Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hledaná - 33. kapitola

Hledaná - 33. kapitolaDalší kapitolka. Moc díky za krásné komentáře. Jsem moc ráda, že se Vám minulý dílek líbil. Poslední pár kapitolek jsem Vám dávala střípky a tahle kapitolka vše vysvětlí. Snad se bude líbit. Komentáře potěší...

 

 

Edward mě doprovodil až do letištní haly a čekal se mnou na odbavení.  Nevěděla jsem, jak se s ním rozloučit. Podání ruky mi přišlo naprosto scestné a jen sbohem mi přišlo málo.

Postavila jsem se k němu čelem a střetla jsem se s jeho smutným pohledem.

Chytla jsem ho za obě ruce. Bylo mi taky líto, že se s ním musím loučit.

„Vrátím se brzo“ slíbila jsem.

„Nejradši bych letěl s tebou“ zamumlal potichu. Bylo mi jasné, že by to udělal rád, ale chtěla jsem být na chvíli i s Charliem. Nevím, kdy se k němu v mém stavu zase dostanu.

„Zavolám Ti“ zašeptala jsem a položila jsem jednu ruku na jeho tvář.

„Dávej na sebe pozor, na Vás oba“ odpověděl a lehce mě políbil na čelo.

Pomalu jsem se vydala k odbavení. Když jsem se ještě ohlédla, abych mu zamávala, stál stále na stejném místě. Zřejmě čekal, jestli si to nerozmyslím. Zamávala jsem a zašla za roh.

Když letedlo vzlétlo, cítila jsem, jakoby část mého já tady zůstala. Jako bych tady nechala kousek svého srdce a ten tíživý pocit nezmizel. Trochu se zmírnil, když jsem se setkala s Charliem, ale úplně nezmizel celou tu dobu.

Charlie mě popadl do náruče hned, jak jsem vstoupila do letištní haly v Port Angeles.

„Panebože ty jsi ale ledová“ postěžoval si, když mě pustil.

„Je ti zima?“

Nepřišla jsem si nějaká promrzlá. Překvapivě mi nebyla ani zima.

„Ne, je mi fajn“ odpověděla jsem mu a znovu jsem ho objala. Chyběl mi.

S Charliem jsme spolu strávili krásný den. V Port Angeles jsme si došli na oběd. Hned jak jsme si sedli, prolítlo mi hlavou několik vzpomínek na tuhle restauraci. Byla jsem tady s Edwardem. Prohlížela jsem si stůl, u kterého jsme tehdy seděli. Dokonce i ta servírka vypadala pořád stejně, přesně tak, jak si ji pamatuju. Dala jsem si svůj oblíbený krvavý steak, protože to pořád ještě bylo jedno z mála jídel, které mi skutečně chutnalo.

Odpoledne jsme si předali dárky. Dostala jsem krásný prstýnek, který dřív patřil babičce. Charlie ho dal původně Renée, ale ta mu ho vrátila, když se rozváděli a Charlie chtěl, abych si ho vzala já.

Večer dávali baseball, tak jsem si sedla s Charliem k televizi a užívala si tu pohodu. Bylo to jiné než v St. Paulu. Takové poklidné. Tam bylo plno starostí.

Škola, starosti kolem tvorečka, Cullenovi. Tady jakoby to bylo všechno tak nějak v poklidu, ačkoliv stále jsem se nemohla zbavit toho pocitu, že mi něco chybí.

Bála jsem si to připustit, ale věděla jsem co to je. Byl to Edward. Zvedla jsem se a šla jsem mu zavolat. Mluvili jsme snad půl hodiny. Za posledních pár týdnů jsme si tolik zvykli na společné večery, že nám to teď chybělo.

Když jsem se vrátila k televizi, Charlie mě podezíravě sledoval.

„S kým jsi to mluvila?“ zeptal se. Překvapilo mě to, protože Charlie byl většinou ten, který se těmhle rozhovorům vyhýbal, alespoň tak jsem si ho pamatovala.

„S Edwardem a nakonec s Alice“ odpověděla jsem popravdě. Nechtěla jsem mu lhát, protože mi bylo jasné, že Edward i v budoucnu bude hrát podstatnou roli v mém životě a nechci Charliemu lhát. Alespoň ne ve všem. Stačí, že i tak je část mého života pro něj tajemstvím.

Charlie si nesouhlasně odfrkl a odešel do kuchyně. Víc to nekomentoval. Taky dobře, pomyslela jsem si.

