Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hledaná - 25. kapitola

Hledaná - 25. kapitolaDalší kapitola. Předem se omlouvám za ten konec, ale nemůžu jinak. Ne, že by mi to tentokrát udělalo radost, vás takhle trápit, ale musela jsem kvůli ději. Odpověď Esmé bude komplikovaná a to už bych teď napsat nestihla...tak jsem chtěla aspoň něco vložit, abych Vám udělala radost...Nebudete mě mít rádi,ale za to já vás mám...zvlášť po těch neuvřitelně nádherných komentářích. Ani nevíte, jak jste mě potěšili a jsem ráda, že se Vám povídka líbí. Díky díky moc. Speciální díky patří Jarusince, která pro povídku vyrobila ten nádherný perex obrázek. Díky...a teď už snad jen doufám,že se kapitola bude líbit. Večer zkusím dopsat další kapitolku a vložit ještě v noci...

 

Edward vzal do ruky ten dopis. Nemohl být dlouhý, protože Edward nečetl víc jak pár vteřin.

Jeho obličej byl bělejší než jindy a jeho ruce se třásly. V jedné vteřině seděl na gauči a v té druhé už byl pryč. Dívala jsem se ke dveřím, které byly otevřené. Slyšela jsem příšerný křik Alice.

„Edwarde, nééééé“, zakřičela.

Rychle jsem se na ní podívala. „Alice, proboha, co se děje“, zeptala jsem se jí a chytla jsem ji pevně za ruce.

„Edward….on jede….za Thomase. Chce ho zachránit. Chce se nechat zabít namísto jeho“, vzlykala.

Dívala jsem se na ní a pak jsem si všimla dopisu, který ležel na gauči. Zvedla jsem ho a četla.

 

Edwarde,

vím, že nemám právo tě o něco žádat, ale stejně to udělám. Postarej se prosím o Bellu a to maličké. Zaslouží si být šťastná.

Díky, Thomas

 

 

………………………………………………………………………………..

 

 

 

Zírala jsem na ten vzkaz. Snažila jsem se vzpamatovat a začít myslet. Musí být nějaká šance. Musí být něco, co můžeme udělat.

Otočila jsem se směrem k Alice a Carlislovi.

Carlisle telefonoval a Alice zírala před sebe. Zřejmě se snažila něco vidět. Chvíli jsem jí nechala, ale potom už jsem to nevydržela.

„Alice, co vidíš?“, vyhrkla jsem na ni.

„Nevidím, jestli to stihne nebo ne. Protíná se to s Thomasem a já jeho štítem nedokážu proniknout, takže jakmile se jejich cesty střetnou, nic nevidím“, odpověděla mi rychle.

„Musím něco udělat“, vyhrkla jsem najednou. Nečekala jsem na odpověď. Vstala jsem a vydala jsem se po schodech do patra.

„Kam jdeš?“, slyšela jsem ze zdola Alice, ale neodpověděla jsme jí. Nesmím se zdržovat.

V ložnici jsem z Thomasova nočního stolku vzala peníze a začala jsem hledat pas. Sakra. Kde může být? Chtěla jsem se už vydat dolů, když jsem zjistila, že mám na sobě ještě noční košili. Rychle jsem na sebe hodila rifle, tričko a mikinu a vystřelila jsem z ložnice. Schody jsem seběhla a zase se přihlásil můj žaludek, ale nevěnovala jsem mu žádnou pozornost. Cítila jsem na sobě pohled Alice a Carlisla.

Prohledala jsem šuplíky v psacím stole, ale nikde jsem pas nemohla najít. Probíhala jsem byt jak zběsilá. Vsadila bych se, že jsem ho měla v ložnici v nočním stolku.

„Co to děláš?“, ptala se mě Alice

„Musím něco udělat. Pojedu za nimi a zastavím je“, odpověděla jsem jí aniž bych se na ní podívala a hledala dál.

„Nemůžeš tam jet Bello“, začal Carlisle.

„Proč ne?“, ptala jsem se ho, ale nepřestávala jsem hledat.

„Jednak vezmi v úvahu tvůj stav a taky bys tam byla k ničemu. Thomas tam jel, aby se o tobě Lucius nedozvěděl a ty bys tam teď chtěla přijet? Thomas by v tu chvíli všechno dělal zbytečně“, snažil se mě přesvědčit Carlisle.

„To tady mám sedět a čekat? A na co vlastně?“, křičela jsem na ně.

