Opouštíte stát Washington.“. Řidiči se střídali, jeli jsme ve dne v noci. Za dva dny jsme dorazili do St. Paula. Moje konečná.

St. Paulo. Stát Minnessota. Zřejmě můj nový domov, pomyslela jsem si. Na ulici byl všude sníh a vánoční výzdoba. Uvědomila jsem si, že za tři týdny budou Vánoce. Povzdechla jsem si.

Stála jsem před nádražím a přemýšlela co teď. Tady můj plán končil. Bylo kolem desáté dopoledne, takže mám celý den čas najít si nějaké bydlení. Koupila jsem noviny a hledala nějaké inzeráty. Do pěti do večera jsem viděla asi 4 podnájmy a zatím nic moc. Buďto to bylo moc drahé nebo otřesné. A nebo oboje. Nakonec jsem jeden solidní našla. Malý pokojíček v nějakém hotelovém domě, bylo tam čisto a osazenstvo vypadalo docela důvěryhodně. Stejně je to jen dočasné!

Jakmile jsem zavřela dveře od pokoje, všechno na mě dopadlo. Jsem sama v Minnesotě, bez NĚHO, bez rodiny, téměř bez peněz. Nevím, co z toho bylo nejhorší. Jestli ta samota, nebo to, že jsem si nebyla jistá, jestli tohle všechno nedělám zbytečně. Jestli jsem skutečně tak silná, abych se znovu nepokusila se vším skoncovat. Několikrát jsem zatřepala hlavou, abych tuhle myšlenku zatlačila někam hodně, hodně daleko. Rychle jsem vyšla z pokoje a šla jsem ven. Co bych teď asi dělala, kdyby se nic z toho nestalo? Kdyby ON nikdy neodešel? Hlavou mi proběhla myšlenka na náš rozhovor s Edwardem, kdy jsme řešili kam půjdeme na univerzitu. Zdá se to být tak dávno, tak nereálné, tak vzdálené. Stalo se to vůbec někdy? Teď mi to připadá jako bych žila naprosto jiný život, jako by ta Bella, která žila ve Forks s Charliem, chodila do školy, bavila se s příteli, milovala JEHO, umřela v té koupelně a tahle Bella žije naprosto jiný život. Našla jsem si práci v restauraci. Nebylo to nic moc, ale co bych chtěla, když jsem musela hledat práci na černo. Ostatní zaměstnanci ze mě moc nadšení nebyli, museli si myslet, že jsem hodně divná. Někdy jsem se prostě zarazila a dívala jsem se do prázdna a pak mi začaly téct slzy. Byly to ty chvíle, kdy jsem vzpomínala.

 

Po týdnu jsem to nevydržela a zavolala Angele.

„Bello, kde jsi?“, vyhrkla, když jsem ji pozdravila.

„To je jedno Angelo, jen prosím řekni Charliemu, že jsem v pořádku a že je mi dobře. Zkouším začít znovu, zapomenout. Našla jsem si práci a bydlení. Prostě ať nemá strach. Ano?“

„Jasně Bello. Jsem ráda, že jsi v pohodě. Jak se cítíš?“, určitě se mě ptala,  jestli se chci pořád ještě zabít.

„Dobrý Angelo. Žádné sebevražedné myšlenky, neboj. Pozdravuj Charlieho a uklidni ho“.

„On tě všude hledal Bello. Chtěl po tobě vyhlásit pátrání, ale nemohl. Nechala si ty dopisy, tak jen čeká a doufá, že se ozveš“, řekla a mě se po tvářích kutálely slzy.

„Jednou se vrátím. Určitě. Ať se nebojí. Rozhodla jsem se bojovat. Přísahám, že to dokážu.“, slíbila jsem jí a cítila jsem u toho podivný pocit, jako bych tomu skutečně věřila.

„Řeknu mu to Bello. Dávej na sebe pozor.“, ještě dodala.

„Měj se.“

Večer jsem si zašla do obchodu pro nákup a všimla jsem si inzerátu na místo recepční v hotelu. To by nemuselo být špatné. Hrabala jsem v batohu a hledala jsem nějaký papír na který bych napsala telefonní číslo. Našla jsem zmačkaný list, tak jsem si na něj číslo opsala a dala jsem si ho do kapsy. Měla jsem docela dobrý pocit. Nakupuju a hledám si lepší práci. Můj život začíná dávat znovu smysl. Jen kdyby ta bolest z mého srdce chtěla alespoň na pár minut pryč. Alespoň párkrát se volně nadechnout a netrpět. Kdykoliv jsem se někde zastavila, začala jsem myslet na NĚJ, na Alice, na Esmé a ostatní. Vzpomínala jsem na Charlieho a Renée. Jak se asi mají? Odpustí mi někdy?

Druhý den jsem si vyjela na výlet. V práci mě nepotřebovali a já jsem nemohla jen tak sedět v pokoji. Nutilo mě to k přemýšlení a to nebylo dobré. Rozhodla jsem se prozkoumat město. Navštívila jsem místní muzeum a katedrálu. Když jsem šla na autobus, abych se dostala zpátky do svého hotýlku, zaslechla jsem řev nějaké ženy. Otočila jsem se tím směrem a viděla jsem ji jak se zběsile rozhlíží a křičí „Jenny, Jenny, kde jsi?“.  Najednou jsem si všimla na koho volá. Na silnici stála nějaká holčička. Musela to být ta Jenny. Otočila jsem se směrem k ní a jakmile jsem to udělala, všimla jsem si blížícího se auta. Jelo příliš rychle, aby zvládlo zastavit a vyhnout se nebylo kam. Batoh jsem hodila na zem a rozeběhla jsem se za ní. Slyšela jsem skřípění brzd, ale bylo jasné, že to nedobrzdí. Utíkala jsem ještě rychleji a na poslední chvíli jsem strčila do té holčičky, abych ji dostala ze silnice. Jen co jsem to udělala, cítila jsem ostrý náraz a  bolest. Ležela jsem na studené zemi a sledovala jsem, jak se kolem mě scházejí nějací lidé. Cítila jsem se strašně unavená, zavřela jsem oči.

 

Když jsem se probrala a otevřela jsem oči, byla jsem v nemocničním pokoji. Co tady dělám?

Přistoupila ke mně nějaká žena a řekla mi, že zavolá doktora, ať ležím v klidu.

Po pár minutách vešel do pokoje muž. Na doktora mi přišel hrozně mladý. Mohlo mu být tak 25, měl krátké blonďaté vlasy, byl poměrně dost vysoký a usmíval se. Ač jsem nechápala důvod, úsměv jsem mu oplatila. Uvědomila jsem si, že se červenám. Byl skutečně tak pěkný nebo se mi to jen zdálo?

Po chvilce si odkašlal. Probralo mě to. Došlo mi, že se na něj celou dobu dívám jak na nějakého vysněného herce z filmu. Znovu jsem se začervenala. Jeho úsměv se tím prohloubil.

„Jsem Dr. Pearson“, řekl krásným hlasem.

Rozsvítil baterku a nařídil mi, abych se dívala na jeho prst. Několikrát s ním pohyboval před mýma očima a pak se usmál. „Vypadá to, že to nebude tak hrozné.  Nahnala jste nám strach.“

Nechápala jsem o čem mluví.

„Jak se jmenujete?“, zeptal se.

Došlo mi na co se mě ptal. Zpanikařila jsem. Doteď mi to nedošlo. „Nevím“, řekla jsem popravdě. Jeho tvář byla najednou plná starosti a strachu.

„Nevíte jak se jmenujete? Pamatujete si co se stalo?“, pokračoval v otázkách.

Zkoušela jsem si vzpomenout na cokoliv, ale nešlo to. Neměla jsem představu kdo jsem, proč jsem v nemocnici. Nevěděla jsem vůbec nic. Měla jsem strach, byla jsem zmatená, překvapená a nervózní z této situace. Proč si nemůžu na nic vzpomenout?  Cítila jsem, jak mi slzy stékají po tváři. „Nevím vůbec nic“, řekla jsem a hlas se mi lámal téměř za každým slovem a začala jsem vzlykat.

Chytly mě něčí ruce a pevně mě objaly, cítila jsem jak se tím pohybem mírně pohnula jehla v mé ruce, ale neřešila jsem to. „Šššš, to bude v pořádku. To se časem zlepší. Bude to jen posttraumatický šok, brzy si vzpomenete“, snažil se mě utěšit.

Vzlykala jsem ještě několik minut, dokud se odněkud nepřiřítila sestra.

„Přineste něco na uklidnění“, poručil jí, ale neustále mě držel v náruči.

Ani jsem nezaznamenala, že se vrátila, ale najednou jsem cítila jak mi klesají víčka. Musela mi to píchnout do kapačky. Zavřela jsem oči a někde z dálky jsem cítila, že mě něčí ruce pokládají zpátky na postel.

 

Když jsem se probudila a otevřela jsem oči byla jsem stále v té nemocnici, ve stejném pokoji. Zkoušela jsem si vybavit alespoň něco málo ze své minulosti, ale marně. Všechno co si z mého života pamatuju se stalo tady  v tomhle pokoji. Nevím ani jak se jmenuju.

Zazvonila jsem na sestru. Namísto sestry přišel ten stejný doktor, který mě včera utěšoval.

„Nějaká změna?“, zeptal se opatrně.

Zavrtěla jsem hlavou.

Povzdechl si. „Naplánovali jsme Vám řadu dalších vyšetření. Dneska to bude náročné, ale musíme vědět příčinu ztráty paměti“.

Kývla jsem hlavou na souhlas.

„Dobře. Uvidíme se později“, zvedl se a odcházel.

„Děkuju“, špitla jsem. Zastavil se a otočil se. Usmál se, zase tak kouzelně jako včera. „Není za co. Zatím ne.“.

Vyšetření prokázalo drobnou krevní sraženinu v mozku, která může způsobit moji ztrátu paměti. Není to operovatelné. Je pravděpodobné, že se  časem sama vstřebá a zmizí. Naděje prý je. Pokud je ovšem ta sraženina skutečnou příčinou.  Další,m vysvětlením by mohl být posttraumatický stres, který může odeznít stejně tak rychle jak přišel, ale také nemusí. Už si třeba nikdy nemusím vzpomenout kdo jsem.

Byla jsem v nemocnici už více než dva týdny. Rány, které jsem měla po těle se už téměř zahojily.

Jednou večer vstoupil do pokoje dr. Pearson, po pár dnech v nemocnici to byl pro mě Thomas. Sám to navrhl. Vždycky, když jsem ho viděla, něco ve mně pookřálo. Připadala jsem si dost divně, připadalo mi to vůbec všechno absurdní, ale nemohla jsem si pomoct. Když byl v mé blízkosti, bylo mi dobře. Překvapilo mě, že přišel v civilu. V civilních věcech vypadala ještě vyšší a přiléhavý svetr přesně obepínal jeho svaly na rukách. Byl krásný. V jedné ruce měl nějakou tašku a v druhé košík. Dívala jsem se na něho nechápavě a on se usmál. Podal mi tu tašku. Košík položil na zem. Naznačil mi, abych ji otevřela. Pomalu jsem rozepnula zip a podívala se dovnitř. Bylo tam nějaké oblečení. Zamračila jsem se, protože jsem nevěděla co to znamená. „Obleč se, za chvíli tě vyzvednu“, řekl a odešel.

