Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dead Mind 7.

01.10.2009 (19:45) • Marketik • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1762×

   Laurent mě ve vteřině sevřel do pevného objetí. Byla jsem tomu ráda, částečně i proto, že, ač jsem to nechtěla dát před ostatními znát, jsem byla totálně vyčerpaná a jen tak tak se držela na nohou. Zabořila jsem tvář do jeho příjemně vonící kožené bundy.

   „Bello, ano nevíš, jak moc jsem na tebe pyšný!“ Zatrnulo ve mně. Tohle by měl přeci říkat Charlie! Nebo Reneé. Nebo… Ale co. Tenhle svět už je pryč. „Děkuju, Laurente,“ zamumlala jsem mu do široké hrudi.

   Všichni se na mě sesypali a mluvili jeden přes druhého, ale já neměla chuť ani sílu s nimi teď o mé nově nabyté schopnosti mluvit. Musela jsem si to sama nechat projít hlavou a utřídit si, co jsem to vlastně udělala.

   S omluvami jsem utekla na svůj starý známý strom, na kterém jsem ještě předevčírem kvílela jako raněné zvíře. Když jsem konečně usedla na jednu z nejvyšších větví, opřená zády o mohutný kmen, cítila jsem se opravdu na pokraji sil.

   Michael měl pravdu. Tahle schopnost, umění ničit, bralo sílu nejen z okolí, ale i mně samotné, což nebyl zrovna příznivý fakt. Nejhorší však bylo, že to, co jsem v sobě ukrývala, nikdo neznal, a tak nebyl nikdo, kdo by mě naučil, jak s tím pracovat. Když jsem si zpětně celou situaci přehrála, uvědomila jsem si, že i přesto, co jsem mohla způsobit a vlastně netušila, jestli bych to dokázala zastavit, měla jsem i přes únavu v sobě příjemný pocit. Velmi příjemný. Pocit moci. Pocit vítězství.

   Michael si mě opět našel. Beze slov zaujal místo na vedlejší větvi a zkoumal mou tvář, zřejmě chtěl zjistit, co si vlastně myslím a jak se cítím. Po několika vteřinách už jsem to nevydržela a musela se usmát.

   „Michaele, jsem v pořádku.“ „To rád slyším. Nevypadala si zrovna fit.“ "No, to ne. Ale bude to lepší. Načerpám tady sílu a bude to fajn.“ Po další tiché chvíli opět promluvil, oči sklopené k zemi.

   „Už víte, jak dlouho tu chcete zůstat?“ Zavrtěla jsem hlavou. „Ne, ještě jsme se o tom s Laurentem nebavili. Proč? Je nějaký problém?“ „Jo, mám jeden problém.“ „A to?“ Podíval se mi zpříma do očí s hlavou opřenou o kmen. Vypadal tak… Bože, měla jsem chuť ho obejmout!

   „Bello, nechci, abys odtud odešla. Nechci, abys mi zmizela ze života. Na to už pro mě znamenáš příliš mnoho.“ Civěla jsem na něj a netušila, co říct. Ví vůbec, co mi právě řekl? Tuší, jak moc mě tím zasáhl? Jak moc mi připomněl podobnou situaci, jen obrácenou… Uvědomuje si, jak mi právě všechno uvnitř mě přehodil na úplně jinou výhybku?

   „Michaele, nevím, jestli by bylo správné s vámi zůstávat.“ Jeho oči, to, jak se tvářil… Něco ve mně hodně hlasitě křičelo, abych k němu nebyla tak zlá a neubližovala mu. Myslel to přeci vážně, upřímně. Ale to já taky.

   „Myslíš kvůli ostatním? Kvůli Celine?“ „Tak nějak. Má tě příliš ráda na to, aby se o tebe dělila s někým jako jsem já. A navíc nevím, co by na to řekl Laurent. Není zvyklý být dlouho na jednom místě a já ho po jeho tři sta letech budu těžko měnit.“ „Tak může odejít bez tebe.“

    Zatvrdila jsem se. „Tak to ne, Michaele! Laurent je pro mě vším, tolik mi toho dal… Nemohla bych ho opustit. Nikdy. Příliš mu dlužím a moc mi na něm záleží.“ Otevřel ústa, ale nevydal ani hlásku. Pak mi prstem lehce přejel po hřbetu dlaně. „Víš, já… nepotkal jsem ještě nikoho jako si ty. Ne kvůli schopnostem, které máš, ale kvůli tobě. Kvůli tvé duši. Jsi jiná než ostatní. Zamiloval jsem se do tebe, přiznávám. Ale všechno je samozřejmě na tobě.“

   Na ta slova hbitě seskočil a nechal mě samotnou. Tápající, přemýšlející a zároveň naprosto dezorientovanou. Jistě, byl milý, hezký, vůdčí typ, vede život, jaký bych si přála, ale… Copak bych mohla opustit Laurenta, mého soukromého ďábla, kterého mám tak moc ráda?