„Edward se pokusí přemluvit Thomase, aby to nedělal. Zkusí ho zastavit. To je jeho plán. Pokusí se, aby se vrátili oba“, řekla Alice. „Ale pokud se tam objevíš ty, nikomu to neprospěje“, pokračovala.

„Musíme něco udělat, musíme“ Najednou jsem se zastavila. Uvědomila jsem si, že zřejmě hledám úplně zbytečně. Pokud Thomas připravil všechny papíry, smlouvy a karty, určitě si dal stejnou péči i se schováním mého pasu. „Sakra“, zaklela jsem.

„Ano, my uděláme. Právě jsem rezervoval nejbližší letenky do Itálie. Zkusíme je přivést zpátky.“

„My?“zeptala jsem se, protože jsem tušila, že to MY nebudu určitě já.

„Ano. Alice, Jasper, Emmett a já“, odpověděl Carlisle.

„Ty mezitím na sebe dávej pozor. Esmé je na cestě sem“, mluvil ke mně Carlisle a něco v jeho hlase mi naznačilo, že tím je rozhodnuto. Nepustí mě, i kdybych je o to prosila na kolenou.

Poraženě jsem si sedla na gauč a složila si ruce do klína.

„Dobře“, pochválil mě a já jsem si naštvaně odfrkla. Zamířili ke dveřím.

„Prosím, přiveďte je zpátky. Prosím“, volala jsem na ně.

Oba se otočili.

„Pokusíme se Bello, zkusíme je přivést oba“, řekla Alice, ale viděla jsem, že tomu nevěří. Její oči mi to říkaly. Její oči naznačovaly, abych se připravila na to, že se jeden z nich nevrátí. Snažila jsem se nemyslet na to, že jsem dnes viděla jednoho z nich naposledy. Proč jen to Thomas udělal? A proč Edward? Všechno tohle jen kvůli mně…? Všichni riskují svůj život jen aby zachránili ten můj. Není to spravedlivé.

Po tvářích mi už zase stékaly slzy. Stočila jsem se do klubíčka a poddala jsem se tomu všemu. Tolik bolelo, že nemůžu nic udělat. Bylo to snad ze všeho to nejhorší.

Za chvíli se ozvalo zaťukání. Vzpomněla jsem si, jak takhle ťukala na dveře Tamara. Je to snad jen jeden den a zdá se mi to, jako by to byla celá věčnost. Tolik se toho od té doby změnilo. Můj život se od té doby obrátil vzhůru nohama. Nic najednou nedávalo smysl. Nic nebylo teď důležité. Jen Thomas a Edward. Jen jejich návrat může můj život zase trochu urovnat.

Po dalším, naléhavějším zaklepání jsem zaslechla kroky. Rychle jsem zvedla hlavu, protože mě napadlo, že by to třeba mohl být Thomas nebo Edward, ale byla to Esmé. Zase jsem hlavu položila na gauč.

„Holčičko, je mi to tak líto“, řekla potichu.

Sedla si přede mě a chytla mi ruku.

„Sbalíme ti věci a pojedeme k nám.“

Když se zvedla a natáhla ke mně ruku, vzpamatovala jsem se.

„Chci být sama“.

„Nemůžu tě tady nechat samotnou“, protestovala. Najednou jsem místo toho strachu a bolesti cítila i něco nového. Vztek.

„Prostě chci být sama. Musí pořád každý dělat všechno, aniž by se zeptal co chci já? Nejdřív Edward, teď Thomas a ještě ty…prostě chci být sama“, řvala jsem na ní. Vím, že si to ona nezasloužila, ale přišlo mi, že můj život jde mimo mě. Neustále všichni rozhodují za mě. Obětovávají se za mě a já tu jen ležím a nemám šanci něco udělat, abych zachránila jejich život. Ta bezmoc je příšerná.

„Chci být sama“, zopakovala jsem trochu klidněji.

„Bello…,“, chtěla něco říct, ale já jsem se zvedla a šla jsem ke dveřím. Otevřela jsem je a čekala až odejde.

Když jsem viděla její ztrápený obličej, bylo mi to najednou líto.

„Promiň Esmé, já prostě jen…“

„Neomlouvej se, chápu tě. Kdyby sis to rozmyslela, zavolej mi“, prosila mě. Políbila mě na čelo a odešla.

Zavřela jsem dveře a byla jsem sama.

Vzala jsem do ruky telefon a vytočila jsem zase Thomase. Měl ho vypnutý.

Zkusila jsem Edwardův telefon. Slyšela jsem stejný tón. Venku začala být tma a já jsem neměla sílu vstát a jít rozsvítit. Seděla jsem tam v té tmě a neustále dokola zkoušela ty dvě čísla. Bylo to to jediné, co jsem mohla dělat. Doufat, že jeden z nich telefon zvedne a já mu to vymluvím. Proto jsem to zkoušela stále dokola a dokola. Začalo se zase rozednívat. Vstala jsem a šla jsem na záchod. Vzpomněla jsem si na toho malého tvorečka a zamířila jsem taky do kuchyně. Vzala jsem si z ledničky alespoň něco málo k jídlu a snažila jsem se to sníst. Vrátila jsem se zase na gauč. Vzala jsem do ruky telefon a pokračovala jsem v tom, co jsem dělala posledních… ani nevím kolik hodin.

 

Vytočila jsem číslo Esmé. „Bello, jsi v pořádku?“, zeptala se rychle, když jsem ji pozdravila.

„Ano. Jsem. Nějaké zprávy?“

„Ne. Jsou ještě v letadle. Jakmile budu něco vědět, zavolám“, ujistila mě.

„Díky“, odpověděla jsem jí a ukončila hovor, abych se mohla zase vrátit k vytáčení.

Po pár dalších hodinách se ozvalo zaťukání. Šla jsem pomalu otevřít a ve dveřích stála  Rosalie.

„Ahoj“, pozdravila jsem jí a doufala, že má třeba nějaké zprávy.

„Jsi spokojená?“ zeptala se mě naštvaně.

„Promiň Rosalie, já ti nerozumím“, odpověděla jsem jí zmateně.

„Už se zase všichni kvůli tobě trápí a co víc? Teď dokonce Edward se jede obětovat pro toho tvého Thomase. Kolikrát chceš ještě naší rodině ublížit? Nebylo to dost? Víš, co si vytrpěl Edward, když zjistil, že jsi se pokusila o sebevraždu, že jsi utekla a navíc tě Alice neviděla ve vizích? Víš, co to pro nás všechny znamenalo vidět ho takhle zničeného a pak ještě ty a ten Thomas. Skutečně tolik toužíš po tom být nesmrtelná, že jsi se hnedka vrhla na jiného upíra?

Jsi neskutečná. Nevidíš, jak naší rodinu ničíš? Dej už nám všem pokoj. Jestli se Edwardovi nebo ostatním něco stane….“, nedopověděla tu větu. Jen zavrčela.

Zírala jsem na ní a z očí se mi zase začaly hrnout slzy.

Stála jsem tam ještě několik minut, i když už Rosalie byla dávno pryč. Tolik mě bolela její slova a ještě víc mě bolelo, že měla pravdu. Všechno je to jen má vina. Všechno se to děje kvůli mně.

Pomalu jsem zavřela dveře a duchem nepřítomná jsem se vrátila na gauč. Rosalie mi vzala poslední sílu, která mi zbývala. Jako bych teď už nebyla schopná ani vytáčet ty dvě čísla. Jen jsem tam seděla a zírala před sebe.

Neslyšela jsem zaklepání, nic, jen jsem najednou zaregistrovala, že se v pokoji rozsvítilo. Nevšimla jsem si, že už je venku zase tma. Zvedla jsem hlavu a uviděla jsem Esmé.

Podle jejího výrazu mi bylo hned jasné, že má nějaké zprávy. Ale proč mi nezavolala? Proč osobně? Potom mi to došlo. Nezavolala, protože mi to chtěla říct osobně. To znamená jen jedno a její výraz tomu taky napovídá. Byla ztrápená, v očích bolest a lítost. Viděla jsem na ní, že i ona sama měla problém udržet vzlyky, když se ke mně pomalu přibližovala. Postavila jsem se a dívala jsem se na ní.

„Volali?“, zeptala jsem se roztřeseným hlasem.

Kývla hlavou na souhlas.

„Vrací se“, řekla potichu.

Pozorně jsem sledovala její výraz  a čekala jsem. Neodpovídala.

„Oba dva? Všichni?“, zeptala jsem se.

Zavrtěla hlavou.

Ten jeden nesouhlasný pohyb hlavou jakoby téměř zastavil mé srdce. Nemohla jsem se nadechnout, jen jsem několikrát zalapala po dechu. Cítila jsem ohlušující tepot ve spáncích a celým mým tělem projela vlna horka.

„Kdo Esmé?“, zašeptala jsem rozklepaným hlasem.

 

Předchozí kapitola --- Další kapitola



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Hledaná - 25. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!