Nechápala jsem co zamýšlí. Poslechla jsem ho. Oblékla jsem se. Oblečení sedělo. Byly to tmavé rifle, modrá halenka a bílý rolák se zapínáním na straně. Na nohy tmavé kecky. Podívala jsem se na sebe a musela jsem uznat, že mi to sedí. Za chvíli přišel Thomas. Sebral ze země ten košík a naznačil mi, abych šla s ním. Vyšla jsem s ním na chodbu. Cítila jsem na sobě pohledy sester, které mě doslova probodávaly. Pousmála jsem se. Otočil se na mě, aby se podíval čemu jsem se usmála, naznačila jsem mu nenápadně hlavou k sestrám. Taky se usmál, jemně zakroutil hlavou a zase se dál pokračoval v chůzi.

Došli jsem do tmavé místnosti. Thomas rozsvítil světlo a já jsem jen zírala. Byli jsme v jídelně, která byla úplně prázdná. Chytil mě za ruku a vedl mě k jednomu ze stolů. Chytil židli za opěradlo a odsunul ji. Naznačil mi, abych si na ni sedla. Uchvacovala mě jeho galantnost. On zůstal stát a začal z košíku vyndávat jídlo. Byly to krabičky zřejmě z nějaké čínské restaurace, nějaký salát, voda a sladké muffiny. Usmála jsem se, když jsem viděla, jak to pečlivě rozkládá na stole.

„Jak jsem si tohle zasloužila?“, zeptala jsem se.

Podíval se mi do očí a zřejmě jsem ho zaskočila. „Jsou Vánoce. Přece sis nemyslela, že tě nechám na Vánoce samotnou?“. Najednou jako by mi něco bodlo do srdce. Někde mám asi rodinu, která teď slaví Vánoce a oni ani neví, že jsem v nemocnici. Navíc jsem naprosto cizího člověka připravila o chvíle s jeho rodinou. Bylo mi to líto. Všimnul si mého výrazu.

„Co se stalo?“, zeptal se překvapeně.

„Neměl jsi to dělat. Máš určitě rodinu s kterou bys měl strávit Vánoce. Ne se mnou. Neměl jsi tohle dělat.“, řekla jsem a dívala jsem se na tu spoustu krabiček.

„Jsem tady rád. Má rodina tady nežije a já za nimi na svátky nemůžu. Zítra už zase sloužím. Vlastně jsem moc rád, že můžu být aspoň s někým“, řekl smutně.

Bylo mi líp. Povzdechla jsem si.

Usmála jsem se na něj. Vzala jsem do ruky vidličku a vesele jsem pronesla. „Tak co máme jako Štědrovečerní večeři?“

Usmál se na mě. Začal mi vyjmenovávat co všechno najdu v krabičkách. Seděli jsme tam asi hodinu. Jedli jsme si, povídali si. Spíš on, protože já jsem mu o sobě nemohla nic říct. Zjistili jsme, že znám spoustu knížek. Překvapilo ho to. Tak jsme alespoň našli zajímavé téma k rozhovoru. Mluvil o sobě, o jeho koníčcích, studiu medicíny. Bylo mu 27. Byl nejmladší neurolog na klinice. Musel být hodně dobrý, protože jsem slýchala sestry, jak o něm mluví jen  v superlativech.

Když mě doprovodil zpátky na pokoj, na posteli ležela igelitka.

„Tvoje věci“, řekl.  „Oblečení museli vyhodit, bylo hodně potrhané a zakrvácené, ale to co bylo po kapsách a nějaké další věci jsou tam“. Odmlčel se a pokračoval.

„To já jsem tě tam ošetřoval. Ten den. Viděl jsem tu nehodu. Byl jsem asi 50 metrů od tebe. Zachraňovala jsi holčičku, aby ji nesrazilo auto, strčila jsi do ní, ale sebe už si zachránit nestihla.  Měla jsi na ruce tenhle náramek s přívěskem. Měl jsem ho u sebe. Nechtěl jsem, aby se ztratil. Dost se divím, že se mi podařilo najít tohle“ a ukazoval na tu tašku. Položil mi do dlaně krabičku.

Dívala jsem se na něj a vzpamatovávala jsem se z toho, co mi říkal. Díky, řekla jsem.