   Nevím, jak dlouhou dobu jsem na stromě strávila. Cítila jsem, jak postupem času zase nabírám sílu a dostávám se do formy, kterou jsem měla ještě před těmi našimi pokusy se Celine. Bylo mi jasné, že i přes úspěch s energetickou sílou jsem ještě zjevně příliš neovládala svůj štít. Náznaky tam byly, už mě její dar nestrhával na kolena, ale přesto to nebylo takové, jaké by mělo být. Nebylo to dobré. A já chtěla být dobrá. Nejlepší.

   Když pro mě Laurent přiběhl, málem mě vylekal, tak moc jsem přestala vnímat okolí. Nejdřív jsem myslela, že mě jde přemluvit, ať už jdu zpátky. Jeho výraz mě však usadil. Bylo v jeho tváři opravdu zděšení nebo se mi to jenom zdálo?

   Seskočila jsem na zem. „Laurente, co se děje?“ „Musíme pryč a to co nejdřív.“ Začal mě neurvale tahat za ruku, ale já se mu vztekle vytrhla. Takhle jsem ho neznala a i když jsem netušila, co se děje, nehodlala jsem jen tak vzít nohy na ramena.

   „Co je? Proč chceš utéct?“ „Volturi. Jsou na cestě.“ Ta slova mě zasáhla víc než bolest od Celine. „Cože? A co chtějí?“ Když viděl, že mě před vysvětlením situace nikam nedostane, poněkud zvolnil.

   „Naši přátelé mají jedno malé tajemství. Tedy spíš velké. Celine má dítě.“ Zírala jsem na něj, naprosto konsternovaná. Zbláznil se on nebo já? Nebo celý svět? „Laurente, co to povídáš?“ „V jiném srubu kousek odsud schovává dítě. Volturi se to nějak dozvěděli a jsou na cestě sem.“

   Ještě chvíli jsem na něj civěla, pak se obrátila a nejvyšší rychlostí pádila na opačnou stranu než chtěl on, zpátky ke srubu. Všichni byli venku, namačkáni kolem Celine, která ve svém náručí držela nemluvně, tmavovlasého kloučka. Ten se po ostatních nezaujatě díval, spíš než my ho zajímali motýli poletující kolem.

   Michael mi vyšel vstříc. Chtěl mě zastavit, nechtěl, abych šla blíž. Já ho však dost neurvale odstrčila a prodrala se až k Celine. Ta klečela na zemi, dítě lehce pohupovala v náručí a potichu na něj mluvila. Chlapeček vypadal trochu unaveně, klížila se mu očka a tělíčko pomalu ochabovalo ke spánku.

   „Celine, proč si to udělala?“ Michael už zase stál vedle mě a pevně mě držel kolem pasu, asi se bál, že po dítěti skočím nebo tak něco. Protože to dítě vonělo. Vonělo krví. Vonělo životem.

   Celine nepromluvila, snad ani nevnímala, že jsem přišla. Michaelovi se přeci jen podařilo odtáhnout mě několik kroků od nich. Vztekle jsem se po něm ohnala. „Pusť mě! Dítěti bych v životě neublížila, nejsem zrůda!“ „Promiň, já jen…“ „Laurent říkal, že je to upírské dítě. Ale není. Tak co se to tu děje?“

   Rychle pohlédl směrem ke své sestře, ale ta nevypadala, že mi bude něco vysvětlovat. „Dobře,“ povzdychl. „Před týdnem Celine zaútočila na ženu v jedné vesnici den a půl cesty směrem na jih. Útočila na ni zezadu a tak si v první chvíli ani nevšimla, že ta žena je v pokročilém stádiu těhotenství. Chtěla přestat, ale žena zemřela rychle. Neměla ale sílu nechat v ní to dítě umřít a tak ho vyjmula a přinesla sem. Krmí ho losím mlékem, které získává od březím samic, které pochytá v lese, a malému to chutná. Jen nevíme, co s ním dál. Nikdo z nás nemá to srdce ho zabít.“ "Dostal se do něj jed?" "To zatím nikdo neví. Ale asi ano."

   „Jak víte, že sem jdou Volturiovi?“ „Gabriel má dar vycítit nebezpečí a zjistit, odkud pramení a přichází. Ví o nich. Cítí je. Míří sem.“ Rozhlédla jsem se po všech zúčastněných a rukama si prohrábla vlasy. „Sakra! A to jsem si myslela, že moje rodina byla chaotická…“

Autor: Marketik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dead Mind 7.: