Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dead Mind 5.

27.09.2009 (10:30) • Marketik • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1721×

   Došli jsme s Michaelem zpátky k ostatním. Celine a Samantha seděly venku na zápraží a povídaly si. Laurent s Gabrielem stáli u stolu uprostřed hlavní místnosti srubu a skláněli se nad jakýmisi papíry, asi mapami. Nikdo se nevyjadřoval k mému náhlému odchodu a vytí, které určitě museli slyšet. A já jim byla za tento takt nesmírně vděčná.

   V noci už jsme s Laurentem začali pociťovat hlad, nejedli jsme už skoro deset dní. Gabriel mu vysvětlil, kam je nejlepší jít. V této oblasti mnoho lidí nebydlí, ale potulují se tu lesníci a zhruba den cesty na západ je několik malých osad, kde by to neměl být problém.

   Michael se nakonec rozhodl, že nás doprovodí. Ne snad z pocitu hladu, ale asi chtěl mít jistotu, že se zase vrátíme. Když nám své pohnutky jemně naznačil, pousmála jsem se.

   „Michaele, to, že jsme Nomádi ještě neznamená, že se jen tak vykašleme na nové přátele.“ „Já vím,“ povzdychl si s očima zabořenýma do země. Pak se mi opět podíval do očí. „Jen bych byl rád u zrodu nového talentu jako jsi ty.“ Zakroutila jsem hlavou. „To já taky. Jen doufám, že nebudu mít na svědomí nějakou přírodní katastrofu.“

   Vyrazili jsme krátce po západu slunce. Běžela jsem jako šílená. Rychlost, kterou jsem dokázala vyvinout, mě stále víc a víc uchvacovala a já si jí užívala plnými doušky. Během noci se z toho stal takový malý závod mezi mnou a Michaelem, který, i přes svou zjevnou snahu, neustále prohrával.

   Štvali jsme se jako zvířata. Ta hra nás bavila, byli jsme náhle jako malé děti. Cestu jsme si zpestřovali malými lestmi jako skákání přes skály, vrcholky stromů nebo široké řeky s divokými peřejemi. Náš smích se mísil s křikem ptactva, které jsme plašili a které v hejnech přelétávalo jinam. Laurent nás doprovázel po zemi bez našich skopičin.

   Druhý den dopoledne jsme odchytili nějakého muže daleko od své vesnice, který s kárkou sbíral dřevo. Michael mi chtěl pomoct, ale já mu naznačila, že svou potravu si ráda lovím sama a nemám ji ráda na podnose. S úsměvem pokývl a společně s Laurentem tedy zůstal v ústraní vysokých větví.

   Štíhlého muže s šaty páchnoucími kouřem nebylo těžké skolit. Myslím, že se ani nestačil opravdu vyděsit. Neviděl mě, neslyšel, necítil. Jen zkrátka náhle ztratil půdu pod nohama.

   Když už jsem odklízela tělo, odešel si Laurent hledat vlastní jídlo. Když kolem mě procházel, jeho pohled plný letmé touhy po mně sklouzl jako po skále, až se zastavil na Michaelovi, který stál za mými zády. Neřekl nic, jen se na nás podíval. A pak zmizel.

   Sklopila jsem zahanbeně oči. „Co je ti?“ Zájem v Michaelově hlase mě zaskočil. Podívala jsem se na něj, teď už určitě s rudýma očima, a zavrtěla jsem hlavou. „Myslím, že se na mě zlobí.“ „A proč by měl?“ „No, celou cestu jsme spolu blbli a já si ho vůbec nevšímala.“

   Podmračil se a vráska na jeho čele se znatelně prohloubila. „No a? Jste přeci pořád spolu.“ „Já vím. A to je právě ono. Asi už jsme si na sebe příliš zvykli.“

   „Miluješ ho?“ Pozdvihla jsem obočí a překvapením pootevřela rty. „Cože?“ Ošil se. „Promiň, že se ptám, vím, že je to soukromé. Ale to, jak se na tebe díval… Navíc jste spolu pořád sami, takže…“ „Takže si z toho vydedukoval, že s ním spím nebo co?“

   Zdvihl ruce v mírovém gestu. „Omlouvám se, je to vaše věc.“ „To teda sakra je!“ Měla jsem sto chutí ho udeřit, ale rozmyslela jsem si to. Nemohl za mou náhlou podrážděnost, to jen ta představa, že bych mohla… „Sakra,“ vyklouzlo mi ze rtů.