Očima jsem sjela na tu tašku a uvědomila jsem si, že to jsou jediné věci, které mám. Všechno co mám je v té tašce. Pomalu jsem to začala vyndávat. Bylo tam nějaké tričko, svetr a boty. Když jsem to všechno vyndala, obrátila jsem tu tašku a vysypala jsem zbytek. Byl tam klíček. Jeden jediný klíč na malém kroužku. Potom pár drobných a asi 50 dolarů a ještě zmačkaný papír. Na něm telefonní číslo. Rozbalila jsem ten papír a začetla jsem se.

 

Tati,

Promiň, je mi to tak líto. Vím, že se teď strašně moc zlobíš a mrzí mě to. Ale prosím zkus mě pochopit. Udělala jsem co jsem udělala, lituju toho. Lituju, že jsem Vám způsobila bolest. Nikdy si to nepřestanu vyčítat. Prostě teď musím odejít. Cítím, že jestli se někdy přes tu bolest přenesu, musím to udělat sama. Doma mi ho všechno připomíná a nemůžu tě nutit se kvůli mně přestěhovat. Už jednou jsem byla takhle sobecká, znovu už to neudělám. Jednou se vrátím a budu prosit za odpuštění. Teď musím zkusit začít znovu.  Slibuju, že si znovu neublížím. Neměj o mě strach. Snad mi jednou odpustíš. Mám tě moc ráda tati.

B.

 

Když jsem to dočetla a vzpamatovala jsem se, tak jsem šáhla do šuplete pro blok a papír. Zkoušela jsem si napsat pár vět. Bylo to skutečně můj rukopis.  Spousta slov byla přeškrtaná, znamená to, že jsem to psala nanečisto. Pak jsem to musela ještě přepsat. Vzhledem k tomu, že jsem to měla v kapse, musela jsem to psát nedávno.

Z druhé strany bylo to telefonní číslo. Zkusím tam potom zavolat, napadlo mě.

Znovu jsem si četla ten dopis a pak jsem ho podala i Thomasovi. Mezitím co to četl, dívala jsem se na svoje zápěstí. Na svoje jizvy. Teď už dávají smysl. Pokusila jsem se zabít. Kvůli nějakému muži? Kdo to mohl být? Odešla jsem teda z domu. To znamená, že nejsem možná ani z tohohle města. Všechny ty letáky, které jsou po všech koutech ve městě jsou zbytečné, když ani nejsem odsud. Jak dlouho tady asi žiju? Kdo jsem? Ztrácela jsem naději, že by mě někdy někdo z mé rodiny našel.

Mezitím co si četl dopis Thomas, přejížděla jsem si prsty po zápěstí. Z očí se mi zase kutálely slzy. Thomas odložil ten papír a povzdechl si. Chvíli jsme tam seděli a nikdo z nás nic neříkal.

„Víš, že nejvíc sebevražd se děje v pondělí a nejméně v sobotu?“, zeptal se najednou.

Po chvilce jsem si přebrala jeho slova a podívala jsem se, jestli to myslí vážně. Proč mi to vykládá? Sledovala jsem jeho obličej a koutky se mu začaly zvedat. Snažil se mě přivést na jiné myšlenky. Povedlo se. Zasmála jsem se.

„Tak snad jsem to udělala ve správný den“, odpověděla jsem mu a smála se s ním.

Vzala jsem do ruky tu malou krabičku co přinesl Thomas. Otevřela jsem ji a přestala jsem na chvíli dýchat. Byl tam stříbrný náramek a na něm se blyštilo krásné srdíčko. Bylo obrovské. Bylo překrásné. Vzala jsem ho do ruky a doufala jsem, že si třeba vzpomenu.

„Vzpomínáš si na něco?“, zeptal se po pár minutách.

Zavrtěla jsem hlavou.

„Díky za tohle všechno“, špitla jsem.

„Není zač. Chceš nechat o samotě?“

„Ano prosím.“, zamumlala jsem.

Předchozí kapitola ...... Další kapitola



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Hledaná - 4. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!