Někdy kolem jedenácté se začalo chtít Charliemu spát, tak jsem bohužel musela jít taky. Nechtělo se mi, ale i tak jsem zalezla do postele a pokoušela se usnout. Po pár hodinách jsem to vzdala. Vzala jsem do ruky léky, co mi dal Carlisle na spaní. Neměly by dítěti ublížit, tak jsem si jeden vzala a zase se vrátila do postele. Usnula jsem někdy k ránu a to jen na chvilku.

Ráno musel jít Charlie na chvíli do práce, tak jsem tam trochu uklidila a šla jsem se projít. Na prosinec nebyla taková zima. Vyrazila jsem za dům a došla jsem cestičkou do lesa.

Zastavila jsem se, protože to tady bylo známé. Byla jsem tady s Thomasem. Napadlo mě, že možná tady jsme počali našeho tvorečka. Zatlačila jsem slzy, které se hlásily o slovo a šla jsem ještě malinko dál.

Zastavily mě vzpomínky, které se valily mou myslí jedna za druhou. Za poslední měsíc jsem si vzpomněla téměř na všechno, jen to bylo ještě tak nějak zvláštně zahalené v mlze, ale už jsem si vzpomínala na můj život ve Phoenixu, na školu ve Forks, na spousty těch krásných chvilek s Edwardem, na Charlieho, na Jamese a další a další. Vracel se mi pomalu můj život. Nechtěla jsem o tom s nikým mluvit, protože jsem si nebyla jistá, jestli to je napořád.

Nadšeně jsem běžela zpátky k domu a přehrávala jsem si vzpomínky, které byly nové a snažila jsem se je zařadit. Nedávala jsem pozor na cestu, takže jsem těsně před domem zakopla o pařez a spadla jsem. Naštěstí to nebylo tak hrozné, ale i tak jsem ctila nepříjemnou bolest pod kolenem. Podívala jsem se tam a krev mi prosakovala skrz kalhoty. Musela jsem se nabodnout na větev. Byla jsem jen kousek od domu, tak jsem rychlejší chůzí došla do kuchyně a pomalu si vyhrnovala nohavici.

„Co se stalo?“ zeptal se Charlie, který se zřejmě mezitím vrátil z práce. Když viděl, že si vyhrnuju zakrvavělé kalhoty, na nic nečekal a vydal se pro lékárničku.

„Spadla jsem, ale nic to není, neboj“ uklidňovala jsem ho.

Posadila jsem se na židli a mokrou utěrkou jsem si smývala tu ránu. Když jsem si otřela zaschlou krev, zarazila jsem se. Vlastně oba jsme se zarazili. Zvedla jsem nohu a prohlížela jsem si ji a hledala tu ránu, z které tekla krev.

Znovu jsem si shrnula nohavici od krve a dokonce v ní byla díra, kudy prošla ta větev.

Najednou mi to došlo. Všechno to, co se děje…všechno to souvisí.

 

„Panebože“ zašeptala jsem omráčeně.

„Co se stalo Bello?“

„Panebože“ vyjekla jsem a šáhla jsem po noži na kuchyňské lince.

„Bello, co to děláš…Bello….“ Snažil se mě zastavit Charlie, ale bylo pozdě, já byla rozhodnutá.

V momentě, kdy ostří projelo kůži na mé dlani jsem ucítila ostrou bolest, ale nevšímala jsem si jí. Musela jsem si být jistá.  I přes tu bolest jsem zvládla udělat několikacentimetrovou ránu, než mi Charlie nůž z ruky vytrhl.

„Bello, zbláznila ses?“ řval na mě, ale já si ho nevšímala. Nechala jsem krev stékat do umyvadla a čekala jsem. Pustila jsem vodu a umyla jsem si ruku. Vodu jsem vypnula a dlaň s třesoucíma se rukama zvedla.

Modlila jsem se, abych se mýlila. Otevřela jsem dlaň a v tu chvíli jakoby se mi zastavilo srdce. Všechno kolem mě se točilo a já měla problémy se udržet na nohou. Dívala jsem se na dlaň, na které po říznutí nebylo ani památky.

„Bello“ zakřičel vedle mě Charlie. „Co to…?“ ječel. Popadl mě za tu ruku a otáčel ji a hledal tu ránu. Já jsem to vzdala. Věděla jsem, že tam není. Nemůže tam bát.

Teď to všechno dávalo smysl.

Nespím, nechutná mi lidské jídlo, proto se poslední dobou pořád cpu těma steakama. Nejde o maso, jde o tu krev. Jsem ledová. Moje tělesná teplota se zřejmě snižuje. Nemohla jsem si toho všimnout. Nikdo jsme nemohli, protože jediný, kdo se mě poslední dobou dotkl byl upír. Marně jsem přemýšlela, kdy naposledy jsem měla nějakou modřinu. Kdy naposledy jsem se zranila a zůstala mi po tom nějaká připomínka? A co ty jizvy? Moje tělo se hojí. Zahojilo ty jizvy na zápěstí a teď taky tu ránu na dlani.

Najednou jsem si vzpomněla na toho tvorečka uvnitř. Sesunula jsem se na podlahu. Co bude s ním? Co když se měním? Můžu jako upír donosit dítě?

„Bello“ třásl se mnou Charlie a na hlase jsem poznala, že je vystrašený stejně jako já. Došlo mi, že s ním to probírat nemůžu. Vlastně už to, co viděl, vidět nikdy nesměl.

„Bello“ zopakoval.

„Carlisla, zavolej Carlisla“ mumlala jsem a dívala jsem se do prázdna. Nemohla jsem tomu pořád uvěřit.

„Cože?“

„Zavolej Carlisla“ hystericky jsem na něj zařvala.

Zřejmě jsem ho vyděsila, protože to šel skutečně udělat. Zaslechla jsem jeho slova, když mluvil s Carlislem.

„Carlisle, to jsem já, Charlie“

„Není v pořádku. Já nevím co s ní je. Zranila se, pak se řízla a nic tam nebylo, nevím co se s ní děje. Chce tebe“ mumlal nesrozumitelně  Charlie.

„Ne, myslím, že vydrží.“

„Fajn“ zaslechla jsem ještě.

Bylo chvíli ticho. Cítila jsem Charlieho ruce, když mě sbíral ze země a odnesl mě na gauč.

„Carlisle je na cestě sem“ řekl Charlie a mě se neskutečně ulevilo. On mi všechno vysvětlí. Musí pomoct tomu malému. Nesmí se mu nic stát. Nesmí se mu nic stát, opakovala jsem si v duchu.

„Bello, má to něco společného s tím, když jsi mi říkala, že Thomas nebyl člověk?“ ptal se Charlie. Jen jsem kývla hlavou.

Na víc se neptal. Cítila jsem, že si sedl vedle mě a zřejmě byl stejně vystrašený jako já. A to ani nevěděl všechno!

Stále jsem v hlavě přemýšlela, co to všechno znamená. Pokud se skutečně přeměňuju, co bude dál? Začaly se mi klepat ruce. Měla jsem strašný strach.

Zhluboka jsem se nadechla a snažila se uklidnit. Musím se sebrat  a uvažovat racionálně. Pokud se přeměňuju, otázka je, v co?

Thomas byl upír a teď už není pochyb o tom, že jeho dítě je taky, protože zřejmě díky tomu, se měním.

Proměna začne díky šíření jedu, o tom už vím, takže to znamená, že ten maličký do mě vpouští jed. Ale co se stane jestli se přeměním úplně? Co se stane s ním? Můžu být jako upír těhotná? Marně jsem se snažila vzpomenout si na moment, kdy to všechno začalo. Už je to týdny, co jím ty krvavé steaky. Takže potřebuju krev, nebo mi spíš zřejmě chutná. Otřásla jsem se nad touhle myšlenkou, protože jsem si vzpomněla na Charlieho. CHARLIE!

Co když mu ublížím? Snažila jsem se zjistit, jestli mi voní jeho krev, ale zdálo se všechno normální. Neublížila bych mu. To přece nejde. Lidská krev mi smrdí. Je to pořád ještě pravda?  Ale ani tím si už nejsem jistá.

Uvědomila jsem si, že sedí vedle mě. Je možné, že bych mu mohla ublížit? Neměla bych radši někam odejít? Jenže přijede Carlisle. Potom už to bude všechno v pořádku. Ale do té doby…

 

Seděla jsem tam zřejmě několik hodin a celou dobu jsem vedle sebe cítila Charlieho přítomnost.

Slyšela jsem zaklepání na dveře. Charlie rychle vstal a šel otevřít.
“Co to má všechno znamenat?“ řval na někoho.

„Uklidni se Charlie“ slyšela jsem Carlisla.

„Bello, lásko, co se stalo? Co je ti?“ mluvil ke mně najednou Edward. Otevřela jsem oči a uviděla ho. Jeho obličej byl ztrhaný a viděla jsem, že je strachy bez sebe. Stejně jako já. Chtěla jsem mu odpovědět, ale nevěděla jsem co vlastně mám říct. Hledala jsem slova.

„Bello“ uslyšela jsem hlas Carlisla, který si sedal ke mně.

„Co je s ní?“ křičel na ně Charlie.

„Měním se“ oznámila jsem jim roztřeseným hlasem.

„Co?“ vyhrkl Edward.

„To dítě mě mění“ vysoukala jsem ze sebe. Oba se na mě nechápavě podívali.

 

Předchozí kapitola --- Další kapitola



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Hledaná - 33. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!