   Dostala jsem se na nejbližší strom a sedla si na větev. Chtěla jsem být sama, dokud se Laurent nevrátí, ale to Michael zjevně nepochopil, protože za chvíli už seděl na vedlejší větvi.

   Po chvíli ticha jsem konečně promluvila. „Omlouvám se, neměla jsem na tebe tak vyjet.“ „Ne, já se omlouvám. Neměl jsem se tě ptát na takové věci. Mrzí mě to.“ Pevně jsem zavřela oči, prohrábla si pocuchané vlasy a obrátila se k němu.

   „Nemiluju ho ani s ním nic nemám. Je to můj učitel a jediný, kdo mi dal šanci žít tak, jak jsem chtěla.“ Naklonil se ke mně a hlavu si opřel o kmen, tvář jen pár centimetrů od té mé.

   „Tohle jsi chtěla? Žít takhle?“ Sklopila jsem oči, nemohla jsem se mu už déle dívat do očí. Ne při těchhle vzpomínkách. „Ne, ale chtěla jsem se stát upírkou.“ „Kvůli němu?“ „Ne, kvůli někomu jinému.“

   „A ten někdo jiný byl upír a přesto s tím nesouhlasil?“ „Přesně tak. Měl pocit, že by mi upřel mé nezadatelné právo na normální, lidský život. Nechtěl mi vzít mou duši.“ „A pak? Když už si byla upírkou?“ „Nemohla jsem s ním zůstat. Neživí se lidmi, celá jeho rodina je vegetariánská, živí se zvířaty. A k tomu já bych už se uchýlit nemohla. Ne když jsem ochutnala lidskou krev.“

   Pohladil mě po sklopené tváři a já ji tak pozvedla zpátky k němu. „Je to hlupák, když tě nechal odejít.“ Zavrtěla jsem hlavou. „Já musela. Za čas by mě nenáviděl. Opovrhoval by mnou. A to bych nezvládla.“ „A bez něj to zvládáš?“ „Musím.“

   Vycítili jsme, že se Laurent vrací. Seskočila jsem zpátky na zem a po jeho boku, s Michaelem za zády, jsme se vydali zpátky ke srubu. Omluvila jsem se mu, ale mávl nad tím rukou. Dělal, jako že nic, ale zjevně byl rád, že běžím vedle něj.

   Když jsme se vrátili, všichni kromě Celine byli vevnitř. Chladně mě poprosila, zda bych mohla zůstat a Laurent s Michaelem šli dovnitř. Ti se na sebe překvapeně podívali, ale vyhověli jejímu přání.

   Před Celine jsem se cítila nejistá. Byla chladná jako Rosalie, ale navíc taková tvrdá, necitelná a… žárlivá? S rukama pevně sepjatýma na hrudi vypadala nebezpečně.

   „Co je, Celine?“ Ušklíbla se, ale neodpověděla. Pomalu si mě obešla a nakonec se zastavila s tváří blízko u té mé. „Bratrovi na tobě a tvých schopnostech záleží, i když… Když na tebe tak koukám, žádný zázrak tedy nejsi. Nicméně Michaelovi jde o to v tobě tvou sílu probudit a zřejmě neustane, dokud se tak nestane. Nevím, jak dlouho to bude trvat a jak dlouho nám tak míníš narušovat náš řád i soukromí i se svým přítelem, ale čím dřív to bude, tím dřív vypadnete. A s tím bych ti nesmírně ráda pomohla.“

   Její vypočítavý, nenávistný úsměv v ušlechtilé tváři mě vyděsil. Nemínila jsem se však vzdát. „A co pro to jako chceš dělat?“ „Trošku ty síly v tobě pošťouchnout, ať víme, co opravdu umíš.“

Autor: Marketik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dead Mind 5.: